o určení neúčinnosti právního jednání,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že právní jednání žalované a dlužníka spočívající v uzavření kupní smlouvy dne [datum], jejímž předmětem byl převod vlastnického práva ke stavební parcele p. č. [hodnota], jejíž součástí je stavba č. p. [číslo], [adresa], jiná stavba, nacházející se v katastrálním území [adresa] město, z dlužníka na žalovanou, není vůči žalobkyni právně účinné (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala shora uvedeného s tím, že má pohledávku za dlužníkem [právnická osoba]., IČO [IČO], kterou přihlásila do insolvenčního řízení, ve kterém byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka]-[číslo], zjištěn úpadek tohoto dlužníka. Insolvenční správce dlužníka uzavřel se žalovanou kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej nemovitosti ve výlučném vlastnictví dlužníka, a to pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p[číslo], obec [adresa], k. ú. [adresa], a to za kupní cenu [částka]. Žalobkyně se tak domáhala určení relativní neúčinnosti tohoto právního jednání, když i) tržní cena předmětné nemovitosti činí přibližně [částka], a jejím prodejem žalované tak dochází ke krácení majetkové podstaty dlužníka, potažmo i ke krácení možného uspokojení žalobkyně, jakožto přihlášeného věřitele, ii) mezi jednotlivými aktéry prodeje této části majetkové podstaty je propojení a z toho vyplývající střet zájmů.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, navrhla její zamítnutí, když domnělý střet zájmů považovala za vykonstruovaný. Žalovaná není osobou vyloučenou z nabývání majetku z majetkové podstaty dlužníka ve smyslu § 295 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“). Navíc ke svým tvrzením žalobkyně nepředložila jakékoliv důkazy, a pokud snad tvrdila, že předmětná nemovitost byla prodána pod cenou, ani to nepodložila důkazně. Nemovitost byla prodána prostřednictvím veřejného výběrové řízení, které probíhalo v několika kolech a žalovaná předpokládá, že její nabídka byla nejvyšší. Dále namítala, že se nelze domáhat určení neplatnosti právního jednání ve smyslu § 589 násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť napadené právní jednání nebylo učiněno dlužníkem, ale insolvenčním správcem, jako osoby s dispozičním oprávněním, která zpeněžuje majetek dlužníka v konkurzu. Ke zpochybnění kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a insolvenčním správcem pak slouží postup podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. Žaloba na neplatnost kupní smlouvy proto měla být podána u insolvenčního soudu, a to nejpozději do 3 měsíců ode dne jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového závěru, že žalobkyně dne [datum] přihlásila pohledávku ve výši [částka] do insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém byl prohlášen konkurz na majetek dlužníka – společnost [právnická osoba]. Tato byla v přezkumném jednání popřena jak insolvenčním správcem, tak i dlužníkem. Žalobkyně se posléze domáhala u soudu určení, že je přihlášená pohledávka po právu, avšak rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [incidenční spisová značka], byla její žaloba zamítnuta s odůvodněním, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda daná pohledávka vůbec vznikla. Dne [datum] došlo mezi insolvenčním správcem dlužníka a žalovanou k uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byl prodej předmětné nemovitosti (tj. mimo dražbu), přičemž tato nemovitost byla součástí majetkové podstaty dlužníka.

5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že žalobkyně neprokázala, že by měla za dlužníkem společností [právnická osoba]. jakoukoliv pohledávku, natož vykonatelnou, což je zákonný předpoklad uvedený v § 589 odst. 1 o. z. Žalobkyně pouze tvrdila výši této pohledávky a dále jen to, že tato pohledávka byla přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka. Avšak proběhlým dokazováním naopak bylo zjištěno, že tato pohledávka byla v insolvenčním řízení úspěšně popřena a žalobkyně ani neuspěla v incidenčním sporu vedeném před insolvenčním soudem. Žalobkyně se bez řádné omluvy nedostavila k nařízenému jednání před soudem prvního stupně, a proto nemohla být poučena ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aby svá tvrzení doplnila a učinila důkazní návrhy. Dále soud prvního stupně vyslovil, že zákonná úprava obsažená v § 289 odst. 3 insolvenčního zákona je úpravou speciální a nelze dopustit její obcházení podáním žaloby na určení relativní neúčinnosti ve smyslu § 589 a násl. o. z.

6. Podanou žalobu proto soud prvního stupně zamítl. Výrok o nákladech řízení týkající se nároku žalobkyně odůvodnil úspěchem žalované podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., pročež jí přiznal náhradu nákladů řízení ve výši [částka], což odpovídá odměně za 4 úkony právní služby po [částka] při tarifní hodnotě [částka], 4 paušálním náhradám po [částka] a dani z přidané hodnoty ve výši [částka].

7. Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, a to v celém jeho rozsahu, kdy jej navrhla zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, či jej změnit tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje a žalované se ukládá povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Argumentovala tím, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, když se nezabýval tvrzením o střetu zájmů v insolvenční věci, k němuž měl provést dokazování. Je pravdou, že v incidenčním sporu před insolvenčním soudem žalobkyně neuspěla, protože neunesla důkazní břemeno, ale to automaticky neznamená, že by toto své břemeno neunesla ani v řízení před soudem prvního stupně. Napadený rozsudek pak je i nepřezkoumatelný, když nebyl dostatečně a náležitě odůvodněn, jelikož nesplnil požadavky na odůvodnění obsažené v § 157 o. s. ř. Tato nedostatečnost má spočívat zejména v tom, že absentují konkrétní úvahy, jak byly hodnoceny jednotlivé důkazy a proč soud prvního stupně některé považoval na věrohodné a jiné nikoliv. Řízení před soudem prvního stupně také nebylo prosto jiných podstatných vad. Pohledávka žalobkyně nebyla ke dni podání žaloby vykonatelná, a proto navrhovala, aby bylo řízení přerušeno, když probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně se však s tímto návrhem nevypořádal. Žalobkyně také poukázala na skutečnost, že se sice k jednání konanému před soudem prvního stupně nedostavila, ale přesto jím měla být řádně poučena ve smyslu § 118a o. s. ř., a to mimo jednání, a to s ohledem na skutečnost, že nebyla zastoupena advokátem. Soud prvního stupně tedy měl výjimečně toto poučení provést ještě před vyhlášením konečného rozhodnutí.

8. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla napadený rozsudek potvrdit, když se ztotožnila s jeho závěry. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně neprokázala existenci tvrzené pohledávky. Zároveň souhlasila s jeho právním názorem, že došlo-li ke zpeněžení nemovitosti dlužníka jejím prodejem mimo dražbu, měla se žalobkyně domáhat neplatnosti kupní smlouvy žalobou podanou k insolvenčnímu soudu, přičemž nelze zákonná nastavení insolvenčního řízení obcházet odpůrčí žalobou, jak činí žalobkyně. Nesouhlasila ani s tvrzením, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný, když jeho odůvodnění je srozumitelné a dostatečné. Soud prvního stupně rozhodoval taktéž o návrhu žalobkyně na přerušení řízení, a to usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kterým tento návrh zamítl. Pakliže byla žalobkyně pasivní, když na jednání před soudem prvního stupně bez jakékoliv omluvy nedorazila, měla žalovaná za to, že další poučování a poskytování lhůty by bylo neekonomické. Ostatně žalobkyně ani v podaném odvoláním svá tvrzení a důkazní návrhy nedoplnila.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně v projednávané věci provedl dokazování v potřebném rozsahu, dokazování směřovalo k objasnění rozhodných skutečností, výsledky tohoto dokazování zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a na jeho základě dospěl ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a na něž pro stručnost odkazuje.

11. Soud prvního stupně učinil správný závěr (konkrétně v bodech 21 a 22 odůvodnění napadeného rozsudku), že žalobou podle § 589 a násl. o. z. se nelze domáhat určení, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné, když takové jednání bylo učiněno nikoliv dlužníkem samotným, ale insolvenčním správcem. V tomto konkrétním případě došlo k uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byl prodej nemovitosti nacházející se v majetkové podstatě dlužníka, přičemž za dlužníka vystupoval insolvenční správce, neboť prohlášením konkursu přešlo na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou ve smyslu § 246 odst. 1 insolvenčního zákona.

12. Pokud snad žalobkyně tvrdí, že tato nemovitost byla prodána tzv. pod cenou, čímž mělo dojít k poškození věřitelů dlužníka, nebo že existoval mezi jednotlivými aktéry prodeje střet zájmů, pak měla tyto námitky uplatnit v žalobě dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, podle něhož platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou na neplatnost smlouvy podanou u insolvenčního soudu ve lhůtě tří měsíců. Taková žaloba však podána nebyla. Nelze proto připustit, aby bylo umožněno obcházení speciální úpravy obsažené v insolvenčním zákoně užitím obecné úpravy občanského zákoníku, což by svém důsledku mohlo vést k ohrožení funkčnosti celého insolvenčního řízení.

13. Žalobkyně by tak byla se svou žalobou neúspěšná už jen z tohoto důvodu. Nadto je ale třeba souhlasit se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které se týkaly tvrzené pohledávky žalobkyně. Ta sice tvrdila, že má za dlužníkem pohledávku přesahující [částka], kterou přihlásila do insolvenčního řízení, avšak tato nejenže byla úspěšně popřena dlužníkem i insolvenčním správcem, ale žalobkyni se dokonce ani v jí vyvolaném incidenčním před insolvenčním soudem nepodařilo prokázat, že tato pohledávka vůbec kdy vznikla. Žalobkyně potom ani v řízení před soudem prvního stupně existenci vykonatelné pohledávky nedoložila. Proto by ani z tohoto důvodu nemohla být žaloba podle § 589 a násl. o. z. úspěšná, když jednou ze zákonných podmínek je právě existence vykonatelné pohledávky, jejíž uspokojení krátí dlužník svým právním jednáním.

14. Soud nemůže přisvědčit ani argumentu žalobkyně, že měla být soudem prvního stupně poučena ve smyslu § 118a o. s. ř. k dotvrzení rozhodných skutečností a k označení důkazů právě k prokázání existence předmětné vykonatelné pohledávky. Poučení podle § 118a o. s. ř. se účastníkům dostává zásadně při jednání. Jestliže se pak žalobkyně bez omluvy nedostavila na jednání soudu, na kterém měla být projednávána její žaloba, pak se o právo být procesně poučena sama připravila, což soud prvního stupně správně zdůvodnil i s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Pokud snad žalobkyně ve svém odvolání poukázala na komentářovou literaturu, která má připouštět, že výjimečně je třeba, aby soud poskytl poučení dle § 118a o. s. ř. i tomu účastníkovi, který se k jednání nedostavil, tak odvolací soud upozorňuje na to, že se dle stejné komentářové literatury (v jejíž citaci žalobkyně již nepokračovala) děje „například za situace, kdy je účastník řízení omezen ve způsobilosti k právním úkonům a jeho opatrovník se k ústnímu jednání před odvolacím soudem omluvil bez toho, aby požádal o odrok, a během jednání byl proveden zásadní důkazní prostředek, který posunul dokazování jiným směrem.“ [Občanský soudní řád, 3. vydání (3. aktualizace, 2024): K. [adresa])]. Je tedy více než zřejmé, že taková situace v projednávaném případě nenastala.

15. Odvolací soud však v souvislosti s uvedeným závěrem uzavírá, že pokud nemohla být žaloba úspěšná z důvodu rozvedeného v bodě 13 tohoto odůvodnění, pak nemohlo mít ani dotvrzení rozhodných skutečností po poučení podle § 118a o. s. ř. vliv na výsledek řízení.

16. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení, když výše náhradové povinnosti byla stanovena správně.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu, s nimiž procesně úspěšné žalované náleží k náhradě částka [částka], která sestává z mimosmluvní odměny advokáta žalované za dva úkony právní služby, a to za sepis vyjádření k odvolání učiněný dne [datum] za [částka] a za účast na jednání odvolacího soudu (konaného dne [datum]) za [částka]. Výše mimosmluvní odměny advokáta se odvíjí od § 7 bod 5, § 9 odst. 4, § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „a. t.“), přičemž pro úkon učiněný dne [datum] se použilo znění zmiňované vyhlášky účinné do [datum] a vycházelo se tak z tarifní hodnoty ve výši [částka] dle § 9 odst. 4 písm. b) a. t., a pro úkon učiněný dne [datum] se použilo znění vyhlášky účinné od [datum] (tedy podle vyhlášky č. 258/2024 Sb.), kdy se vycházelo z tarifní hodnoty ve výši [částka] dle § 9 odst. 4 písm. a) a. t.. K náhradě nákladů odvolacího řízení dále náleží náhrada hotových výdajů souvisejících s úkony právní služby advokáta podle § 13 odst. 4 a. t., a to opět u prvního úkonu ve výši [částka] dle znění vyhlášky účinného do [datum] a u druhého úkonu ve výši [částka] dle znění účinného od [datum]. K takto specifikovaným nákladům dále náleží náhrada 21% daně z přidané hodnoty ve výši [částka], počítané z odměny za zastupování a náhrad, kterou je advokát povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní a plyne ode dne právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).