o určení dědického práva

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že pan [jméno FO], narozený [datum], zemřelý dne [datum], není dědicem po zůstaviteli panu [jméno FO], narozenému dne [datum], zemřelému dne [datum], a to dědicem ze závěti ze dne [datum], sepsané notářským zápisem notáře [tituly před jménem] [adresa], pod č. [hodnota] (výrok I). Žalobkyni zároveň uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 181 003,90 Kč do 3 dnů právní moci rozsudku do rukou advokáta žalované (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě, ve které žalobkyně tvrdila neplatnost závěti ze dne [datum], ve které byl jako univerzální dědic zemřelého manžela žalobkyně, pana [jméno FO] (dále jen „zůstavitel“), ustanoven žalovaný [jméno FO], který dne [datum] zemřel (dále jen „dědic“). Zůstavitel totiž odkázal dědici veškerou svou pozůstalost za podmínky, že žalobkyně bude v bytě manželů [jméno FO] na adrese [adresa], bydlet do konce svého života, dědic jí bude přispívat na bydlení polovinou měsíčních plateb, bude jí pomáhat s údržbou bytu, s nakupováním, bude jí vozit k lékaři a činit další dle jejích potřeb a konkrétních okolností. Tato přání, kterými chtěl zajistit svou manželku a kterými podmínil závěť, zůstavitel sepsal, listinu zápis obsahující však měl k dispozici dědic, který ji ovšem přes svůj příslib žalobkyni nevydal. Dědic ode dne úmrtí zůstavitele neplnil jeho přání, žalobkyni ani jednou nekontaktoval, nejevil o ní zájem, nepomáhal jí s nakupováním, nevozil ji k lékaři a nereagoval ani na její SMS zprávy obsahující žádosti o pomoc. Zůstavitel sepsal svou závěť v mylné pohnutce, že dědic je tou správnou osobou, která se postará o jeho manželku a za to získá od zůstavitele značný majetek. Zakládala-li se vůle zůstavitele na mylné pohnutce, způsobuje to neplatnost celé závěti. Dědic po podání žaloby zemřel, závěť přitom nezanechal a jeho dědici ze zákona v první dědické třídě, kteří dědictví neodmítli, se stali jeho dva synové a manželka. V dědickém řízení po [jméno FO] byla následně schválena dědická dohoda, na jejímž základě nabyla veškeré dědictví pozůstalá manželka, která se tak stala v řízení žalovanou.

3. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že závěť byla zůstavitelem pořízena svobodně a nebyla vázána žádnými podmínkami. Pokud měl zůstavitel v úmyslu omezit dědice při nakládání s nabytým dědictvím, či mu stanovit povinnosti vůči třetí osobě, pak mu nic nebránilo takové podmínky uvést do závěti; z textu notářského zápisu ze dne [datum] však nic takového patrné není, proto lze dovodit, že zůstavitel podobný úmysl neměl. Měl-li snad zůstavitel úmysl stanovit dědici případné podmínky, které měl jako dědic splnit, jednalo by se o tzv. „dovětek“ ve smyslu ustanovení § 1498 zákona č. 89/1992 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který však vyžaduje obdobné náležitosti jako má závěť; pořízená závěť ovšem žádné takové podmínky neobsahovala. Případný omyl v pohnutce navíc musí být u pořizovatele závěti přítomen již v době jejího pořízení, skutková tvrzení žalobkyně však brojí toliko proti údajnému jednání dědice po smrti zůstavitele. Žalovaná kromě toho namítala, že žalobkyně neprokázala, mimo pořízené závěti, existenci jakékoli další listiny, která měla stanovit podmínky péče o žalobkyni.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze skutkových zjištění uvedených v bodech 5. – 12. odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž považoval za nesporné, že mezi účastníky probíhá u Obvodního soudu pro [adresa] řízení o pozůstalosti po zůstaviteli panu [jméno FO], které je vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Pověřená soudní komisařka v tomto řízení vyzvala žalobkyni k podání žaloby na určení, že pan [jméno FO] není dědicem ze závěti ze dne [datum], která byla pořízena notářským zápisem č. [hodnota] (dále jen „notářský zápis“), neboť pozůstalá manželka tvrdila neplatnost závěti z důvodu jejího sepsání v mylné pohnutce. Soud prvního stupně dále vyšel z obsahu samotného notářského zápisu ze dne [datum], kterým zůstavitel nejprve odvolal závěť sepsanou dne [datum] notářským zápisem [hodnota] a zároveň pořídil závěť novou, kterou zůstavil dědici [jméno FO] veškerou svou pozůstalost, ať už se bude skládat z čehokoli a vše, co bude předmětem pozůstalostního řízení po jeho osobě. Zároveň touto závětí neodvolal vydědění svého syna [tituly před jménem] [jméno FO], narozeného dne [datum], které bylo sepsáno notářským zápisem [hodnota] a prohlásil, že projev jeho vůle obsažený v notářském zápisu ze dne [datum] se děje s rozvahou, vážně a bez donucení.

5. Důkazy SMS zprávami žalobkyně soud prvního stupně neprovedl, neboť byly předloženy za účelem prokázání tvrzení, že žalobkyně požadovala po dědici po smrti svého manžela různou pomoc, případně za účelem prokázání způsobu, jakým to žalobkyně činila. Toto dokazování totiž považoval za nadbytečné, neboť v řízení neměl za prokázané primární tvrzení žalobkyně o existenci pohnutky zůstavitele při pořízení závěti.

6. Soud prvního stupně se dále zabýval tvrzením žalobkyně, že závěť sepsaná notářským zápisem ze dne [datum] byla zůstavitelem pořízena po předchozím ujištění a slibu ze strany dědice, že se postará o žalobkyni a bude jí finančně i jinak pomáhat až do konce jejího života. Podle žalobkyně situace, kdy tak dědic ani jeho rodina nečinili, způsobila neplatnost závěti, která měla být z tohoto důvodu zůstavitelem pořízena v mylné pohnutce, neboť zůstavitel by takovou závěť bez této pohnutky nepořídil. Soud prvního stupně však konstatoval, že tato tvrzení žalobkyně přes opakovaná poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) nebyla prokázána.

7. Shrnul totiž, že z výpovědí svědků, ale i z výpovědi samotné žalobkyně, jednoznačně vyplynulo, že zůstavitel nikdy s nikým pořízení závěti ve prospěch dědice, potažmo důvody či pohnutky, proč tak činí, nekonzultoval, o této záležitosti s nikým nemluvil, přičemž dokonce ani žalobkyni nesdělil, že takovou závěť pořídil (žalobkyně se dle své výpovědi měla o závěti dozvědět až po smrti zůstavitele). Z výpovědi svědka [tituly před jménem] [jméno FO] a notáře [tituly před jménem] [jméno FO], kteří byli přítomni aktu pořízení závěti ze strany zůstavitele, měl za prokázané, že ani při samotném pořízení závěti zůstavitel nesdělil jakékoli důvody, motivy či pohnutky, proč veškerý svůj majetek odkazuje právě dědici [jméno FO]. K osobě dědice potom zjistil, že se zůstavitelem byli příbuzní, přičemž porovnal výpověď svědka [jméno FO] a samotné žalobkyně, jejichž obsah byl v rozporu s žalobními tvrzeními, v nichž žalobkyně uvedla, že dědic měl být pouze rodinný známý. Právě svědek [jméno FO], dědicův syn, žalobkyni seznámil se závětí, kterou jí osobně předal po smrti zůstavitele.

8. Soud prvního stupně se poté zabýval existencí listiny, ve které měl podle žalobkyně zůstavitel písemně uvést podmínky, ke kterým se měl zavázat dědic ve vztahu k ní. Uzavřel však, že existence takové listiny v řízení najevo nevyšla. Žalobkyně takovou listinu soudu nepředložila, žalovaná její existenci popírala. Skutečnost, že by taková listina byla zůstavitelem skutečně sepsána, nepovažoval za prokázanou ani dalšími důkazy, pročež její existenci považoval za značně nepravděpodobnou. Jako nevěrohodnou přitom vyhodnotil výpověď žalobkyně o tom, že jí tuto listinu měl předat dědic u poštovních schránek v domě, ve kterém bydlí, neboť žalobkyně si nebyla schopna vybavit, kdy a jak se dozvěděla o samotné závěti, ale okolnosti předání údajné listiny s požadavky sepsanými jejím manželem ve své výpovědi podrobně popisovala. V té souvislosti považoval za velmi nepravděpodobné, že by se jí zůstavitel v době od pořízení závěti až do své smrti (přičemž se mělo jednat o dobu takřka tří let) o svém záměru pořídit závěť ve prospěch třetí osoby se stanovením podmínek péče o manželku nezmínil, a namísto toho sepsal „potají“ listinu, která by měla být dědicem pozůstalé manželce poskytnuta k nahlédnutí až následně. To považoval za nelogické a nepravděpodobné, tím spíše za situace, kdy manželství žalobkyně a zůstavitele mělo být podle výpovědi žalobkyně šťastné a výjimečné. Soud prvního stupně zároveň upozornil na rozpor výpovědi žalobkyně s jejím žalobním tvrzením, že zůstavitel jí měl krátce před smrtí požádat, aby do nemocnice pozvala notáře s tím, že chce změnit závěť, přičemž ve výpovědi uvedla, že s ním otázku závěti vůbec neřešil a dozvěděla se o ní až po jeho smrti.

9. Prvostupňový soud rovněž zhodnotil výpovědi svědkyně [jméno FO] a [jméno FO], které měly být přítomny schůzce žalobkyně s cizím mužem v dolní části domu, kde bydlí, přičemž tento muž měl žalobkyni předat listinu, která jí velmi rozrušila. Žalobkyně měla být podle výpovědi svědkyně [jméno FO] z této informace zaskočená a měla se zhroutit, taková reakce však podle soudu prvního stupně jednoznačně svědčí o předání negativní zprávy, nikoli zprávy o příslibu podpory ze strany širší rodiny, která měla z předané listiny podle žalobkyně vyplývat. Dovodil proto, že listina, která byla tímto způsobem žalobkyni předána, byla pravděpodobně závěť, přičemž v tomto ohledu poukázal na shodu s výpovědí svědka [jméno FO]. Za významnou považoval skutečnost, že žádná ze svědkyň neměla možnost do předávané listiny nahlédnout, přičemž neuvěřil jejich výpovědi, že slyšely polohlasné kusé informace svědčící o údajných zůstavitelem sepsaných povinnostech, k nimž se měl dědic zavázat ve prospěch žalobkyně. Do souvislosti s obsahem výpovědi svědkyně [jméno FO] si potom dal žalobkyní předložené prohlášení ze dne [datum], které svědkyně nesepsala, na okolnosti jeho údajného sepsání si nepamatovala, přičemž vysvětlil, že v řízení vyšlo najevo, že tuto listinu sepsala sama žalobkyně a svědkyně [jméno FO] ji pouze podepsala. Obsah prohlášení navíc považoval za pochybný, protože svědkyně [jméno FO] ve své výpovědi uvedla, že se zůstavitelem o pořízení závěti nehovořila, v daném prohlášení je však naproti tomu uvedeno, že se s ní měl zůstavitel radit ohledně bytu a měl jí sdělit, že polovinu částky za byt má dostat dědic až po odchodu žalobkyně do domova důchodců, případně po její smrti. Zejména tuto druhou část prohlášení tudíž soud prvního stupně považoval za evidentně rozpornou nejen s výpovědí žalobkyně, ale také svědkyně [jméno FO]. Neuvěřil ani výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která měla být přítomna rozhovoru žalobkyně a dědice po zůstavitelově smrti, při kterém měla žalobkyně dědici sdělit, že jí zůstavitel informoval o tom, že jí dědic má pomáhat. Poukázal na rozpor takto popsané situace s výpovědí samotné žalobkyně, která uvedla, že jí zůstavitel o pořízení závěti ve prospěch dědice neinformoval, proto tak nemohl učinit ani v souvislosti s případnými podmínkami pořízení závěti.

10. Soud prvního stupně poté v bodě 12. odůvodnění napadeného rozsudku popsal zjištění učiněná z obsahu listinné komunikace účastníků, která není v zájmu stručnosti třeba opakovat. Po takto provedeném dokazování uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, podle kterého měl zůstavitel přistoupit k pořízení závěti v dědicův prospěch v mylné pohnutce, a to zejména poté, kdy jím měl být ujištěn, že se postará o žalobkyni až do konce jejího života, že jí bude finančně podporovat a jinak pomáhat.

11. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 1475 odst. 1, § 1476, § 1494, § 1495, § 1498, § 1531 a § 1532 o. z. a uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že zůstavitel pořídil dne [datum] závěť sepsanou ve formě notářského zápisu, v rámci, které odvolal svou závěť předchozí a veškerou svou pozůstalost odkázal svému příbuznému [jméno FO]. V pořízené závěti zůstavitel nestanovil [jméno FO] jakožto svému dědici žádné podmínky ani příkazy, přičemž žalobkyně neprokázala své žalobní tvrzení, že zůstavitel přistoupil k pořízení závěti v mylné pohnutce, kdy měl být přesvědčen a ujištěn dědicem, že se o žalobkyni postará a bude jí finančně i jinak pomáhat až do konce jejího života; neprokázala ani, že nebýt této pohnutky, závěť by zůstavitel v této podobě nepořídil.

12. Soud prvního stupně poukázal zejména na to, že své povinnosti prokázat takové tvrzení žalobkyně přes opakovaně poskytnuté poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nedostála, přičemž podrobně vysvětlil obsah povinnosti žalobkyně tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti. S odkazem na komentářovou literaturu rovněž dovodil, že tvrzená mylná pohnutka zůstavitele nebyla v řízení prokázána, přičemž omyl v pohnutce je významný pouze tehdy, je-li pohnutka vyjádřena například přímo v závěti, nebo je-li zřejmá z jiných listin zůstavitele, kterými může být vysvětlena jeho vůle. Neprojevená vůle nemá právní účinky, stejně jako neprojevená pohnutka. Důkazní břemeno o existenci mylné pohnutky ve sporu o dědické právo je potom na straně toho, kdo tvrdí, že k mylné pohnutce došlo a vyvozuje z toho pro sebe dědické právo na základě jiného dědického titulu. S ohledem na takto předestřené závěry uzavřel, že zůstavitel své motivy pro pořízení závěti ve prospěch dědice s nikým nekonzultoval, žádnou osobu o svém vnitřním motivu, proč tak činí, nezpravil, a to ani následně po pořízení závěti. Sama žalobkyně se o pořízení závěti dozvěděla až po smrti zůstavitele, tedy ani jí osobně zůstavitel v tomto směru neinformoval. Žalobkyně pohnutku zůstavitele pro pořízení závěti vyvozovala především z tvrzené existence listiny, ve které měl zůstavitel vyjevit svá přání za účelem zajištění žalobkyně po jeho smrti a podmiňující danou závěť, se kterou měla být seznámena po jeho smrti, nicméně existence takové listiny v řízení prokázána nebyla.

13. Soud prvního stupně proto uzavřel, že na závěť ze dne [datum], která byla sepsána formou notářského zápisu notáře [tituly před jménem] [adresa], je třeba nadále pohlížet jako na závěť platně pořízenou a na původního žalovaného [jméno FO] jako na dědice po zůstaviteli. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl, o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení přehledně vyčíslil.

14. Nad rámec závěru o neprokázání neplatnosti závěti soud prvního stupně uvedl, že ani z případného pocitu určitého morálního závazku ze strany dědice ve vztahu k pomoci žalobkyni po smrti zůstavitele, kterému se snažil dědic [jméno FO] dostát, nelze dovodit existenci pohnutky zůstavitele pro pořízení závěti. Navíc nepřehlédl, že dědic [jméno FO] byl již velmi krátce po smrti zůstavitele sám ve velmi vážném zdravotním stavu, kdy zemřel dne [datum], přičemž by jeho možnosti pomoci žalobkyni byly za této situace velmi omezené.

15. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém z důvodu neúplně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému řízení.

16. Zopakovala svá tvrzení o seznámení se s listinou obsahující závazek dědice postarat se o žalobkyni. Připustila, že tuto listinu nikdy nedržela, dědic jí měl listinu pouze ukázat. V té souvislosti odkázala na svědectví dvou svědkyň, které tomu byly přítomny, soudu prvního stupně přitom vyčetla, že jejich výpověď špatně vyhodnotil. Nesouhlasila rovněž s jeho závěrem, že je nepravděpodobné, aby jí zůstavitel neoznámil úmysl pořídit závěť ve prospěch třetí osoby a místo toho tajně sepsal listinu, kterou jí měl dědic předložit k nahlédnutí až následně. Trvala naopak na tom, že nevěděla ani o závěti, ani o druhé listině. Tuto druhou listinu jí ukázal dědic [jméno FO], závěť jí předal později svědek [jméno FO]. Žalobkyně přitom rozpory v tvrzeních přičítala svému věku, zdravotnímu stavu a nepochopení některých souvislostí. Uvedla, že ve své účastnické výpovědi byla jednoznačně ovlivněna stresem v jednací místnosti a strachem z budoucnosti.

17. Žalobkyně se neztotožnila ani se způsobem, jakým soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení, když na jejich výpočet nesprávně aplikoval ustanovení § 7 a § 8 odst. 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“). Správně měl totiž vyjít z ustanovení § 9 odst. 3 advokátního tarifu, neboť předmětem řízení nebyla dědická věc, ani určení práva k věci, nýbrž určení penězi neocenitelného právního vztahu.

18. Žalovaná v reakci na odvolání žalobkyně poukázala především na skutečnost, že v celém řízení zůstalo neprokázané základní tvrzení žalobkyně o tom, že existovala listina, v níž měl zůstavitel podmínit pořízení závěti závazkem pana [jméno FO], že se o žalobkyni postará. Taková listina doložena nebyla, nebyla ani dostatečně identifikována, nebyla předmětem žádného důkazu provedeného v řízení a její samotná existence nebyla potvrzena ani svědecky. Žalobkyně dále uváděla rozporuplné informace o pořízené závěti také ve své výpovědi, zejména o tom, kdy a jak se o jejím obsahu dozvěděla. Její výpověď byla vnitřně rozporná, nepřesná a bez opory v jiných důkazech, což zásadně snižuje její věrohodnost.

19. Žalovaná naopak vyzdvihla výpověď notáře [tituly před jménem] [jméno FO], který závěť sepsal, přičemž při jejím pořizování nebyly zůstavitelem vzneseny žádné podmínky, dovětky ani požadavky na budoucí péči o žalobkyni. Notáři rovněž nebyla předložena žádná jiná listina ani projev vůle zůstavitele, který by jakkoli podmiňoval jeho projev vůle obsažený v závěti. Za těchto okolností nelze podle žalované dovodit ani existenci „dovětku“ ve smyslu § 1498 o. z., ani „mylnou pohnutku“ podle § 1531 o. z. Soud prvního stupně se přitom se všemi důkazy velmi podrobně vypořádal, což platí rovněž pro výpovědi svědkyň [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], správný je proto jeho závěr o neprokázání žalobních tvrzení o údajném závazku dědice vůči osobě žalobkyně. Žalovaná tudíž navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

20. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání žalobkyně neshledal důvodným. V souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud věc rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili.

21. Odvolací soud v první řadě neshledal opodstatněnou odvolací námitku, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav. Naopak má za to, že způsob provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně striktně vychází z předpokladů uvedených v ustanovení § 132 o. s. ř., kdy každý důkaz je třeba hodnotit jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Odvolací soud tedy v postupu soudu prvního stupně neshledává žádnou vadu řízení. Odůvodnění napadeného rozsudku plně odpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., je z něho patrné vymezení, které skutečnosti vzal soud prvního stupně za prokázané a z jakých důvodů, přesvědčivě je v něm popsáno, jak se s jednotlivými důkazy vypořádal a proč neprovedl důkazy další. Pro žalobkyni rovněž nemohlo být konečné rozhodnutí překvapivé, neboť byla ze strany soudu prvního stupně opakovaně poučena podle § 118a o. s. ř.

22. Odvolací námitky žalobkyně v zásadě směřují pouze proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně a proti z nich vystavěnému skutkovému závěru. Jedná se tudíž o námitky skutkové, které můře odvolací soud přezkoumat jen tehdy, pokud by hodnocení důkazů prvostupňovým soudem bylo nelogické, vnitřně rozporné, v rozporu se zásadami formální logiky nebo s obsahem spisu. K takovému závěru však v daném případě dospět nelze, odvolací soud se s přesvědčivými skutkovými závěry prezentovanými v napadeném rozsudku zcela ztotožňuje.

23. Žalobkyně v odvolání nepřináší vůbec nic nového, opakuje svá žalobní tvrzení či poukazuje na některé pasáže své výpovědi či výpovědi svědkyň, zjištění z těchto důkazů učiněná však soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil. Tvrdí-li žalobkyně pouze to, že provedené důkazy měly být hodnoceny jinak, aniž by poukazovala na jejich konkrétní logické rozpory, jedná se o pouhou polemiku s hodnocením důkazů. Žalobkyně tak v odvolání pouze prosazuje vlastní verzi skutkového děje, k čemuž odvolací soud připomíná, že samotná odlišná interpretace důkazů nemůže být odvolacím důvodem tehdy, obstojí-li hodnocení soudu prvního stupně.

24. Odvolací soud zcela souhlasí rovněž s právním posouzením správně zjištěného skutkového stavu věci, jak jej soud prvního stupně provedl v napadeném rozsudku. Žalobkyně se domáhala určení, že povolaný dědic není dědicem ze závěti zůstavitele ze dne [datum], a to zejména s tvrzením, že tato závěť byla pořízena v mylné pohnutce vztahující se k očekávané péči o žalobkyni ze strany dědice; současně tvrdila existenci „druhé listiny“ formulující přání zůstavitele k péči o žalobkyni tímto dědicem.

25. Podle § 1494 odst. 1 věta první o. z. závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz.

26. Podle § 1495 o. z. poukáže-li zůstavitel v závěti na obsah jiné listiny, má i tato jiná listina stejné právní účinky, pokud splňuje náležitosti závěti. Nesplňuje-li je, lze jejího obsahu použít jen k vysvětlení zůstavitelovy vůle.

27. Podle § 1498 o. z. dovětkem může zůstavitel nařídit odkaz, stanovit odkazovníku nebo dědici podmínku, nebo doložit čas anebo uložit odkazovníku nebo dědici příkaz. Co je stanoveno o závěti, platí obdobně i o dovětku.

28. Podle § 1531 o. z. zakládá-li se vůle zůstavitele jen na mylné pohnutce, způsobuje neplatnost ustanovení závěti, kterého se týká.

29. Soud prvního stupně při svém hodnocení vyšel ze zmíněné závěti, v níž zůstavitel povolal jediného dědice bez jakýchkoli podmínek či příkazů a výslovně konstatoval, že jedná vážně, s rozvahou a bez donucení. Dospěl přitom k jednoznačnému závěru, že v řízení nebyla prokázána existence „druhé listiny“, ve kterém by byla sepsána či jinak projevena vůle zůstavitele, a to v podobě, která by byla použitelná alespoň jako výkladový podklad. Svědecké výpovědi existenci takové listiny beze zbytku nepotvrzovaly a jsou navíc vnitřně rozporné. Závěť sama žádné podmínky neobsahuje a svědčí o svobodném projevu vůle zůstavitele v podobě notářského zápisu. Za tohoto skutkového stavu nelze dovodit ani projevenou pohnutku, natož její kauzální význam pro obsah závěti. Závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 101 odst. 1 a 3, proto odvolací soud sdílí, přičemž odvolací námitky žalobkyně nebyly způsobilé správností napadeného rozsudku otřást.

30. Protože se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním hodnocením věci, výrok I napadeného rozsudku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil a ve výroku II o nákladech řízení jej korigoval pouze co do výše přiznané náhrady nákladů řízení, jinak bylo v tomto výroku jako správné podle § 219 o. s. ř. rovněž potvrzeno (co do platební povinnosti, pariční lhůty a místa plnění).

31. Výši přiznané náhrady nákladů řízení totiž soud prvního stupně nestanovil správně, neboť žalované sice za podmínek uvedených v § 142 odst. 1 o. s. ř. správně přiznal plnou náhradu nákladů řízení sestávající z nákladů jejího právního zastoupení, přehlédl však, že ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné, se za tarifní hodnotu považuje částka 35 000 Kč (do [datum]) a částka 65 000 Kč (od [datum]). Při stanovení tarifní hodnoty se totiž postupuje podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném v době provedení příslušného úkonu právní služby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1052/21). U každého z úkonů uskutečněných do [datum] se tedy jedná o částku 2 500 Kč a pro úkony provedené po [datum] jde o částku 3 700 Kč za každý úkon právní služby. Správný výpočet náhrady nákladů řízení je tedy 28 737,50 Kč (7 úkonů z punkta 35 000 Kč, což je 7 x 2 500 = 17 500 Kč, 7 náhrad hotových výdajů po 300 Kč = 2 100 Kč, 1 úkon ve výši 3 700 Kč z punkta 65 000 Kč, 1 náhrada hotových výdajů 450 Kč a 4 987,50 Kč na náhradě DPH).

32. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že úspěšné žalované přiznal náhradu těchto nákladů spočívajících v odměně advokáta za jeden úkon právní služby po 3 700 Kč (vyjádření k odvolání), která byla stanovena podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. d advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, a dále v náhradě hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu ve stejném znění) a v náhradě za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 5 021,50 Kč.