pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I), žalobkyni stanovil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II) a vyzval žalobkyní k zaplacení doplatku soudního poplatku ve výši [částka] (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (dále též„ posuzovaná řízení“) vedených u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] (za toto posuzované řízení žalobkyně požadovala částku [částka]), sp. zn. [spisová značka] (za toto posuzované řízení žalobkyně požadovala částku [částka]) a sp. zn. [spisová značka] (za toto posuzované řízení žalobkyně požadovala částku [částka]). Ve všech posuzovaných řízeních vystupovala žalobkyně na straně žalované, spory byly vyvolány kolektivním správcem [anonymizováno] – [anonymizováno 8 slov], z. s., resp. v jednom případě byl spor vyvolán kolektivním správcem [anonymizováno], nezávislou společností výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., přičemž šlo o spory o úhradu autorských odměn za umístění televizorů na pokojích pacientů.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby z důvodu promlčení. Argumentovala, že nárok na přiměřené zadostiučinění se promlčí uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl, což je den, kdy řízení pravomocně skončilo. Řízení sp. zn. [spisová značka] pravomocně skončilo dne [datum rozhodnutí], řízení sp. zn. [spisová značka] dne [datum rozhodnutí] a řízení sp. zn. [spisová značka] dne [datum rozhodnutí], u žalované však žalobkyně svůj nárok uplatnila až dne [datum].

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení vedené u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno podáním žaloby dne [datum] a skončilo dne [datum], kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí, a to usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Žalobkyně zde vystupovala jako žalovaná. Řízení vedené u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno podáním žaloby dne [datum] a skončilo dne [datum], kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí, a to usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Žalobkyně zde vystupovala jako žalovaná. Řízení vedené u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne [datum] a skončilo dne [datum], kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí, a to usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Žalobkyně zde vystupovala jako žalovaná. Žalobkyně u žalované uplatnila svůj nárok dne [datum]. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobkyně její žádosti nevyhověla s odůvodněním, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou všech tří posuzovaných řízení je promlčen.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1 odst. 1 a 3, § 3 odst. 1 písm. a), § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 31a odst. 1, § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“ Žalovanou uplatněnou námitku promlčení shledal důvodnou. Ve shodě s argumentací žalované uvedl, že v daném případě je třeba aplikovat zvláštní právní úpravu promlčení obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb. před obecnou úpravou obsaženou v zákoně č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“ nebo„ o. z.“). Zde odkázal na zásadu„ lex specialis derogat legi generali“, a to bez ohledu na skutečnost, že občanský zákoník byl přijat později než zákon č. 82/1998 Sb., neboť občanský zákoník neupravuje promlčení nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, je tedy třeba aplikovat tuto zvláštní právní úpravu a vycházet z šestiměsíční promlčecí doby (občanský zákoník používá termín promlčecí lhůta). Zároveň konstatoval, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Byť tato promlčecí lhůta patří k nejkratším, je dostatečně dlouhá na to, aby žalobkyně, navíc zastoupená advokátem, si konec jejího běhu pohlídala. Kdyby měl soud každou námitku promlčení vznesenou žalovanou považovat za rozpornou s dobrými mravy již jen z toho důvodu, že tato promlčecí lhůta je příliš krátká, vedlo by to de facto k neaplikování tohoto ustanovení a ve výsledku k nepromlčitelnosti nároků na přiměřené zadostiučinění podle zákona 82/1998 Sb. Při posuzování rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy je nutno posuzovat konkrétní okolnosti případu, přičemž v daném případě je zavinění na uplynutí promlčecí lhůty pouze na straně žalobkyně. Konstatování rozporu námitky promlčení s dobrými mravy by v daném případě bylo v rozporu s další zásadou soukromého práva, totiž zásadou, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Zde odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2062/14. Soud prvního stupně tedy věc uzavřel, že žalobkyně zavinila marné uplynutí promlčecí lhůty, přičemž neuvedla žádné důvody, které by mohly její zmeškání omluvit, proto nelze konstatovat rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Žalobu proto zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyni též vyzval k doplatku soudního poplatku ve výši [částka], neboť se jednalo o tři nároky se samostatným skutkovým základem uplatněné v rámci jedné žaloby, soudní poplatek byl však vybrán jen ve výši [částka], jako by se jednalo o jeden nárok.

6. Proti tomuto rozsudku, a to do všech jeho výroků, podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Z obsahu odvolání je zřejmé, že nesouhlasila s právním posouzením věci. Její hlavní námitka spočívala v argumentaci, že otázku promlčení je třeba posuzovat prizmatem nového občanského zákoníky a Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listiny“), kdy nový občanský zákoník, přijatý později než zákon č. 82/1998 Sb., upravuje otázku promlčení komplexně a pokud by měla promlčecí doba vůči státu být pouze půlroční, jistě by se to v této komplexní úpravě projevilo, k tomu ale zákonodárce nepřistoupil. Žalobkyně proto argumentovala dále pro aplikaci obecné tříleté promlčecí lhůty dle občanského zákoníku. Tvrdila, že aplikací promlčecí doby dle zákona č. 82/1998 Sb. došlo k porušení zásady rovnosti účastníků. Namítala, že se má uplatnit zásada„ lex posterior derogat priori“ nikoliv zásada speciality. Trvala na tom, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a žalobkyni diskriminuje. Odkázala na nálezy Ústavního soudu. V otázce nákladů řízení nesouhlasila s počtem přiznaných úkonů a nesouhlasila ani s doměřením soudního poplatku.

7. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného.

8. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání neshledal důvodným.

9. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v rozsahu dostačujícím pro jeho rozhodnutí, proto odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází a na takto soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav odkazuje. Tento skutkový stav soud prvního stupně i správně právně posoudil.

10. V posuzovaném případě byl u všech tří posuzovaných řízení uplatněn u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou těchto řízení po uplynutí 6 měsíců ode dne jejich skončení. Soud prvního stupně proto k námitce žalované správně aplikoval zvláštní právní úpravu promlčení obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb. před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku, a to v souladu se zásadou„ lex specialis derogat legi generali“ tedy zásadou, že úprava speciální má přednost před úpravou obecnou. Odvolací soud zde jen podotýká, že komplexní právní úprava promlčení byla obsažena i ve starém občanském zákoníku (zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), byť se nevztahovala např. ještě na obchodní závazkové vztahy, kde byla též úprava speciální obsažená v § 387 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, což byl i ve vztahu k občanskému zákoníku speciální právní předpis. Rovněž tedy po přijetí zákona č. 82/1998 Sb. platila speciální úprava promlčení obsažená v tomto zákoně. A na tom se nezměnilo ani přijetím nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.), který nyní zahrnuje i obchodní závazkové vztahy. Neplatí zde tedy zásada„ lex posterior derogat priori“, tedy zásada, že pozdější zákon nahrazuje dřívější, a to právě z důvodu speciality právní úpravy obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb. K otázce speciality zákona č. 82/1998 Sb. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], bod. 31.

11. Odvolací soud nepřisvědčuje námitce žalobkyně, že speciální 6 měsíční promlčecí doba (lhůta) stanovená zákonem č. 82/1998 Sb. narušuje rovnost stran a staví stát do privilegovaného postavení, když obecně v soukromoprávních vztazích platí i pro stát obecná tříletá promlčecí lhůta. Tuto speciální právní úpravu ani obecně nelze shledat v rozporu s dobrými mravy, byť Ústavní soud konstatoval v žalobkyní zmiňovaném nálezu sp. zn. I ÚS 3391/15, že tato subjektivní promlčecí lhůta je z hlediska ústavnosti hraniční. Zda tedy její uplatnění ze strany státu je či není v rozporu s dobrými mravy, je třeba vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu. V zmíněném nálezu sice Ústavní soud dospěl k závěru, že uplatnění této námitky v rozporu s dobrými mravy je, nicméně bylo to z důvodu konkrétních okolností případu, kdy žalobce, fyzická osoba, uplatnil cca tři měsíce po uplynutí promlčecí lhůty, svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání u žalované, tedy nejednalo se o nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení, která se presumuje. Trestní stíhání podstatným způsobem zasáhlo do jeho života. Přišel o manželku, která vlivem okolností [anonymizována dvě slova], musel čelit i svému zhoršenému zdravotnímu stavu. V těchto konkrétních tvrzených a prokázaných skutečnostech shledal Ústavní soud konkrétní důvod pro závěr, že uplatnění námitky promlčení ze strany státu bylo již v rozporu s dobrými mravy. Nejednalo se tedy o skutkově shodnou situaci jako v posuzovaném případě, kdy žadatelem není fyzická osoba, a jde navíc o nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení, která se presumuje a nemusí být nijak dokládána, což žalobci při podání žaloby ulehčuje situaci, neboť musí jen správně vyhodnotit konce posuzovaného řízení a uplatnit nárok u žalované, resp. u soudu, včas, tedy ve zmíněné 6 měsíční lhůtě.

12. Odkazy žalobce na další nálezy Ústavního soudu nejsou přiléhavé, neboť ani jeden z nálezů neřeší skutkové obdobnou situaci, byť jejich obecné závěry, na které žalobce v odvolání odkazuje, jsou platné a aktuální.

13. Obecně je třeba konstatovat, že speciální úprava promlčení stanovená v zákoně č. 82/1998 Sb. není v rozporu s čl. 36 a čl. 37 Listiny. Jen v konkrétních případech lze shledat uplatnění námitky promlčení ze strany státu v rozporu s dobrými mravy, a je povinností soudů se konkrétními námitkami strany na tento rozpor poukazující zabývat. V nyní posuzovaném případě je však rozpor speciální právní úpravy promlčení upravené v zákoně č. 82/1998 Sb. s dobrými mravy tvrzen jen v obecné rovině a proto taková námitka není podložená konkrétním a individuálním skutkovým základem a tudíž opodstatněná. K porušení zásady rovnosti stran nedošlo.

14. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení, když všechny přiznané úkony dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., považuje za účelné. Obě vyjádření žalované podaná jí i zatupujícím Úřadem pro zastupování ve věcech majetkových byla reakcí na procesní aktivitu žalobkyně, které se též vyjádřila i před samotným soudním jednáním. Přiznání paušální náhrady za přípravu na jednání a účast na jednání soudu prvního stupně je pak zcela v souladu s výše uvedenou vyhláškou.

15. Správný byl i postupu soudu prvního stupně při doměření soudního poplatku, neboť žalobou byly uplatněny tři nároky se samostatným skutkovým základem spojené žalobou ke společnému řízení, které by mohly být předmětem samostatné žaloby (a byly by rovněž samostatně zpoplatněny). Skutečnost, že byly uplatněny společně najednou, na tom nic nemění (viz též § 6 odst. 2, věta druhá, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Požadavek na zaplacení soudního poplatku 3 x [částka] je tak zcela v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v době podání žaloby, a to § 6 odst. 2, věta druhá, a položkou 8a Sazebníku soudních poplatků. Odvolací soud tedy jen změnil formulaci věcně správného výroku, tak aby bylo zřejmé, že žalobkyně je povinna doplatek poplatku soudu uhradit a pokud tak neučiní, může být tento vymáhán, nebude již následovat (jako u výzvy) zastavení řízení, když ve věci samé bylo již jednáno a rozhodnuto.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal jejich plnou náhradu. Ty jsou činěny třemi úkony dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání odvolacího soudu a účast na jednání odvolacího soudu.