o zaplacení 30 271 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 15 135,50 Kč s 14,75% úrokem z prodlení od 20. 2. 2024 do zaplacení (výrok I), ve stejném rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. V rozsahu jedné poloviny tak vyhověl požadavku žalobce na výplatu pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škodu z provozu motorového vozidla, představující úhradu bolestného. Tento nárok na zaplacení nemajetkové újmy měl žalobci vzniknout v souvislosti s dopravní nehodou zaviněnou řidičkou vozidla pojištěného u žalované. Žalobce v rámci svých žalobních tvrzení uvedl, že ke střetu vozidel došlo výhradně vinou řidičky vozidla [název], která porušila povinnosti řidiče odbočujícího vlevo dle § 21 a 30 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), když nedala včas znamení o změně směru jízdy, nevyužila možnosti najet více ke středu vozovky a nepodívala se do zpětného zrcátka. Neočekávaně tak odbočila vlevo na neoznačenou lesní cestu v okamžiku, kdy s vozidlem [název] předjížděl kolonu vozidel, sestávající ze dvou osobních aut a jednoho nákladního vozidla.

3. Žalovaná nárok žalobce zcela odmítla s tím, že řidička vozidla [název] při řízení žádnou zákonnou povinnost neporušila a při odbočování na lesní cestu již nemohla střetu s vozidlem žalobce zabránit. Odkázala zejména na znalecký posudek, podle kterého byl technickou příčinou nehody způsob riskantní jízdy žalobce, který předjížděl kolonu vozidel bez dostatečného rozhledu, čímž porušil povinnosti dle § 17 odst. 5 písm. a), b), c) a e) zákona č. 361/2000 Sb.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků a pod body 6 až 19 odůvodnění rozsudku popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Učinil skutkový závěr, že dopravní nehoda se stala dne 31.5.2022 na silnici č. [číslo] v obci [adresa], když žalobce při předjíždění kolony vozidel zahájil manévr 2,7 vteřiny před střetem, zatímco řidička vozidla [název] započala odbočovat vlevo 1,8 vteřiny před střetem, přičemž oba řidiči porušili své povinnosti a na vzniku nehody se podíleli rovným dílem (bod 20 rozsudku).

5. Po právním posouzení zejména dle § 4 písm. a), § 17 odst. 5 písm. a), b), c) a e), § 21 odst. 1 a § 30 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., dále podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. a § 2918 a § 2958 občanského zákoníku uzavřel, že nelze určit, které vozidlo mělo přednost, neboť oba manévry byly zahájeny téměř současně, a proto oba řidiči porušili své povinnosti. Konstatoval, že s ohledem na 50% spoluzavinění má žalobce podle § 2918 občanského zákoníku nárok na náhradu bolestného pouze v polovičním rozsahu, a proto žalobě částečně co do částky 15 135,50 Kč s příslušenstvím vyhověl a zbylou část zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle poměru úspěchu ve věci, který nesvědčí ve prospěch ani jednoho z účastníků, tedy vyslovil, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

6. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci včasné a přípustné odvolání, když žalobce svůj opravný prostředek směřoval proti zamítavému výroku II a žalovaná vůči vyhovujícímu výroku I.

7. Žalobce se ohradil proti míře svého spoluzavinění na vzniku dopravní nehody, kterou soud stanovil 50 %. Setrval a zčásti zopakoval či parafrázoval svá žalobní tvrzení, ze kterých dovozoval, že na vzniku nehody nenese žádný podíl. Namítl zejména, že to byla řidička vozidla [název], kdo porušil své povinnosti závažným způsobem, když před odbočením vlevo na neoznačenou lesní cestu nejprve bez použití ukazatele směru jízdy zpomalila a najela doprava a teprve současně se zapnutím směrovky začala odbočovat vlevo. Hlavním viníkem dopravní nehody tak byla řidička vozidla [název], která porušila povinnosti stanovené zákonem č. 361/2000 Sb., zatímco on všechny své povinnosti splnil, když předjížděl na rovném úseku v mírném stoupání, kde byla povolena rychlost 90 km/h, kterou nepřekročil (v době střetu dosáhl rychlosti cca 80 km/h). Opětovně poukázal na princip omezené důvěry v dopravě a uvedl, že nemohl předvídat porušení pravidel ze strany řidičky, když z okolností nevyplývalo, že hodlá odbočit vlevo. Zdůraznil, že pokud by řidička včas dala znamení o změně směru jízdy, mohl by její manévr rozpoznat a ke střetu by nedošlo. Významnou okolností je i to, že odbočovala na neoznačenou lesní cestu, což snižuje předvídatelnost jejího jednání. Vytkl tak soudu prvního stupně, že chybně vyhodnotil pomalu jedoucí vozidla jako varovný signál, když jejich chování spíše nasvědčovalo tomu, že umožňují předjetí. Podle žalobce nelze formalisticky vyžadovat natolik úzkostlivé chování, které by znemožnilo plynulý provoz, a pokud by byla shledána jeho spoluúčast, měla by být zcela marginální, a nikoliv ve výši 50 %. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek prvostupňového soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

8. Žalovaná rovněž vytkla prvostupňovému soudu nesprávné skutkové závěry i právní posouzení věci při stanovení podílu spoluzavinění obou účastníků nehody. Namítla, že kolizní situaci vyvolal výlučně žalobce, který zahájil předjížděcí manévr za situace, kdy kolona vozidel před ním výrazně zpomalovala na rychlost cca 25–30 km/h, přičemž žalobce neměl dostatek informací o důvodu zpomalování a nezajistil si možnost bezpečného zařazení do kolony či před ni. Jednal tak zkratkovitě a bezohledně, čímž porušil povinnosti stanovené v § 17 odst. 5 písm. a), b) a e) zákona č. 361/2000 Sb. Akcentovala, že žalobce jako jediný viník dopravní nehody měl k dispozici dostatek indicií, aby rozpoznal nestandardní situaci, když zpomalování kolony trvalo nejméně 9 sekund, nákladní vozidlo se vzdalovalo, a přesto žalobce zahájil předjíždění, a to rychlostí cca 74 km/h, zatímco vozidlo [název] odbočovalo rychlostí 15 km/h. Dále uvedla, že řidička vozidla [název] měla odbočovací manévr technicky správně naplánovaný, dala znamení o změně směru jízdy s dostatečným předstihem (cca 200 m před místem střetu) a zpomalila nejméně 5 sekund před nárazem, což dokládá i kamerový záznam. Podle žalované nelze připustit jakýkoli podíl spoluviny řidičky, neboť jízdní pruhy neumožňovaly bezpečné najetí ke středové čáře a její jednání bylo v souladu s pravidly silničního provozu. Z uvedených důvodů navrhla odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a přizná jí plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté, co zopakoval důkaz kamerovým záznamem z vozidla řidičky i výpovědi řidičky a jejího spolujezdce v přestupkovém řízení, dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

10. Odpovědnost obou řidičů (provozovatelů) vozidel je sice objektivní a její podmínkou je pouhá faktická existence provozu vozidla (§ 2927 až § 2932 o. z.), vždy je však nezbytné důkladně vážit nejen objektivní míru účasti provozovatelů (obou řidičů) na vzniklé škodě, která předpokládá nejen vyřešení otázky jejich zaviněného protiprávního jednání, ale zejména posouzení toho, zda tato jednání byla příčinou vzniku škody, popř. v jakém rozsahu. Porušení pravidel silničního provozu sice má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize, k závěru o účasti na způsobení vzniklé škody však musí být splněna podmínka příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škodné události (dopravní nehody). Jinými slovy tedy prokázání nehodového děje, který zapříčinil pojistným plněním odškodňovanou škodu, je nezbytnou podmínkou úspěchu žalobce v tomto typu sporu (žalobce i v daném řízení má jako v jiném civilním sporném řízení nejen povinnost tvrzení ale i důkazní); nejedná se o řízení trestní ovládané zásadou vyšetřovací.

11. Jinými slovy za situace, kdy žalobce zavinění řidičky, a tedy povinnost žalované mu uhradit pojistné plnění vystavěl na tvrzení, že řidička u žalované pojištěného vozidla porušila povinnosti, které pro ni plynou ze zákona o silničním provozu, byl povinen tato tvrzení i prokázat. Důkazní nouze v této otázce tížila výlučně žalobce, neboť jen on z této skutečnosti dovozuje odpovědnost pojištěného a následně žalované. Pokud nebylo prokázáno porušení právní povinnosti na straně řidičky vozidla [název], nemůže být žalovaná – jako pojistitel – odpovědná za vzniklou újmu žalobce ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. Protiprávní jednání či zavinění žalované osoby není možné dovozovat pouze z okolností, které sice vyvolávají pochybnost, ale nejsou bezpečně prokázány.

12. Soud prvního stupně svůj závěr o spoluzavinění řidičky vozidla [název] učinil na základě zjištění o opožděném znamení o změně směru jízdy, které však nemá oporu v provedeném dokazování, když z kamerového záznamu ani z výslechu spolujezdce řidičky nelze zjistit, že řidička dala znamení o změně směru jízdy bezprostředně před nehodou (v době započetí odbočování).

13. Naopak odvolací soud po zopakovaní uvedených důkazů zjistil, že z kamerového záznamu ani z jiného provedeného důkazu tato skutečnost neplyne, když spolujezdec tuto skutečnost výslovně neuvedl a kamerový záznam není z pohledu prokázání této skutečnosti postačující, jak konstatoval i soudní znalec. Skutečnost, že spolujezdec při výslechu sdělil, že řidička nejprve dala znamení o změně směru jízdy a následně začala odbočovat, ani zjištění z videozáznamu, na kterém není světelné znamení rozpoznatelné před časem 0:57, tedy nepostačuje k závěru, že řidička porušila povinnost podle § 30 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. (absence záznamu o znamení není důkazem jeho absence v realitě).

14. Závěr soudu prvního stupně, že řidička dala znamení „těsně před započetím manévru“, je proto skutkovým závěrem, který není opřen o jednoznačné důkazní zjištění, a je tak v rozporu s provedenými důkazy a se zásadou jejich volného hodnocení dle § 132 o. s. ř. Naopak odvolací soud konstatuje, že výpověď řidičky o včasném použití směrovky je vnitřně konzistentní (dávala blinkr cca 200 m před odbočením) a plyne i z kamerového záznamu, ve kterém řidička tuto skutečnost ve stresové situaci vyvolené právě nastalým střetem potvrzuje. Skutečnost, že ji prvostupňový soud neuvěřil, aniž by pro tento závěr měl relevantní zjištění či tento závěr jinak hodnověrně vysvětlil, nepostačuje k závěru o porušení právní povinnosti.

15. Tímto však není dotčeno dosavadní skutkové zjištění (ani ostatní zjištění soudu, na které odvolací soud odkazuje), že žalobce zahájil předjížděcí manévr přibližně 2,7 vteřiny před střetem za situace, kdy kolona před ním po delší dobu výrazně zpomalovala na cca 25–30 km/h a nákladní vozidlo se cca 9 sekund před střetem od kolony odtrhlo; žalobce tak byl povinen přizpůsobit jízdu situaci v provozu [§ 4 písm. a) a § 17 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb.] a nezahajovat předjíždění bez jistoty bezpečného zařazení. Tato dílčí pochybení žalobce byla prvostupňovým soudem zjištěna přesvědčivě (znalecké časování 2,7 vteřiny vs. 1,8 vteřiny, rychlosti cca 74 km/h vs. 15 km/h, dynamika zpomalující kolony) a odvolací soud je bere za plně prokázaná.

16. Znalcem zjištěná dynamika dopravní situace, zejména časové okamžiky započetí předjížděcího a odbočovacího manévru (2,7 vteřiny před střetem a 1,8 vteřiny před střetem), jakož i rychlost vozidel ([název] cca 74 km/h, [název] cca 15 km/h), prokazují, že žalobce jako řidič vozidla [název] před tím, než zahájil předjíždění kolony vozidel měl tuto skutečnost zaznamenat a vyhodnotit tak, že nejsou splněny podmínky pro bezpečné předjíždění. Žalobce si tedy počínal riskantně a nezodpovědně, když bez jistoty bezpečného zařazení a bez přizpůsobení jízdy zřetelně zpomalující koloně jednal v rozporu s § 4 písm. a) a § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona o silničním provozu. Toto jeho jednání je jediným prokázaným porušením povinností, které je v příčinné souvislosti se vznikem jeho újmy.

17. Nedůvodná je tak i námitka žalobce, že řidička vozidla [název] způsobem jízdy před zahájením odbočení porušila zákonné předpisy, když nenajela ke středové dělící čáře a její jednání si mohl vyložit tak, že mu umožňuje bezpečné předjetí. Odvolací soud z kamerového záznamu shodně se znalcem zjistil, že jízdní pruhy neumožňovaly bezpečné najetí ke středové čáře, a řidička postupovala správně, když před odbočením začala s dostatečným předstihem zpomalovat (nejméně 5 vteřin před nárazem), čímž dala najevo za ní jedoucím vozidlům, že může následovat odbočovací manévr. Tato skutečnost byla umocněna i tím, že nákladní vozidlo převážející klády se od řidičky v důsledku jejího zpomalení začalo vzdalovat již 9 vteřin před střetem vozidel. V této situaci, kdy žalobce neměl vědomost o tom, co je příčinou zpomalení vozidla [název] i oproti pomalu jedoucímu nákladnímu vozu, neměl zahájit riskantní předjížděcí manévr.

18. Z časového vyhodnocení situace je rovněž patrné, že řidička nepochybila ani tím, že ve zpětném zrcátku si dostatečně neověřila, zda může zahájit odbočení, když lze souhlasit se žalovanou i soudním znalcem, že nebyla povinna nepřetržitě kontrolovat situaci v levém jízdním pruhu za sebou (řidič se nemůže nepřetržitě, soustavně dívat do zpětného zrcátka). V době krátkého pohledu do zpětného zrcátka před zahájením odbočení, podle znalcem zjištěných časů mohl být žalobce zařazen za vozidlem v pravém jízdním pruhu. Navíc v době od zahájení předjížděcího manévru do zahájení odbočovacího manévru neuplynula ani vteřina (0,9 vteřiny), tedy reakční čas, doba, která by stěží stačila řidičce k zahájení odpovídající reakce, které by byla způsobilá zamezit probíhajícímu odbočovacímu manévru.

19. Odvolací soud proto postupoval dle § 220 o. s. ř., napadený vyhovující meritorní výrok I změnil tak, že žalobu i v tomto rozsahu jako nedůvodnou zamítl, a ve vztahu k zamítavému výroku II prvoinstanční rozsudek v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

20. Tomuto výsledku řízení pak dle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené ve vztahu mezi účastníky v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve vztahu k státu v § 148 o. s. ř., odpovídají i nákladové výroky mezi účastníky navzájem i ve vztahu k státu.

21. Vzhledem k částečné změně napadeného rozsudku odvolací soud o nákladech mezi účastníky před soudy obou stupňů rozhodl dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., když mezi účelně vynaložené náklady žalované zahrnul dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. 12 úkonů (odpor z 27. 6. 2024, vyjádření k žalobě z 2. 8. 2024, odvolání z 28. 7. 2025, vyjádření k odvolání žalobce, jednání ve dnech 17. 2. 2025, 19. 5. 2025, 11. 6. 2025 a[Anonymizováno]5. 2. 2026 spolu se čtyřmi přípravami na ně), na znalečné využitá záloha na provedení důkazu ve výši 3 100 Kč a soudní poplatek z odvolání 1 000 Kč; celkem tak činí 7 700 Kč.

22. Výrok III odpovídá situaci, kdy veškeré náklady státu byly kryty zálohami, a tedy státu ke dni rozhodování odvolacího soudu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.