o zaplacení 1 400 000 Kč

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalovaných zaplacení společně a nerozdílně částky 1 400 000 Kč (výrok I) a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovaným společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 437 463,40 Kč do rukou jejich advokáta (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě, ve které žalobci tvrdili, že jim nárok na zaplacení žalované částky vznikl z titulu neuhrazené zápůjčky, neboť částku 1 400 000 Kč zapůjčili svému synovi [jméno FO]. Tyto finanční prostředky byly vázány na nákup nemovitosti, čemuž odpovídala i forma jejich vyplácení, kdy z části šly peníze na zprostředkovatelský účet (84 000 Kč) a z části na účet prodávajícího (1 316 000 Kč). Zapůjčené finanční prostředky však nebyly žalobcům vráceny, neboť jejich syn dne [datum] zemřel. Žalobci přihlásili svou pohledávku do dědického řízení vedeného u Okresního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v něm se však svého nároku nedomohli. Žalované se právní mocí usnesení Okresního soudu [adresa] ze dne [datum] staly vlastnicemi pozemku parc. č. st. [hodnota], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, a to budova č. e. [hodnota], rod. rekr., v části obce [adresa], pozemku parc. č. st. [hodnota], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, a to budova bez čp/če, jiná st., v části obce [adresa] a pozemku parc. č. [hodnota], zahrada (dále jen „nemovitosti“), přičemž právě na nákup těchto nemovitostí žalobci poskytli svému synovi finanční prostředky. Žalobci se vyjádřili také k obraně žalovaných, které měly a mohly namítat neúčinnost právního jednání jejich otce ve tříleté lhůtě, pokud se domnívaly, že převod bytu z jejich otce na žalobkyni b) měl být zastřeným právním jednáním. Uvedli rovněž, že jejich syn se jim tímto způsobem snažil odvděčit za to, jak se o něj v průběhu života starali.

3. Žalované si nebyly vědomy, že by mezi jejich otcem [jméno FO] a žalobci byla uzavřena jakákoli smlouva o zápůjčce. Otec žalovaných disponoval dostatečnými finančními prostředky, které utržil v souvislosti s prodejem svého bytu. Žalované zároveň poukázaly na špatné rodinné vztahy, které se projevily také v opatrovnickém řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka]. V jeho průběhu dne [datum] otec žalovaných vypověděl, že bydlí v bytě na adrese [adresa] (dále jen „byt v [adresa]“), který je v jeho vlastnictví, a to za situace, kdy měl tento byt již dne [datum] darovat své matce, žalobkyni b). Žalované si tento rozpor vysvětlovaly tím, že otec se tímto způsobem formálně zbavil majetku, aby se tak vyhnul exekučnímu vymožení pohledávek z titulu dlužného výživného za žalovanými. Jednalo se tudíž o simulované právní jednání, které není hodno právní ochrany. Žalované dodaly, že žalobkyně b) darovaný být zcizila kupní smlouvou ze dne [datum] za částku 6 050 000 Kč, a právě z výnosu z prodeje tohoto bytu otec žalovaných financoval mimo jiné právě nákup nemovitostí.

4. Žalované v rámci své obrany vznesly rovněž kompenzační námitku, neboť by mohly po žalobcích požadovat vydání zbývající části kupní ceny bytu v [adresa]. Uvedly, že žalobci jsou jejich prarodiči, proto je jejich jednání v rozporu s dobrými mravy. Nepoctivý úmysl žalobců při podání žaloby žalované spatřovaly ve snaze o poškození jejich matky, která by musela žalovaným v případě jejich procesního neúspěchu finančně vypomoci. Neúčinnost převodu bytu jejich otce na žalobkyni b) přitom žalované sporovat nemohly, neboť se o tomto jednání vůbec nedozvěděly. Poukázaly rovněž na to, že žalobci jejich otce k vrácení tvrzené zápůjčky žádným hodnověrným způsobem nevyzvali. Jedná se o tvrzení vykonstruované v návaznosti na výsledek dědického řízení, ve kterém se svým nárokem neuspěli. Žalovaným tak nyní hrozí, že každá z nich bude muset zaplatit žalobcům 700 000 Kč, přestože tyto prostředky patřily právě jejich otci. První žalovaná je přitom nezletilá, studující, bez vlastních příjmů, druhá žalovaná nastupuje do svého prvního zaměstnání.

5. Soud prvního stupně zjistil v projednávané věci skutkový stav popsaný v bodech 4. až 30. odůvodnění napadeného rozsudku (na něž se pro stručnost odkazuje), jenž po citaci ustanovení § 552, § 555 odst. 1, 2, § 1701 odst. 1 a § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vyústil v závěr o tom, že syn žalobců [jméno FO] byl vlastníkem bytu v [adresa] a veden obavou, že by mu takto významný majetek mohl ublížit u opatrovnického soudu, který se zabýval jeho vyživovací povinnosti k (tehdy) nezletilým žalovaným, se jej snažil účelově před úřady skrývat, pročež byt simulovaným právním jednáním převedl na svou matku, žalobkyni b). O tom, že byt považoval i nadále za svůj majetek, svědčila jednak jeho vlastní výpověď v opatrovnickém řízení, stejný závěr prvostupňový soud učinil také z výpovědí svědků [jméno FO], [jméno FO] a svědkyně [jméno FO], kteří byli jeho blízkými přáteli. Na tomto závěru přitom nemohla nic změnit ani skutečnost, že uvedený stav byl zapsán příslušným katastrálním úřadem, neboť ten eviduje vlastníka pouze na základě podkladové listiny, zde darovací smlouvy, jejímiž účastníky byl otec žalovaných a žalobkyně b). Soud prvního stupně poté popsal postup katastrálního úřadu před provedením zápisu, který jen ověřuje, zda podkladové listiny odpovídají zákonu, jsou úplné a přesně identifikují nemovitost i práva. Ze samotné definice zastřeného právního jednání pak měl za zřejmé, že jeho cílem je, aby takové právní jednání působilo navenek perfektně. Proto listiny předkládané katastru nemovitostí musely splňovat veškeré zákonné náležitosti tak, aby nic nebránilo provedení vkladu a následnému převodu vlastnického práva. V řízení přitom nebylo zpochybňováno samotné vlastnické právo k bytu v [adresa], ale výtěžek získaný jeho prodejem.

6. Dále se prvostupňový soud zabýval osudem takto získaných finančních prostředků, přičemž vyšel ze závěru, že dne [datum] došlo k přijetí částky 5 865 500 Kč na účet žalobkyně b) vedený u [právnická osoba]. Právním důvodem platby byla uzavřená kupní smlouva k bytu v [adresa], který byl tou dobou v katastru nemovitostí formálně evidován na žalobkyni b). Jednalo se o účet, ke kterému měl přístup také [jméno FO], ze kterého provedl na pokladně banky výběr hotovosti ve výši 100 000 Kč. Z této částky následně vrátil 50 000 Kč svědkovi [jméno FO], zbytek dle svědkových slov použili na společnou zábavu. Právě svědek [jméno FO] dokázal soudu prvního stupně přesně popsat tuto transakci, přičemž její realizace byla následně potvrzena i samotnou bankou. Částka 3 000 000 Kč byla dne [datum] z tohoto účtu převedena na investiční účet vedený na jméno žalobkyně b) u společnosti [právnická osoba]. K tomuto investování finančních prostředků získaných z prodeje bytu v [adresa] došlo i přesto, že žalobce a) při svém účastnickém výslechu tvrdil, že žádné takto získané finanční prostředky investovány nebyly.

7. Výpověď žalobce a) soud prvního stupně shledal částečně nevěrohodnou a účelovou, neboť v ní popsal, že finanční prostředky získané z prodeje darovaného bytu mířily na bankovní účet, který byl založen pro tento účel na jméno žalobkyně b), přičemž výslovně uvedl, že žádná část těchto prostředků nebyla dále investována. V této části byla jeho výpověď vyvrácena dalšími důkazy, z nichž vyplynulo, že rovněž částka 1 200 000 Kč byla z tohoto účtu odeslána na investiční účet žalobkyně b) vedený u společnosti [právnická osoba]. Část finančních prostředků ve výši 1 400 000 Kč získaných z prodeje bytu v [adresa] byla potom využita na nákup nemovitostí. Protože otec žalovaných zemřel, nabyla každá z nich v dědickém mj. ideální spoluvlastnický podíl ve výši ½ k nemovitostem. Žalobci v dědickém řízení se svým nárokem neuspěli a byli odkázání na řízení civilní, proto podali předmětnou žalobu. Soud prvního stupně dovodil, že se ze strany otce žalovaných jednalo ve vztahu k darování bytu žalobkyni b) o zastřené právní jednání, [jméno FO] totiž považoval byt v [adresa] stále za svůj, jakož i peníze získané z jeho prodeje, proto tyto finanční prostředky nemohly nikdy patřit žalobcům a ti je tudíž ani svému synovi nemohli půjčit.

8. Soud prvního stupně tak uzavřel, že převod vlastnického práva k bytu v Praze 3 je zatížen neodstranitelnou vadou spočívající v simulovaném právní jednání. Popsal, že takové jednání není schopno vyvolat následky s ním spojené, neboť ani jednající osoba tyto následky vyvolat nechtěla (chyběl k nim úmysl, nebyla zjevně projevena vážná a skutečná vůle k takovému právnímu jednání). Simulované jednání svým záměrem sleduje oklamání třetí osoby a může směřovat k zastření jiného právního jednání. Syn žalobců se prostřednictvím darovací smlouvy k bytu v [adresa] snažil vyhýbat exekučním řízením, ať již probíhajícím či potenciálně do budoucna hrozícím. Tato exekuční řízení směřovala k vymožení dlužného výživného na (tehdy obě) nezletilé žalované. Vzhledem k jejich tehdejšímu věku bylo dlužné výživné splatné k rukám jejich matky, se kterou [jméno FO] neměl dobré vztahy, o čemž svědčily rovněž výpovědi svědkyně [jméno FO] a svědka [jméno FO]. O ideálních rodinných vztazích nesvědčilo ani soudní řízení týkající se návrhu otce žalovaných na snížení výživného pro žalované či exekuční řízení směřující k vymožení dlužného výživného. Nepoctivé právní jednání přitom podle prvostupňového soudu není hodno právní ochrany.

9. Soud prvního stupně dále vysvětlil, že neměl významnější pochybnosti o pravdivosti a věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí. Při svém hodnocení však upřednostnil výpovědi osob, které [jméno FO] dlouhodobě znaly, trávily s ním více času (např. společné dovolené, výlety apod.), před výpověďmi osob, které se s [jméno FO] stýkaly spíše sporadicky a nebyly jeho blízkými přáteli. Za stěžejní označil výpověď svědka [jméno FO], který byl dlouholetým blízkým kamarádem [jméno FO]. Ten popsal výběr hotovosti ve výši 100 000 Kč [jméno FO] z účtu žalobkyně vedeného u [právnická osoba]., přičemž vědomost tohoto svědka o tom, že se jednalo o bankovní účet vedený na jméno žalobkyně b), vedla soud prvního stupně k závěru o jeho blízkém přátelství s [jméno FO], neboť nepovažoval za obvyklé, aby lidé sdíleli informace podobného typu s někým, kdo jim není blízký. Z výpovědi tohoto svědka rovněž vyplynulo, že se mu [jméno FO] svěřoval se svým záměrem obejít systém, což odůvodňoval snahou dosáhnout u opatrovnického soudu zdání nemajetnosti, aby tak nemusel platit výživné na tehdy nezletilé žalované. Soud prvního stupně považoval za zcela logické, že takové pohnutky by otec žalovaných nešířil mimo svůj nebližší okruh přátel, naopak lidem, se kterými neměl tak úzký vztah, mohl uvádět upravenou („simulovanou“) verzi svého příběhu. Proto uzavřel, že [jméno FO] účelově převáděl majetek na okruh svých známých či na žalobce, což se týkalo rovněž bytu v [adresa], který převedl na žalobkyni b). Toto právní jednání soud prvního stupně označil za simulované, měl je proto za neúčinné s tím, že ani navazující právní jednání nemohla vyvolávat předpokládané následky, byť se jednalo o nemovitou věc zapsanou v katastru nemovitostí. Nedošlo-li k účinnému darování bytu v [adresa] žalobkyni b), nemohly žalobcům náležet žádné výtěžky z jeho prodeje. Tyto finanční prostředky patřily ve skutečnosti stále otci žalovaných, nikoli žalobcům, přičemž nemohlo dojít ani k přechodu dluhů zůstavitele na dědice (žalované), neboť uplatněný nárok nepředstavoval dluh zůstavitele.

10. Soud prvního stupně proto žalobu v plném rozsahu zamítl, pročež se ani nezabýval kompenzační námitkou žalovaných. Náhradu nákladů řízení přiznal podle zásady procesního úspěchu ve věci žalovaným (v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl zřejmě omylem „žalobci“), když jejich výši v rozhodnutí podrobně vyčíslil.

11. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasné a přípustné odvolání oba žalobci, kteří jej napadli v celém rozsahu. Především jej považovali za překvapivý, neboť ani po dokončení dokazování, které probíhalo v rámci několika jednání, žalobci neznali předběžný právní názor soudu a nemohli tomu uzpůsobit svou procesní strategii. Proto se také soustředili na prokázání zápůjčky, jejíž vrácení bylo předmětem řízení, namísto vyvracení tvrzení žalovaných o zdánlivosti právního jednání, které měl učinit [jméno FO] v podobě darování bytu v [adresa] žalobkyni. Pokud by soud prvního stupně žalobcům sdělil svůj předběžný názor ohledně zdánlivosti právního jednání, věděli by, že v rámci zkoumání vážnosti vůle otce žalovaných při převodu bytu by bylo namístě zkoumat i to, zda si žalobci byli vědomi, že vůle jejich syna nebyla vážná. Soud prvního stupně proto na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním o zdánlivosti právního jednání spočívajícího v darování bytu žalobkyni b) a na to navázané neexistence zápůjčky ze strany žalobců.

12. Žalobci rozporovali konkrétní závěry soudu prvního stupně, které učinil z výpovědí některých svědků, zejména namítali, že z nich vyplynulo, že [jméno FO] neměl dostatek finančních prostředků na nákup nemovitostí, k čemuž by nedošlo, pokud by byl skutečným vlastníkem prostředků získaných prodejem bytu v [adresa]. Stejně tak z nich vyplynulo, že mu tyto finanční prostředky poskytli žalobci a že je jim zamýšlel vrátit, přičemž v té době již nemovitosti vlastnil, a tudíž žádné majetky neskrýval. Avšak i v případě, že by [jméno FO] účelově převáděl majetky, včetně bytu, aby je ochránil před exekucí a dosáhl snížení výživného, nebylo by možné takové právní jednání posoudit jako zdánlivé. Došlo totiž k uzavření darovací smlouvy, na jejímž základě byl proveden zápis do katastru nemovitostí, podle žalobců je proto zjevné, že [jméno FO] projevil vůli převést vlastnické právo k bytu, tato vůle přitom byla vážná a byla projevena písemnou formou. Toto právní jednání posuzoval katastr nemovitostí a neshledal na něm žádné vady.

13. Soud prvního stupně se však podle žalobců zkoumáním vážnosti vůle [jméno FO] důsledně nezabýval, přestože měl chránit dobrou víru druhé smluvní strany, která nebyla v řízení vyvrácena. Jeho právní závěry o zdánlivosti právního jednání v podobě darování bytu žalobkyni b) jsou proto přinejmenším předčasné, a to i z toho důvodu, že předpokladem simulovaného právního jednání je, že jednající jedná ve shodě s adresátem takového právního jednání. Absentující úvaha soudu prvního stupně ohledně této shody proto napadený rozsudek zatížila vadou. Dokazování vedené k motivům jednání otce žalovaných potom spíše poukázalo na rozpor v tvrzení žalovaných, žalobci naopak v řízení prokázali odeslání částky 1 400 000 Kč ve prospěch svého syna a také uzavření smlouvy o zápůjčce; soud prvního stupně měl tudíž žalobě vyhovět. Žalobci proto navrhli změnu napadeného rozsudku tak, že bude žalobě vyhověno.

14. Žalované se ve vyjádření k podanému odvolání ztotožnily s napadeným rozsudkem a navrhli jeho potvrzení s tím, že odvolání žalobců je v převážné části pouhou polemikou se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Za zjevně nedůvodnou považovaly námitku překvapivosti napadeného rozsudku, neboť otázka skutečné povahy převodu bytu na žalobkyni b) a tvrzení žalovaných, že šlo o formální, simulované právní jednání bez vážné vůle převodce, byla od samého počátku jádrem jejich obrany. Žalobci byli s touto obranou seznámeni, opakovaně na ni reagovali a v řízení k ní probíhalo rozsáhlé dokazování. Překvapivost rozhodnutí tak nemohla založit skutečnost, že soud prvního stupně dospěl k jinému závěru, než který žalobci očekávali.

15. Žalované rovněž souhlasily s postupem soudu prvního stupně, který provedené důkazy posuzoval v jejich vzájemné souvislosti, naopak žalobci z některých provedených důkazů v odvolání selektivně a izolovaně vybírali pouze to, co mělo vyznít v jejich prospěch. Výsledkem komplexně zhodnocených důkazů se tak stal správný závěr soudu prvního stupně o existenci dlouhodobé motivace [jméno FO] převádět a zastírat svůj majetek v souvislosti s exekučními řízeními a povinnostmi k výživnému, dále správný závěr o tom, že byt v [adresa] byl i po jeho formálním převedení [jméno FO] nadále považován za jeho vlastní majetek, s nímž fakticky nakládal, o tom, že sám [jméno FO] se v jiných řízeních opakovaně vyjadřoval způsobem, který byl s tvrzeným darováním bytu v přímém rozporu, a především o tom, že výnos z prodeje bytu byl následně spravován, investován a čerpán způsobem odpovídajícím tomu, že šlo o majetek [jméno FO], nikoli o prostředky žalobců.

16. Žalované poukázaly rovněž na to, že žalobci neprokázali existenci zápůjčky, a plně souhlasily se závěrem soudu prvního stupně, že zásadní otázkou zde nebyl samotný převod peněz, ale jejich původ. Jestliže šlo o prostředky, které náležely [jméno FO], nemohli je žalobci [jméno FO] ani zapůjčit. Soud prvního stupně se proto správně nespokojil s formální existencí darovací smlouvy, ale podrobně zkoumal skutečný obsah právního jednání, jeho motivaci a reálné následky, a to při posuzování zdánlivosti právního jednání spočívajícího v uzavření darovací smlouvy. Správně potom dovodil, že nepoctivé právní jednání nepožívá právní ochrany, když nepřehlédl, že žalobkyně b) byla matkou [jméno FO], tedy osobou jemu nejbližší, což při zkoumání otázky skutečné vůle účastníků darovací smlouvy i tvrzené dobré víry žalobkyně b) vylučuje závěr, že by žalobkyně b) mohla být v postavení běžného, „neinformovaného" adresáta právního jednání, který by nebyl srozuměn s jeho skutečným účelem.

17. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba byla soudem prvního stupně správně zamítnuta jako nedůvodná, avšak z poněkud jiných důvodů, než použil soud prvního stupně.

18. Odvolací soud především shledal, že soud prvního stupně v projednávané věci provedl dokazování v potřebném rozsahu, jeho výsledky řádně zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a na základě provedeného dokazování dospěl ke skutkovým zjištěním, která mohou sloužit jako základ pro hodnocení odvolacího soudu.

19. Žalobci v odvolání namítali, že závěr soudu prvního stupně o simulaci darovací smlouvy, respektive o zdánlivosti tohoto právního jednání, byl pro ně překvapivý, neboť v průběhu řízení nebyli seznámeni s předběžným právním názorem soudu prvního stupně a dokazování směřovalo primárně k zápůjčce. Odvolací soud tuto námitku neshledává důvodnou, neboť otázka simulovaného převodu bytu v [adresa] na žalobkyni b) prostřednictvím darovací smlouvy byla od počátku řízení jádrem obrany žalovaných. V řízení se k ní provádělo rozsáhlé dokazování, žalobci na tuto obranu opakovaně reagovali, takže se nejedná o překvapivé právní posouzení této otázky.

20. Z hlediska věcného posouzení soud prvního stupně postavil své závěry na řetězci důkazů, ze kterého mělo vyplývat, že otec žalovaných nejprve daroval byt své matce, žalobkyni b), ta jej následně prodala a finanční prostředky získané z prodeje bytu byly vyplaceny na účet vedený na její jméno, k němuž však měl otec žalovaných nadále dispoziční oprávnění. Část těchto finančních prostředků měl vybrat v hotovosti, významné částky byly dále investovány a následně přesouvány mezi jednotlivými účty, přičemž platby za nemovitosti, na jejichž pořízení měl otec žalovaných získat finance od žalobců prostřednictvím sporné zápůjčky, probíhaly právě z účtu vedeného na jméno žalobkyně b). Otec žalovaných se podle soudu prvního stupně měl k bytu, který předtím daroval své matce, nadále chovat jako k vlastnímu, přičemž provedeným dokazováním byla zjištěna rovněž jeho motivace „odklonit“ majetek a vytvořit tak zdání nemajetnosti v souvislosti s řízením o výživném pro tehdy nezletilé žalované. Na základě této konstrukce soud prvního stupně darování bytu žalobkyni b) považoval za simulované, tudíž za neúčinné, a nedošlo-li k účinnému darování bytu, nemohly žalobcům náležet ani finanční prostředky získané jeho prodejem. Patřily-li ve skutečnosti stále otci žalovaných, nemohly být ani předmětem zápůjčky a ani nemohlo dojít k přechodu dluhů zemřelého otce žalovaných na žalované jako na dědice.

21. Přestože se tento skutkový závěr jeví jako dostatečně podložený, má odvolací soud za to, že neobstojí právní konstrukce soudu prvního stupně na tento závěr navazující. Základním bodem podané žaloby bylo totiž tvrzení, že žalobci poskytli svému synovi finanční prostředky na koupi nemovitostí (chaty) prostřednictvím zápůjčky (srov. § 2390 o. z., podle něhož přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce). Pro úspěch žalobců v řízení tak bylo nezbytné prokázat uzavření smlouvy o zápůjčce, což znamená prokázat odevzdání předmětu zápůjčky z jejich majetkové sféry synovi a dále prokázat, že došlo k dohodě o splatnosti zapůjčených peněz, přičemž břemeno tvrzení a břemeno důkazní v těchto bodech leželo zcela na žalobcích.

22. Není sporu o tom, že k převodu peněz z účtu žalobců ve prospěch jejich syna došlo, nicméně se tak stalo bez písemné smlouvy, bez prokazatelného potvrzení, bez zjevného účelu platby jakožto zápůjčky, případně bez věrohodných svědků účastných sjednání závazku syna žalobců k vrácení zapůjčené částky. Z právního hlediska proto nelze rozlišit, zda se jednalo o zápůjčku či o dar, případně o jiný právní titul. Žalobci byli ke svému tvrzení o zápůjčce povinni nabídnout soudu takové důkazy, kterými by prokázali nejen samotný převod, ale zejména právní titul platby. V řízení však bylo pouze prokázáno, že z účtu žalobkyně b) odešla dne [datum] platba částky 1 316 000 Kč označená jako „chata platba“, přičemž téhož dne syn žalobců uzavřel kupní smlouvu týkající se této nemovitosti, kterou následně nabyly žalované v pozůstalostním řízení. Protože nebyla uzavřena písemná smlouva o zápůjčce a syn žalobců před podáním žaloby zemřel, nemohl ani potvrdit, že šlo o zápůjčku a nemohl ani potvrdit, že projevil vůli k vrácení poskytnuté částky. Absence přímých svědků sjednání takového závazku proto postavila žalobce do důkazní nouze, kterou nebylo možné překonat ani jejich účastnickým výslechem. Jako žalobci tvrdící existenci (na žalované přeneseného) dluhu ze zápůjčky totiž měli přímý zájem na tvrzení, že se jednalo o zápůjčku, neboť z žádného jiného právního titulu by vůči žalovaným svou pohledávku uplatňovat nemohli.

23. Soud prvního stupně provedl důkazy, z nichž právní titul zápůjčky ve výši 1 400 000 Kč nevyplýval, již jen z tohoto důvodu bylo třeba žalobu zamítnout. Dokazování, které probíhalo ve vztahu k simulovanému jednání otce žalovaných při darování bytu žalobkyni b), bylo tudíž nadbytečné. Soud prvního stupně na jeho základě dospěl k závěru, že částka, která měla být zapůjčena synovi žalobců, pocházela z peněz, které nikdy nepřešly do vlastnictví žalobců. Tyto peníze tak měly stále patřit jejich synovi, a proto mu ani nemohly být zapůjčeny. Tento závěr odvolací soud sice nesdílí, nicméně zjištění z takto provedeného dokazování poskytují poměrně jasnou představu o finančních tocích z účtu žalobkyně b) a na účet syna žalobců. Celý systém byl založen na tom, že žalobci svému synovi opakovaně poskytovali finanční prostředky, přičemž se ani netajili tím, že mu částečně pomáhali financovat jeho život. V době blízké odepsání celkové kupní ceny chaty ve výši 1 400 000 Kč z účtu žalobkyně b) z něho totiž odcházely různě vysoké platby ve prospěch syna žalobců, označené jako příspěvek na dovolenou, nájemné či na výživné. Z tohoto řetězce důkazů soud prvního stupně správně dovodil, že tyto platby neměly charakter zápůjček. Odvolací soud dodává, že uvedené platby měly zřejmě charakter darů, přičemž u částky 1 400 000 Kč určené na zakoupení chaty nic z toho, co bylo zjištěno dokazováním, nevypovídá o opaku. Z žádného důkazu totiž neplyne, že tyto platby měl žalobcům jejich syn někdy vracet. Soud prvního stupně tak dovodil neexistenci zápůjčky z toho, že rodiče měli půjčit peníze synovi z peněz, které měly být stále jeho. V řízení nicméně nebylo prokázáno vůbec to, že mu tyto peníze žalobci půjčili a chybí-li základní stavební kámen smlouvy o zápůjčce (závazek zapůjčitele přenechat peníze dlužníkovi a oproti tomu jeho závazek po čase peníze vrátit), tak lze jen spekulovat o tom, k čemu mezi rodiči a synem došlo. Pro věc samu to ovšem nemá zásadní význam, neboť nebylo spolehlivě prokázáno uzavření smlouvy o zápůjčce.

24. Odvolací soud proto ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s nimiž v odvolacím řízení plně úspěšným žalovaným náleží k náhradě částka sestávající z mimosmluvní odměny advokáta žalovaných za 2 úkony právní služby po 13 900 Kč – za sepis vyjádření k odvolání žalobců a za účast u jednání odvolacího soudu [§ 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále jen „advokátní tarif“]. Celková mimosmluvní odměna ve výši 27 800 Kč byla podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu za společné úkony při zastupování dvou žalovaných zvýšena tak, že advokátovi žalovaných za každou takto zastupovanou žalovanou náleží mimosmluvní odměna snížená o 20 %, tj. 22 240 Kč (80 % z 27 800 Kč), dohromady tak za obě žalované ve výši 44 480 Kč. Žalovaným dále náleží 2 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč připadajících na shora uvedené úkony právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny za zastupování a náhrad, kterou je advokát povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), což v součtu dává částku 54 909,80 Kč. Lhůta ke splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní a běží od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).