o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. července 2024, č. j. 38 C 164/2024-72

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 96 720 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 600 Kč (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně (která je [právnická osoba]) domáhala po žalované (která je pojistitelem vozidla ze smlouvy o pojištění odpovědnosti z jeho provozu) zaplacení části nákladů na léčení poškozeného, uhrazených poskytovatelům zdravotních služeb v celkové výši 324 359 Kč. Dne 15. 8. 2022 došlo k dopravní nehodě, při které řidič [jméno FO] (dále jen „řidič“) řídil na místní komunikaci čtyřkolku tovární značky [název], RZ: [SPZ], přičemž na ochranném roštu nad pravým zadním kolem vezl pana [jméno FO], nar. [datum] (dále jen „poškozený“). Řidič při projíždění mírné levotočivé zatáčky nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a jiným okolnostem a způsobil pád poškozeného, který utrpěl mnohačetná poranění hlavy a zlomeniny. Řidič byl v době nehody pod vlivem alkoholu, stejně tak poškozený, který současně neužil při jízdě ochranou přilbu. Žalobkyně v souvislosti s léčbou poškozeného zaplatila poskytovatelům zdravotních služeb náklady léčení ve výši 324 359 Kč, žalovaná jí z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla zaplatila pouze částku 64 480 Kč, jelikož neuznala souvislost několika drobných zdravotních výkonů s dopravní nehodou (v částce 1 960 Kč) a dále stanovila 80 % účast poškozeného na vzniklé újmě a nákladech vynaložených na hrazené služby. Předmětem žaloby je tak částka 96 720 Kč, která představuje rozdíl (30 %) mezi žalobkyní dovozovanou spoluúčastí poškozeného v rozsahu 50 % a spoluúčastí v rozsahu 80 %, ze které vycházela žalovaná.

3. Žalovaná vedla s žalobkyní spor pouze o to, jakou měrou se poškozený spolupodílel na vzniku újmy. Odmítla přitom spoluzavinění poškozeného pouze v rozsahu 50 %, které podle ní dosahuje 80 %, protože poškozený byl v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu, seděl spolu s další dospělou osobou na kovovém roštu nad zadními koly, který slouží jako prostor pro připevnění zavazadel a nikoli jako prostor pro přepravu osob, a navíc neměl nasazenou ochrannou přilbu. Žalovaná považovala toto počínání poškozeného za nerozumné, neopatrné a velmi riskantní, když pravděpodobnost vzniku újmy při takové jízdě je velmi vysoká.

4. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku ze zjištěného skutkového stavu věci, z něhož vzal za prokázané, že dne [datum] došlo k dopravní nehodě, při které řidič čtyřkolky nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze komunikace, svým schopnostem a jiným okolnostem, v důsledku čehož se poškozený spolujezdec na čtyřkolce neudržel a spadl z ní na travnatou plochu vedle komunikace. Vyšel ze zjištění, že řidič i poškozený byli v době nehody pod vlivem alkoholu, poškozený seděl při jízdě na ochranném roštu nad pravým zadním kolem čtyřkolky a neměl ochranou přilbu, přičemž z návodu k obsluze a údržbě čtyřkolky vyplývá, že její maximální zatížení je 150 kg a že rošt nad zadními koly je určen k přepravě zavazadel či nákladu. Dále vyšel ze shodných tvrzení účastníků řízení o tom, že řidič měl v době dopravní nehody sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla u žalované a poškozený byl zdravotně pojištěn u žalobkyně. Nesporný byl rovněž rozsah poškození zdraví pojištěného spolujezdce, který soud prvního stupně podrobně popsal v bodě 5 odůvodnění napadeného rozsudku a není třeba jej opakovat. Shodnými tvrzeními účastníků vzal rovněž za prokázaný rozsah vynaložených nákladů na léčení (tj. nákladů na hrazené služby) poškozeného, jejich výše činila celkem 324 359 Kč, vyšel také ze zjištění, že žalovaná po ukončení šetření pojistné události č. [číslo] stanovila celkovou výši pojistného plnění na částku 64 480 Kč, když celkové žalobkyní uplatněné náklady léčení za dobu od [datum] do [datum] ve výši 324 358,78 Kč krátila o částku 1 825 Kč za odběr na drogy a alkohol, o částku 135 Kč za lék [název] a o částku 257 918,78 Kč představující spoluzavinění poškozeného ve výši 80 %. Takto stanovené pojistné plnění ve výši 64 480 Kč žalovaná vyplatila žalobkyni, která s tímto krácením nesouhlasila a požadovala po žalované zaplacení zbývající částky 96 720 Kč představující 30 % nákladů léčení (po odečtení srážek 1 825 Kč za odběr na drogy a alkohol a 135 Kč za lék [název], které žalobkyně akceptovala).

5. Takto ustavený skutkový základ věci soud prvního stupně posoudil podle zákona č. [Anonymizováno]/1991 Sb., o [podezřelý výraz], dále podle § 55 zákona č. [Anonymizováno]/1997 Sb., o [podezřelý výraz], podle § 6 odst. 4 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 3. 2024 (dále jen „ZPOPV“), a rovněž podle § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž uzavřel, že žalobkyně jako [právnická osoba] uplatnila nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění u žalované, u níž měl řidič sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, přičemž se ztotožnil s krácením tohoto nároku žalovanou s ohledem na spoluzavinění poškozeného o 80 %.

6. V souvislosti s řešením otázky spoluzavinění poškozeného se zabýval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, podle kterého má kumulace více podstatných okolností na straně poškozeného odůvodňovat právě jeho zhruba 50% spoluúčast. Uzavřel však, že každý případ je třeba posuzovat individuálně, přičemž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci nelze učinit paušální závěr o tom, že při kumulaci více okolností na straně poškozeného dosahuje spoluzavinění poškozeného pouze 50 %. V řízení totiž bylo prokázáno, že všichni účastníci předmětné dopravní nehody, tedy jak řidič škodícího vozidla, tak poškozený a ostatně i další spolujezdec, byli pod vlivem alkoholu. V rámci trestního řízení poškozený přiznal, že v průběhu dne vypil s druhým spolujezdcem asi 6 piv, poté i s jeho řidičem dalších 5 panáků domácí pálenky a ačkoli mu manželka řidiče nabízela helmu, odmítl ji s tím, že měl na hlavě kšiltovku a přišlo mu zbytečné nasazovat si helmu na tak krátký úsek. V době nehody poškozený i druhý spolujezdec navíc seděli na ochranném roštu čtyřkolky, poškozený konkrétně na roštu nad jejím pravým zadním kolem.

7. Soud prvního stupně poté uzavřel, že poškozený si nepočínal s potřebnou mírou opatrnosti, pokud pod vlivem alkoholu a bez ochranné přilby usedl na čtyřkolku k řidiči, který byl rovněž pod vlivem alkoholu, a to navíc na rošt čtyřkolky, který je určen pro přepravu nákladu, nikoli osob. Vyšel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které míra spoluzpůsobení si škody poškozeným spolujezdcem může dosáhnout až jedné poloviny, jestliže vědomě podstoupí jízdu s řidičem, o němž ví, že je pod vlivem alkoholu (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007). Pro posuzovaný případ však zohlednil, že poškozený seděl na ochranném roštu pravého zadního kola čtyřkolky, která není určena pro přepravu osob. Vzhledem k tomu, že k nehodě došlo při projíždění levotočivé zatáčky, měl za to, že pozice poškozeného v místě, kde je působení odstředivé síly největší, měla vliv na jeho pád, o čemž svědčí rovněž to, že řidič i druhý spolujezdec, který seděl na roštu nad levým zadním kolem, zůstali při průjezdu zatáčkou na svých místech. Podle prvostupňového soudu nelze pominout ani fakt, že poškozený neměl ochrannou přilbu, přičemž při nehodě utrpěl mnohačetná poranění hlavy a znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ve znaleckém posudku ze dne 11. 10. 2022 dovodil, že charakter poranění poškozeného plně odpovídá právě tomu, že v době dopravní nehody neměl nasazenou ochrannou přilbu.

8. Proto po zvážení všech okolností nehody dospěl k závěru, že 80% spoluzavinění poškozeného je v tomto konkrétním případě adekvátní, neboť každá z posuzovaných skutečností přispěla k újmě poškozeného. Poškozený jednak věděl, že řidič vozidla je pod vlivem alkoholu, neboť alkohol popíjel s ním, také si výslovně odmítl vzít před jízdou helmu, přestože mu byla nabízena, a dále usedl na čtyřkolku na místo, které zjevně neslouží k přepravě osob. Také uzavřel, že zranění, která poškozený utržil, zcela odpovídala tomu, že neměl ochrannou přilbu, přičemž jen samotnou skutečnost, že ji poškozený neměl, vyhodnotil jeho spoluúčastí v rozsahu 40 %, a to s ohledem na zranění, která utrpěl zejména v oblasti hlavy. Skutečnost, že poškozený seděl na místě určeném pro přepravu zavazadel, vyhodnotil jeho spoluúčastí v rozsahu 25 % (s ohledem na to, že příčinou zranění byl pád poškozeného ze čtyřkolky) a okolnost, že poškozený podstoupil jízdu s osobou, o které věděl, že je pod vlivem alkoholu, vyhodnotil jeho spoluúčastí v rozsahu 15 %, a to s ohledem na to, že poškozený věděl, že řidič je pod vlivem alkoholu, když alkohol popíjeli spolu, a jízda s řidičem pod vlivem alkoholu je sama o sobě riskantní.

9. Nepřistoupil tak na argumentaci žalobkyně, že dle judikatury Nejvyššího soudu kumulace více podstatných okolností na straně poškozeného odůvodňuje zhruba jen 50% spoluúčast poškozeného, nikoli vyšší. V té souvislosti poukázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, ve kterém dovolací soud připustil spoluzavinění vyšší než 50 % za předpokladu, že soud náležitě odůvodní, jaký měly jednotlivé okolnosti zvyšující spoluzavinění poškozeného vliv na vznik újmy. Žalobu proto v plném rozsahu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů, jejichž výši stanovil dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

10. Proti oběma výrokům napadenému rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém zopakovala nesporné skutkové okolnosti, když souhlasila s tím, že ze zjištěného skutkového stavu je patrné, že se na újmě vzniklé poškozenému podílelo více příčin. Jednalo se o nezvládnutí řízení řidičem škodícího vozidla, který byl uznán vinným tím, že spáchal trestný čin ublížení na zdraví, a ze strany poškozeného šlo o neužití ochranné přilby, opilost a jízdu na ochranném roštu, který pro přepravu osob není určen. Žalovaná zaplatila žalobkyni 20 % vynaložených nákladů léčení s poukazem na 80% spoluzpůsobení újmy poškozeným, žalobkyně je toho názoru, že si poškozený újmu spoluzpůsobil jen v 50% rozsahu. Posouzení účasti poškozeného na vzniklé újmě na zdraví považovala za nesprávné, neboť soud prvního stupně hodnotil příčiny na straně poškozeného izolovaně, aniž by je poměřil s příčinami, které se přičítají řidiči, kromě toho některé příčiny nesprávně přičítal výlučně poškozenému, byť by správně měly být přičteny jak poškozenému, tak řidiči. Izolovaně totiž posoudil jednotlivé příčiny na straně poškozeného, poté součet jednotlivých „spoluúčastí“ stanovil jako celkovou účast poškozeného, a to bez jakéhokoli poměření s příčinami, které se přičítají řidiči.

11. Žalobkyně konkrétně poukázala na závěr prvostupňového soudu, že poškozený seděl na místě určeném k přepravě zavazadel, na kterém sedět neměl, a proto byla jeho spoluúčast vyhodnocena 25 %, nicméně toto zcela jistě nesprávné jednání přičetl pouze poškozenému, přestože povinnost řidiče postupovat při obsazení vozidla podle § 48 odst. 1, 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, byla rovněž porušena. Tato okolnost proto měla být přičtena řidiči i poškozenému stejnou měrou. Dále se jednalo o závěr, že poškozený podstoupil jízdu s osobou, o které věděl, že je pod vlivem alkoholu, což soud prvního stupně vyhodnotil jeho spoluúčastí v rozsahu 15 %. Žalobkyně připustila, že poškozenému skutečně lze přičíst vědomost o opilosti řidiče, ostatně v soudní praxi je tato okolnost poškozeným přičítána běžně, nicméně specifikem posuzovaného případu byl jízda na čtyřkolce, na které se aktivně podílel nejen řidič, ale i spolujezdec. Poškozený spadl při průjezdu levotočivou zatáčkou, jeho opilost tak měla nutně vliv na to, jakým způsobem byl schopen adekvátně vyhodnotit styl jízdy řidiče a tomu se přizpůsobit (držet se, měnit těžiště s ohledem na změny směru jízdy apod.). Proto mělo být poškozenému přičteno povědomí o opilosti řidiče, ale stejně tak se řidiči mělo přičítat povědomí o opilosti poškozeného. Také tato okolnost měla proto být přičtena řidiči i poškozenému stejnou měrou. U zbývajících dvou příčin vzniku újmy poškozeného, jimiž bylo způsobení dopravní nehody řidičem a neužití ochranné přilby poškozeným, žalobkyně souhlasila s hodnocením soudu prvního stupně, že by rozsah účasti poškozeného mohl odpovídat 40 % a řidiče 60 %, ale to jen tehdy, pokud by šlo o jediné dvě příčiny vzniku újmy. Souhlasila tak s hodnocením, že oba účastníci dopravní nehody porušili své zákonné povinnosti, přičemž nezvládnutí řízení bylo příčinou veškeré újmy. Neužití ochranné přilby poškozeným bylo příčinou podstatné části újmy, avšak nikoli zanedbatelná část újmy se zraněními hlavy vůbec nesouvisela (zlomeniny obratlů, žeber, lopatky, poškození plic, oděrky na celém těle).

12. Při hodnocení všech příčin nehody proto měl soud prvního stupně posuzovat jednání obou jejích aktérů ve vzájemném poměru. Jízdu mimo prostor vymezený pro přepravu osob lze přičíst řidiči i poškozenému rovnoměrně, stejně tak opilost. Zbylé příčiny pak lze hodnotit mírně v neprospěch řidiče, čímž je odůvodněna alespoň 50% účast řidiče na vzniklé újmě a tím i oprávněnost uplatněného nároku. Stanovení míry účasti řidiče a poškozeného v poměru 1:4, které zvolil soud prvního stupně, však neobstojí, neboť jednání řidiče zcela zjevně nemohlo být čtyřikrát méně závažné než jednání poškozeného. Proto žalobkyně navrhla napadený rozsudek změnit a žalované uložit povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku.

13. K odvolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že považovala rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhla jeho potvrzení. Ztotožnila se se závěrem o adekvátnosti 80% spoluzavinění poškozeného, který si jednoznačně nepočínal s potřebnou mírou opatrnosti, pokud usedl pod vlivem alkoholu bez ochranné přilby na čtyřkolku s řidičem, o kterém věděl, že je rovněž pod vlivem alkoholu, a to navíc na rošt čtyřkolky, který není určen k přepravě osob, přičemž jízdu na tomto roštu, před pravým kolem čtyřkolky, lze považovat za krajně riskantní jednání. Vzhledem k tomu, že k nehodě došlo při projíždění levotočivou zatáčkou, je zřejmé, že pozice poškozeného v místě, kde je působení odstředivé síly největší, měla na jeho pád vliv. O tom svědčí rovněž to, že řidič i druhý spolujezdec, který seděl na roštu nad levým zadním kolem, zůstali při průjezdu zatáčkou na svých místech. Poškozený pádem ze čtyřkolky utrpěl zejména mnohočetná poranění v oblasti hlavy, která dle znalce plně odpovídala tomu, že neměl nasazenou ochrannou přilbu, pročež lze jednoznačně předjímat, že rozsah poranění hlavy by byl nepochybně menší či byl zcela eliminován. Zdůraznila, že již samotná okolnost, že se poškozený rozhodl absolvovat jízdu s řidičem viditelně ovlivněným omamnými látkami, odůvodňuje míru spoluúčasti až do výše 50 %. V této věci však přistupují i další okolnosti na straně poškozeného, které měly vliv na vznik a rozsah újmy, přičemž závěr prvostupňového soudu o 80% spoluzavinění poškozeného je plně odpovídající, neboť každá z popsaných skutečností přispěla k újmě poškozeného.

14. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. V souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud věc rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili, resp. se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili.

15. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, dokazování směřovalo k objasnění rozhodných skutečností, jeho výsledky zhodnotil postupem stanoveným § 132 o. s. ř. a dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a na něž pro stručnost odkazuje. Tento skutkový základ nedoznal změny ani v odvolacím řízení.

16. Odvolací soud považuje za správné také právní posouzení věci, jak jej učinil soud prvního stupně. K jeho právním závěrům nemá odvolací soud co dodat; ostatně v rovině skutkového a právního základu věci nebylo mezi účastníky sporu, námitky žalobkyně směřovaly pouze do právního posouzení míry „spoluzavinění“ poškozeného (míry spoluzpůsobení si újmy samotným poškozeným) a od něho se odvíjejícího nároku žalobkyně, přičemž pouze tato otázka zůstala pro věc mezi stranami spornou.

17. Odvolací soud (na rozdíl od roviny skutkové a právní) se však již neztotožňuje s právním posouzením spoluzavinění poškozeného, provedeným soudem prvního stupně, souhlasí pouze se závěrem, že se na vzniklé újmě poškozeného podílelo více příčin, jimiž byl jednak způsob jízdy řidiče čtyřkolky a v jeho důsledku nezvládnuté řízení, opilost řidiče, ale rovněž poškozeného spolujezdce, jízda spolujezdce na ochranném rámu čtyřkolky, který není určen k přepravě osob a rovněž neužití ochranné přilby spolujezdcem, přestože k tomu byl vyzván.

18. Soud prvního stupně tyto příčiny posoudil a přičetl poškozenému spoluúčast na vzniku újmy v rozsahu 80 %, když v jeho „neprospěch“ vyhodnotil v rozsahu 25 % tu okolnost, že seděl na místě, které není určeno k přepravě osob, v rozsahu 15 % okolnost, že na čtyřkolku nasedl s vědomím, že řidič je pod vlivem alkoholu a v rozsahu 40 % okolnost, že neměl ochrannou přilbu. Tato jednoznačná pochybení poškozeného však pouze mechanicky sečetl, aniž by vzal v úvahu také jednoznačná pochybení řidiče čtyřkolky, který za ně byl i odsouzen v trestním řízení.

19. Odvolací soud se proto ztotožňuje s podaným odvoláním v tom, že posouzení všech příčin vzniku újmy poškozeného bylo prvostupňovým soudem provedeno mechanicky a izolovaně. Nelze totiž odhlédnout od toho, že primární škodící osobou zde byl řidič, který zahájil jízdu ve stavu opilosti, a pokud poškozený s takto podnapilým řidičem podstoupil jízdu, podílel se na vzniklé újmě řidič i poškozený rovnou měrou. Kromě toho podle § 9 odst. 8 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „ZPPK“) platí, že přepravovaná osoba, která se může aktivně podílet na jízdě vozidla (zejména šlapáním, bržděním, negativním ovlivňováním rovnováhy vozidla a obdobným způsobem), nesmí během jízdy a bezprostředně před jejím zahájením požít alkoholický nápoj nebo užít jinou návykovou látku nebo zahájit jízdu v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohla být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Úvaha soudu prvního stupně o pouhé 15% spoluodpovědnosti poškozeného spolujezdce na čtyřkolce, který se vždy aktivně podílí na její jízdě ovlivňováním rovnováhy, je z těchto důvodů zcela neadekvátní.

20. Stejný závěr platí pro jízdu poškozeného na místě, které není určeno pro přepravu osob, kdy odvolatel správně poukázal na ustanovení § 48 odst. 1 ZPPK, podle něhož řidič nesmí připustit, aby počet přepravovaných osob starších 12 let překročil počet povolených míst určených k přepravě osob, přičemž podle § 48 odst. 2 ZPPK lze v motorovém nebo jeho přípojném vozidle, které je určeno pro přepravu osob, přepravovat osoby pouze na povolených místech a pouze do přípustné užitečné hmotnosti, počet osob starších 12 let však nesmí převyšovat počet povolených míst. Řidič v posuzovaném případě připustil, že na místech, která nejsou určena pro přepravu osob, ale pouze nákladu, byly přepravovány dokonce dvě osoby, přičemž míru spoluodpovědnosti poškozeného na tomto způsobu jízdy lze v tomto případě opravdu jen těžko hodnotit pouhými 25 %. Takže i v této otázce se odvolací soud ztotožňuje s žalobkyní, že míra odpovědnosti za vzniklou újmu je u řidiče a poškozeného spolujezdce minimálně stejná.

21. Poslední (a nejvyšší, tedy 40%) hodnocení spoluzavinění poškozeného spatřoval soud prvního stupně ve skutečnosti, že si poškozený před jízdou nenasadil ochrannou přilbu, čímž se výrazně podílel na rozsahu zranění, která utrpěl primárně v oblasti hlavy.

22. Podle § 9 odst. 1 písm. b) ZPPK přepravovaná osoba je povinna užívat za jízdy na motocyklu nebo mopedu ochrannou přílbu schváleného typu podle zvláštního právního předpisu, kterou má nasazenou a řádně připevněnou na hlavě.

23. Odvolací soud v této souvislosti nepřehlédl, že se nejednalo o jízdu na motocyklu, ale na čtyřkolce, nicméně zastává jednoznačný názor, že při jízdě na čtyřkolce na pozemních komunikacích je nasazená a řádně připevněná přilba na hlavě všech přepravovaných osob povinná, přičemž tuto povinnost kontroluje a vymáhá řidič takového vozidla. Lze tedy opět uzavřít, že odpovědnost řidiče i poškozeného spolujezdce musí být i v tomto ohledu opět rovnoměrná.

24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, dovodil, že „byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného, je v tomto rozsahu vyloučena odpovědnost škůdce…Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Nejde přitom o spoluzavinění poškozeného v užším smyslu (zaviněné porušení právní povinnosti), nýbrž přesněji řečeno o spoluzpůsobení vzniku škody (spolupřispění) z jakýchkoliv důvodů, které jsou na straně poškozeného. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že míra spoluzpůsobení si škody poškozeným spolujezdcem může dosáhnout až jedné poloviny, jestliže vědomě podstoupí jízdu s řidičem, o němž ví, že je pod vlivem alkoholu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, Soubor C 7833). Rozhodující příčinou vzniku škody ovšem stále zůstává nezodpovědné počínání řidiče vozidla, proto nepůjde o nadpoloviční rozsah ani v případě, kdy spolupřispění poškozeného bude značné, např. tehdy, jestliže kromě zásadního podcenění situace s ohledem na vědomost o ovlivnění schopností řidiče alkoholem či jinými návykovými látkami k tomu přistoupí další okolnosti, jako například jeho vědomost, že řidič vozidla nemá řidičské oprávnění nebo že hrozí nezvládnutí řízení za špatných povětrnostních podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, v němž byla spoluúčast poškozeného vyjádřena poměrem 35 %, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409, v němž byla míra spoluzavinění shledána právě ve výši jedné poloviny, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013)“.

25. Protože řidič a poškozený spolujezdec se na všech zkoumaných aspektech vzniku újmy na spolujezdcově zdraví podíleli rovnoměrně, a rovněž citovaná judikatura nedospívá k závěru o vyšším než 50% spoluzpůsobení škody poškozeným spolujezdcem, nemohl se odvolací soud ztotožnit s nesprávným závěrem prvostupňového soudu o podílu poškozeného na způsobení újmy v rozsahu 80 %. Mezi stranami potom již nebylo sporu o výši odpovídajícího plnění ze vzniklého nároku žalobkyně, spor byl pouze v míře spoluzpůsobení škody poškozeným, proto odvolací soud změnil napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl.

26. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 836 Kč a poplatku z odvolání ve stejné výši a dále ze 4 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč za sepis žaloby, účast u jednání dne 24. 6. 2024 a přípravu k němu a za podané odvolání [§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a), b), c), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Lhůta k splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní a běží od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).