pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. [spisová značka] (dále též„ posuzované řízení“). Proti žalobci bylo trestní stíhání zahájeno v březnu 2003, rozsudek soudu druhého stupně mu byl doručen dne [datum]. Celé trestní stíhání žalobce tak trvalo déle než 16 let, docházelo v něm k průtahům, žalobce dále tvrdil, že se na délce trestního stíhání nepodílel.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Argumentovala tím, že předmětem řízení byla rozsáhlá a mimořádně sofistikovaná trestná činnost celkem 12 obžalovaných, kteří se jí dílem dopouštěli i jako účastníci zločinného spolčení. Bylo provedeno rozsáhlé dokazování, bylo rozhodováno o účasti obžalovaných na amnestii, návrzích na zajištění věcí na dvou stupních. Žalovaná neshledala průtahy spočívající v subjektivní nečinnosti soudu, avšak vlivem rušení rozhodnutí soudu prvního stupně došlo k situaci, kdy celkovou délku řízení je třeba již objektivně hodnotit jako nepřiměřenou. Žalobce však byl za svou trestnou činnost uznán vinným za celkem 10 skutků, a v rámci trestního řízení byla žalobci poskytnuta náhrada ve formě mimořádného zmírnění uloženého trestu za použití § 40 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále též „trestní zákon“) právě s ohledem na nepřiměřenou délku řízení, jak je patrné z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, č. j. [spisová značka]. S ohledem na výše uvedenou formu odškodnění proto žalovaná považovala své konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež učinila ve svém stanovisku k uplatnění nároku žalobce, za dostačující.

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení dne [datum]. Žalovaná ve stanovisku ze dne [datum] sice konstatovala nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, neshledala však důvod pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Měla za to, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a jiná forma náhrady nemajetkové újmy ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále též„ zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo jen„ OdpŠk“) poskytnutá již v rámci posuzovaného trestního řízení tím, že byl žalobci mimořádně snížen trest odnětí svobody za použití § 40 odst. 1 trestního zákona, je dostačující. Dále pak soud prvního stupně činil skutková zjištění převážně ze spisu týkajícího se posuzovaného řízení, která popsal v bodě 7. napadeného rozsudku. Odvolací soud pro stručnost na jeho podrobná zjištění odkazuje a jen rekapituluje, že posuzované řízení bylo zahájeno dne [datum] a ve věci samé bylo rozhodováno na všech stupních soudní soustavy, a to před soudem prvního stupně dvakrát, odvolacím soudem dvakrát a jednou se rozhodovalo před dovolacím soudem, který rozhodl dne [datum] a ve vztahu k žalobci a dalším čtyřem spolupachatelům zrušil část výroku, kterým byly uloženy tresty propadnutí majetku. S ohledem na množství skutků a spoluobžalovaných byla ve věci řešena řada procesních otázek přes vazbu obviněných, zajištění majetku, otázku amnestie aj., a to na všech stupních soudní soustavy. Posuzované řízení bylo složité i charakterem trestné činnosti, která byla vysoce sofistikovaná, dále množstvím prováděných důkazů, včetně výslechu obžalovaných, svědků, znalců. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací ve svém rozsudku ze dne [datum] výslovně uvedl, že práva obžalovaných byla dotčena mimořádně nepřiměřenou délkou řízení, proto jako prostředek její kompenzace odvolací soud v případě většiny obžalovaných (včetně žalobce) aplikoval § 40 odst. 1 trestního zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Oproti trestu odnětí svobody uloženému žalobci přezkoumávaným prvostupňovým trestním rozsudkem v délce 8 let a 6 měsíců činil tak z tohoto důvodu trest odnětí svobody uložený žalobci odvolacím soudem 7 let, byl tedy o jeden rok a 6 měsíců kratší.

5. Soud prvního stupně po právní stránce odkázal na ustanovení § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, § 15 odst. 2 a § 31a odst. 1 OdpŠk. S odkazem na § 31a odst. 2 OdpŠk uvedl, že peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možné nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. S ohledem na okolnosti případu dospěl k závěru, že nesprávný úřední postup nezakládá právo žalobce na přiznání finančního zadostiučinění. Posuzované řízení bylo extrémně složité jak po stránce skutkové, právní, tak procesní. Řízení bylo nakonec vedeno proti 12 obžalovaným na základě 6 obžalob pro desítky skutků. Celé řady skutků se dopouštěli v rámci účasti na zločinném spolčení. Soud prvního stupně se ztotožnil s žalovanou i s hodnocením Vrchního soudu v Olomouci, který trestnou činnost označil jako rozsáhlou a mimořádně sofistikovanou. Věc byla rozhodována na třech stupních soudní soustavy, dvakrát na prvním a druhém stupni, jednou rozhodoval Nejvyšší soud o dovolání ve věci samé. V řízení bylo opakovaně rozhodováno o poskytnutí zálohy obhájcům, zrušení zajištění, uvolnění prostředků ze zajištění, vyplacení znalečného, svědečného, přibrání znalce, spojení věcí ke společnému projednání, opakovaně bylo třeba rozhodovat o vyloučení předsedy senátu z projednávání věci, bylo rozhodováno o účasti na amnestii, zastavení řízení pro promlčení, a to v celé řadě případů na dvou stupních, neboť byly proti rozhodnutím opakovaně podávány stížnosti, ať už z řad obviněných nebo státního zástupce. V souvislosti s opravnými prostředky byla věc taktéž opakovaně předkládána Nejvyššímu soudu k přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci. Žalobce se na délce řízení podílel tím, že podával blanketní odvolání, která doplňoval až na výzvu soudu. Stran činnosti orgánů činných v trestním řízení shledal jejich postup plynulým. Lhůty pro vypracování rozsudků byly sice dlouhé, ovšem s ohledem na rozsah řízení, množství obviněných, postupného zahajování trestního stíhání pro jednotlivé skutky u jednotlivých obviněných, rozsah dokazování, shledal tyto lhůty považovat za přiměřené, neboť povinnosti soudu dostát řádného zhodnocení a zdůvodnění rozhodnutí nebylo možné dostát v zákonné lhůtě pro vypracování rozsudku, ale ve lhůtě mnohonásobně vyšší.

6. Pokud jde o další kritérium § 31a odst. 3 OdpŠk, a to význam řízení pro poškozeného shledal soud prvního stupně v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne [datum], Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“), vyšším typový význam trestního řízení pro účastníka. Zmínil judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro Lidská práva (dále jen„ ESLP“) v této otázce a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], konstatoval, že jistá forma zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení může být přiznána v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. Podle ESLP musí být toto zmírnění měřitelné a výslovné, z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil.

7. V poměrech řešeného případu pak shledal, že v posuzovaném řízení došlo ke zmírnění trestu z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, neboť Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne [datum] uložil žalobci trest odnětí svobody v trvání 7 let za použití § 40 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 tr. zákoníku a 44 odst. 1 tr. zákoníku (správně mělo být soudem prvního stupně odkazováno na zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon). Oproti rozhodnutí soudu prvního stupně mu tak byl trest zkrácen o jeden rok a 6 měsíců. V odůvodnění rozsudku trestní odvolací soud uvedl, že práva obžalovaných (tedy i žalobce) byla dotčena mimořádně nepřiměřenou délkou řízení, kde jako prostředek její kompenzace odvolací soud v případě většiny obžalovaných aplikoval § 40 odst. 1 trestního zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, kterým byla kompenzována nepřiměřená délka trestního řízení obžalovaných v předmětné věci s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Soud prvního stupně proto shledal konstatování porušení práva spolu se zadostiučiněním za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení v podobě zmírnění uloženého trestu odnětí svobody o rok a půl za dostatečnou satisfakci způsobilou újmu žalobce způsobenou nepřiměřenou délkou řízení odčinit. Zdůraznil tedy, že v souladu s konstantní judikaturou v rozsudku trestního odvolacího soudu bylo explicitně uvedeno, že uložený trest byl zmírněn právě v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání a je z něj patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil. Žalobu proto zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. dle zásady úspěchu ve věci.

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení (§ 205 odst. 1 písm. g) o. s. ř.). Namítal, že to byly především orgány činné v trestním řízení, které se na délce trestního řízení podílely. Pokud je žalobci vytýkáno, že se na délce trestního řízení podílel tím, že podával blanketní odvolání, jež musela být doplňována na výzvu soudu, žalobce takto učinil ve dvou případech a nebyl jediným, kdo věnoval opravnému prostředku delší lhůtu. K doplnění odvolání byl vyzván pouze jednou. Celkově pak tato lhůta nepřesáhla celkem 4 měsíce. Pokud jde o tvrzení o složitosti věci, od doby zahájení trestního stíhání v roce 2003 bylo mnoha trestními soudy napříč celou Českou republikou rozhodováno mnoho procesů, jejichž spisová materie byla shodná, případně ještě obsáhlejší, než v případě trestní věci žalobce. A i přesto v těchto věcech byly pravomocné rozsudky vyneseny ve lhůtě mnohem kratší. Snad jen v jednom nebo ve dvou případech překročilo řízení dobu deseti let. Žalobce považoval za zásadní chybu, že„ nalézací soud směšoval povinnost s nárokem, obě zásady podle dvou rozdílných právních norem, což nemůže být správné ani zákonné. Je-li stále argumentováno tím, že Vrchní soud v Olomouci žalobci, za užití dotčených ustanovení trestního zákoníku (správně trestního zákona), zkrátil trest o jeden rok a šest měsíců, v čemž má být spatřována ona kompenzace za nepřiměřenou délku trestního řízení, i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu spisové značky [spisová značka], jde o argument zcela nesprávný, neboť podle § 39 odst. 3 trestního zákoníku (t. j. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále též ‚ trestní zákoník‘) je totiž povinností soudu při stanovení druhu a výměře trestu, a to v rámci obecných zásad pro ukládání trestů, vždy přihlédnout k délce trestního řízení. Musí tedy tak učinit zcela obligatorně a nikoliv fakultativně, což je zásadní rozdíl v tom, jak na věc pohlíží právě nalézací soud. Respektive ten se tímto zákonným ustanovením ve své podstatě, při svém hodnocení, vůbec nezabýval. Žalobce je tak toho názoru, že nelze brát v potaz to, co je zákonnou povinností trestního soudu, neboť ten tak činí v trestním řízení, která má daná jasná pravidla a je svým způsobem právní normou poměrně rigidní. Jde o povinnost soudu a nelze o věci dále debatovat.“ Dále žalobce tvrdil, že jeho nárok je třeba posuzovat zejména dle zákona č. 82/1998 Sb. a rozhodně nelze využít rozsudek trestního soudu jako rozhodný argument, neboť tento rozhoduje dle jiných pravidel. Podle zákona č. 82/1998 Sb. jde o uplatněný nárok, který nemůže být zaměňován s tím, že trestní soud jedná podle zákona. Takové zdůvodnění se může jevit jako absurdní. Žalobce pak uvedl příklad uložení peněžitého trestu, který by odsouzený nezaplatil, ale místo toho by státu odevzdal kupříkladu dluhopis vydaný Českou národní bankou. Tento postup také zákon nepřipouští. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, přičemž zcela odkázala na svou dosavadní argumentaci.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalobce neshledal důvodným.

11. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v míře dostatečné pro své rozhodnutí, odvolací soud proto ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vychází a plně na ně odkazuje. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně i správně právně posoudil.

12. Podle § 140 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.

13. Podle § 58 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.

14. Podle § 39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.

15. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou soud prvního stupně přiléhavě odkázal (sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]), je právě již v samotném trestním řízení možné kompenzovat nepřiměřenou délku tohoto řízení zmírněním trestu, resp. uložením trestu pod dolní hranicí trestní sazby. Obdobné závěry byly vtěleny i do Stanoviska Nejvyššího soudu (viz bod V. Stanoviska) a prostupují navazující judikaturou Nejvyššího soudu. Např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] plyne, že„ zmírnění uloženého trestu v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení musí být měřitelné a výslovné (srov. např. rozsudek ESLP ze dne [datum], ve věci [příjmení] proti Německu, stížnost [číslo] odst. 66). Z odsuzujícího rozsudku proto taktéž musí být zřejmé, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení trestní soud přistoupil (srov. opětovně bod V. Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či rozhodnutí senátu druhé sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti [číslo] ze dne [datum], ve věci [příjmení] proti Dánsku)“.

17. K výslovnému a měřitelnému snížení trestu došlo i v daném případě, Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, který snížil žalobci trest o jeden rok a 6 měsíců z důvodu délky trestního řízení, tuto skutečnost ve svém rozsudku v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu výslovně vyjádřil. Kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení je tedy možná nejen dle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž přímo již v rámci posuzovaného trestního řízení. Pokud k tomu dojde, jak se stalo i v daném případě, je postup dle zákona č. 82/1998 Sb. subsidiární, a to i s ohledem na znění § 31a odst. 2 OdpŠk, dle kterého peněžitá kompenzace nastupuje tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak. Kompenzace v rámci trestního řízení a dle zákona č. 82/1998 Sb., tak nezakládá dva samostatné, na sobě nezávislé nároky, jak se snaží tvrdit žalobce, ale je provázána, a pokud dojde k výše popsané kompenzaci nepřiměřené délky řízení již v rámci trestního řízení, je nutné tuto kompenzaci při posuzování nároku dle OdpŠk zohlednit. A to bez ohledu na skutečnost, že by ke zkrácení trestu v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení měl trestní soud přistoupit obligatorně, neboť jde o okolnost případu (§ 40 odst. 1 trestního zákona a § 58 odst. 1 trestního zákoníku), přičemž novější předpis, trestní zákoník, v § 39 odst. 3 s posouzením přiměřenosti délky trestního řízení, v zásadě dle kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk, a zohledněním nepřiměřené délky trestního řízení při ukládání trestu výslovně počítá.

18. Posuzované řízení bylo sice velmi dlouhé, ale i extrémně složité, jednalo se o sofistikovanou trestnou činnost páchanou ve zločinném spolčení, komplikovanou m. j. i okolností, že sám žalobce byl soudcem, v důsledku čehož muselo být např. rozhodováno o přikázání věci jinému věcně příslušnému soudu. I sám žalobce musel být srozuměn s tím, že bude-li jeho trestná činnost odhalena, bude vyšetřování trvat déle, než je tomu v běžných standardních trestních případech. Z tohoto důvodu je také nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou trestního řízení u osoby, které se trestné činnosti dopustila, rozhodně nižší, než u osoby, která se trestné činnosti nedopustila a byla obžaloby zproštěna. Kompenzace faktickým zkrácením trestu o rok a půl je tak dle názoru odvolacího soudu dostatečná a není nutné žalobci vedle této kompenzace a konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době poskytovat další, nyní již peněžité zadostiučinění. A to i s přihlédnutím k tomu, že míra, o kterou se prodloužilo trestní řízení podáním blanketních odvolání ze strany žalobce, byla s ohledem na délku celého posuzovaného trestního řízení zřejmě zanedbatelná.

19. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný včetně věcně správného výroku o nákladech řízení.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když žalovaná žádný účelný úkon v odvolacím řízení neučinila. V omluvě z jednání jen navrhla potvrzení napadeného rozsudku s odkazem na dosavadní argumentaci.