pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 67 C 116/2021-20,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení (výrok I), co do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka] a částky [částka], žalobu zamítl (výrok II) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedených částek z titulu nesplacené zápůjčky s příslušenstvím a smluvními pokutami poskytnuté žalovanému na základě Smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce [číslo].

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dle Smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce [číslo] ze dne [datum] (dále též„ Smlouva“) poskytla žalobkyně žalovanému zápůjčku ve výši [částka] s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka], celková dlužná částka tak činila [částka] a žalovaný ji měl vrátit v 60. měsíčních splátkách po [částka] splatných vždy k 14. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem lednem 2020. Pro případ prodlení s úhradou splátky nebo její části strany sjednaly v článku 8. jednotlivé sankce. Žalobkyně požaduje smluvní pokuty dle bodu 8.1. písm. a) a b), dále 8.4., 8.5. a 8.7. Smlouvy. Žalovaný nehradil jednotlivé splátky řádně a včas, uhradil pouze souhrnnou částku [částka], což učinily obě strany nesporným, proto žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění zápůjčky a vyzvala ho k úhradě zbývající částky ve výši [částka] dle původního splátkového kalendáře a částky [částka] (neuhrazené penalizační faktury [číslo] kterými byly vyúčtovány smluvní pokuty dle článku 8.1. písm. a) a b) Smlouvy. K zesplatnění zápůjčky došlo k datu [datum]. Fakturou [číslo] ze dne [datum] žalobkyně účtovala žalovanému k zaplacení částku [částka] z titulu smluvní pokuty ve výši 8 % z výše splátky za období od [datum] do [datum], splatnost faktury byla stanovena do [datum]. Fakturou [číslo] žalobkyně žalovanému účtovala dne [datum] smluvní pokutu ve výši 8 % z výše splátky za období [datum] do [datum] a za období od [datum] do [datum] a ve výši 13 % z výše splátky za období od [datum] do [datum] v souhrnné výši [částka], se splatností [datum]. Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě dlužné částky, a to dopisem ze dne [datum] a poté předžalobní výzvou ze dne [datum], jejíž odeslání žalobkyně prokázala kopií poštovního podacího archu z téhož data.

4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle § 1 odst. 2, § 433 odst. 1, § 547, § 580, § 588, § 1797 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Odkázal též na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudek sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 k otázce aplikace dobrých mravů na smluvní ujednání stran, v odkazovaném případě konkrétně ve vztahu k sjednaným úrokům z prodlení. Zdůraznil, že neplatnost ujednání pro rozpor s dobrými mravy je možné shledat i ve smluvním vztahu mezi podnikateli a že soud přihlédne k neplatnosti dané jednáním zjevně se příčícím dobrým mravům i bez návrhu z úřední povinnosti.

5. V poměrech posuzovaného případu konstatoval, že žalovaný uzavřel Smlouvu jako fyzická osoba podnikatel se žalobkyní, rovněž podnikající společností, která se specializuje na poskytování tzv. nebankovních úvěrů. Zákonodárce zavedením zvláštní úpravy v ustanovení § 433 o. z. v rámci ochrany slabší strany zjevně nezamýšlel rozlišovat mezi subjekty slabší strany a ochranu poskytuje všem subjektům, které definici slabší strany splňují. Slabší stranou může být jak spotřebitel, tak i osoba v postavení podnikatele. Dovolává-li se tedy slabší strana své právní ochrany a budou-li prokázány zákonné předpoklady takové její právní ochrany, posuzuje soud primárně možnou aplikaci zejména ustanovení § 433 o. z., které představuje dekompozici a konkretizaci zásady poctivosti (§ 6 o. z.), dobré víry (§ 7 o. z.) a zákazu zneužití práva (§ 8 o. z.). Spotřebitelem může být i fyzická osoba podnikatel, protože se předpokládá, že určitá osoba koná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Není vyloučena ochrana těch podnikatelů, kteří se za určité situace ocitnou v postavení slabší strany (typicky uzavírá-li smlouvu právnická osoba nebo podnikatel v pozici neprofesionála s osobou, která je v daném oboru profesionálem). Taktomu je i v tomto případě, kdy Smlouva byla uzavřena mezi žalovaným – podnikatelem fyzickou osobou a mezi žalobkyní podnikající společností, která je v daném oboru profesionálem a která jednala se žalovaným v rámci své podnikatelské činnosti.

6. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že v daném případě žalovaná porušila § 433 odst. 1 o. z., tedy zneužila svého postavení odborníka k vytvoření či využití závislosti žalovaného – podnikající fyzické osoby k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran, a to přihlížeje ke sjednaným úrokům a zejména smluvním pokutám, které byly co do jejich rozsahu ujednány v rámci Smlouvy o zápůjčce dle § 2390 a násl. o. z. v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně rovněž zohlednil absolutní výši úrokové sazby, která v daném případě činila 51,46 % a okolnost, že žalobkyně již při uzavření Smlouvy předpokládala, že žalovaný svůj dluh neuhradí a na základě úroků, smluvních pokut a zesplatněných jistin žalobkyně svůj nárok navýší. V tomto případě výše sjednané zápůjčky činila [částka], celková částka, která měla být žalovaným splacena, činila takřka trojnásobek, a to bez sjednaných sankcí (smluvních pokut), které nakonec navýšily dlužnou částku na čtyřnásobek poskytnuté zápůjčky. Tím si žalobkyně do budoucna zlepšila své postavení vůči ostatním věřitelům po vstupu žalovaného (dlužníka) do insolvence. Soud prvního stupně tedy shledal, že v daném sporu došlo k porušení korektivu dobrých mravů, což má za následek absolutní neplatnost Smlouvy. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni pouze to, co si půjčil (§ 2993 o. z.). V řízení bylo zjištěno a prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla zápůjčku ve výši [částka] a žalovaný z toho zaplatil částku [částka], měl by tedy dle § 2991 o. z. vrátit žalobkyni částku ve výši [částka], tak jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Počátek prodlení je odůvodněn dnem následujícím po dni zesplatnění zápůjčky. Ve zbylém rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl, jak vyplývá z výroku II. tohoto rozsudku. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

7. Proti zamítavému výroku II tohoto rozsudku a nákladovému výroku III podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Namítala nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně (§ 205 písm. e) o. s. ř.) a nesprávné právní posouzení (§ 205 písm. g) o. s. ř.). Argumentovala s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1129/2008 tak, že jestliže podnikatel, jakožto účastník smlouvy, uvedl ve smlouvě své identifikační číslo osoby, dal tím najevo, že se smlouva týká jeho podnikatelské činnosti. Soukromé právo je postaveno na rovnosti subjektů, přičemž projevem této rovnosti a svobody jednotlivce je právě autonomie vůle. Žalovaný měl dostatek prostoru, aby se seznámil se smlouvou o zápůjčce a pokud by nesouhlasil s jejím obsahem, nemusel ji uzavírat a mohl se s žádostí o poskytnutí zápůjčky obrátit na jinou osobu. Žalobkyně dále s odkazem na další judikaturu Nejvyššího soudu uvedla, že pokud byl žalovaný schopen seznámit se s obsahem smlouvy a porozumět jejímu obsahu, nemůže jít k tíži druhé strany, že tak neučinil. Je třeba vycházet z toho, že se se smluvními ujednáními seznámil a k podpisu Smlouvy přistoupil až po pečlivém zvážení všech okolností. Výši sjednaných úroků je pak třeba hodnotit s ohledem na konkrétní okolnosti poskytnutí zápůjčky, jako je rychlost poskytnutí peněz, doba trvání zápůjčky, riziko transakce aj. Žalobce podpisem Smlouvy souhlasil s jejími podmínkami, finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve Smlouvě určených včetně sjednaného úroku. Ten tedy nelze považovat za úrok sjednaný v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně se dále vyjadřovala v tom smyslu, že skutečnost, že žalovaný nevyvinul dostatečnou míru pečlivosti a předvídatelnosti při uzavírání právního vztahu, nemůže být přičítána k tíži druhé smluvní strany. Dále odkázala na pro žalobce příznivou judikaturu odvolacích soudů a navrhla, aby byl napadený rozsudek v zamítavém výroku změněn a žalobě bylo plně vyhověno.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalobkyně neshledal důvodným.

9. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v míře dostatečné pro své rozhodnutí, odvolací soud proto ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vychází a plně na ně odkazuje. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně i správně právně posoudil.

10. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina) státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

11. Podle čl. 2 odst. 3 Listiny každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

12. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázaná jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

13. Podle § 1725 o. z. smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

14. Podle § 433 odst. 1 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Závěry soudu prvního stupně jsou v souladu s právními závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 ICdo 56/2019, publikovaném ve sbírce pod [číslo] který, byť posuzoval incidenční spor, řešil shodný smluvní závazek ze shodných hledisek, tedy Smlouvu o revolvingové zápůjčce poskytnutou shodným subjektem jako v posuzovaném případě.

18. Odvolací soud sice shodně se stanoviskem žalobkyně posoudil právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako smlouvu uzavřenou dvěma podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti. Ostatně žalovaný sám ve svém vyjádření uvedl, že se věnuje provádění rekonstrukcí bytových jednotek a prostředky si od žalobkyně zapůjčil, aby částečně„ umořil“ své nepovedené podnikatelské smluvní zakázky; to však neznamená, že by se mezi stranami sporu nemohl uplatnit korektiv dobrých mravů (§ 1 odst. 2 o. z.), příp. ustanovení na ochranu slabší strany (§ 433 odst. 1 o. z.), jak bylo podrobně uvedeno v napadeném rozsudku a jak je podrobně rozvedeno ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019. Žalobkyně nesouhlasí s právním posouzením soudu prvního stupně a s jeho závěrem o neplatnosti Smlouvy a argumentuje principem autonomie vůle, který je v našem právním řádu zakotven v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Dle tohoto principu státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. A dále každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V občanském zákoníku je tento princip promítnut do § 2 odst. 1 a § [číslo], citovaných výše. Princip autonomie vůle zajišťuje svobodu jednotlivce v možnosti sjednat si takovou smlouvu, která mu bude vyhovovat. Nelze však učinit závěr, že by zde nebyly dány žádné mantinely. Ty jsou dány právě další soukromoprávní zásadou, a to že výkon práv jednotlivce je omezen výkonem práv jiných. Ta se promítá do ustanovení § 580 odst. 1 a 588 o. z. Jak tedy uvedl Nejvyšší soud ve výše označeném rozsudku sp. zn. 23 ICdo 56/2019 v bodě 52:„ Je-li důsledkem porušení dobrých mravů absolutní neplatnost právního jednání, bude ve vztahu k ujednání o úroku, úplatě za užívání půjčené jistiny, případný zásah soudu do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy zásahem nepochybně výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.“ To však nevylučuje, aby ve vztazích mezi podnikateli, kde se nelze dovolávat neplatnosti ochrany před neúměrným zkrácením dle § 1793 odst. 1 o. z., či lichvou dle § 1797 o. z., nabylo na významu ustanovení § 433 odst. 1 o. z. Zde je v odkazovaném rozsudku sp. zn. 23 ICdo 56/2019 v bodě 59. dále uvedeno, že k aplikaci tohoto ustanovení nepostačuje pouhé skutkové zjištění o výši sjednaného úroku. Je třeba prokázat ostatní předpoklady důvodné aplikace této právní úpravy. Nepostačuje tedy prokázání toliko silnějšího hospodářského postavení nebo kvality odborníka. Je třeba i prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka silnější strany.

19. Odvolací soud se shodně se soudem prvního stupně přiklání k názoru, že v posuzovaném případě byly podmínky pro aplikaci § 433 odst. 1 o. z. splněny. Soud prvního stupně pravý účel této zápůjčky výstižně popsal v bodě 18. napadeného rozsudku. Celá konstrukce produktu nazvaného žalobkyní [příjmení] podnikatelská zápůjčka byla kumulací vysokého úroku (51,46 %) a navazujících smluvních pokut počítaných v případě předčasného zesplatnění z nově určené jistiny představující celý zbývající dluh se sjednaným příslušenstvím. Vše bylo tedy konstruováno tak, aby v případě zesplatnění se žalobkyni dostalo neúměrně vysokého plnění, což splňuje podmínky pro aplikaci § 433 odst. 1 o. z. Žalobkyně zneužila svého postavení na trhu nebankovních půjček a dlouhodobých zkušeností z podnikání v tomto oboru a využila špatné finanční situace drobného podnikatele, aby mu nabídla produkt, který ji jak v případě řádného splacení, ale především v případě předčasného zesplatnění přiřkl zcela neadekvátní výši plnění ve formě úroků a smluvních pokut. Právě výše úroků činila možnost předčasného zesplatnění úvěru vysoce pravděpodobnou. Z tohoto důvodu je její jednání zneužívající slabší strany v rozporu se zákonem (§ 580 odst. 1 o. z.) a je absolutně neplatné (§ 588 o. z.).

20. Pokud žalobkyně odkazovala na pro ni příznivá rozhodnutí odvolacích soudů, z nichž odvolacímu soudu byl k dispozici pouze rozsudek sp. zn. 12 Co 261/2020, který je součástí informačního systému zdejšího soudu, všechna tato rozhodnutí byla vydána v roce 2020, tedy ještě před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 ICdo 56/2019, a z hlediska vývoje judikatury v posuzovaných otázkách tak nejsou aktuální.

21. Odvolací soud ještě dodává, že Smlouvu posuzuje nikoliv jako smlouvu o zápůjčce dle § 2390 o. z., nýbrž jako úvěrovou smlouvu dle § 2395 o. z. Odhlédneme-li od skutečnost, že zdejšímu soudu je známo z jeho činnosti, že v řadě vztahů se spotřebiteli žalobkyně obdobné produkty nazývá smlouvou o úvěru, změna terminologie u tohoto produktu se tedy jeví jako samoúčelná, z obsahu spisu je zřejmé, že předmětná Smlouva, tedy Smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce [číslo] byla uzavřena dne [datum], částka [částka] byla převedena na účet žalovaného příkazem ze dne [datum], přičemž však celý kontrakt podléhal určitému schvalovacímu procesu, neboť žalovaný obdržel dne [datum] oznámení o schválení zápůjčky. Lze tedy uzavřít, že nešlo o smlouvu reálnou, tedy smlouvu o zápůjčce uzavřenou při předání peněz, nýbrž o smlouvu konsenzuální, tedy smlouvu úvěrovou. Právní kvalifikace právního vztahu nemění však nic na tom, že došlo ke zneužití slabší strany a jednání žalobkyně je pro rozpor se zákonem absolutně neplatné.

22. Odvolací soud dále neshledal v tomto případě důvod pro posouzení předmětného právního jednání ani jako částečně platného (ve smyslu § 576 o. z.), neboť nelze dost dobře vymezit (oddělit) část, která by nebyla shora popsanými důvody neplatnosti dotčena, jíž by se shora uvedený důvod neplatnosti nedotýkal, respektive, bez níž by strany měly zájem smlouvu uzavřít, i pokud by neplatnost rozpoznaly včas.

23. Odvolací soud tak shledal odvolání žalobkyně důvodné jen v té části, jež se týkala nákladů spojených s uplatněním pohledávky, neboť, jak bylo uvedeno výše, šlo o vztah mezi dvěma podnikateli. Žalobkyni tak náleží náhrada nákladů spojená s uplatněním pohledávky ve výši [částka] dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

24. Z uvedených důvodů odvolací soud změnil napadený rozsudek jen v uvedené části dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a přiznal žalobkyni navíc částku [částka], ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný.

25. O náhradě nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud dle § 124 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. podle výsledku řízení tak, že ve věci ve větší míře úspěšnému žalovanému (poměr úspěchu a neúspěchu činí 77 % ku 23 %, rozdíl 54 %) přiznal 54 % nákladů řízení. Ty jsou tvořeny 3 úkony dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to vyjádření ve věci, účast na jednání soudu prvního stupně a příprava na toto jednání, tj. 3 x [částka], což činí [částka], z toho 54 % činí [částka].