o náhradu nemajetkové újmy za ztrátu osoby blízké

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl požadavkům žalobců, když přiznal žalobkyni a) částku [částka] s 11,75% úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, žalobci b) [částka] s 11,75% úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení a každému ze žalobců c) a d) [částka] s 11,75% úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výroky II, III a IV). Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok V) a na náhradu nákladů řízení uložil žalované zaplatit každému z žalobcům a), b) a d) částku [částka] a žalobci c) [částka] (výrok VI). Ve vztahu k státu pak žalovanou zavázal k povinnosti zaplatit přenesenou poplatkovou povinnost ve výši [částka] (výrok VII).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci (jakožto sekundární oběti – pozůstalé blízké osoby po [jméno FO], zemřelém [datum] na následky dopravní nehody ze dne [datum]) domáhali zaplacení pojistného plnění z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a to za újmu, jež jim byla způsobena duševními útrapami při usmrcení osoby blízké (v podrobnostech viz body 1. až 5. odůvodnění prvostupňového rozsudku). Žalobce b) se pak domáhal rovněž náhrady nákladů vynaložených na pohřeb svého otce ve výši [částka].

3. Žalovaná s ohledem na osobní blízkost žalobců k usmrcenému dlouholetému životnímu druhovi, otci a bratrovi a z ní vyplývající rozsah jejich imateriální újmy, uznala nejen základ uplatněných imateriálních nároků, ale přisvědčila i propočtu žalobci uplatněných částek [[částka] pro žalobkyni a), [částka] pro žalobce b), [částka] ve vztahu k žalobcům c) a d)]. Jejich plné výplatě se však bránila tím, že míra podílu poškozeného na vzniku škody činila 50 %, když minimálně v tomto rozsahu si svým jednáním tragické následky způsobil. Stejně tak odmítla vyšší než poloviční úhradu žalobcem b) uplatněných nákladů na pohřeb, které mu v rozsahu 50 % zaplatila již před podáním žaloby. V průběhu řízení pak podle výše uvedeného poměru plnila i zažalovanou nemajetkovou újmu, když dne [datum] žalobcům vyplatila polovinu nárokovaných částek [žalobkyni a) [částka], žalobci [částka] a každému ze žalobců [částka]]; na to reagovali částečným zpětvzetím žaloby, o kterém soud rozhodl dle § 96 o. s. ř. částečným zastavením (výroku I rozsudku).

4. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku ze zjištěného skutkového stavu věci (popsaného v bodech 10. až 34. odůvodnění napadeného rozsudku), který shrnul v závěru o skutkovém stavu (viz bod 37. odůvodnění). Vzal tak za prokázané, že dne [datum] došlo k dopravní nehodě při střetu chodce [jméno FO] s vozidlem tov. zn. [jméno FO], reg. zn. [SPZ] (řízeného [jméno FO]), které bylo u žalované pojištěno na újmu způsobenou jeho provozem. K nehodě došlo na přechodu pro chodce, označeném vodorovnou i svislou dopravní značkou, a to v zastavěné části obce, v bezprostřední blízkosti mateřské školy. V zastávce před přechodem pro chodce a zároveň předními koly v místě přechodu stál linkový autobus, do kterého nastupovali cestující. Jedním z nich byl i [jméno FO], který před nástupem zjistil, že v zastávce přes ulici zapomněl tašku. Dotázal se řidiče autobusu, zda na něj počká a následně pro ni vyběhl přes přechod pro chodce, těsně před autobusem (před jeho přední částí). V ten moment jej srazila automobilem řidička [jméno FO], která projížděla rychlostí jen o málo nižší 50 km/hod (sama následně vyhodnotila, že za situace, kdy přes stojící autobus neměla dostatečný výhled, měla buď s vozidlem před přechodem zastavit či jet pomaleji), a způsobila mu tak těžká zranění, kterým druhý den v [podezřelý výraz]. K nehodě byla svědky přivolána žalobkyně a), která na místě pomáhala při poskytování první pomoci; do nemocnice se pak dostavili všichni žalobci.

5. Skutkový základ věci soud prvního stupně právně posoudil dle ustanovení § 2959 a § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a dále § 6 odst. 2 písm. a), § 9 odst. 1 a § 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Přitom vyslovil právní závěry (viz body 45. až 63. odůvodnění napadeného rozsudku), jimiž se (při nespornosti ostatních předpokladů odpovědnosti žalované) vypořádal s otázkou spoluodpovědnosti primárního poškozeného, když z rozhodných skutečností pro hmotněprávní závěr o opodstatněnosti hlavního žalobního nároku (náhrady imateriální újmy dle § 2959 o. z.) pouze tato otázka byla mezi stranami sporná.

6. Konstatoval, že v posuzované věci nenastaly okolnosti, v nichž by řidička mohla důvodně spoléhat na to, že účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, když situaci znala a jako potenciálně nebezpečnou si ji měla vyhodnotit, tedy těmto okolnostem svou jízdu přizpůsobit dle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Rozhodnou okolností pak zejména bylo stání autobusu v zastávce, který přední částí zasahoval do přechodu pro chodce, a zabraňoval tak řidičce jedoucí ve stejném směru v možnosti zpozorovat a vyhodnotit pohyb osob přecházejících po přechodu (vstupujících na něj před stojící autobus).

7. Uvedl, že místní situace sice vyžadovala zvýšenu míru obezřetnosti od všech účastníků dopravního provozu (řidičky i chodce), a tedy vznik újmy nelze beze zbytku přičítat provozu škodícího vozidla (jednání řidičky), když i poškozený si musel být uvedených rizik dobře vědom, a vběhnutím na přechod bez rozhlédnutí tak porušil § 4 písm. c) zákona, převážně odpovědnou je však řidička dopravního vozidla. V rámci posouzení míry spoluodpovědnosti, tedy při hodnocení závažnosti porušení právních povinností, bez kterých by ke škodnému následku nedošlo, se tak prvostupňový soud převážně přiklonil k stanovisku žalobců.

8. Uzavřel, že poškozený [jméno FO] sice porušil pravidla silničního provozu, když na přechod pro chodce vstoupil, aniž se přesvědčil, že bude moci bezpečně přejít, přičemž nebýt tohoto pochybení, škodná událost by nenastala, a tedy ani i ke škodnému následku by nedošlo, zavinění řidičky je však s ohledem na konkrétní okolnosti třeba hodnotit jako závažnější. Byla to ona, kdo jako silnější účastník dopravního provozu měla snížit rychlost vozidla natolik, aby případnému střetu byla schopna zabránit nebo tento riskantní manévr vůbec neprovádět a vyčkat za autobusem. Přihlédl i ke zjištění, že pokud by svou rychlost snížila na polovinu (nemusela by dokonce ani zastavit), byla by schopna na chodce, který se náhle zpoza autobusu vynořil, včas reagovat. Stanovil proto míru spoluzavinění poškozeného ve výši 35 % s tím, že tento podíl odpovídá i rozhodnutím ve skutkově a právně obdobných případech. Vyšší, žalovanou požalovanou spoluodpovědnost poškozeného pak hodnotil v rozporu s výsledky [podezřelý výraz], ve kterém byla shledána převážná vina řidičky vozidla (její zavinění), když její [podezřelý výraz] neskončilo zproštěním, ale s ohledem na konkrétní okolnosti věci podmíněným zastavením. Nižší míra spoluodpovědnosti primárního poškozeného pak by byla v rozporu s konkrétními okolnostmi, které svědčily také pro velmi obezřetné jednání chodce při vstupu do vozovky.

9. Vzhledem k tomu, že účastníky nesporované základní částky nemajetkové újmy hodnotil jako plně odpovídající rozsahu újmy způsobené ztrátou osoby blízké intenzitě (kvalitě a intenzitě vztahů mezi žalobci a prvotním poškozeným), přiznal žalobcům nad rámec již poskytnutého zadostiučinění pojistné plnění v rozsahu 15 % základních náhrad; stejný procentuální doplatek přiznal i žalobci b) za náklady na vypravení pohřbu poškozeného (viz bod 63. odůvodnění rozsudku). Spolu s tím zavázal žalovanou uhradit žalobcům i požadované příslušenství, když neshledal důvodnou její námitku, že pro neposkytnutí jejich součinnosti se nedostala s úhradou dluhu do prodlení (bod 96. odůvodnění rozsudku). O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že výše náhrad závisela na úvaze soudu. Úhradu soudního poplatku odůvodnil odkazem na ustanovení § 2 odst. 3, § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

10. Proti napadenému rozsudku podali všichni účastníci včasné a přípustné odvolání, ve kterém se ohradili proti rozsahu soudem prvního stupně stanoveného spoluzavinění prvotního poškozeného (dále též jako poškozený).

11. Žalobci napadli rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku V, když jako neúměrně vysoký odmítli 35% podíl poškozeného na vzniku škodního následku a požadovali, aby jeho odpovědnost byla hodnocena v rozsahu 25 %, tedy aby žalobkyně jim nad rámec již vyplacených 50 % pojistného plnění uhradila nikoli jen vyhovujícími výroky přiznaných 15 % (5035), ale 25 % (jen 50 – 25) nesporného základního odškodnění, což v konečném důsledku by znamenalo celkové 75% uspokojení jejich původního žalobního požadavku. Žalobkyně a) se tak odvoláním domáhala nad rámec již výrokem II přiznané částky [částka] doplatku v rozsahu dalších [částka] s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, žalobce b) nad rámec výrokem III přisouzeného plnění [částka] požadoval přiznat dalších [částka] s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a oba žalobci c) a d) se k již výrokem IV přiznanému plnění domáhali částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od [datum]. Pouze v tomto rozsahu je tak zamítavý výrok V jejich odvoláním dotčen; ve zbylé zamítavé části nabyl právní moci.

12. Žalobci tedy připustili, že jejich blízký se částečně na vzniku nehody podílel, tedy zčásti i škodu (svůj fatální následek) sám zapříčinil, vyjádřili však přesvědčení, že konkrétní skutkové okolnosti odůvodňují nanejvýš jeho 25% podíl na vzniku škody. Zčásti zopakovali své dosavadní žalobní argumenty a citovali či parafrázovali i části napadeného rozhodnutí, ve kterých soud hodnotí pochybení řidičky předmětného vozidla. Toto její protiprávní jednání hodnotili s ohledem na konkrétní okolnosti škodní události jako natolik zásadní, že míra její účasti na vzniku škodního následku nemůže být nižší než 75 %. Akcentovali, že místo toho, aby si řidička předmětného vozidla, vzhledem k nepřehledné situaci počínala mimořádně opatrně, volila riskantní, bezohledný manévr ve zcela nepřiměřené rychlosti, což bylo hlavní příčinou tragického škodního následku. Navrhli, aby odvolací soud změnil napadený zamítavý výrok v dotčeném rozsahu tak, že jim přizná další ve výše uvedeném odstavci uvedené částky. Ve vyjádření k odvolání žalobkyně pak polemizovali s jejím hodnocením míry spoluzavinění poškozeného na vzniku škodního nároku, když namítli, že žalovaná v rozporu se skutkovými zjištěními jednostranně zveličuje porušení jeho právní povinnosti, a naopak nemístně shovívavě hodnotí protiprávní jednání hlavního viníka dopravní nehody – řidičky pojištěného vozidla.

13. Žalovaná oproti tomu setrvala na své obranné argumentaci, podle které podíl poškozeného na vzniku škody byl 50 %, a tedy nad rámec jí již poskytnutého pojistného plnění žádný nárok na doplatek žalobcům nevznikl. Odvolání tak směřovala do všech vyhovujících výroků II, III a IV i akcesorických nákladových výroků VI a VII. Uvedla, že s ohledem na panující poměry v místě střetu vozidla s chodcem nemohla řidička náhlý vstup poškozeného do vozovky předvídat. Akcentovala princip omezené důvěry, podle kterého se řidička mohla naopak spolehnout na to, že z důvodu nepřehledné situace nebude chodec vstupovat do vozovky v místě přechodu pro chodce, kde má zcela zakrytý výhled, a nemůže si tak ověřit, zda na přechod může bezpečně vstoupit. K její tíži tak nelze klást pochybení přičitatelné poškozenému, který si musel být nebezpečné situace vědom, když stejně jako řidička pojištěného vozidla místo dobře znal a věděl, že autobus má zastávku na přechodu pro chodce a že po dané pozemní komunikaci jezdí automobily, které v zastávce stojící autobus tímto objízdným manévrem míjejí. Vymezila se rovněž proti argumentaci soudu prvního stupně, že za situace, kdy v [podezřelý výraz] řidička přiznávala vlastní pochybení a soudní řízení s ní skončilo podmíněným odkladem [podezřelý výraz], není možné stanovit 50% podíl spoluzavinění poškozeného na vzniku škody. Navrhla proto, aby odvolací soud všechny dotčené vyhovující výroky změnil tak, že i v tomto rozsahu žalobu zamítne a přizpůsobí tomu i výrok o nákladech řízení; popř. věc v tomto rozsahu zruší a vrátí soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.

14. Odvolací soud v rozsahu dotčeném odvoláním účastníků přezkoumal napadený rozsudek (vyhovující výroky II, III a IV v plném rozsahu a zamítavý výrok jen v dotčené části, viz bod 11 shora), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná. V souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud věc rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili, resp. se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili.

15. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil, a to jak každý jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti. Správný je i jeho skutkový závěr, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. jasně rozvedl, když ujasnil, které skutečnosti má za prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil a proč. V odůvodnění napadeného rozsudku jsou jeho skutková zjištění jasná a přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým a výstižným shrnutím, a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s těmito skutkovými i právními závěry a v plném rozsahu na ně odkazuje. Ostatně v rovině skutkového základu věci nebylo mezi účastníky sporu, těžiště námitek žalobců směřovalo do právního posouzení otázka míry „spoluzavinění“ zemřelého poškozeného (vlastního podílu na vzniku fatálního následku), když především tato otázka zůstala pro věc mezi stranami spornou. Kvituje přitom důsledný a příkladný přístup prvostupňového soudu k věci, který se projevil nejen z jeho přesvědčivě pojatého odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, ale i pečlivého a úplného vypořádání se všemi relevantními námitkami účastníků. Své skutkové i právní závěry soud prvního stupně účastníkům natolik dostatečně zprostředkoval, že odvolací soud, aniž by parafrázoval či opakoval části dotčeného rozhodnutí, již prakticky nemá k věci co dodat.

16. Soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 2918 o. z. a zjišťoval, v jakém rozsahu se sám primární poškozený podílel na způsobené škodě, když v tomto rozsahu není dána odpovědnost řidiče pojištěného vozidla (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Nepochybil ani při poměrném rozdělení míry účasti na vzniku škody, když určil vzájemný vztah mezi jednáním poškozeného a řidičky pojištěného vozidla, a při hodnocení míry účasti každého z nich na vzniku škody zvažoval všechny známé příčiny (pravděpodobné příčiny), které vedly ke škodě, i skutečnost nakolik se jednotlivé příčiny podílely na škodlivém výsledku (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], publikovaného pod C 2358 v souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním posouzením, když míra účasti na vzniku škody je u řidičky vyšší než u poškozeného (řidička odpovídá v rozsahu 65 %).

17. Lze souhlasit se závěrem, že primární poškozený vstoupil do vozovky na místě přechodu pro chodce bez rozhlédnutí, aniž mohl registrovat přijíždějící vozidlo, když při vstupu na přechod měl na přechodu stojícím linkovým autobusem zamezený výhled. Porušil tím § 4 písm. a) a § 54 odst. 3 zákona o silničním provozu, když své chování nepřizpůsobil podmínkám, které v místě a čase nehody panovaly, porušil povinnost přesvědčit se, zda může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i účastníky provozu, a vůbec tak nereagoval na příjezd vozidla na pozemní komunikaci. Podílel se tak na vzniku škody, kterou ve smyslu § 2959 o. z. nese poměrně s řidičkou [jméno FO], když mezi jeho jednáním a škodlivým výsledkem je vztah příčiny a následku.

18. Pochybení řidičky je pak třeba spatřovat v porušení povinnosti stanovenou jí § 5 odst. 2 písm. c) a § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, když jako řidička osobního motorového vozidla ohrozila chodce (poškozeného), který se již pohyboval na přechodu pro chodce, resp. nesprávně vyhodnotila rychlost jízdy, která byla potřebná pro bezpečné zastavení vozidla, své vozidlo neubrzdila a narazila do přecházejícího poškozeného.

19. Je sice možné přisvědčit argumentaci žalované pojišťovny, že panující dopravní situace byla důvodem, aby oba účastníci dopravní nehody dbali zvýšené opatrnosti, tedy aby rovněž poškozený byl při vstupu na přechod pro chodce mimořádně obezřetný (což připouští i soud prvního stupně), nicméně nelze již souhlasit s tím, že jejich odpovědnost, míra zavinění na vzniku dopravní nehody, a tedy i jejich podíl na vzniku škody byl shodný (50%).

20. Právě specifická dopravní situace, kdy linkový autobus stojící v zastávce překrýval část přechodu pro chodce, který se nachází v zastavěném území obce a v bezprostřední blízkosti školního zařízení (mateřské školy), byla důvodem, aby řidička vozidla omezila svou rychlost natolik, aby před chodcem, který přechází přes přechod ze strany zakryté autobusem, mohla bezpečně zastavit. Nelze se spokojit ani s argumentací žalované, že část přechodu pro chodce blíže na straně mateřské školy byla dobře vidět, když nepochybně nebere v úvahu, že děti či dospělé osoby se mohou pohybovat právě ve směru opačném (ke školnímu zařízení).

21. Nejvyšší soud se ve své judikatuře, která se zabývá případy pohybu vozidla v obci v blízkosti přechodu pro chodce či autobusové zastávky, kde je třeba předpokládat riziko vstupu chodce do vozovky (viz např. opět rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), konstantně staví k výkladu § 18 zákona o silničním provozu tak, že při posuzování vzdálenosti, na kterou má řidič rozhled, je potřeba brát v potaz nejen povětrnostní a terénní podmínky, ale rovněž dopravní situaci. V uvedeném rozhodnutí pak dovolací soud zastává názor, že je-li v jízdní dráze řidiče překážka nebo je předvídatelné, že se do jeho jízdní dráhy může dostat, je řidič povinen na takovou situaci reagovat a přizpůsobit jízdu okolnostem; toto pravidlo se typicky aplikuje například při dodržování bezpečné vzdálenosti nebo jízdě v místech, kde lze očekávat vstup chodce, popř. jiných účastníků silničního provozu do vozovky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Podobně se lze stavět k situacím, kdy je rozhled řidiče blokován jinými vozidly nebo objekty.

22. V této souvislosti je možné citovat komentář k ustanovení § 54 zákona o silničním provozu, který mimo jiné akcentuje princip ochrany chodce jako slabšího a zranitelnějšího účastníka silničního provozu a v této souvislosti i odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. Autoři komentáře uvádí následující: „novelou provedenou zákonem č. 133/2011 Sb. sice bylo vypuštěno do té doby stanovené pravidlo, které řidiči přikazovalo přibližovat se k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce v případě, kdy jej chodec zřejmě hodlal použít, z důvodové zprávy však vyplývá pouze tolik, že cílem novely bylo zpřesnit použité formulace. Uvedenou povinnost je proto z právní úpravy nutno dovodit i nadále v případech, kdy řidič nemá na přechod pro chodce a jeho okolí dostatečný rozhled, nebo je dopravní situace před přechodem pro chodce nejasná. V takové situaci je řidič povinen své chování přizpůsobit tak, aby mohl v případě potřeby bezpečně zastavit vozidlo před přechodem pro chodce. Jak totiž logicky judikoval Ústavní soud, vytvoří-li zákonodárce určitý chráněný prostor pro přecházení pozemní komunikace, musí řidič v tomto prostoru bez dalšího přítomnost chodce, jako zásadně slabšího a zranitelnějšího, předpokládat, nepřesvědčí-li se svými smysly o opaku, a to i za cenu výrazného zpomalení pod zákonem běžně dovolenou rychlost (III. ÚS 674/15). Řidič ale není vždy v blízkosti přechodu pro chodce povinen měnit rychlost jízdy tak, aby byl připraven zastavit vozidlo, pokud se náhle objeví chodec, jehož přítomnost na přechodu pro chodce nebylo možno objektivně předpokládat. Ani po provedené novele zákonodárce při formulaci povinností řidičů vůči chodcům stále není terminologicky jednotný. Pro označení přednosti chodců na přechodu pro chodce zákon používá promiscue tři různá vyjádření, a to povinnost neohrozit ani neomezit, povinnost dát přednost [§ 70 odst. 2 písm. c) zák. o silničním provozu], a povinnost umožnit nerušené a bezpečné přejití vozovky [§ 125c odst. 1 písm. f) bod 6 zák. o silničním provozu); všechny tři modality vyjadřují tutéž povinnost, přičemž jejímu skutečnému obsahu nejvíce odpovídá příkaz nesmět chodce ohrozit ani omezit“ (viz komentář k § 54 zákona o silničním provozu, In [Systém ASPI] Wolters Kluwer [cit. 2025-1-6], dostupné z: www.aspi.cz, ISSN 2336-517X).

23. V odkazovaném rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 674/15, Ústavní soud dále konstatuje, že „pokud obecné soudy dospěly k závěru, že ze systematického výkladu povinností řidiče upravených zejména v ustanoveních § 4, 5 a 18 zákona o silničním provozu vyplývá povinnost řidiče, aby se v případě nepřehledné situace na přechodu přesvědčil o nepřítomnosti přecházejícího chodce, a to třeba i výrazným zpomalením pod zákonem běžně povolenou rychlost, není ani takový výklad práva porušením práv a svobod řidičů, natož ústavněprávním excesem“.

24. Nelze tak v posuzovaném případě stavět na roveň porušení povinnosti poškozeného chodce s pochybením řidičky vozidla, která na základě skutkových zjištění byla oprávněně shledána hlavním viníkem dopravní nehody. Nejedná se o totiž o situaci, kterou s ohledem na okolnosti panující v době nehody nemohla řidička předvídat. Nejde o obdobu náhlého, neočekávaného vstupu chodce do dráhy vozidla v místě, kde by nebylo možné pohyb chodce předpokládat (ať již mimo přechod pro chodce či v místě přechodu jeho náhlým, neočekávatelným vstupem na něj), a není tak za daných skutkových okolností možné argumentovat ve prospěch řidičky pojištěného vozidla principem omezené důvěry v dopravě, který svědčí ve prospěch tomu účastníku provozu na pozemních komunikacích, který nemusí řešit dopravní situaci, která vyžadovala zvýšenou opatrnost (v posuzovaném případě existovalo hned několik důvodů, které měly řidičku přimět ke zvýšené opatrnosti). Pokud pak soud prvního stupně přiléhavě označil chodce jako slabšího účastníka provozu, pak se nejedná z jeho strany o marginalizaci situace či neoprávněné zvýhodnění jednoho účastníka dopravní nehody, ale o přiléhavé pojmenování účastníka, jehož zvýšené ochrany je třeba dbát zejména v prostoru mu zákonem vymezeném (viz rozhodnutí Ústavního soudu shora).

25. Odvolací soud proto postupoval dle ustanovení § 219 o. s. ř. a všechny napadené meritorní výroky v rozsahu dotčeném opravným prostředkem jako věcně správné potvrdil. Stejně postupoval i ve vztahu k akcesorickým nákladovým výrokům, když prvostupňový soud aplikoval přiléhavá procesní ustanovení (§ 142 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3, § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a jejich výši správně propočetl.

26. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl podle zásady poměru úspěchu ve věci vyjádřené v ustanoveních § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když ani jeden z účastníků nebyl se svým opravným prostředkem zpochybňujícím úvahy soudu při posouzení míry účasti obou účastníků nehody na způsobení škody úspěšný.