o zaplacení 1 192 600 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. června 2024, č. j. 7 C 183/2023-264, ve znění opravného usnesení ze dne 18. července 2024, č. j. 7 C 183/2023-270,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 1 192 600 Kč s příslušenstvím (výrok I ve znění opravného usnesení shora) a uložil žalobci zaplatit úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 262 328 Kč (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný na jeho úkor získal tím, že v době od 3. 2. 2017 do 2. 4. 2021 bez právního důvodu užíval jeho pozemky parc. č. [číslo] a [číslo] v k. ú. [adresa]. K těmto rozhodným žalobním tvrzením žalobce uvedl, že v katastru nemovitostí je jediným zapsaným vlastníkem předmětných nemovitostí, když vlastnické právo na něj přešlo z majetku České republiky na základě zákona č. 172/1991 Sb., a že žalovaný nemá (v rozhodné době užívání nemovitostí neměl) žádný právní titul k jejich užívání, když předchozí právní důvod – právo stavby – zaniklo uplynutím sjednané doby trvání, neboť smlouvou o stavebním právu z 27. 5. 1922 bylo sjednáno na dobu 80 let.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění popsaných v bodech 7 až 16 rozsudku, které shrnul v závěru o skutkovém stavu pod bodem 17, a po provedeném právním hodnocení žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce zamítl, když přisvědčil obraně žalovaného, že žalobce se k 24. 5. 1991 nestal vlastníkem předmětných nemovitostí. Uzavřel, že podle zákona č. 172/1991 Sb. toto věcné právo na žalobce nepřešlo, když nesplnil jednu ze tří kumulativních podmínek přechodu vlastnického práva z majetku České republiky na obce, a to podmínku faktického hospodaření s pozemky ke dni účinnosti tohoto zákona. Pozemky k tomuto datu (24. 5. 1991) užíval žalovaný, a žalobce až do 10. 1. 2002, kdy ohlásil katastru nemovitostí zákonný přechod vlastnictví, se o ně nezajímal, nekonal na nich žádnou činnost, kterou by bylo možné považovat za hospodaření s věcí; přestože byla smlouva o stavebním právu úplatná a jako vlastník pozemku by měl po dobu trvání smlouvy právo na činžovné, nejenže podle smluvních podmínek tuto stavební činži nezvyšoval, ale ani ji nevybíral. Byl a je sice zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, ale dlouhou dobu se o ně prakticky nezajímal a žalovaného kontaktoval poprvé až v souvislosti s vymáháním bezdůvodného obohacení. V této souvislosti prvostupňový soud poukázal i na převažující rozhodovací praxi Městského soudu v Praze v obdobných případech (tj. v případech sousedních pozemků jiných uživatelů). O nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

4. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Ohradil se proti závěru o absenci své aktivní legitimace, když setrval na tvrzení, že veškeré podmínky přechodu vlastnického práva k pozemkům na základě zákona č. 172/1991 Sb. k 24. 5. 1991 splňoval. Namítl, že prvostupňový soud se otázkou jeho vlastnictví dostatečně nezabýval, když přechod vlastnického práva ke dni účinnosti tohoto zákona neposoudil na základě vlastních skutkových zjištění a právních závěrů, ale převzal závěry z jiných soudních sporů, ve kterých tato otázka byla řešena pouze jako předběžná (nikoli enunciátem konečného rozhodnutí). Poukázal na opačné závěry některých senátů Městského soudu v Praze, které naopak splnění všech podmínek zákona č. 172/1991 Sb. a nabytí vlastnického práva žalobcem dovodily (sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]), přičemž je zčásti citoval či parafrázoval a vytkl prvostupňovému soudu, že se s těmito diametrálně odlišnými závěry řádně nevypořádal. Zejména pak akcentoval oponentní názory Městského soudu v Praze, že nevybírání pachtovného nemá na posouzení splnění podmínek zákona č. 172/1991 Sb. žádný vliv, neboť jeho vybírání je oprávnění, představující s ohledem na jeho výši jen symbolickou ekonomickou výhodu, když zásadní ekonomickou výhodou je blížící se zánik práva stavby a přechod vlastnického práva ke stavbě. Z nevyužití tohoto nevýznamného oprávnění nelze dovozovat žádný zásadní závěr. Dále upozornil i na odůvodnění rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], ve kterém odvolací soud uzavřel, že režim přechodu vlastnického práva na obec se v případě práva stavby řídí nikoli ustanovením § 1 zákona č. 172/1991 Sb., ale ustanovením § 2 odst. 1 písm. b), § 4 odst. 1 písm. a) č. 172/1991 Sb. Zákon č. 88/1947 Sb., o právu stavby byl a je stále platný, institut práva stavby není výslovně v zák. č. 172/1991 Sb. zmíněn, pozemky tímto právem zatížené tedy neměl zákonodárce v úmyslu vyjmout z přechodu na obce, pokud to výslovně neučinil. Poukázal též na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2762/22, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že Městský soudu v Praze shledal, že pozemky zatížené právem stavby přešly na obec. Navrhl proto odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil, jeho žalobě zcela vyhověl a uložil žalovanému zaplatit mu i náklady řízení; popř. dotčené rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

5. Při jednání odvolacího soudu pak žalobce doplnil svou odvolací argumentaci o zcela novou námitku vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Namítl, že jeho aktivní legitimace je dána případně i tím, že vlastnické právo na úkor státu vydržel, když Česká republika nikdy nezpochybnila pozbytí svého vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb., a proto si od roku 1991 na pozemky nečinila žádný právní nárok. K vydržení je nezbytná desetiletá nepřerušená držba. V případě uplynutí dvaceti let pak postačuje jen prokázání právního důvodu, na kterém se jeho držba zakládá. Tuto podmínku mimořádného vydržení splňuje, když jako vlastník nemovitostí je již přes dvacet let evidován v katastru nemovitostí a v této pozici před žalovaným rovněž opakovaně vystupoval.

6. Žalovaný ve vyjádření k odvolání odmítl odvolací námitky žalobce, přičemž ve vztahu k jednotlivým odvolacím výhradám částečně zopakoval či parafrázoval rozhodnutí prvostupňového soudu či svou dosavadní obrannou argumentaci. Ohradil se proti nově uplatněné námitce vydržení s tím, že tato námitka je nekonkrétní a opožděná, uplatněná v rozporu § 205a o. s. ř. Zcela se tak ztotožnil s napadeným rozsudkem a navrhl, aby toto konečné rozhodnutí odvolací soud jako věcně správné potvrdil a přiznal mu plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázané a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto podrobným, pečlivým právním hodnocením a v plném rozsahu na ně (skutkové závěry i právní hodnocení) odkazuje.

9. V rovině skutkového základu věci nebylo mezi účastníky zásadního sporu, když pro posouzení aktivní legitimace žalobce se spornou otázkou jevilo zejména právní posouzení splnění podmínky faktického hospodaření s pozemky v době nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že v respektu k § 13 občanského zákona (zák. č. 89/2012 Sb.) a s vzhledem ke konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která následně obstála i v rovině ústavněprávního přezkumu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1377/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1061/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 204/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1110/2023, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 2762/22, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 133/2 a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 882/23), opustil své dosavadní stanovisko, podle kterého nevybírání stavební činže k rozhodnému datu nemohlo být žalobci k újmě (rozsudky sp. zn. 36 Co 249/2021 a sp. zn. 36 Co 241/2021). Přiklonil se tak k převažujícímu, Nejvyšším soudem zastávanému závěru, že podmínku reálného hospodaření s tímto majetkem ke dni účinnosti citovaného zákona, tedy ke dni 24. 5. 1991, žalobce nesplnil.

10. Ve vztahu k pozemku parc. č. [číslo] je pak rozhodné i to, že na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 8. 3. 2022, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2022, č. j. [spisová značka], byla ve sporu mezi stejnými účastníky pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce zamítnuta žaloba na určení, že obec je vlastníkem stavby [číslo], která je součástí tohoto pozemku. Za situace, kdy věc a její součást musí mít vždy totožného vlastníka, je tak mezi obcí a žalovaným závazně prejudikována i otázka vlastnického práva k pozemku parc. č. [číslo], neboť úsudek, že obec je vlastníkem zmiňovaného pozemku by byl v kontradikci s pravomocně vysloveným závěrem, že nevlastní stavbu, jež tvoří součást tohoto pozemku, jak je výslovně uvedeno ve výroku zamítavého rozsudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1707/2023).

11. Nedůvodná je i námitka vydržení, kterou žalobce uplatnil opožděně, v rozporu se zásadou neúplné apelace, podle které platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v § 205a o. s. ř. Tvrzením o vydržení vlastnického práva od státu žalobce zcela změnil dosavadní skutkový základ, když nyní nově tvrdí, že důvod, pro který je zapsán jako knihovní vlastník (přechod dle zákona č. 172/1991 Sb.), neexistuje. O nedovolené novum se jedná i proto, že tvrzené skutečnosti měly nastat před rozhodnutím prvostupňového soudu a nespadají pod taxativní výčet výše uvedeného procesního ustanovení. Projednání brání rovněž potřeba upřesnění rozhodných tvrzení, neboť je výhradně na žalobci, aby jednoznačně specifikoval, kdy k vydržení a na základě jakých skutečností mělo dojít, s čímž by byla spojena i otázka, jaký občanský zákoník by bylo třeba k posouzení námitky aplikovat.

12. Odvolací soud proto postupoval dle § 219 o. s. ř. a napadený zamítavý meritorní výrok (I) jako věcně správný potvrdil. Stejně postupoval ve vztahu k akcesorickému nákladovému výroku (II), když soud prvního stupně aplikoval přiléhavá ustanovení procesního předpisu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), jednotlivé položky řádně specifikoval a jejich výši správně propočetl. Odvolací soud proto i v této části odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně.

13. Podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud stanovil i povinnost neúspěšného žalobce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Ty představují částku 14 701,50 Kč, když sestávají z jednoho úkonu právní pomoci ve výši 11 700 Kč (sepis vyjádření), jedné paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl, ve znění do 31. 12. 2024) a 21% DPH (2 551,50 Kč).