o zaplacení částky 320 000 Kč

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 127 872,60 Kč (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 160 127,40 Kč (výrok II), žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 32 000 Kč (výrok III) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IV).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou žalobce požadoval zaplacení částky 320 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou správního řízení o doplacení nesprávně vyměřené mzdy za práci přesčas. K zahájení tohoto správního řízení došlo podáním žalobcovy žádosti dne 28. 5. 2008 a pravomocně bylo ukončeno až dne 3. 1. 2025, kdy bylo vydáno rozhodnutí [orgán] jako odvolacího správního orgánu. Řízení tak trvalo více než 16 let, v jeho průběhu se správní orgán dopouštěl řady procesních pochybení, přičemž některá z nich byla napravována až soudy na úseku správního soudnictví, které rozhodnutí rušily pro nepřezkoumatelnost a pro nedostatek důvodů. Za každý rok vedení nepřiměřeně dlouhého správního řízení žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč, což odůvodnil právě tím, že řízení trvalo více než 16 let. Náhradu nemajetkové újmy však žalobce požadoval pouze za 16 let vedení řízení (16 let x 20 000 Kč). Poukázal na to, že se nejednalo o složitou věc, neboť správní orgán měl ze své úřední činnosti veškeré doklady k dispozici a žalobce svůj nárok řádné specifikoval. Řízení probíhalo ve třech stupních, věc byla vedena před dvěma stupni správních orgánů a v jednom stupni byla projednávána před krajskými soudy na úseku správního soudnictví, kdy jednou rozhodoval Městský soud v [adresa] (v roce 2013) a dvakrát Krajský soud v [adresa] (v roce 2020 a 2022). Soudními rozhodnutími byla rozhodnutí [orgán] orgánů rušena pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Žalobce se přitom na délce řízení nepodílel, naopak na výzvy správního orgánu neprodleně reagoval. Za zásadní považoval dvouletý průtah v letech 2022 až 2024, kdy se v řízení vůbec nic nedělo. Význam řízení pro žalobce považoval za zvýšený, neboť v něm byly projednávány jeho mzdové nároky, jejichž výše měla s ohledem na žalobcovo pracovní zařazení dopad i do výše výsluh. Žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy předběžně uplatnil u žalované dne 27. 11. 2024, ta do podání žaloby stanovisko nevydala.

3. Žalovaná žalobní nárok neuznala, poukázala zejména na to, že na základě předběžně uplatněného nároku za dobu od 28. 5. 2008 až 13. 6. 2024 žalobci přiznala a posléze i vyplatila náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení ve výši 127 872,60 Kč. Jednalo se o dobu 16 let a 16 dní, za období další (do 3. 1. 2025) žalobce nárok u žalované předběžně neuplatnil. Namítala, že žalobce pominul skutkovou a právní složitost věci, která spočívala nejen v množství obstaraných podkladů a většího počtu v řízení vyslýchaných osob, ale i v komplikovaném právním posouzení otázky určování a využívání institutu pohotovosti [funkce] na pracovišti, která dosud nebyla v rozhodovací praxi řešena. Poukázala i na to, že s ohledem na organizační změny v rámci žalované byla věc převzata jiným [orgán], což mělo vliv na délku řízení. Za adekvátní proto žalovaná považovala částku 17 000 Kč za jeden rok trvání správního řízení s tím, že za první dva roky požadovala tuto částku krátit o 50 %. Navrhovala rovněž snížení základní částky o 40 % z důvodu složitosti řízení, neboť šlo o typově neobvyklý druh řízení, které bylo pro [orgán] orgány časově náročné. Stejné krácení základní částky o 40 % navrhovala z důvodu víceinstančnosti řízení, přičemž měla za to, že z důvodu významu řízení pro žalobce by základní částka měla být navýšena nejvýše o 30 %.

4. Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že žalobce vzal podáním ze dne 21. 7. 2025 žalobu zpět o částku 127 872,60 Kč, která mu byla zaplacena žalovanou před zahájením jednání ve věci samé, pročež řízení podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) v této části výrokem I napadeného rozsudku zastavil. Dále vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že žalobce svůj nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé správní řízení předběžně uplatnil u žalované dne 27. 11. 2024, a to pouze za dobu od 28. 5. 2008 do 13. 6. 2024, což je datum posledního rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o žalobcově nároku ve správním řízení, přičemž za období pozdější nárok na přiměřené zadostiučinění předběžně uplatněn nebyl. S ohledem na shodná tvrzení účastníků vzal za zcela nesporný průběh správního řízení tak, jak byl žalobcem vylíčen v žalobě, když skutková zjištění v této souvislosti učinil i z obsahu správního spisu, pročež odvolací soud pro stručnost na jeho podrobná zjištění odkazuje a jen rekapituluje, že posuzované řízení bylo zahájeno podáním žádosti dne 28. 5. 2008, probíhalo ve 3 stupních do 13. 6. 2024, což v souhrnu 16 let a 16 dní. Věc byla původně projednávána Vojenským úřadem pro právní zastupování [orgán] a následně byla v rámci organizačních změn převzata k projednání jiným [orgán] [orgán] ([orgán] [číslo]). První rozhodnutí [orgán] orgánu bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 27. 4. 2012, č. j. [spisová značka], pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, následně probíhaly výslechy svědků a shromažďování značného množství listinných materiálů. Poté bylo dne 6. 1. 2015 rozhodnuto o zamítnutí žalobcovy žádosti. Rozhodnutím odvolacího [orgán] orgánu ze dne 7. 9. 2015 bylo rozhodnutí ze dne 6. 1. 2015 zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Dne 25. 1. 2017 došlo k vydání dalšího rozhodnutí [orgán] orgánu prvního stupně, kterým bylo žádosti částečně vyhověno. Žalobcovo odvolání bylo zamítnuto nadřízeným [orgán] orgánem, jehož rozhodnutí bylo posléze zrušeno pro nepřezkoumatelnost Krajským soudem v [adresa] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] (rozsudek ze dne 27. 2. 2020). Následně vydal odvolací [orgán] orgán nové rozhodnutí, které bylo opět zrušeno rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka] (rozsudek ze dne 29. 6. 2022). Poté následovalo zjevně ničím neodůvodněné období nečinnosti správního orgánu v době od října 2022 do června 2024, kdy došlo k vydání dalšího rozhodnutí [orgán] orgánu prvního stupně, který žádosti žalobce částečně vyhověl (přiznal mu doplatek mzdy 133 983,98 Kč) a v části žádost zamítl.

5. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně učinil závěr, že žalobce požádal dne 28. 5. 2008 o doplacení části platu, pročež bylo zahájeno správní řízení, které skončilo až dne 5. 1. 2025 vydáním posledního rozhodnutí (odvolacího) [orgán] orgánu. Žalobce však u žalované předběžně uplatnil nárok pouze za dobu od 28. 5. 2008 do 13. 6. 2024, celkem za 16 let a v částce 20 000 Kč za každý rok vedení tohoto řízení. S ohledem na skutečnost, že správní řízení spolehlivě trvalo 16 let, měl soud prvního stupně za splněnou délku jeho vedení, přičemž vyšel ze závěru, že žalovaná již žalobci z tohoto titulu přiznala nárok na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 127 872,60 Kč. Ve shodě s žalovanou tak uzavřel, že správní řízení trvalo nepřiměřenou dobu, přičemž v období let 2022 až 2024 v něm dokonce nebyl učiněn žádný úkon. Dovodil, že nepřiměřenou délku řízení nelze omluvit ani skutkovou či právní složitostí věcí, kterou měl obsahem správního spisu za prokázanou, a ani skutečností, že řízení bylo vedeno ve 3 stupních, a to i před soudy na úseku správního soudnictví. Neměl za prokázané, že by se žalobce na nepřiměřené délce správního řízení podílel a uzavřel, že předmětem řízení byly žalobcovy mzdové nároky, což mělo nepochybně dopad do jeho zvýšeného zájmu na výsledku takového řízení.

6. Soud prvního stupně po právní stránce odkázal na ustanovení § 1 odst. 1 a 3, § 6 odst. 1, § 13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 1 a 3, § 15 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále též jen „OdpŠk“], a dále na § 144 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „ZoVP“), podle něhož se na řízení ve věcech [orgán] poměru nevztahuje § 10 až 12, § 14, § 33 odst. 2 písm. c), § 79 odst. 5, hlava XI části druhé a § 175 správního řádu, stejně jako na § 153 odst. 3 ZoVP, podle něhož žádost nebo stížnost [funkce] musí být vyřízena nejpozději do 60 dnů ode dne jejího podání. O vyřízení stížnosti musí být [funkce] v této lhůtě vyrozuměn. Stanovenou lhůtu lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení žádosti nebo stížnosti. Dále odkázal také na § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který se týká lhůt pro vydání (správního) rozhodnutí.

7. Konstatoval, že délka trvání správního řízení byla zcela zjevně nepřiměřená, pročež považoval základ nároku na nemajetkovou újmu požadovanou žalobcem za důvodný, když konstatoval, že žalovaná žalobcův nárok již částečně uspokojila. Poukázal na to, že žalobce uplatnil právo na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trvání správního řízení za dobu od 28. 5. 2008 až do 13. 6. 2024, tedy za dobu 16 let a 16 dní, vyšel však z toho, že žalobce požadoval žalobou nemajetkovou újmu jen za období celých 16 let trvání řízení (ve výši 16 x 20 000 Kč). Stanovil poté základní částku za odškodnění každého roku trvání správního řízení ve výši 18 000 Kč, když při jejím určení přihlédl zejména k délce řízení. Vyšel z toho, že z možného rozpětí 15 000 až 20 000 Kč jsou částky na samé horní hranici tohoto rozpětí přiznávány za extrémně dlouhá řízení, a přestože správní řízení trvalo velmi dlouhou dobu, považoval základní částku 18 000 Kč za adekvátní, když k jejímu stanovení dospěl formou lineární úměry. Vyšel přitom z úvahy, že základní částku je třeba s ohledem na délku řízení navyšovat po pětiletých intervalech trvání nepřiměřené dlouhého řízení, a to tak, že základní částka 15 000 Kč odpovídá řízení trvajícímu do 5 let, částka 16 000 Kč řízení trvajícímu od 5 do 10 let, částka 17 000 Kč řízení trvajícímu od 10 do 15 let, částka 18 000 Kč řízení trvajícímu od 15 do 20 let, částka 19 000 Kč řízení trvajícímu od 20 do 25 let a částka 20 000 Kč odpovídá řízení trvajícímu 25 let a více.

8. Soud prvního stupně se po tomto stanovení základní částky zabýval kritérii pro její případné zvýšení či snížení, kdy přisvědčil žalované, že věc byla složitější v rovině skutkové i právní, nepřistoupil však k tak razantnímu snížení o 40 %, jak navrhovala žalovaná, ale pouze o 20 %, když přihlédl k tomu, že podkladem pro správní rozhodnutí bylo větší množství listinných důkazů nezbytných pro účely výpočtu žalobcova ušlého platu a ve věci bylo vyslýcháno několik svědků; z hlediska právní složitosti vysvětlil, že bylo nutné provést dopočet platu za velké množství přesčasových služeb. Z hlediska kritéria vyššího počtů stupňů, na nichž byla věc projednávána, pak dovodil, že se jednalo o 3 úrovně projednání věci, zahrnujíc v to i projednání věci soudy na úseku správního soudnictví, jehož nezbytnost byla zapříčiněna zejména nesprávným opakovaným vydáváním nezákonných a nepřezkoumatelných rozhodnutí, která byla proto rušena soudy na úseku správního soudnictví, čemuž odpovídá krácení základní částky navrhované žalobcem ve výši 15 %. Věc posoudil i z hlediska významu věci pro žalobce, kdy při stanovení zvýšení základní částky o 30 % vyšel jednak z toho, že se jednalo o uplatnění nároku na odměnu za provedenou práci, jejímž prostřednictvím si žalobce obstarával prostředky pro svou obživu, a dále i z toho, že šlo o poměrně vysokou částku (posledním pravomocným rozhodnutím [orgán] orgánu byl žalobci přiznán doplatek hrubého platu ve výši 133 983,98 Kč). V této souvislosti poukázal i na to, že u [funkce] má výše poskytovaného platu dopad i do výsluh. Základní částku dále prvostupňový soud navýšil o 5 % z důvodu extrémní a neospravedlnitelné nečinnosti správního orgánu a tím i průtahu v řízení v období od října 2022 do června 2024, kdy ve věci nebyly činěny žádné úkony, což považoval za neomluvitelné zejména proto, že v té době řízení trvalo již přibližně 14 let.

9. Výsledkem úvah soudu prvního stupně se stal výpočet náhrady nemajetkové újmy v penězích odpovídající částce 288 000 Kč, která vychází z částky 18 000 Kč za jeden rok řízení trvajícího 16 let. Protože přistoupil ke snížení základní částky o celkových 35 % a poté k jejímu navýšení o stejný podíl, ponechal výpočet základní částky na částce 288 000 Kč. Zároveň zohlednil, že žalobci již byla žalovanou zaplacena částka 127 872,60 Kč, proto stanovil doplatek do částky 288 000 Kč na částku 160 127,40 Kč, kterou žalobci výrokem II napadeného rozsudku přiznal a co do zbývající částky 32 000 Kč (rozdíl částek 320 000 Kč a 288 000 Kč) žalobu výrokem III zamítl.

10. Vyjádřil se rovněž k námitce žalované, že výše nemajetkové újmy měla být snížena na polovinu za první dva roky trvání (nepřiměřeně dlouhého – poznámka odvolacího soudu) správního řízení ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu publikovaného pod Cpjn 206/2010. Této námitce nepřisvědčil, neboť v posuzované věci byla požadována nemajetková újma v souvislosti s vedením správního řízení, ve kterém jsou lhůty pro vydání rozhodnutí stanoveny zákonem.

11. Při rozhodování o nákladech řízení byl soud prvního stupně veden úvahou částečného úspěchu žalované ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., jakkoliv si byl vědom toho, že napadené rozhodnutí co do přiznané výše záviselo na jeho úvaze (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). Vyšel ze závěru, že žalobce byl ve vztahu k uplatněnému nároku ve výši 320 000 Kč úspěšný jen co do částky 160 127,40 Kč, v částce 32 000 Kč byl neúspěšný a co do částky 127 872,60 Kč bylo řízení zastaveno. Procesní zavinění na zastavení řízení v této částce přisoudil žalobci, neboť podal žalobu ještě předtím, než žalované uběhla šestiměsíční lhůta k předběžnému projednání nároku podle § 15 odst. 2 OdpŠk. Žaloba tak byla z tohoto důvodu podána zbytečně předčasně, aniž by byl žalobce jakkoli ohrožen (například promlčením). Všechny tyto úvahy jej vedly k závěru, že žalobcův úspěch a neúspěch (s ohledem na jeho procesní zavinění na zastavení řízení) jsou přibližně srovnatelné, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

12. Proti tomuto rozsudku podaly obě strany včasné a přípustné odvolání, žalobce toliko do jeho výroku IV o nákladech řízení, žalovaná do vyhovujícího výroku II a souvisejícího nákladového výroku IV.

13. Žalobce polemizoval se závěrem soudu prvního stupně o předčasném podání žaloby, kdy poukázal na to, že zákonná šestiměsíční lhůta pro projednání nároku měla uplynout dne 27. 5. 2024 a žaloba byla k soudu podána dne 16. 4. 2025. Žalovaná vyrozuměla žalobce o výsledku projednání jeho nároku na samé hranici zákonné lhůty, s ohledem na prekluzivní charakter lhůty pro uplatnění nároku u soudu v případě nevyhovění žalobcovu požadavku s ohledem na ukončení správního řízení by to vedlo k zániku jeho práva. Nadto žalobce teprve z podání datovaného týden před uplynutím zákonné lhůty zjistil, že žalovaná byla připravena zčásti jeho nárok uspokojit. Žalobní nárok byl potom v soudním řízení uznán téměř celý po právu a žalobci proto nelze klást k tíži, že žalobu podal dříve, než obdržel stanovisko žalované. Žalobce připomněl, že žalovaná dne 20. 5. 2025 nevydala žádné rozhodnutí, ani s žalobcem neuzavřela žádnou písemnou dohodu o přiznání peněžitého plnění, jednalo se pouze o neformální stanovisko. K vyplacení plnění došlo až po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty, proto i z tohoto pohledu nelze na žalobu nahlížet jako na předčasně podanou. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený výrok IV tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně.

14. Žalovaná ve svém odvolání namítala nesprávnost úvahy soudu prvního stupně, který nekrátil základní částku odškodnění za první dva roky trvání správního řízení o polovinu. Zaměnil totiž dva různé pojmy, a sice lhůtu pro vydání rozhodnutí a délku správního řízení. Lhůta pro vydání rozhodnutí je ve správním řízení stanovena zákonem, každý zákon je však třeba vykládat komplexně a ve vztahu k jiným právním předpisům. Z toho podle žalované vyplývá, že samotné správní řízení mohlo trvat i déle než 60 dnů, pokud ve věci probíhalo odvolací řízení, nebo i navazující soudní řízení správní. Tato situace nastala v projednávané věci dokonce několikrát, z čehož je zřejmé, že takové správní řízení nelze pravomocně ukončit ve lhůtě 60 dnů, natož 30 dnů, která je pouze délkou správního řízení, nikoliv lhůtou pro vydání rozhodnutí. Zákon ani nepředpokládá, že by správní řízení, včetně navazujícího soudního řízení, mělo trvalo pouze 60 dnů. Stanovisko ze dne 13. 4. 2011 (Cpjn 206/2010) také nehovoří o tom, že by se redukce zadostiučinění za první dva roky řízení vztahovala pouze na soudní řízení civilní a trestní. Žalovaná proto i s odkazem na zavedenou soudní praxi považovala v této části napadené rozhodnutí za nesprávné.

15. Dále upozornila na to, že mezi stranami bylo nesporné období, po které probíhalo předmětné správní řízení, ohraničené daty 28. 5. 2008 a 13. 6. 2024. Neztotožnila se ani s tím, jakým způsobem soud prvního stupně dospěl ke stanovení základní roční částky zadostiučinění, kdy nesouhlasila s určením základní částky na základě principu lineární úměry. Za adekvátní považovala i nadále částku 17 000 Kč ročně, odkázala v té souvislosti na rozhodovací praxi Obvodního soudu pro [adresa] v analogických věcech. Vyjádřila se rovněž ke způsobu moderace základní částky, k němuž soud prvního stupně přistoupil, kdy nesouhlasila s tím, že na jedné straně vyšel ze skutkové a právní složitosti věci s ohledem na výpočet ušlého platu, na straně druhé provedl redukci základní částky pouze o 20 %. Žalovaná znovu zdůraznila, že věc byla nadstandardně právně složitá, neboť v řízení byla posuzována otázka možnosti určování a využívání institutu pohotovosti na pracovišti. Tato otázka nebyla do doby řešení žalobcovy věci (a jiných podobných kauz) autoritativním způsobem posouzena, názory soudů na tuto problematiku rovněž nebyly jednotné, proto měl soud prvního stupně redukovat základní částku o 40 %. Podobně nesprávně hodnotil také otázku redukce základní částky z hlediska počtu stupňů, ve kterých byla věc projednávána, kdy žalovaná i nadále setrvávala na odpovídajícím snížení o 15 %, což má odpovídat nadstandardně právně složité věci, projednávané z tohoto důvodu na několika stupních. Žalovaná nesouhlasila ani s navýšením základní částky o 5 % z důvodu delšího období nečinnosti správního orgánu, neboť za nepřiměřenou délku řízení byl žalobce již odškodněn a jedná se proto o duplicitní odškodnění. Navrhla proto napadený rozsudek ve výrocích II a IV změnit tak, že se žaloba jako nedůvodná zamítá a žalované se přiznává náhrada nákladů v řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím.

16. Žalovaná se vyjádřila rovněž k odvolání žalobce, kdy souhlasila s napadeným rozhodnutím v tom, že žalobci nelze náhradu nákladů řízení přiznat. Plně se ztotožnila s posouzením procesního zavinění žalobce na zastavení řízení co do částky 127 872,60 Kč, přičemž upozornila na to, že vzhledem k vymezení celkové délky řízení od 28. 5. 2008 do 13. 6. 2024 byla žádost o předběžné uplatnění nároku žalobcem podána dne 27. 11. 2024, tedy 16 dnů před uplynutím promlčecí doby, ke kterému by došlo až dne 13. 12. 2024. Promlčecí doba však neběžela v době od 27. 11. 2024 až do doručení sdělení žalované o předběžném projednání nároku ze dne 26. 5. 2025 a k jejímu uplynutí by došlo až dne 11. 6. 2025. Žalobce proto mohl svůj nárok na přiměřené zadostiučinění uplatnit žalobou během 16 dnů po doručení sdělení o předběžném posouzení nároku ze dne 26. 5. 2025. Žalovaná tak setrvala na návrhu, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil ve výrocích II a IV tak, že žaloba se jako nedůvodná zamítá a žalované se přiznává náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání žalované ve věci samé shledal částečně důvodným; odvolání žalobce do výroku o nákladech řízení shledal důvodným zcela. V souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud věc rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili.

18. Odvolací soud má především za to, že soud prvního stupně spolehlivě zjistil skutkový základ projednávané věci v rozsahu potřebném pro právní posouzení, který povětšinou nebyl ani sporný, odvolací soud proto z takto zjištěného skutkového stavu vychází a na něj plně odkazuje; tento stav nedoznal změny ani v odvolacím řízení. Soud prvního stupně tento skutkový stav zjistil procesně správným postupem v rozsahu dostačujícím pro jeho rozhodnutí, přičemž jej také v převážné míře správně posoudil i po stránce právní.

19. Odvolací soud se zcela shoduje se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované správní řízení včetně navazujícího řízení ve správním soudnictví trvalo nepřiměřeně dlouho. Řízení bylo zahájeno dne 28. 5. 2008, přičemž probíhalo ve 3 stupních do 13. 6. 2024, kdy bylo vydáno konečné rozhodnutí, celkem tedy trvalo 16 let a 16 dní (žalobce požadoval odškodnění za rovných 16 let trvání řízení). Jednalo se přitom o řízení, jehož předmětem byl přezkum správnosti stanovení žalobcových platových nároků, v pořadí první rozhodnutí [orgán] orgánu bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 27. 4. 2012 pro nepřezkoumatelnost. Následovalo shromažďování většího množství podkladů a výslechu řady svědků, druhé rozhodnutí [orgán] orgánu bylo dne 7. 9. 2015 zrušeno nadřízeným [orgán] orgánem. Třetí rozhodnutí [orgán] orgánu sice částečně vyhovovalo žalobcovu nároku, rozhodnutí nadřízeného [orgán] orgánu však bylo pro nepřezkoumatelnost zrušeno Krajským soudem v [adresa] v roce 2020. Nadřízený [orgán] orgán rozhodl ve věci znovu, jeho rozhodnutí bylo opět zrušeno rozsudkem Krajského soudu v [adresa] z roku 2022. Po tomto rozhodnutí následovalo období zjevné nečinnosti správního orgánu v době od října 2022 do června 2024, a teprve v červnu 2024 bylo vydáno další rozhodnutí [orgán] orgánu prvního stupně, který žádosti žalobce částečně vyhověl (přiznal mu doplatek mzdy 133 983,98 Kč) a v části žádost zamítl.

20. Za správný odvolací soud považuje rovněž závěr prvostupňového soudu o tom, že žalovaná po vydání stanoviska o předběžně uplatněném nároku (datovaného dne 20. 5. 2025 a doručeného zástupci žalobce dne 26. 5. 2025) žalobce dobrovolně odškodnila částkou 127 872,60 Kč, kterou mu dne 12. 6. 2025 také vyplatila. Vyšla přitom ze základní částky odškodnění 17 000 Kč ročně, kterou snížila o polovinu za první dva roky trvání řízení a dále ji snížila o 40 % z důvodu složitosti řízení a o dalších 40 % z důvodu počtu stupňů řízení, v nichž byla věc projednávána, zároveň ji zvýšila o 30 % s ohledem na zvýšený význam řízení pro žalobce.

21. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje (až na výjimku uvedenou dále) s konstrukcí výše základní částky odškodnění, kterou soud prvního stupně provedl v souladu s dosavadní konstantní judikaturou. Stanovil-li výši odškodnění částkou 18 000 Kč za jeden rok trvání posuzovaného správního řízení, jde o postup zcela správný a odpovídající rozhodovací soudní praxi. Výše této základní částky odškodnění, která se dle závěrů Stanoviska Nejvyššího soudu publikovaného pod sp. zn. Cpj 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) stanoví v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení, odpovídá řízení nepřiměřeně dlouhému, avšak nikoli extrémně. Odvolací soud dlouhodobě zastává názor, že z možného rozpětí 15 000 až 20 000 Kč odpovídá částka na jeho horní hranici řízení extrémně dlouhému (nad 20 let), částka 18 000 Kč je potom přiměřená řízení, jehož délka přesahuje 15 let.

22. Odvolací soud se však již nemůže ztotožnit s postupem soudu prvního stupně, který správně stanovenou základní částku za jeden rok trvání řízení v rozporu se zásadami obsaženými ve Stanovisku nekrátil na jednu polovinu v prvních dvou letech jeho trvání. Argument, že v dané věci byla požadována nemajetková újma v souvislosti se správním řízením, v němž jsou lhůty pro vydání rozhodnutí stanoveny zákonem, neobstojí, neboť z hlediska práva na nemajetkovou újmu nemá zákonem stanovená lhůta pro vydání správního rozhodnutí souvislost s celkovou délkou správního řízení. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, „právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 LPS, mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 EÚLP nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum“. Režim práva na přiměřenou délku řízení je tedy použitelný i pro řízení správní, na něž v tomto případě navazoval soudní přezkum ve správním soudnictví, kromě toho účastníci řízení a také soud prvního stupně od počátku vycházeli z toho, že nárok žalobce na přiměřené odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. je dán; sporná je pouze jeho výše.

23. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

24. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně o složitosti posuzovaného řízení, což si vyžádalo modifikaci základní výše odškodnění, ztotožňuje se však také s žalovanou, že složitost věci po skutkové i právní stránce byla jednoznačně vyšší, čemuž ovšem již nemůže odpovídat snížení základní částky odškodnění o 20 %, k němuž přistoupil prvostupňový soud. Složitost věci lze spatřovat jak v poměrně složitém nalézání jejího skutkového základu, což si jistě vyžádalo delší časové období, tak zejména v právní analýze dosud právně neřešené věci. Právě proto správní řízení probíhalo na obou stupních u správního orgánu a poté opakovaně i u soudů ve správním soudnictví. Odvolací soud tudíž považuje za odpovídající snížení základní částky odškodnění o 30 %.

25. Obdobně je tomu při posuzování hlediska vyššího počtů správních a soudních orgánů, které se žalobcovou věcí zabývaly. Soud prvního stupně správně dovodil, že se jednalo o 3 úrovně, na nichž byla věc žalobce projednávána, čemuž mělo odpovídat snížení základní částky odškodnění o 15 %. Vzhledem k tomu, že věc byla řešena jak na úseku rozhodování [orgán] orgánů (kdy rozhodnutí [orgán] orgánu bylo přezkoumáváno orgánem nadřízeným, a to poté na základě žaloby soudy ve správním soudnictví), nepostačuje podle odvolacího soudu snížení zvolené soudem prvního stupně; hodnocení tohoto hlediska podle odvolacího soudu lépe odpovídá snížení o 30 %, neboť průběh řízení na všech těchto stupních vyplývá ze zákona (včetně práva na přezkum správnosti správního rozhodnutí soudem).

26. Význam řízení pro žalobce byl prvostupňovým soudem hodnocen jako zvýšený, s čímž se odvolací soud ztotožňuje, neboť posuzované řízení (o mzdových nárocích) se typově řadí mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky. V daném případě je to umocněno i tím, že se jednalo o platové nároky [funkce], u něhož se výše platu promítá také do nároku na výsluhy. S hodnocením zvýšeného významu se ztotožnila rovněž žalovaná, odvolací soud proto jen dodává, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud toto zvýšení stanovil v rozsahu 30 % základní částky.

27. Za nesprávnou však odvolací soud považuje úvahu prvostupňového soudu, že základní částku je třeba navýšit ještě o dalších 5 % z důvodu extrémní nečinnosti správního orgánu, na jejímž základě měly v době od října 2022 do června 2024 vzniknout průtahy v řízení. K takovému navýšení odvolací soud nespatřuje důvod, přičemž se ztotožňuje s žalovanou, že žalobce byl právě za nepřiměřenou délku řízení již odškodněn nastavením vyšší roční základní částky odškodnění.

28. Odvolací soud tak shrnuje, že základní částka žalobcova odškodnění z titulu nemajetkové újmy odpovídá částce 270 000 Kč (18 000 Kč ročně po dobu 14 let trvání správní řízení a 18 000 Kč za první dva roky). Protože přistoupil ke snížení základní částky o celkových 60 % a poté k jejímu navýšení o 30 %, je výsledkem jeho úvah základní částka 189 000 Kč. Zároveň nepřehlédl, že žalobci již byla žalovanou zaplacena částka 127 872,60 Kč, proto výše doplatku žalované odpovídá částce 61 127,40 Kč, čemuž odpovídá korekce v rozsahu zbývající žalované částky o dalších 99 000 Kč.

29. Odvolací soud navíc připomíná závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 799/2022, o tom, že „při poskytování relutárního zadostiučinění za řízení, jež trvalo nepřiměřeně dlouho, není důvodné, aby výše zadostiučinění značně přesahovala výši plnění, jež bylo předmětem průtahového řízení. To však neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť jím je dán význam předmětu řízení pro poškozeného“. Žalobci se v průtahovém řízení dostalo plnění ve výši 133 983,98 Kč, není proto důvodné, aby celková výše odškodnění za jeho nepřiměřenou délku výši tohoto plnění výrazně přesáhla. Jinými slovy obdržel-li žalovaný plnění 133 983,98 Kč a v rámci zadostiučinění za nemajetkovou újmu celkovou částku 189 000 Kč, jde o odškodnění na samé horní hranici, neboť pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení již žádné z kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk nesvědčí.

30. Proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek ve výroku II tak, že žalobu zamítl ještě ve výši 99 000 Kč; ve zbývajícím rozsahu jej jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

31. O povinnosti k náhradě nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce uspěl v řízení vedeném před soudy obou stupňů, protože mu bylo přiznáno zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích [bez ohledu na výši přiznaného zadostiučinění se považuje za plný úspěch ve věci, dosáhne-li poškozený satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu v penězích anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013)].

32. Odvolací soud se proto nemohl ztotožnit se soudem prvního stupně, že by žalobce neměl mít právo na náhradu jemu vzniklých nákladů řízení z důvodu procesní neúspěšnosti žaloby v části, ve které byla zamítnuta, ale ani v části, ve které vzal žalobu zpět. Žalobci totiž žádné ustanovení zákona nebránilo v podání žaloby před uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty uvedené v § 15 odst. 2 OdpŠk, a to zejména za situace, kdy jeho nárok nebyl ani krátce před uplynutím této lhůty uspokojen a žalovaná se ani předběžně nevyjádřila, že mu vyhovět hodlá. Nejedná se proto o žalobu podanou předčasně a žalobce má nárok na přiznání plné náhrady účelně vynaložených nákladů řízení.

33. Tyto náklady vzniklé před soudy obou stupňů potom sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a dále z odměny advokáta stanovené dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), ve znění účinném od 1. 1. 2025, za 4 úkony právní služby po 8 660 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, sepis repliky k vyjádření žalované, účast u jednání) a 1 úkon právní služby v poloviční výši 4 330 Kč (odvolání proti rozhodnutí nikoli ve věci samé), když je třeba vyjít z celkové výše přiznané náhrady. Tou byla částka 189 000 Kč, neboť žalovaná plnila částku 127 872,60 Kč dobrovolně až po podání žaloby a v řízení byla žalobci přiznána další částka 61 127,40 Kč. K přiznané odměně dále náleží 5 náhrad hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od[Anonymizováno]1. 1. 2025). Celkové náklady žalobce ve výši 43 220 Kč (zahrnující podle § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž 21 % DPH z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů a výše uvedený soudní poplatek) byly přisouzeny v prodloužené pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).