o zaplacení 31 000 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 31 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I). Žalobci zároveň uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. z důvodu nečinnosti státu a neodstranění diskriminační stavu a jeho napravení v souladu s Listinou základních práv a svobod. Svůj nárok odůvodnil tím, že dne [datum] podal žádost [Orgán veřejné moci], kterou se domáhal vydání úředního oprávnění pro ověřování výsledků zeměměřických činností podle ustanovení § 13 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví (dále jen „zeměměřický zákon“). Dne [datum] bylo žalobci doručeno usnesení [Orgán veřejné moci] (dále jen „[Orgán veřejné moci]“) ze dne [datum], č. j. [spisová značka], jímž bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žalobcově žádosti o vydání úředního oprávnění pro ověřování výsledků zeměměřických činností. Proti tomuto usnesení podal žalobce rozklad, který byl rozhodnutím předsedy [Orgán veřejné moci] ze dne [datum] zamítnut a napadené rozhodnutí tím bylo potvrzeno. Rozhodnutí byla odůvodněna tím, že nelze akceptovat žalobcovu námitku, že ověřování výsledků zeměměřických činností je neoddělitelně spojeno s jejich výkonem, neboť z ustanovení § 12 odst. 1 zeměměřického zákona vyplývá, že ne všechny výsledky zeměměřických činností musí být ověřeny. Žalobce se proto domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 31 000 000 Kč, kterou odvozoval od skutečnosti, že mu nebylo uděleno úřední oprávnění pro ověřování výsledků zeměměřických činností. V žalobě specifikoval, že za prvních 10 let neplnění povinností státu, tedy od [datum] do [datum], požaduje 10 000 000 Kč, za další období od [datum] (kdy získal živnostenské oprávnění pro obor zeměměřictví) do současnosti požaduje za každý rok částku 1 000 000 Kč.

3. Žalovaná považovala uplatněný nárok za zcela neoprávněný, kdy především poukázala na data rozhodnutí o žalobcově žádosti, po jejichž vydání ještě následoval přezkum soudní, a to na základě žalobcovy správní žaloby podané proti rozhodnutí o rozkladu. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum]. Žalobce neuspěl ani u Ústavního soudu, když jeho ústavní stížnost směřující proti zásahu do jeho základních práv, spojená s návrhem na zrušení § 12 až 16 zákona č. 200/1994 Sb., byla odmítnuta usnesením ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Obdobným způsobem Ústavní soud odmítl další žalobcovu ústavní stížnost, opět spojenou s návrhem na zrušení § 12 až 16 zákona č. 200/1994 Sb., a to usnesením ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka].

4. Žalovaná dále uvedla, že do [datum] udělovala úřední oprávnění podle § 14 zákona č. 200/1994 Sb. Tento zákon byl novelizován zákonem č. 88/2023 Sb., jímž byla zřízena [podezřelý výraz], do jejíž působnosti patří udělování autorizace (obdoba úředního oprávnění pro ověřování výsledků zeměměřických činností). Žalovaná v té souvislosti doplnila, že je třeba odlišit samotný výkon zeměměřických činností a ověřování výsledků takových zeměměřických činností. Zatímco za odborně způsobilou osobu k výkonu zeměměřických činností se podle § 3 odst. 4 zeměměřického zákona považuje fyzická osoba s ukončeným středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním zeměměřického směru, podmínky pro ověřování výsledků zeměměřických činností byly stanoveny přísněji. Podle § 14 odst. 2 zeměměřického zákona, ve znění účinném do [datum], se úřední oprávnění pro ověřování výsledků zeměměřických činností udělovalo fyzické osobě na podkladě její písemné žádosti, jestliže byla plně způsobilá k právním úkonům a bezúhonná, měla ukončené vysokoškolské vzdělání zeměměřického směru alespoň magisterského studijního programu a poté vykonala v České republice nejméně 5 let odborné praxe v zeměměřických činnostech, pro které žádala o udělení úředního oprávnění, a úspěšně složila zkoušku odborné způsobilosti. Žalovaná tak uzavřela, že nelze přisvědčit žalobcovu názoru, že název povolání „geodet“ byl nahrazen názvem „úředně oprávněný zeměměřický inženýr“. Ověřování výsledků zeměměřických činností využívaných pro správu a vedení katastru nemovitostí a pro státní mapová díla a ve výstavbě (§ 12 odst. 1 zeměměřického zákona, ve znění účinném do [datum]) se týká pouze vybraných zeměměřických výsledků a představuje vyšší míru náročnosti a odpovědnosti než samotný výkon zeměměřických činností, a je proto zcela důvodné, aby zákon svěřil ověřování výsledků zeměměřických činností pouze úředně oprávněným osobám. Ostatně i podle předchozí úpravy provedené zákonem č. 46/1971 Sb., o geodézii a kartografii, geometrické plány a jiné výsledky geodetických prací, které měly být převzaty nebo využity též pro státní mapová díla a pro dokumentace vedené orgány geodézie a kartografie, musely být ověřeny, zda svými náležitostmi a přesností odpovídají platným předpisům. Ověřování mohly provádět orgány a organizace oprávněné provádět geodetické a kartografické práce pouze svými pracovníky, kteří měli oprávnění k ověřování podle vyhlášky č. 60/1973 Sb., o ověřování geometrických plánů a jiných výsledků geodetických prací.

5. Žalovaná proto shrnula, že vždy postupovala podle zákona, nedopustila se tudíž nesprávního úředního postupu. K tomu doplnila, že právní úprava na úseku zeměměřictví není v rozporu s právem na svobodnou volbu povolání, neboť, jak je stanoveno v článku 26 Listiny základních práv a svobod, zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Stanovení přísnějších podmínek pro výkon některých povolání lze ostatně najít i v jiných oborech, např. technických, lékařských či právních. Odkázala rovněž na podrobné odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

6. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku učinil skutková zjištění zachycená v bodě 3. jeho odůvodnění, která navíc nebyla v rozporu s žalobními tvrzeními ani s obsahem vyjádření žalované. Zjistil tak, že žalobce dne [datum] požádal o vydání úředního oprávnění pro ověřování výsledků zeměměřických činností, ke kterému přiložil ověřenou kopii maturitního vysvědčení, výpis z rejstříku trestů a kopii dokladu o vykonané praxi. Následně byl vyzván k odstranění vad žádosti, konkrétně k předložení dokladu o ukončeném vysokoškolském vzdělání zeměměřického směru alespoň magisterského studijního programu, dokladu o pětileté odborné praxi a samostatně zpracovaný výsledek zeměměřické činnosti. Protože tyto doklady nepředložil, bylo řízení o jeho žádosti dne [datum] zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který byl rozhodnutím předsedy [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], zamítnut a napadené rozhodnutí tím bylo potvrzeno. Proti rozhodnutí o rozkladu podal žalobce správní žalobu, kterou Městský soud v Praze dne zamítl rozsudkem ze dne [datum]. Usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], [spisová značka], byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce směřující proti zásahu do jeho základních práv, spojená s návrhem na zrušení §§ 12 až 16 zákona č. 200/1994 Sb. Další ústavní stížnost žalobce, spojená opět s návrhem na zrušení §§ 12 až 16 zákona č. 200/1994 Sb., byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], [spisová značka]. Žalobce požádal žalovanou dne [datum] (prostřednictvím Ministerstva financí) o nahrazení nemajetkové újmy, čímž podle soudu prvního stupně splnil hmotněprávní podmínku podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu a požádal o nahrazení nemajetkové újmy (dále jen “OdpŠk“). Žalobce rovněž doložil lékařskou zprávu, že trpí panickou poruchou a poruchou přizpůsobení s depresivní reakcí.

7. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví, ve znění účinném do [datum]. Konstatoval, že je třeba odlišit samotný výkon zeměměřických činností a ověřování jejich výsledků. Zatímco za odborně způsobilou osobu k výkonu zeměměřických činností se podle § 3 odst. 4 zeměměřického zákona považuje fyzická osoba s ukončeným středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním zeměměřického směru, podmínky pro ověřování výsledků zeměměřických činností jsou přísnější. Podle § 14 odst. 2 zeměměřického zákona, ve znění účinném do [datum], se úřední oprávnění pro ověřování výsledků zeměměřických činností udělovalo fyzické osobě na podkladě její písemné žádosti, jestliže byla plně způsobilá k právním úkonům a bezúhonná, měla ukončené vysokoškolské vzdělání zeměměřického směru alespoň magisterského studijního programu a poté vykonala v České republice nejméně 5 let odborné praxe v zeměměřických činnostech, pro které žádala o udělení úředního oprávnění, a úspěšně složila zkoušku odborné způsobilosti. Dále konstatoval, že novelou zeměměřického zákona provedenou zákonem č. 88/2023 Sb., byla zřízena [podezřelý výraz], mezi jejíž působnost patří udělování autorizace (obdoba úředního oprávnění pro ověřování výsledků zeměměřických činností).

8. Soud prvního stupně tak uzavřel, že právní úprava na úseku zeměměřictví není v rozporu s právem na svobodnou volbu povolání, neboť, jak je stanoveno v čl. 26 Listiny základních práv a svobod, zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Stanovení přísnějších podmínek pro výkon některých povolání lze ostatně najít i v jiných oborech, např. technických, lékařských či právních.

9. Žalobcův nárok poté posoudil podle ustanovení § 8, § 31a a § 32 odst. 3 OdpŠk, přičemž vyložil, že základním předpokladem odpovědnosti státu za škodu z titulu vydání rozhodnutí je nezákonnost takového rozhodnutí, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi těmito předpoklady. Poukázal na to, že podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V posuzovaném případě nebylo rozhodnutí o zastavení řízení o žalobcově žádosti zrušeno, žaloba vůči druhostupňovému rozhodnutí byla Městským soudem v Praze zamítnuta. Ve věci proto nebyla splněna základní zákonná podmínka vzniku odpovědnosti státu. Soud prvního stupně se proto ani nezabýval otázkou splnění podmínek dalších, zejména výší požadovaného odškodnění, přičemž poukázal na to, že ani nebylo zřejmé, jak byla tato částka vypočtena, a v tomto směru mu ani nebyly předestřeny žádné důkazy. Kromě těchto skutečností s ohledem na žalovanou vznesenou námitku konstatoval rovněž promlčení žalobního nároku. Náhradu nákladů řízení přiznal podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) procesně úspěšné žalované, jejich výši potom s odkazem na vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. vyčíslil.

10. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání a navrhl jej zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k novému řízení. Vytkl mu nesprávnou a fakticky nepřípustnou aplikaci ustanovení § 8 OdpŠk, ačkoli žaloba byla postavena na tvrzení, že dřívější udělování oprávnění k ověřování výsledků zeměměřické činnosti (dle zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví) bylo nesprávným úředním postupem, jímž byla nastolena disproporce mezi osobami, které jsou způsobilé k výkonu zeměměřičských činností. Soud prvního stupně měl v dané věci aplikovat ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk a posoudit, zda jsou či nejsou naplněny podmínky odpovědnosti za škodu dle tohoto ustanovení. Namísto toho uzavřel, že nejsou splněny podmínky podle ustanovení § 8 OdpŠk, konkrétně, že nebylo zrušeno usnesení ze dne [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], a tudíž jej nelze označit jako nezákonné. Nezabýval se proto vymezením základu žalobcova nároku na základě nesprávného úředního postupu, vadně tudíž posoudil, že žalobce se domáhá náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné moci, ačkoli skutková tvrzení žalobce a právní argumentace v žalobě uvedená jednoznačně označila jako předpoklad vzniku škody nesprávný úřední postup. Napadený rozsudek proto žalobce označil za nepřezkoumatelný.

11. Poté znovu obšírně argumentoval proti aplikaci ustanovení § 12 odst. 1 a § 14 odst. 2 písm. a), b) a c) zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví, která měla představovat zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele, neboť sama tato ustanovení jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod a Ústavou České republiky. Srovnal předchozí právní úpravu s úpravou stávající a dovodil, že novelizací zákona o zeměměřictví Česká republika s účinností od [datum] sama uznala, že dřívější udělování oprávnění k ověřování výsledků zeměměřické činnosti bylo nesprávným úředním postupem, jímž byla nastolena disproporce mezi osobami, které jsou způsobilé k výkonu zeměměřičských činností. Po uvedené novele zákona se diskriminační situace fakticky nezměnila, neboť i nadále jsou stanoveny podmínky pro udělení autorizace, jež jsou svou povahou diskriminační a porušují základní práva na svobodnou volbu povolání, na svobodné sdružování na ochranu svých hospodářských zájmů a na stanovení spravedlivé odměny za odvedenou práci. Změnou právní úpravy došlo pouze k přesunu administrativních kompetencí původně svěřených [Orgán veřejné moci] na nově konstituovanou, dosud však nefunkční profesní stavovskou organizaci s názvem [podezřelý výraz].

12. Žalovaná považovala rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhla jeho potvrzení. Měla za to, že nárok byl správně posouzen jako nárok z titulu rozhodnutí, přičemž jako škodní událost ve vztahu k žalobci připadá v úvahu rozhodnutí ze dne [datum]. Shrnula svou předchozí argumentaci a uzavřela, že právní úprava na úseku zeměměřictví není v rozporu s právem na svobodnou volbu povolání, neboť zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací soud o odvolání rozhodl, aniž za tímto účelem nařizoval ústní jednání, neboť účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

14. Soud prvního stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu, a na základě provedených důkazů učinil správná a pro posouzení věci zcela postačující skutková zjištění. Odvolací soud neshledal žádnou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, a žádnou odvolací námitku, která by mohla změnit závěr soudu prvního stupně. Souhlasí přitom se soudem prvního stupně, že uplatněný nárok je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., který je právním předpisem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku (§ 26 OdpŠk); ostatně sám žalobce z tohoto zákona žalobní nárok dovozuje.

15. Podle § 3 odst. 1 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.

16. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

17. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

18. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

19. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

20. Odpovědnost státu za škodu je tak v zákoně rozdělena na dvě základní formy, kterými jsou jednak odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a poté odpovědnost za nesprávný postup státního orgánu. První podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je existence rozhodnutí, kterým v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ, a rozhoduje tak o oprávněních a povinnostech individuálních subjektů. Druhá forma objektivní odpovědnosti státu (§ 13) se spojuje s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto hlediska za nesprávný postup vedoucí k odpovědnosti státu je třeba považovat i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení, to vše samozřejmě za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích) či nemajetková újma, která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku [srov. „Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 4. vydání, 2017, s. 63-75: P. Vojtek“].

21. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. (…) Typickým příkladem nesprávného úředního postupu jsou průtahy řízení, nepřiměřená délka řízení po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb., poškození věci v době, kdy ji orgán státu odňal z dispozice vlastníka či vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které dosud není pravomocné. (…) Z uvedených příkladů je zřejmé, že podle konkrétních okolností může být nesprávný úřední postup představován jakoukoliv činností spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro jeho počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu [srov. „Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 4. vydání, 2017, s. 145-180: P. Vojtek“].

22. Žalobce ve svém odvolání proti napadenému rozsudku brojí zejména proti tomu, že soud prvního stupně posoudil jeho nárok jako nárok z nezákonného rozhodnutí podle § 8 OdpŠk, a nikoli jako nárok z nesprávného úředního postupu podle § 13 OdpŠk. Tvrdí, že nesprávný úřední postup státu měl spočívat v diskriminační právní úpravě a v praxi udělování úředních oprávnění pro ověřování výsledků zeměměřických činností. Tyto námitky však nelze přijmout. Z podané žaloby je totiž zřejmé, že žalobce tvrzenou újmu dovozuje výlučně z průběhu správního řízení o jeho žádosti ze dne [datum], které bylo ukončeno usnesením o zastavení řízení ze dne [datum]. Právě toto rozhodnutí bylo v žalobě označeno jako zdroj zásahu do žalobcových práv; není v ní nikde tvrzeno, že by správní orgán v řízení nekonal, že by nedodržoval lhůty nebo že by mu nepřiměřeně bránil učinit procesní úkony, což jedině by bylo možno podřadit pod nesprávný úřední postup.

23. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je vázána na pozdější zrušení takového rozhodnutí pro nezákonnost. K tomu v posuzovaném případě nedošlo, neboť žalobce se svým požadavkem na vydání úředního oprávnění pro ověřování výsledků zeměměřických činností podle ustanovení § 13 odst. 1 písm. a) až c) zeměměřického zákona ve správním řízení v roce 2006 neuspěl, protože řízení bylo pro nedodání podkladů žalobcem zastaveno a jeho rozklad proti tomuto rozhodnutí byl v témže roce nadřízeným správním orgánem zamítnut. Žalobce neuspěl ani následně u Městského soudu v Praze se svou správní žalobou, jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Žalobcovy následné ústavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení části zeměměřického zákona byly rovněž odmítnuty Ústavním soudem. Podmínka odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí tedy splněna není a nemůže být zhojena argumentací o domnělé nespravedlnosti či protiústavnosti právní úpravy.

24. Soud prvního stupně zcela správně podřadil uplatněný nárok pod § 8 OdpŠk, neboť: 1) žalobce tvrdil újmu způsobenou tím, že správní řízení bylo zastaveno, 2) kritizoval, že jeho žádosti nebylo vyhověno, 3) jeho argumentace směřovala k nesouhlasu s právním posouzením jeho žádosti správním orgánem, 4) a újmu časově i věcně vázal výhradně k obsahu a účinkům správního rozhodnutí.

25. Pokud žalobce požadoval, aby soud přezkoumával správnost či ústavnost předchozí právní úpravy, případně aby dovodil systémovou diskriminaci vyplývající ze zákonného nastavení podmínek pro výkon určité činnosti, pak odvolací soud uvádí, že tato tvrzení nemohou v žádném případě založit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se ztotožňuje s argumentací žalované, že zákonodárce je podle článku 26 Listiny oprávněn stanovit podmínky pro výkon povolání, odlišné technické požadavky na osoby ověřující zeměměřické výsledky mají objektivní a logické opodstatnění, nejde o diskriminaci, ale o bezpečnostní a odborný standard chráněný veřejným zájmem. Změna právní úpravy provedená zákonem č. 88/2023 Sb. potom představuje modernizaci regulace a zavedení profesní komory; nejde o potvrzení předchozí nezákonnosti vznikající dnem účinnosti starší právní úpravy.

26. Úvahy žalobce o protiústavnosti právní úpravy od roku 1995 do současnosti přesahují rámec řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. a nemohou založit odpovědnost státu, neníli naplněn odpovědnostní titul. Postup správního orgánu v řízení o žalobcově žádosti vycházel z platného zákona, jehož soulad s Ústavou České republiky následně posuzoval rovněž Ústavní soud v souvislosti s žalobcovými ústavními stížnostmi, které odmítl (srov. nosné důvody usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] či usnesení téhož ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Odvolací soud dodává, že nesprávný úřední postup je činnost orgánu státu, respektive jeho nečinnost, a to v konkrétním řízení, nikoli samotná existence zákona či jeho legislativní konstrukce. Námitka žalobce, že soud prvního stupně měl na posuzovanou věc aplikovat ustanovení § 13 OdpŠk, je proto nepřípadná.

27. Soud prvního stupně tudíž ze všech předestřených důvodů zcela správně uzavřel, že žalobcův nárok není dán. Správný je rovněž jeho závěr, že i v případě, pokud by snad takový nárok existoval, byl by dlouhodobě promlčen. Soud prvního stupně sice žalovanou vznesenou námitkou promlčení argumentoval pouze podpůrně, nicméně odvolací soud dodává, že tvrzené jednání státu mělo podle žalobce probíhat kontinuálně od roku 1995, avšak žádný konkrétní zásah do jeho práv není po roce 2007 tvrzen (a ani prokazován), přičemž žaloba byla podána až v roce 2024 a podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

28. S ohledem na nenaplnění podmínek odpovědnosti státu za tvrzenou újmu odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, včetně správného výroku o nákladech řízení (výrok II).

29. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu žalované v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), když žalobce se svým odvoláním ve věci samé neuspěl. Výše nákladů odvolacího řízení dosáhla 450 Kč a tvoří ji jediná paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za vyjádření k odvolání [§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Odvolací soud se při stanovení této výše opírá o závěry Nejvyššího soudu, které byly publikovány v jeho usnesení ze dne [datum], sp. zn. sp. [spisová značka].