pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 224/2018-136,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I) a žalobci stanovil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce (po vyloučení tohoto nároku z širšího nároku původně uplatněného žalobcem u Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobou na zaplacení částky [částka] za nepřiměřenou délku řízení o udělení státního občanství včetně řízení před správními soudy) domáhal po žalované zaplacení nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedených před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 a sp. zn. 5 A 83/2011 (dále též„ řízení před správními soudy“). Za nepřiměřenou délku řízení sp. zn. 6 Ca 265/2006 požadoval žalobce [částka], za nepřiměřenou délku řízení sp. zn. 5 A 83/2011 požadoval žalobce částku [částka].

3. Zdejší soud jako soud odvolací již ve věci rozhodoval usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 36 Co 181/2020-119, kterým rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, z důvodu procesních vad, a to nezaslání doplnění žaloby žalované a nesplnění podmínek pro postup dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a nutnosti doplnění tvrzení a důkazů k otázce zvýšeného významu řízení pro žalobce.

4. Poté, co soud prvního stupně zaslal žalované dle pokynu odvolacího soudu doplnění žaloby, vznesla žalovaná námitku promlčení nároků žalobce.

5. Soud prvního stupně při svém současném rozhodování vycházel z nesporné skutečnosti, že žalobce předběžně uplatnil svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudních řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 a sp. zn. 5 A 83/2011 u žalované dne 27. 2. 2019, resp. původně dne [datum] u Ministerstva vnitra. Vzhledem ke vznesené námitce promlčení ze strany žalované se pak primárně zabýval touto námitkou. Z výpisů info soud ve věcech vedených u Městského soudu v Praze pak soud prvního stupně zjistil, že řízení vedené pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 bylo pravomocně ukončeno dne [datum] a řízení vedené pod sp. zn. 5 A 83/2011, dne [datum rozhodnutí].

6. Po právní stránce odkázal na § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“. Věc uzavřel konstatováním, že nemajetková újma v případě nepřiměřené délky soudního řízení vychází výlučně z nejistoty o výsledku řízení a tato nejistota pak končí právě právní mocí posledního rozhodnutí ve věci. Pokud tedy řízení vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 a 5 A 83/2011 byla pravomocně ukončena dne [datum] a dne [datum], je nárok žalobce s odkazem na ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk promlčen. Neztotožnil se námitkou žalobce, že promlčecí dobu je nutné vykládat v souladu s ustanovením § 32 odst. 3 OdpŠk a za konec řízení je třeba považovat až konec řízení o státním občanství (tj. konec správního řízení), tedy celkovou délku řízení je třeba posuzovat v souhrnu. Neztotožnil se ani s argumentací žalobce, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť judikatura rozlišující řízení dle toho, zda spadají pod článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen“ Úmluva“) či nikoliv, vznikla až v roce 2016. K tomu bylo žalobcem dále argumentováno, že je proto nesmyslné závěry této judikatury retroaktivně aplikovat, neboť žalobce podával žalobu jako celek, tedy požadoval odškodnění za celkovou délku řízení včetně řízení správního, a to již dne [datum], kdy za žalovanou označil Českou republiku jednající prostřednictvím organizační složky Ministerstva vnitra. Teprve následně byla Obvodním soudem pro Prahu 7 věc rozdělena na řízení vedené před správními orgány a řízení vedené před soudem. Soud prvního stupně s tímto názorem nesouhlasil. Uvedl, že je třeba rozlišovat, zda řízení bylo vedeno před soudem nebo zda bylo vedeno před správním orgánem, na což pamatuje i ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk. Tomuto odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, která požaduje rozdělení jednotlivých nároků na nároky před správními orgány a před soudy. Vždy je třeba v souladu s ustálenou judikaturou požadovat nemajetkovou újmu za to, které konkrétní řízení, tj. jinak řečeno, každá vyčíslená nemajetková újma musí vycházet z každého jednotlivého označeného řízení, neboť se jedná o dílčí nároky. Zde odkázal na odstavec 4 usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 91 Co 171/2018-13. Žalobci tedy nic nebránilo podat žalobu na odškodnění nemajetkové újmy po skončení řízení před správními soudy, proto námitku rozporu s dobrými mravy neshledal důvodnou. K tomu doplnil, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 91/20126 byla přezkoumávána délka uvedených správních řízení (ve shodné věci udělení státního občanství). Předmětem této žaloby již zůstal přezkum toliko délky shora specifikovaných řízení před správními soudy. Jelikož předmětná řízení pravomocně skončila dne [datum] a [datum] a žalobce předběžně svůj nárok uplatnil u žalovaného resp. Ministerstva vnitra dne [datum], byl jeho nárok z titulu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhá řízení před správními soudy promlčen již k datu předběžného uplatnění.

7. Z tohoto důvodu již neprováděl další dokazování, jak mu bylo uloženo zrušujícím rozhodnutím Městského soudu v Praze, a to z důvodu nadbytečnosti, a nárok žalobce zamítl jako neopodstatněný. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. dle zásady úspěchu ve věci.

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítal, že napadené rozhodnutí se zakládá na takovém výkladu ustanovení § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, že pojmem řízení, které je v tomto ustanovení použito, mínil zákonodárce konkrétní soudní či správní řízení a nikoli právní věc jako celek. Proto v posuzovaném řízení, kdy v rámci 10 let trvajícího procesu získávání státního občanství žalobcem, došlo ke dvěma několikaletým soudním přezkumům, soud prvního stupně tvrdí, že řízením se rozumí každé z obou soudních řízení o přezkumu správních rozhodnutí (viz bod 9 první 3 věty napadeného rozsudku), zatímco žalobce tvrdí, že řízením se rozumí proces získávání státního občanství jako celek, tj. celý zhruba desetiletý proces. Názor soudu prvního stupně nepovažoval žalobce za správný. Shledal jej v rozporu s tím, jak je toto ustanovení tradičně vykládáno. Zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1508/2011, dle kterého je i řízení o ústavní stížnosti třeba pro účely aplikace OdpŠk považovat za integrální součást řízení před soudy. Řízením ve smyslu § 32 odst. 3, věty druhé, OdpŠk., se vždy rozuměla celá právní věc. Zde odkázal na nález Ústavního soudu, č. j. I. ÚS 2330/16, dle kterého je za jedno řízení pro účely § 32 odst. 3 OdpŠk věty druhé možno považovat i souhrn dvou rozdílných řízení, totiž řízení o umístění stavby a následného řízení o změně rozhodnutí o umístění stavby. Žalobce připustil, že v rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, se stanoví, že v případě souběhu správního a soudního řízení jde pro účely § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk o jedno řízení, pokud předmět správního řízení spadá do čl. 6 Úmluvy. Z tohoto by bylo sice možné dovodit, že pokud předmět správního řízení do působnosti čl. 6 Úmluvy nespadá, lze ustanovení § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk chápat úžeji. Tento výklad by byl však problematický z toho hlediska, že uvedený zákon (zákon č. 82/1998 Sb.) sám žádné rozlišení mezi oběma druhý řízení (tj. řízení v rámci čl. 6 Úmluvy na straně jedné a řízení mimo rámec tohoto článku na straně druhé) neobsahuje. I kdyby však bylo možné toto rozlišení dovodit přímo z Úmluvy, pak je třeba vzít v potaz, že v české judikatuře se toto rozlišení prosadilo teprve na přelomu let 2015 2016, tedy dávno poté, co obě řízení, ohledně nichž se vede toto řízení, skončila. Závěrem odkázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/17, v němž Ústavní soud jasně uvedl, že v případě, že se osoba řídí judikaturou, která je následně překonána, má toto zásadní význam pro posouzení, zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc zpět soudu prvního stupně.

9. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání neshledal důvodným.

11. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v rozsahu dostačujícím pro jeho rozhodnutí, proto odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází a na takto soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav odkazuje. Tento skutkový stav soud prvního stupně z nyní řešeného hlediska, tedy otázky promlčení nároku, i správně právně posoudil.

12. Předmětem projednání po vyloučení této části sporu z původní žaloby podané dne [datum] je již jen nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dvou řízení před správními soudy, a to řízení sp. zn. 6 Ca 265/2006 a řízení sp. zn. 5 A 83/2011, obě vedena před Městským soudem v Praze. První uvedené řízení pravomocně skončilo dne [datum] a druhé řízení pravomocně skončilo dne [datum]. Závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku těchto řízení před správními soudy s ohledem na uplynutí 6 měsíční promlčecí doby od skončení každého z nich před uplatněním nároku dle § 14 OdpŠk (dne [datum]) a podáním žaloby (dne [datum]) je tak správný, za situace, když žalovaná v průběhu dalšího řízení, po zrušení předchozího rozsudku, tuto námitku vznesla.

13. Je sice pravdou, že žalobce podal žalobu na odškodnění celého řízení o udělení státního občanství, zahrnujícího jak úseky vedené před příslušnými správními orgány, tak úseky vedené před správními soudy. Je také pravdou, že toto řízení bylo jako celek skončeno až v lednu 2016. I přes to však žalovanou vznesenou námitku promlčení nelze považovat za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. Žalobci nic nebránilo v tom (alespoň to nijak netvrdí), aby podal žalobu na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku každého z řízení před správními soudy ihned po jejich skončení. Žalobce v době podání žaloby dne [datum] [anonymizováno] u Obvodního soudu pro Prahu 7 nemohl mít legitimní očekávání opřené o ustálenou judikaturu, že řízení, jehož odškodnění se domáhá, vedené částečně před správními orgány a částečně před správními soudy, bude posuzováno jako jeden celek. Ostatně jak uvedl Městský soud v Praze ve svém procesním usnesení vydaném v této věci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 91 Co 171/2018-13:„ Řízení o udělení státního občanství nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod [číslo] Sb.), tudíž na řízení před správními orgány nelze aplikovat ani stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010. V rozsahu, v němž bylo o nároku žalobce rozhodováno soudy ve správním soudnictví, naopak stanovisko aplikovatelné je. Nárok žalobce je tudíž třeba posuzovat jako nárok sestávající z dílčích nároků, a z tohoto důvodu řízení o udělení státního občanství nelze hodnotit jako jediné řízení zahrnující správní a soudní fázi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 968/2014, rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2205/2015, či rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5042/2015)“.

14. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 344/2014, publikovaném ve sbírce pod [číslo] Nejvyšší soud vysvětlil, že články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listiny“), garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny„ bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Občanskými právy nebo závazky účastníků takových (správních) řízení se míní jen ty práva a závazky, jež mají civilní (soukromoprávní) povahu. Rozhodnutí správního orgánu o takovém právu či závazku musí mít současně na existenci, rozsah nebo způsob výkonu takového práva či závazku přímý vliv. Na správní řízení, jejichž předmět takovou (civilní) povahu nevykazuje, články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny nedopadají, pročež se ve vztahu k těmto řízením nelze otázkou přiměřenosti (celkové) délky řízení zabývat, a nelze na ně tudíž ani bez dalšího aplikovat závěry vyjádřené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen„ Stanovisko“), včetně (a zejm.) tam na podkladě judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) dovozené vyvratitelné právní domněnky vzniku nemajetkové újmy. V tomto rozsudku Nejvyšší soud současně konstatoval, že uvedené nelze vykládat tak, že by v případě těch správních řízení, na které články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny nedopadají, nemohlo k nesprávnému úřednímu postupu souvisejícímu s jejich délkou ve smyslu § 13 OdpŠk vůbec dojít. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale jen o nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Ve správním řízení, na které nedopadají články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, jsou tak postižitelné toliko jednotlivé průtahy v řízení, tedy ty situace, kdy správní orgán porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Jelikož však na tento nesprávný úřední postup, jak shora uvedeno, nedopadají závěry Stanoviska a neuplatní se tedy ani presumpce vzniku nemajetkové újmy, je poškozený v takovém případě povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.

15. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, pak Nejvyšší soud podmínil aplikovatelnost Stanoviska při posuzování správních řízení spadajících pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy i tím, že na tato správní řízení navazuje přezkum ve správním soudnictví. Tato judikatura byla následně překonána rozsudkem velkého senátu Nevyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, publikovaném ve sbírce pod [číslo]. V tomto rozsudku se Nejvyšší soud i při zohlednění závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/2020 přiklonil k závěru, že právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod, mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum.

16. I ve světle naposledy uvedeného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu (sp. zn. 31 Cdo 2402/2020) však nelze ani nyní na řízení o udělení státního občanství, tak jak bylo původně žalobcem vymezeno, zahrnujícím jak řízení před správními orgány, tak řízení před správními soudy, hledět jako na řízení spadající pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo na řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a na něž je tedy možné aplikovat Stanovisko. Zde odvolací soud odkazuje opět na usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 91 Co 171/2018-13, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, publikovaný ve sbírce pod [číslo] ve kterém Nejvyšší soud vyslovil závěr, že na řízení o udělení trvalého pobytu se nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy Odvolací soud je toho názoru, že k řízení o udělení státního občanství je nutno přistupovat shodně.

17. S ohledem na výše uvedenou judikaturu v otázce odškodňování nepřiměřené délky správního řízení lze sice souhlasit s žalobcem, že tato se začala formovat v druhé polovině roku 2015 a prošla výše popsaným vývojem, právě však proto, že nebyla ustálená, nemohl žalobce při podání žaloby na podzim r. 2016 předpokládat, tedy mít legitimní očekávání, že celé řízení o udělení státního občanství bude posuzováno z hlediska OdpŠk jako jeden celek.

18. Pokud žalobce odkazoval na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, tato není pro danou věc přiléhavá. Pokud jde o odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1508/2011, dle kterého se z hlediska OdpŠk považuje řízení před Ústavním soudem za integrální součást řízení před soudy, je to přeci jen jiná situace, než v případě správních řízení. Ústavní soud, byť není součástí obecných soudů a jeho úkolem je ochrana ústavnosti, je na druhou stranu soudem„ sui generis“, zastřešujícím z hlediska ochrany ústavnosti jak soustavu obecných soudů, tak soustavu soudů správních, a dopadá na něj bez dalšího tedy čl. 38 odst. 2 Listiny. Odkaz na Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2330/16, dle kterého řízení o umístění stavby a následné řízení o změně tohoto rozhodnutí je třeba pro účely posouzení nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu posuzovat jako jeden celek, též není přiléhavý, neboť odkazovaný případ se týká stavebního řízení, které ve smyslu výše podrobně vysvětleného rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, je správním řízením spadajícím pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jako takové musí být posuzováno jako jeden celek. Obdobně toto platí, i pokud je odkazováno na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1876/2014. Nedošlo ani k porušení nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 76/17, na který odkazuje žalobce v poslední řadě, neboť v době podání žaloby, dne [datum], nebyla judikatura v otázce možnosti odškodnění za nepřiměřenou délku správního řízení ustálena, tedy nelze učinit závěr, že v průběhu řízení o udělení státního občanství žalobci byla překonána.

19. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný včetně věcně správného výroku o nákladech řízení za řízení před soudem prvního stupně.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když žalovaná žádný úkon v odvolacím řízení neučinila, tedy jí ani žádné náklady nevznikly.