o zaplacení 11 746 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 11 746 Kč s 15% úrokem z prodlení od 19. 10. 2020 do zaplacení (výrok I) a neúspěšnému žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 22 748 Kč (výrok II).

2. Rozhodl tak o požadavku žalobce na náhradu škody, které se na žalované domáhal s tím, že v souvislosti s její provozní činností, realizovanou v areálu společnosti [právnická osoba] (jeho zaměstnavatele), mu nezajištěný odpadový kontejner způsobil poškození vozidla [název]. Odpovědnost žalované dovozoval z porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) či objektivní odpovědnosti dle § 2924 o. z., když pro areál zajišťuje odvoz odpadu a kontejner sloužil k této její výdělečné činnosti. Výši uplatněné škody stanovil součtem nákladů, jež vynaložil na zapůjčení náhradního vozidla ve výši 5 301 Kč a 5 445 Kč a své spoluúčasti v rozsahu 1 000 Kč, které mu v rámci likvidace pojistné události [společnost], neuhradila.

3. Jedná se o druhý zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, když odvolací soud z důvodu absence přezkoumatelných, skutkovými zjištěními podpořených důvodů (zejména o obsahu provozní činnosti žalované a související objektivní provozní odpovědnosti) první meritorní rozhodnutí zrušil a věc prvostupňovému soudu vrátil k opětovnému konečnému rozhodnutí.

4. Zabýval se nejprve mezi účastníky spornou otázkou pasivní legitimace žalované, která odmítala jakoukoli odpovědnost za odpadové nádoby s tvrzením, že není jejich vlastníkem a ani nepředstavují její provozní zařízení.

5. Vzal za prokázané skutečnosti popsané pod body 3 až 17 napadeného rozhodnutí a s odkazem na ustanovení § 2 900, § 2924, § 2937 o. z. přisvědčil argumentaci žalované, když dovodil, že není dána její pasivní věcná legitimace. Uzavřel, že kontejner, který najel do vozidla žalobce, využívá ke své provozní činnosti společnost [společnost 2], která v předmětném areálu má pronajatou halu [číslo], když odpadové nádoby využívá k likvidaci odpadů z provozu této haly a výhradně v její kompetenci je rozhodování o jejich využití a umístění (bod 24 rozsudku). Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání, ve kterém se ohradil proti závěru o nedostatku pasivní legitimace žalované. Zopakoval či parafrázoval svá dosavadní žalobní tvrzení i právní argumentaci, když akcentoval, že odpovědným subjektem je žalovaná, která zajišťuje komplexní odpadové hospodářství pro společnost [společnost 2], a to na základě smlouvy o zabezpečování odpadového hospodářství. Odpovídá tak za své zaměstnance, kteří měli povinnost zabezpečit kontejnery zajištěním proti samovolnému pohybu, a za tím účelem je i pravidelně školí. Odpovědnost žalované dle § 2937 odst. 1 o. z. je naplněna tím, že to byli zaměstnanci žalované, kdo v době škodní události měli na kontejnery dohlížet (zajišťovat náležitý dohled), měli je fakticky ve své dispozici, když je převzali k realizaci své činnosti. Podstatná je tedy skutečnost, kdo v rozhodné době vykonával dohled nad škodícím kontejnerem, přičemž otázka jeho vlastnictví je pak podružná a pro posouzení odpovědnosti nehraje zásadní roli. Navíc je dána i odpovědnost žalované za porušení prevenční povinnosti dle § 2900 o. z., když zaměstnanci žalované jako osoby povinné vykonávat náležitý dohled nad odpadovými nádobami, měli učinit veškerá rozumně očekávatelná opatření k zamezení hrozící škody (zajištění brzdou, řetězem nebo přesunutím na jiné vhodné místo). Odmítl pak jakoukoli vlastní spoluodpovědnost s tím, že parkoval na místě vyhrazeném ke stání, v dostatečné vzdálenosti od kontejnerů a důvodně očekával, že vhodná opatření k zamezení případné škody učiní osoby, které jsou odpovědné za náležitý dohled nad odpadovými nádobami. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná mu i plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalovaná se plně ztotožnila s napadeným rozsudkem. Setrvala na své dosavadní obranné argumentaci, vylučující věcnou pasivní legitimaci. Zopakovala, že její povinností bylo a je zajišťovat pouze svoz odpadu, tedy jeho odstranění z odpadových nádob a vyvážku. Byla to společnost [společnost 2], která se zavázala kontejnery nejen obstarat, ale i zajistit a zabezpečit plochy pro jejich umístění. Nejen rozhodování o tom, kde odpadové nádoby mají stát, ale i jejich zabezpečení tak bylo plně v režii objednatelky svozové služby, nikoli její, když o těchto otázkách nemohla rozhodovat. Akcentovala rovněž, že při vlastní manipulaci s odpadovými nádobami neporušila žádnou povinnost, když plastové kontejnery vracela na místo vyhrazené producentem odpadu (společností [společnost 2]) a zajišťovala je brzdou. Připomněla, že v řízení nebylo prokázáno, že by škoda vznikla v důsledku porušení její povinnosti, navíc za situace, kdy vzhledem k panujícím mimořádným povětrnostním podmínkám ani zajištění kontejneru pouhou brzdou nemohlo škodě zabránit. Z kamerového záznamu je pak patrné (průkazné) pouze to, že vítr byl natolik mocný, že si „pohazoval“ s nádobami bez ohledu na to, zda stály na kolečkách či ležely převrácené na bok, a zapříčinil i přelomení závory, která byla konstruovaná na silný vítr. Hlavní příčinou tak byly mimořádné extrémní podmínky, které představovaly vyšší moc, za kterou jako svozová firma nemůže nést jakoukoli odpovědnost. Navrhla, aby odvolací soud zamítavé rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a přiznal jí i plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázány a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na něj odkazuje.

10. V projednávané věci záviselo rozhodnutí soudu zejména na závěru o tom, zda byla škoda způsobena provozní činností žalované, přičemž objektivní odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností je dána tehdy, vznikne-li škoda v důsledku činnosti, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při této činnosti, popř. fyzikálními, chemickými a jinými vlivy provozu na okolí. Podle § 2924 o. z. nezbytnou podmínkou existence této odpovědnosti je tak vznik škody vyvolané (nastalé v příčinné souvislosti) přímo vlastní provozní činností žalované (povahou této činnosti) či věcí při ní použitou anebo vlivem provozní činnosti na její okolí. Dovolací soud pak za provozní činnost považuje i činnost, která bezprostředně, objektivně a fakticky předchází či navazuje na činnost hlavní, nebo s touto činností souvisí (viz závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3907/2009 či ze dne 1. srpna 2016, sp. zn. 25 Cdo 4873/2015).

11. Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem prvostupňového soudu, že žalovaná v průmyslovém areálu, ve kterém došlo k poškození vozidla v důsledku nárazu plastového kontejneru, vykonávala pouze činnost spočívající ve vyvážce odpadu deponovaného v odpadových nádobách, zajištěných a využívaných společností [společnost 2]. Ta svou provozní činností produkovala odpad a měla povinnost zajistit i jeho řádnou likvidaci; za tím účelem zajistila odpadové nádoby, vyhradila pro ně vhodné místo a uzavřela se žalovanou smlouvu o vyvážení a likvidaci odpadu.

12. Jinými slovy, jak správně uvedl soud prvního stupně, nebyla to žalovaná jako dodavatel služby vývozu odpadu deponovaného v plastových kontejnerech, kdo mohla rozhodovat o jiném umístění těchto odpadových nádob či zajišťovat jejich zabezpečení (činit opatření k zamezení vzniku případných škod například v podobě jejich umístění do klecí či upoutání řetězem), když tyto činnosti byly ve výhradní kompetenci zadavatele. Škoda způsobená kontejnerem umístěným v průmyslovém areálu, na místě určeném společností [společnost 2], za účelem shromažďování odpadu vzniklého z její výrobní (provozní) činnosti, má tak příčinu v produkci odpadu a jeho shromažďování za účelem další likvidace, která představuje činnost navazující na její hlavní výrobní činnost. Kontejner, který způsobil škodu na vozidle tak byl věcí použitou při provozní činnosti společnosti [společnost 2] nikoli žalované.

13. Správný je rovněž závěr o tom, že žalovaná není odpovědná za vznik škody v důsledku porušení prevenční povinnosti (§ 2900 a násl. o. z.), když lze přisvědčit prvostupňovému soudu, že v řízení nebylo prokázáno zanedbání této povinnosti ze strany žalované ani příčinná souvislost mezi ním a vznikem škody, když ta nastala nikoli v důsledku konání žalované (§ 2900 o. z.) či jejím opomenutím při odvracení škody (§ 2901 o. z.), nýbrž vlivem extrémních povětrnostních podmínek.

14. Odvolatel výše uvedené závěry zpochybňuje zejména tím, že odvolacímu soudu předkládá vlastní hodnocení důkazů. V této souvislosti proto odvolací soud připomíná, že odvolací řízení je řízením zásadně přezkumným a odvolací soud není nadán oprávněním hodnotit důkazy provedené prvostupňovým soudem jinak, aniž by je sám provedl, případně (v rozsahu omezeném ust. § 213, odst. 2 o.s.ř.) dokazování doplnil. Za situace, kdy prvostupňovému soudu nelze vytknout nedostatek či nesprávnost skutkových zjištění a z nich vyplývajících skutkových závěrů (viz bod 9 shora), nemá odvolací soud důvod ani možnost se od nich odchylovat, a výtky odvolatele, týkající se jejich hodnocení, proto posoudil jako nedůvodné.

15. Odvolací soud proto postupoval dle § 219 o. s. ř. a zamítavý meritorní výrok jako věcně správný potvrdil. Stejně postupoval i ve vztahu k akcesorickému nákladovému výroku, když aplikace ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. odpovídá výsledku řízení, a soud prvního stupně nepochybil ani při stanovení výše těchto nákladů.

16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl rovněž podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Ty sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1 580 Kč za vyjádření k odvolání (§ 7 bod 5, § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), jedné náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 vyhlášky) a 21% daně z přidané hodnoty; celkem tak činí 2 274,80 Kč.