Rozhodnutí 36 CO 308/2022-157

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl takto:

I. Žaloba, aby žalovaná 1/ a žalovaná 2/ byly povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku [částka], se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1/ do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů [anonymizováno] ve výši [částka] k rukám právního zástupce žalované 1/ JUDr. [jméno] [jméno].

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2/ do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů [anonymizováno] ve výši [částka] k rukám právního zástupce žalované 2) Mgr. [jméno] [jméno].

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce na žalovaných domáhal zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím s tím, že je vnukem zůstavitele [jméno] [příjmení], [datum narození], naposledy bytem [adresa], zemřelém [datum] bez zanechané závěti. Zůstavitel nebyl ženat, takže v první [anonymizováno] skupině ve smyslu ust. § 473 SOZ měl celé dědictví získat výlučně žalobce, ten ale nebyl účastníkem dědického [anonymizováno] a o smrti zůstavitele i dědickém [anonymizováno] se dozvěděl až následně. V dědickém [anonymizováno] byla uzavřena dědická dohoda schválená usnesením Okresního se v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], právní moc dne [datum]. Podle ní nabyli dědictví [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Podle citované [anonymizováno] dohody byla čistá hodnota dědictví oceněna celkem částkou [částka] s tím, že [jméno] [příjmení] (žalovaná 1/) nabyla ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/2 vzhledem k celku na nemovitostech zapsaných na [list vlastnictví] pro k.ú [obec], a to na pozemcích parc. č. st. [číslo] a parc. [číslo] v k.ú. [obec] a na budově - rodinném domě v části obce Jablonec nad Nisou, [adresa] (nyní je budova součástí pozemku parc. č. st. [číslo]). Žalovaní 2) až 5) nabyli z dědictví pohledávku - každý ve výši [částka], kterou jim měla zaplatit žalovaná 1). Následně žalovaná 1) prodala celek nemovitostí uvedených výše na základě kupní smlouvy ze dne [datum], právní účinky vkladu ke dni [datum], kupujícím manželům [jméno] a [jméno] [příjmení], nyní bytem [adresa], za kupní cenu ve výši [částka]. Žalobce má za to, že jsou splněny zákonné podmínky pro uplatnění jeho dědického práva ve smyslu ust. § 485 SOZ, když bylo po projednání dědictví zjištěno, že oprávněným dědicem je někdo jiný než dědicové, kteří podle dědického usnesení dědictví nabyli, ač dědit vůbec neměli, a že oprávněný dědic nebyl vůbec účastníkem dědického [anonymizováno]. Nepraví dědicové (resp. jejich právní nástupci) jsou proto povinni vydat oprávněnému dědici (žalobci) majetek, který z dědictví nabyli, podle zásad o bezdůvodném obohacení. S ohledem na to, že majetek nabytý dědictvím byl zcizen třetí osobě (manželům [anonymizováno]), majetek zřejmě nemůže být žalobci vydán. Proto se žalobce domáhá na žalovaných zaplacení peněžité náhrady, a to částky [částka] - tedy čisté hodnoty dědictví v době vydání dědického usnesení, když správně měl celé dědictví získat sám. Žalobce si je vědom, že by mohl žádat částku vyšší - odpovídající době, kdy je náhrada poskytována, spokojí se ale s částkou stanovenou dědickým usnesením shora.

3. Žalované se žalobou nesouhlasily, zpochybňovali aktivní legitimaci žalobce a uvedly, že nárok žalobce, i pokud by měl být po právu, je promlčený podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to dle § 100 odst. 1 a 2, resp. § 105 a § 107 s odkazem na § 485. [anonymizována dvě slova] bylo vedeno a ukončeno v roce [rok], případné právo na vydání bezdůvodného obohacení se tedy promlčelo v roce [rok], resp. [rok]. Pokud by eventuálně bylo na věc nahlíženo tak, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení vznikla až prodejem nemovitosti žalovanou 1/ v roce [rok], došlo by k promlčení v roce [rok], resp. nejpozději [rok].

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování předně vyšel z ust. § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), které stanoví, že se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

5. Soud I. stupně věc posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, a to podle § 485 odst. 1, § 100 odst. 1 a § 105 zákona (dále jen„ obč. zák“), a vyšel i z přiléhavé judikatury. Zkonstatoval, že žaloba byla podána dne [datum], tedy téměř 12 let po právní moci rozhodnutí o dědictví, nezbylo tedy než uzavřít, že uplatněná námitka promlčení je zcela důvodná a žalobu je namístě zamítnout, aniž by se soud zabýval dalšími argumenty účastníků [anonymizováno]. Nerozhodné je pak mj. tvrzení žalobce, že z důvodu pobytu ve výkonu trestu neměl možnost zjistit, že zůstavitel je po smrti.

6. O náhradě nákladů [anonymizováno] soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná 1/ i žalovaná 2/ byly ve věci plně úspěšné a náleží jim náhrada nákladů. Náklady [anonymizováno] u každé z žalovaných spočívají v odměně advokáta ve výši [částka] za úkon právní služby dle vyhl. 177/ 1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif), kdy zástupci učinili každý 3 úkony právní služby. Dále náklady spočívají v paušální náhradě hotových výdajů 3 x [částka] (§ 13 odst. 3 adv. tarifu) za úkony: příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u ústního jednání, a v náhradě za 21% jako daně z přidané hodnoty z odměny advokáta a jeho hotových výdajů ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem [částka], a to k rukám právního zástupce každé z žalovaných ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).

7. Tento rozsudek, a sice výroky II. a III., napadl včasným odvoláním žalobce, který uvedl, že považuje rozhodnutí v napadeném rozsahu za nespravedlivé (mj. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2933/15, podle něhož„ Rozhodnutí soudu o nákladech [anonymizováno] musí být v souladu s průběhem [anonymizováno]. Pokud by k náhradě nákladů měl být podle obecných zákonných zásad zavázán účastník, který byl dříve v [anonymizováno] osvobozen od placení soudních poplatků, pak je obecný soud při rozhodování o nákladech [anonymizováno] povinen uvážit poměry účastníka, které vedly k jeho osvobození, a posoudit, zda není namístě uplatnění § 150 občanského soudního řádu, jež sice podléhá poměrně široké míře soudního uvážení, ne však libovůli. (…) (T) akové rozhodnutí ovšem musí být řádně a přesvědčivě odůvodněno a musí zřetelně reflektovat předchozí osvobození účastníka, respektive jeho poměry k tomu vedoucí. V opačném případě dochází k porušení práva účastníka na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny“). Napadený rozsudek povinnost uloženou žalobci k náhradě nákladů [anonymizováno] žalovaným ve vztahu k přiznanému osvobození (žalobce) od povinnosti platit soudní poplatky nijak nezdůvodňuje. Nárok žalobci přitom nebyl přiznán jen z důvodu uplatnění námitky promlčení žalovanými (a nepřiznání neúčinnosti této námitky ani pro žalobcem tvrzený rozpor s dobrými mravy). Všichni nepraví dědicové (žalovaní) přitom věděli, že jediným oprávněným dědicem měl být žalobce, ale neučinili nic pro to, aby se dědictví dostalo do správných rukou a ani neuchovali nic pro žalobce jako oprávněného dědice. Žalobce se ještě před podáním žaloby snažil o dohodu se žalovanými, ale marně. Na jeho žádosti o zaplacení alespoň části neoprávněně zděděné částky nikdo nereagoval. Žalobce také svůj nárok neuplatnil s úroky či v hodnotě odpovídající plynutí času, uplatnil pouze holou původní hodnotu dědictví. S ohledem na uvedené se nejeví spravedlivým, aby žalobce, který jako jediný oprávněný dědic nedědil ničeho, a tedy který uplatnil žalobou důvodný nárok, který mu nebyl přiznán v podstatě z formálních důvodů, nesl vedle neúspěchu ve věci ještě navíc náhradu nákladů [anonymizováno] v částce převyšující [částka], když mu na počátku [anonymizováno] bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Žalobce má za to, že v tomto případě mělo být aplikováno ust. § 150 o. s. ř. S ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že namísto původních výroků II. a III. rozhodne tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů [anonymizováno].

8. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud I. stupně o náhradě nákladů [anonymizováno] rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy podle úspěchu v [anonymizováno]. Žalované měly ve věci plný úspěch, aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř., jehož dikce odpovídá odvolacímu návrhu, tedy nepřipadá v úvahu. Odvolací soud tedy posuzoval odvolání žalobce z hlediska možné aplikace mimořádného ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož nemusí soud výjimečně náhradu nákladů [anonymizováno] zcela nebo zčásti přiznat, jestliže jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Ustanovení § 150 lze užít ve vztahu k účastníkovi, který ve sporu byl úspěšný, a tedy by nárok na náhradu nákladů [anonymizováno] měl, jsou však dány důvody, pro které mu soud tuto náhradu nemusí přiznat. Jde však o ustanovení výjimečné a je na místě podle něho postupovat pouze v případě, kdy by se rozhodnutí podle úspěchu ve věci jevilo jako příliš tvrdé. Soud proto musí velmi pečlivě zkoumat, zda podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou dány. Zákon tyto podmínky nevymezuje a ponechává je na úvaze soudu. Důvody zvláštního zřetele hodné musí být přitom dány na straně žalobce i žalovaného. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí se jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu [anonymizováno] tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Jinak řečeno je třeba zkoumat nejen dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů [anonymizováno] do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad nepřiznání náhrady nákladů [anonymizováno] do majetkové sféry účastníka úspěšného. Soud tak především přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků [anonymizováno], ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postojům účastníků v průběhu [anonymizováno] apod.

10. Po zvážení uvedených hledisek odvolací soud dovodil, že aplikace § 150 o. s. ř. v daném případě není na místě. Především je třeba předeslat, že skutečnost, že neúspěšný účastník byl osvobozen od soudních poplatků, zásadně nebrání tomu, aby mu byla uložena povinnost nahradit náklady [anonymizováno] účastníku úspěšnému. V daném případě žalobce podal v této věci žalobu téměř 12 let po právní moci rozhodnutí o dědictví a [anonymizováno] let po smrti svého dědečka. Ve sporu pokračoval, ač bylo zřejmé, že námitka promlčení byla vznesena důvodně. Argumentaci žalobce, že námitku je třeba hodnotit jako rozpornou s dobrými mravy, odvolací soud neakceptuje. [anonymizována dvě slova] bylo vedeno procesně zcela korektně, prvá žalovaná, s níž byl sepsán notářem první záznam, existenci žalobce nijak nezatajila, naopak uvedla, že zesnulý má vnuka, o němž však nemá žádné informace. V dědickém [anonymizováno] pak bylo vyvinuto maximální úsilí k vypátrání žalobce, které nebylo úspěšné, zjevně proto, že, jak žalobce nyní uvedl, se tehdy zdržoval u své přítelkyně. Žalobce tak porušil zásadu vigilantibus iura scripta sunt, tedy že každý si má chránit svá práva. Skutečnost, že tuto obranu žalobce zahájil až [anonymizováno] let po smrti zůstavitele, pak rozhodně nesvědčí o blízkém vztahu mezi žalobcem a jeho dědečkem. Konečně odvolací soud zvážil skutečnost, že obě žalované jsou v seniorském věku, [anonymizováno] stav prvé žalované je velmi neutěšený, a lze tedy dovodit, že vzhledem k tomu rozhodně po nich nelze spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené v souvislosti s tímto řízením, na jehož zahájení nenesly žádnou vinu, nesly ze svého.

11. Odvolací soud proto napadený rozsudek v odvoláním dotčených nákladových výrocích jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. O nákladech odvolacího [anonymizováno] rozhodl odvolací soud postupem podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, a to vzhledem k tomu, že v odvolacím [anonymizováno] úspěšným žalovaným v souvislosti s odvolacím řízením žádné náklady nevznikly.