o finanční zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 60 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I) a žalobu co do částky 340 000 Kč s 12 % zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení i se zákonným úrokem ve stejné výši z částky 60 000 Kč od [datum] do [datum] zamítl (výrok II). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal finančního odškodnění nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč za duševní újmu vytrpěnou v souvislosti s dvěma nezákonnými rozhodnutími o zahájení trestního stíhání; první trestní stíhaní zahájené [datum] a následně v důsledku úspěšné stížnosti zrušené státním zástupcem [Orgán veřejné moci] dne [datum] a druhé stíhání zahájené dne [datum] pro podezření ze [podezřelý výraz] a ukončené zprošťujícím rozsudkem [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Dále si nárokoval relutární náhradu ve výši 66 500 Kč jako satisfakci za nepřiměřenou délku tohoto trestního řízení. Během řízení své tři žalobní požadavky omezil na jediný nárok ve výši 400 000 Kč z titulu odškodnění újmy způsobené druhým trestním stíháním, když zcela vzal zpět požadavek na finanční odškodnění prvního trestního stíhání, které kvantifikoval částkou 100 000 Kč, a rovněž v plném rozsahu vzal zpět i nárok na odškodnění nepřiměřené délky trestního řízení (66 500 Kč).

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Uvedla, že žalobci poskytnutá omluva za nezákonné rozhodnutí představuje dostačující formu přiměřeného a zákonem předpokládaného zadostiučinění, když žalobce v žádosti o odčinění újmy ani v žalobě neuvedl žádné konkrétní dopady trestního stíhání do osobní či profesní sféry, trestní řízení bylo rychlé, plynulé, nezatížené žádným obdobím nečinnosti, žalobce nebyl stíhán vazebně.

4. Vyšel z nesporného průběhu posuzovaného trestního řízení a dále vzal za prokázaná skutková zjištění o dopadech do osobní sféry žalobce, popsaných v bodech body 7 až 28 rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odůvodnění odkazuje. Po skutkové stránce prvostupňový soud uzavřel, že trestní stíhání ve vztahu k žalobci trvalo 2 roky a 9 měsíců, což s ohledem na počet spoluobžalovaných, množství listinných důkazů, skutkovou složitost a plynulý průběh stíhání nepředstavovalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Žalobce byl stíhán na svobodě (nikoli vazebně), přičemž mu bylo kladeno za vinu, že se dopustil úvěrového podvodu, za který mu hrozila trestní sazba až 8 let. Trestní stíhání se nedostalo do širokého povědomí veřejnosti, nepojil se s ním společenský odsudek žalobce, rodina nepochybovala o jeho nevině, byla mu oporou. Došlo však k zásahu do jeho profesní činnosti finančního a hypotečního poradce, když v průběhu vyšetřování s ním bankovní domy poskytující hypoteční úvěry přestaly spolupracovat. Nemohl vykonávat činnost, za kterou byl trestně stíhán, a nadále tak byl nucen se soustředit na nabízení jiných finančních produktů. V osobní sféře zažíval následky, které v obdobných případech nezákonně stíhané postihují, zvýšený stres z úzkosti o výsledek řízení, nespavost, společenskou izolaci, ztrátu radosti z práce (body 49 až 52 rozsudku).

5. Uvedené skutečnosti hodnotil dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, když odkázal a zčásti citoval znění ustanovení § 1, § 5, § 7, § 8, § 13, § 31 a § 31a OdpŠk. Přihlédl i k ustálené judikatuře dovolacího soudu a podstatné, na daný případ aplikovatelné závěry spolu s odkazem na konkrétní rozhodnutí citoval (zejména pod body 39 až 43 rozsudku).

6. Dospěl k závěru, že v posuzovaném trestním řízení došlo k vydání nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání, které mělo za následek vznik imateriální újmy žalobce, za kterou stát odpovídá, když jako nezákonné dle § 8 OdpŠk je třeba je hodnotit s ohledem na výsledek trestního řízení, tedy skutečnost, že žalobce byl obvinění zproštěn, a trestní stíhání tak bylo nedůvodné. Konstatoval, že vlivem nezákonného zahájení trestního stíhání žalobci vznikla nemajetková újma, když každé trestní obvinění citelně zasahuje do běžného života člověka, zejména tehdy, pokud se jedná o obvinění liché.

7. Při hodnocení rozsahu způsobené nemajetkové újmy a formy jejího přiměřeného zadostiučinění přihlédl především k povaze věci, délce trestního řízení a negativním dopadům, kterými trestní stíhání objektivně a citelně zasáhlo do žalobcova rodinného, osobního či profesního života.

8. Zohlednil zejména, že žalobcem tvrzená a prokázaná újma představovala jednak zásah do osobní integrity, který se projevil v prožitcích strachu, pocitů zvýšené úzkosti o výsledek trestního stíhání a poruchy spánku, a rovněž citelně zasáhla jeho profesní život, když omezila jeho možnosti poskytovat hypoteční poradenství, se kterým byl v převážné míře spojen jeho výdělek, což se projevilo poklesem příjmů i narušení profesní pověsti. Soud zohlednil rovněž omezení společenského života žalobce, které spočívalo v jeho sociální izolaci a obavách z dotazů souvisejících s trestním stíháním. Dospěl tak k závěru, že uvedené útrapy nelze odčinit pouhou omluvou, nýbrž je třeba poškozenému žalobci přiznat satisfakci ve formě přiměřené relutární náhrady.

9. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) provedl prvostupňový soud i komparaci s jinými obdobnými případy odškodnění. Konstatoval, že žalobcem předložený srovnávací materiál (rozsudek OS pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] a Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]) není ke komparaci vhodný, když v základních rysech se rozchází s posuzovanou věcí. Dopady posuzovaného trestního stíhání proto srovnal s obdobnými případy odškodnění vedenými u tamního soudu (sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]), a to i v kontextu ekonomické reality a doby, která uplynula od rozhodování ve srovnávaných případech. Dospěl tak k závěru, že při srovnání hlavních hodnocených hledisek, v situaci, kdy stíhání negativně zasáhlo do žalobcova profesního i osobního života (byl stíhán pro trestnou činnost související s jeho obživou, dobrovolně se izoloval od společnosti), je na místě mu přiznat relutární náhradu ve výši 60 000 Kč. V tomto rozsahu spolu se zákonným úrokem z prodlení, jdoucím od následující den po uplynutí zákonné lhůty šesti měsíců žalobě vyhověl (výrok I), ve zbylém rozsahu žalobní požadavek jako nedůvodný zamítl (výrok II).

10. O nákladech řízení rozhodl podle poměru úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) s tím, že úspěch žalobce plně vyvažuje jeho neúspěch, když byl úspěšný pouze s nárokem na odškodnění druhého nezákonného trestního stíhání, tedy ve vztahu k požadavku na odškodnění prvního trestního stíhání a odškodnění nesprávného úředního postupu (tvrzených útrap spojených s nepřiměřenou délkou trestního řízení) byl s ohledem na jím zaviněné zastavení řízení pro zpětvzetí zcela neúspěšný.

11. Proti zamítavému výroku II a akcesorickému nákladovému výroku III podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Především soudu prvního stupně vytkl, že při stanovení výše přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu nezohlednil zjevnou bezdůvodnost trestního stíhání, když orgány činné v trestním řízení nebyly schopny předložit důkaz o naplnění subjektivní stránky za vinu mu kladného trestního jednání. Byl tak zbytečně vystaven útrapám trestního stíhání, které s ohledem na absenci důkazů prokazujících jeho vinu, nemělo být vůbec zahájeno či mělo být zastaveno mnohem dříve, tedy již ve stádiu přípravného řízení. Namítl rovněž, že soud dostatečně nezohlednil žalobní tvrzení, že trestní stíhání psychicky zatížilo i ostatní členy rodiny, zejména se negativně odrazilo na zdravotním stavu jeho manželky, což se projevilo i na zvýšení jeho duševní újmy v důsledku obav o její zdraví. Argumentoval i tím, že zvýšenou újmu mu vyšetřovací orgány a působily tím, že úkony byly nařizovány vždy v citlivých životních obdobích – před odjezdem na dovolenou, v předvánoční době a v den jeho narozenin – což vedlo k významnému zhoršení jeho psychické pohody a kvality rodinného života.

12. Nesprávnost výroku o nákladech řízení odůvodnil tím, že prvostupňový soud postupoval v rozporu s ust. § 1 o. s. ř. nerespektujíc ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle kterého v situaci, kdy byl co do základu odškodňovacího nároku úspěšný a výše přiznané relutární náhrady závisela výhradně na úvaze soudu, měla mu být dle § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznána plná náhrada nákladů řízení. Nepřiznáním náhrady nákladů mu byla způsobena další nespravedlnost, když částka, kterou obdržel jako zadostiučinění, nebude fakticky sloužit k reparaci vzniklé újmy, ale bude spotřebována na úhradu nákladů právního zastoupení, které bylo vzhledem k povaze řízení fakticky nezbytné. Prvostupňový soud se přitom podle žalobce nijak nevypořádal s odkazovaným nálezem Ústavního soudu, která v obdobných případech ukládá obecným soudům postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Akcentoval, že soudy by měly zcela odhlédnout od částečného zpětvzetí žaloby, které učinil v zájmu hospodárnosti řízení, tedy by neměly přihlížet k zastavení řízení o nárocích na finanční odškodnění nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu a z předchozího trestního stíhání, zahájeného prvním sdělením obvinění. Navrhl, aby odvolací soud změnil meritorní výrok II tak, že i v tomto rozsahu jeho žalobě vyhoví, a přiznal mu i plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce se zcela ztotožnila s napadeným prvostupňovým rozsudkem, a to jak po skutkové, tak právní stránce. K odvolacím námitkám uvedla, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly ve vztahu k žalobci nijak excesivně, když zahájení trestního stíhání žalobce bylo založeno na důvodném podezření a splňovalo zákonné předpoklady, přičemž v přípravném řízení není vyžadována taková míra jistoty o vině obviněného jako při rozhodování o vině soudem. Připomněla, že státní zástupce mohl důvodně vycházet z tehdy dostupných důkazů, a stížnost žalobce proti zahájení trestního stíhání byla proto zamítnuta. Ohradila se proti tvrzení žalobce, že konkrétní načasování úkonů trestního řízení představovalo samostatnou relevantní okolnost pro zvýšení zadostiučinění, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat efektivně a urychleně a subjektivní vnímání těchto úkonů ze strany žalobce již bylo zahrnuto do celkového hodnocení nemajetkové újmy, za niž mu bylo přiznáno peněžité zadostiučinění. K argumentu žalobce ohledně zhoršení zdravotního stavu jeho manželky, žalovaná uvedla, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. svědčí výlučně osobě, vůči níž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a judikatura vyšších soudů (dovolacího i Ústavního soudu) konzistentně odmítá rozšíření aktivní legitimace na osoby blízké, které by nepřiměřeně zasahovalo do veřejného zájmu na efektivním výkonu veřejné moci.

14. Odmítla rovněž výhrady žalobce proti nákladovému výroku, když přisvědčila aplikaci zákonem preferované, pro účastníky předvídatelné zásady poměru úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Za situace, kdy žalobce byl v případě objektivní kumulace nároků úspěšný jen ve vztahu k jednomu z nich, žalovaná v aplikaci zásady poměrného úspěchu ve věci neshledala porušení judikatury Ústavního soudu ani zásady spravedlivé ochrany práv účastníků. Z uvedených důvodů navrhla odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

15. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

16. Soud prvního stupně učinil dostatečná a pro posouzení věci podstatná skutková zjištění, přičemž důkazy nejen řádně provedl, ale i hodnotil (§ 132 o. s. ř.). V odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyjádřil, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil i jak věc posoudil po právní stránce. Odvolací soud s těmito skutkovými i právními závěry souhlasí a plně na ně odkazuje.

17. Předně je třeba konstatovat, že správný a mezi účastníky i nesporný je závěr o existenci nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]), když tato podmínka odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci je naplněna tím, že proti němu bylo zahájeno trestní řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem (§ 8 odst. 1 OdpŠk). Nezákonným rozhodnutím je usnesení o zahájení trestního stíhání, kterým bylo žalobci sděleno obvinění a byla zahájena přípravná fáze trestního řízení, když ustálená soudní judikatura za použití extenzivního výkladu zákona dospěla k závěru, že v případě trestního řízení je rozhodující jeho výsledek. Zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby má tak stejné účinky jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost (srov. rozsudek NS ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991). Rozhodující je tedy výsledek trestního stíhání, když nezákonnost trestního stíhání se projeví až jeho zastavením či zproštěním obžaloby, aniž se přihlíží ke správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení při sdělení obvinění (k tomu co vedlo k tomuto postupu).

18. Lze rovněž přisvědčit prvostupňovému soudu, že zásadně každé trestní stíhání negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, zasahuje do jeho integrity, a tedy újmu až na zcela výjimečné případy (osoba opakovaně trestaná, odškodňované trestní řízení je zcela marginálního významu oproti trestnímu řízení paralelně s ním probíhajícím aj.) lze předpokládat. Při úvahách o přiměřené výši zadostiučinění způsobené v důsledku zahájení (vedení) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, by měl soud zohlednit zejména povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k újmě došlo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Je však vždy primárně na žalobci, aby v případě vzneseného požadavku na relutární náhradu nejen tvrdil, ale i prokázal míru a rozsah tohoto zásahu.

19. Soud prvního stupně proto při stanovení odpovídající formy zadostiučinění postupoval správně, když posuzoval kritéria, která se v těchto případech obvykle vyskytují a zpravidla mají vliv na rozsah způsobené újmy a tím i na výši případného zadostiučinění. Přihlédl tak zejména k povaze trestní věci, hrozící trestní sankci, délce trestního řízení a zejména následkům způsobeným trestním řízením v osobnostní i profesní sféře poškozeného žalobce.

20. Při posouzení oprávněnosti nároku na finanční satisfakci za nezákonně zahájené trestní řízení také správně zdůraznil, že v rámci trestního řízení nebyl žalobce omezen na svobodě a celková délka řízení odpovídala jeho procesní složitosti. Orgány činné v trestním řízení postupovaly plynule s cílem ve věci co nejdříve rozhodnout, posuzované řízení nebylo zatíženo žádnými průtahy (ani dílčími), které by bylo možné přičítat policii, státnímu zastupitelství nebo soudu, který zprostil žalobce obžaloby již při prvním jednání (hlavním líčení).

21. Nelze přisvědčit žalobci, že jeho imateriální újmu zvyšovala skutečnost, že ve stádiu přípravného řízení orgány činné v trestním řízení nebyly schopny zajistit (nedisponovaly) důkazy prokazující jeho vinu, a tedy zcela svévolně, nedůvodně až šikanózně zahájily jeho trestního stíhání a dovedly ho až do stádia po podání obžaloby (rozhodování soudu).

22. Úvahy žalobce směřující k hodnocení správnosti postupu státního zástupce či policejního orgánu se míjí se soudní pravomocí, když přesahují možnosti (pravomoc) civilního soudu v řízení o náhradu nemajetkové újmy, přičemž samotná skutečnost, že trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby z důvodu neprokázání trestněprávního jednání žalobce bez dalšího neznamená, že jeho vedení bylo od počátku zjevně bezdůvodné nebo svévolné. Pro účely posouzení nároku na zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. je rozhodné, že šlo o trestní stíhání nezákonné ve smyslu § 8 tohoto zákona, nikoli to, zda orgány činné v trestním řízení měly již v určité fázi řízení dospět k jinému procesnímu rozhodnutí. Žalobce pak netvrdil žádné šikanózní či excesivní jednání orgánů činných v trestním řízení, které by svědčilo o nestandardním vedení trestního řízení a bylo způsobilé zvýšit odškodňovanou nemajetkovou újmu. V přípravném řízení se orgány činné v trestním řízení soustředily na získání důkazů a své závěry pro předložení věci k jejich soudnímu zhodnocení v podané obžalobě vysvětily. Skutečnost, že trestní soud, který může jediný v tomto stádiu řízení oprávněnost důvodů pro podání obžaloby posoudit, důkazní situaci vyhodnotil jinak, není způsobilá pro závěr o excesivním přístupu orgánů činných v trestním řízení ve stádiu před zahájením soudního řízení (před podáním obžaloby).

23. Nedůvodná je rovněž výtka žalobce, že soud nedostatečně zohlednil dopady trestního stíhání do jeho rodinného života, zejména jeho obavy o zdravotní stav manželky, když je možné přisvědčit soudu prvního stupně, že újma osob blízkých nemůže být samostatně zohledněna při stanovení zadostiučinění náležejícího žalobci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud prvního stupně se těmito tvrzeními zabýval, a správně je tak hodnotil pouze v rozsahu, ve kterém se promítala do osobnostní sféry samotného žalobce, přičemž v tomto směru je již zahrnul do celkového hodnocení intenzity prožité újmy. Odvolací soud nepovažuje za důvodné závěry soudu prvního stupně v tomto směru jakkoli korigovat.

24. Stejně tak není důvodná námitka žalobce, že prvostupňový soud nezohlednil skutečnost, že některé úkony trestního řízení byly prováděny v citlivých obdobích, jako byla doba před dovolenou, vánočními svátky či v den narozenin. Tyto okolnosti představují běžnou součást subjektivního vnímání trestního stíhání a byly soudem prvního stupně zohledněny v rámci celkového hodnocení dopadů řízení na psychickou pohodu žalobce. Nelze je však považovat za samostatná kritéria, která by bez dalšího odůvodňovala přiznání výrazně vyššího peněžitého zadostiučinění. Navíc žalobcova tvrzení, kterými odůvodňoval až osminásobné finanční odškodnění (nepředložil žádný srovnatelný případ), pak v převážné míře zůstala u obecných formulací o zásahu do osobního a rodinného života, aniž by žalobce uvedl (tím méně prokázal) konkrétní, prokazatelný citelný zásah, pro který by se mu mělo oproti srovnatelným případům vícenásobného odškodnění dostat.

25. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud se ztotožňuje i s tím, jak soud prvního stupně hodnotil zbylá kritéria dle § 31a OdpŠk a v úvahu vzal všechna hlediska relevantní pro toto rozhodnutí tak, jak vyplývají z ustálené judikatury, a provedl i přiléhavou komparaci s obdobnými případy odškodnění nemajetkové újmy, odvolací soud shledal přiznanou částku 60 000 Kč za přiměřenou závažnosti objektivního zásahu do osobnostních práv žalobce.

26. Odvolací soud proto napadený zamítavý výrok o věci samé (II) jako věcně správný potvrdil. Stejně postupoval i ve vztahu k nákladovému výroku (II), který soud prvního stupně přiléhavě odůvodnil, a odvolací soud proto i v tomto rozsahu na jeho odůvodnění v plném rozsahu odkazuje.

27. Aplikaci ustanovení § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. upravující zásadu přiznání náhrady nákladů podle poměru úspěchu ve věci a dle zavinění za zastavení řízení, nelze nic vytknout. V situaci, kdy se žalobce objektivní kumulací domáhal dvou, resp. tří samostatných finančních nároků na imateriální újmu, a úspěšným byl jen ve vztahu k jednomu z nich, přičemž žalovaná zastavení řízení ve vztahu ke dvěma zbylým nárokům nezavinila (první dva nároky po zahájení řízení žalobci ani z části neuspokojila), jsou úvahy soudu prvního stupně o aplikaci poměrné zásady zcela správné. Odpovídají i zásadám spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky řízení a nepředstavují nepřípustný odklon od judikatury vyšších soudů.

28. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v ust. § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná po celou dobu řízení nezpochybňovala existenci usnesení o zahájení trestního řízení ze dne [datum], žalobci se před zahájením řízení za toto nezákonné rozhodnutí omluvila, a v tomto stádiu řízení již byla plně úspěšná (naopak odvolatel ani ve vztahu k výslovně dotčenému nákladovému výroku či části zamítavého meritorního výroku úspěšný nebyl). Žalované proto přiznal na nákladech řízení tři paušální náhrady po 450 Kč za vyjádření, přípravu na jednání a účast na něm. Při stanovení této výše paušální náhrady vyšel odvolací soud ze závěrů Nejvyššího soudu, které byly publikovány v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Celkové náklady odvolacího řízení tak činí 1 350 Kč.