pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že vlastníkem [značka automobilu], [VIN kód], je žalobkyně (výrok I), dále zamítl žalobu na vydání [značka automobilu], [VIN kód], žalobkyni (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k [značka automobilu], [VIN kód] (dále jen„ předmětné vozidlo“), a dále jeho vydání. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně se žalovanou uzavřela dne [datum] písemnou kupní smlouvu, kterou žalobkyně žalované předmětné vozidlo prodala za [částka], žalovaná vozidlo převzala dne [datum], avšak kupní cenu neuhradila, proto na ni nepřešlo vlastnické právo. Zároveň byla ovšem kupní smlouva neplatná pro zfalšování podpisu jednatele žalobkyně [jméno] [jméno]. Žalobkyně od smlouvy dne [datum] odstoupila. Jelikož žalovaná i přes předžalobní výzvu vozidlo nevrátila, nezbylo žalobkyni než se domáhat vydání vozidla a dále vydání bezdůvodného obohacení za jeho neoprávněné užívání (což je však předmětem jiného soudního řízení). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala žalobkyně v tom, že žalovaná je zapsána jako„ držitel a vlastník“ v evidenci vozidel a technickém průkazu, přičemž na základě vyhovění žalobě bude možno dosáhnout změny údajů v registru resp. v technickém průkazu. Zároveň uvedla, že rozhodnutí o požadovaném určení vytvoří právní základ, který může vést k odvrácení sporu o vydání věci.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítala nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně. Žalovaná se žalobkyní nikdy žádnou smlouvu neuzavřela. Vozidlo převzala od svého tehdejšího přítele [jméno] [jméno] dne [datum], koupila je od něho na základě ústní kupní smlouvy ze dne [datum] za [částka], kupní cenu mu zaplatila zčásti započtením vzájemné pohledávky (ve výši [částka]), zčásti v hotovosti (ve výši [částka]), avšak nemá o tom žádné potvrzení. Dne 5. nebo [datum] se s [jméno] [jméno] rozešla. Dále uvedla, že [datum] opustila území [země], přičemž předmětné vozidlo bylo v době její nepřítomnosti přibližně mezi [datum] a [datum] odcizeno a posléze dne [datum] převedeno na jinou osobu a vyvezeno do Rumunska. Na místě odcizeného vozidla byla nalezena listina, z níž plyne, že vozidlo bylo odcizeno za přičinění žalobkyně. Uvedla, že s vozidlem nedisponuje, tudíž je nemůže žalobkyni vydat.

4. Soud prvního stupně popsal podrobně svá skutková zjištění v bodech 6 až 15 napadeného rozsudku. Odvolací soud na tato skutková zjištění pro stručnost odkazuje a z těchto skutkových zjištění vychází. Soud prvního stupně pak závěr o zjištěném skutkovém stavu shrnul v bodě 22 napadeného rozsudku tak, že žalobkyně předmětné vozidlo koupila od [jméno] [příjmení] – [anonymizována dvě slova] za [částka] v [anonymizováno] [rok]. Mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo k ujednání kupní smlouvy, kterou by žalobkyně vozidlo prodala žalované. Žalovaná vozidlo v [anonymizováno] [rok] převzala za pomoci [jméno] [jméno], avšak posléze jí bylo jím odňato a v současnosti je nemá ve své moci. Žalovaná byla v minulosti (od června do září [rok]) zapsána jako vlastník předmětného vozidla v osvědčení o registraci vozidla (technickém průkazu), avšak v současnosti tomu tak již není.

5. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a [ustanovení pr. předpisu]“). Ve vztahu k určovací žalobě se zabýval otázkou naléhavého právního zájmu, tedy tím, zda žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že je vlastníkem předmětného vozidla, a to vůči žalované, neboť pravomocný rozsudek, kterým by její žalobě bylo vyhověno, by působil jen vůči účastníkům nynějšího řízení; vůči třetím osobám by byl nezávazný. Uvedl, že naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez požadovaného určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je žalobce účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Vzhledem ke skutkovému závěru, že mezi účastníky předmětného řízení nebyla žádná kupní ani jiná smlouva uzavřena, a žalovaná má vůči žalobkyni z hlediska určování vlastnického práva žalobkyně stejné postavení jako jakákoli třetí osoba, se kterou nebyl navázán žádný smluvní vztah, tento naléhavý právní zájem neshledal. Tento závěr odůvodnil dále tím, že vzhledem k tomu, že v řízení vyšlo najevo, že žalovaná vozidlo ve své moci nemá, nelze naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyvozovat ani z toho, že by snad žaloba směřovala vůči tomu, kdo má spornou věc u sebe. Argument žalobkyně obsažený v žalobě, že by se požadovaným určením vytvořil„ právní základ, který by mohl účastníky vést k odvrácení např. sporu o vydání věci“, je zjevně nepřiléhavý v situaci, kdy se žalobkyně toutéž žalobou právě vydání věci domáhala. Nedůvodným shledal i argument žalobkyně, že naléhavý právní zájem zakládá, že žalovaná je zapsána jako vlastník vozidla v evidenci vozidel resp. technickém průkazu. Především v řízení vyšlo najevo, že tomu tak není, neboť od září [rok] již žalovaná jako vlastník vozidla v evidenci nefiguruje. Nadto ovšem nelze opomenout, že evidence vozidel nemá charakter veřejného seznamu typu katastru nemovitostí, ohledně něhož může mít rozsudek o určení vlastnického práva význam jako vkladová listina.

6. Ve vztahu k nároku na vydání věci uvedl, že jelikož v řízení vyšlo najevo, že žalovaná vozidlo ve své moci nemá, tudíž je nezadržuje, nemůže být žaloba na vydání věci vůči ní úspěšná, a proto ji v této části též zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl pak dle § 142 odst. 1 (a contrario), když žalovaná výslovně náhradu nákladů řízení nepožadovala.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. V něm namítala nedostatečné odůvodnění rozsudku. Soudu prvního stupně vytkla, že nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem a jí označeným důkazům, neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav a že jeho řízení bylo stiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, věc též nesprávně právně posoudil. Žalobkyně v obecné rovině argumentovala, že byla porušena zásada o zákazu odepření práva, neboť ona jediná předložila smlouvu o převodu vlastnictví. Nesouhlasila s posouzením otázky naléhavého právního zájmu. Nesouhlasila také s tím, že soud prvního stupně rozhodoval podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku. Zde odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; případně aby jej změnil tak, že žalobě vyhoví.

8. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání za splnění podmínek § 214 odst. 3 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud prvního stupně procesně správným postupem dostatečně zjistil skutkový stav, odvolací soud proto z jeho skutkových zjištění vychází, jak bylo již výše konstatováno. Tento skutkový stav soud prvního stupně i správně právně posoudil. Odvolací soud se proto se správnými právními závěry soudu prvního stupně zcela ztotožňuje a též na ně plně odkazuje.

11. Pokud jde odvolací námitky formulované převážně v obecné rovině, tyto je třeba odmítnout.

12. Odvolací soud primárně nemá za to, že by bylo rozhodnutí soudu prvního stupně nedostatečně odůvodněno. Rozsudek soudu prvního stupně splňuje veškeré náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř. Navíc dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (což však není předmětný případ – poznámka odvolacího soudu), není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

13. Odvolací soud k tomu dodává, že skutečně není rozhodující, že samotné právní hodnocení v napadeném rozsudku je jen v několika odstavcích v porovnání k popisu zjištěného skutkového stavu, když věc nebyla právně složitá co do množství otázek, které by musely být řešeny. Soud prvního stupně v bodě 4. napadeného rozsudku uvedl, jaké otázky považoval za stěžejní (zda vůbec žalobkyně předmětné vozidlo nabyla, zda mezi stranami sporu následně došlo k ujednání nějaké smlouvy a zda má žalovaná předmětné vozidlo stále u sebe). K těmto otázkám v průběhu řízení i za pomoci výzev dle § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazů prováděl dokazování. Důkazy vyhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. Soud prvního stupně s ohledem na tvrzení žalobkyně, že kupní smlouva mezi stranami sporu byla uzavřena písemně dne [datum] za přítomnosti žalované a [jméno] [jméno] a možná též Mgr. [jméno] [příjmení], jiné osoby přítomny nebyly, a to s výhradou, že vlastnické právo přejde až zaplacením kupní ceny ve výši [částka], se v bodě 8. napadeného rozsudku zabýval tím, zda tyto skutečnosti i přes výzvu dle § 118a o. s. ř. byly prokázány, a dospěl k závěru, že nikoliv. Tento závěr učinil po úvaze, že uzavření smlouvy nepotvrdil ani svědek [příjmení] [jméno] [příjmení], ani svědek [jméno] [jméno], o uzavření smlouvy není ani žádný listinný důkaz (což je u nedávno písemně uzavřené kupní smlouvy nestandardní – poznámka odvolacího soudu). Soud prvního stupně uvedl, že z výpovědi svědka [příjmení] vyplynulo, že u sjednávání jakékoli smlouvy s žalovanou ani předávání vozidla žalované nebyl, jeho role spočívala v tom, že na pokyn a na základě informací od klienta (žalobkyně, za kterou jednal [jméno] [příjmení]) vyzval žalovanou k zaplacení kupní ceny, resp. vrácení vozidla (což dokládá i jemu udělená plná moc datovaná [datum], i jím sepsaná předžalobní výzva za dne [datum] včetně dodejky datové zprávy). Lze souhlasit s úvahou soudu prvního stupně, že jestliže klient advokátovi sdělí, že v minulosti uzavřel nějakou smlouvu, a pověří advokáta vymáháním nároků z takové smlouvy, advokát vychází z takto vymezeného zadání, což ale pro potřeby soudního řízení nijak nedokazuje, že klient skutečně takovou smlouvu předtím uzavřel. Soud prvního stupně konstatoval, že z výpovědi svědka [jméno] vyplynulo, že vozidlo bylo žalované předáno v [anonymizováno] [rok] (již v této době byly žalované předány oba klíče k vozidlu s tím, že žalobkyně si nechala přidělat třetí, náhradní), že zamýšlel, že mezi stranami bude uzavřena kupní smlouva o jeho prodeji žalované a že za tím účelem nechal žalované vystavit fakturu ze strany žalobkyně na kupní cenu ve výši [částka], nicméně samotná kupní smlouva měla být uzavřena až po zaplacení, k čemuž nedošlo. Ani z jeho výpovědi soud prvního stupně nedovodil, že by mezi účastníky řízení nějaká smlouva o prodeji předmětného vozidla skutečně uzavřena byla. V řízení pak nevyšlo najevo, že by jiné osoby měly být přítomny jednání s žalovanou ohledně uzavření kupní smlouvy k předmětnému vozidlu. Soud prvního stupně dále uvedl, že jako zcela nepodložené se jeví tvrzení žalobkyně obsažené v žalobě, že došlo ke zfalšování podpisu jednatele žalobkyně [jméno] [jméno] (a z toho důvodu by byla kupní smlouva neplatná), neboť žádná kupní smlouva, tím spíše ne písemná, nevznikla, tudíž ke zfalšování jakéhokoli podpisu na ní nemohlo dojít. Konstatoval také, že uzavření smlouvy žádným způsobem nedokládá ani faktura č. [rok], kterou žalobkyně na jméno žalované vystavila. Svědek [jméno] nadto k této faktuře výslovně vypověděl, že faktura byla vystavena na základě údajů od něj a smlouva měla být uzavřena až po zaplacení fakturované částky ze strany žalované. Soud prvního stupně pak v bodě 9 napadeného rozsudku logicky vysvětlil, proč samotný zápis žalované v technickém průkazu předmětného vozidla nelze považovat za důkaz o nabytí předmětného vozidla, bez ohledu na to, že v něm byla žalovaná zapsána od [datum] jako vlastník vozidla. Bylo tak činěno z důvodu snazšího prodeje a co nejdřívější zápis požadoval i původní dodavatel vozidla. Tento závěr soudu prvního stupně odvolací soud shledává logickým a lze na něj opět odkázat. V následujících bodech poté soud prvního stupně v rámci skutkových zjištění uvedl, že žalovaná již ani aktuálně není zapsaná v technickém průkazu předmětného vozidla, když dne [datum] byl jako vlastník do technického průkazu zapsán [jméno] [příjmení] a vozidlu byla vydána nová registrační značka na vývoz. V rámci skutkových zjištění soud prvního stupně též činil zjištění z výpovědi svědka [jméno] (viz bod 12 napadeného rozsudku), že tento na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené s žalobkyní měl za to, že je oprávněn vyhledat a odebrat předmětné vozidlo, k němuž měl náhradní klíč, žalované. Toto přemístil na jiné parkoviště a posléze prodal [jméno] [jméno]. V bodě 13 napadeného rozsudku pak soud prvního stupně uvedl, proč činí závěr, že žalovaná nemá již vozidlo ve své moci. Na jeho argumentaci lze též zcela odkázat.

14. Soud prvního stupně v bodech 16 až 20 napadeného rozsudku pak srozumitelně vyložil, proč z již provedených důkazů nečinil další skutková zjištění a proč neprováděl další důkazy. Zde odvolací soud opět odkazuje na jeho argumentaci, se kterou souhlasí a kterou by zde bylo nadbytečné opakovat.

15. Odvolacímu soudu tedy nezbývá než zopakovat, že soud prvního stupně provedl relevantní důkazy, ze kterých zjistil dostatečně skutkový stav, a dostatečně odůvodnil, proč by bylo nadbytečné provádět ostatní navržené důkazy. Odvolací soud zdůrazňuje, že v řízení nebyl proveden důkaz písemnou smlouvou o prodeji předmětného vozidla žalobkyní žalované a ve spise není tato smlouva ani založena, rozhodně tedy nebyla předložena písemná kupní smlouva o převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu ze žalobkyně na žalovanou. Žalobkyně pouze prokázala písemnou kupní smlouvu o nabytí předmětného vozidla od [jméno] [příjmení] – [anonymizována dvě slova] za [částka] v [anonymizováno] [rok].

16. Odvolací soud také uvádí, že v řízení nedošlo k vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

17. Odvolací soud souhlasí i s právními závěry soudu prvního stupně. Pokud jde o část nároku žalobkyně na určení vlastnického práva k předmětnému vozidlu, z § 80 o. s. ř. vyplývá, že určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Ten je dán tam (jak správně uvedl soud prvního stupně), kde by bez požadovaného určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je žalobce účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Obecně jedním z účelů určovací žaloby je předcházet budoucím sporům a stabilizovat postavení stran. V předmětném řízení však žalobkyně žaluje současně na určení vlastnického práva k předmětnému vozidlu i na jeho vydání. To pojmově vylučuje možnou úspěšnost žaloby na určení. Jakmile již bylo právo žalobkyně porušeno (vozidlo žalobkyně není v její dispozici), ztrácí prevence (v podobě určování práva) jakýkoliv smysl a žalobkyně se musí domáhat odstranění následků porušení práva, což je v daném případě reivindikační žaloba, v rámci které se zkoumá otázka existence práva či právního poměru jako otázka předběžná, ale již není vlastním předmětem řízení. Určovací žaloba navíc nemůže být důvodná ani pro účely změny zápisu v technickém průkazu předmětného vozidla, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná v době rozhodování soudu prvního stupně již v tomto technickém průkazu zapsána nebyla. Naléhavý právní zájem zde přitom musí být dán nejen v době podání žaloby, ale i v době vyhlášení rozsudku. V řízení navíc nebylo prokázáno, že by žalovaná od žalobkyně kdy předmětné vozidlo nabyla na základě kupní smlouvy. I pokud by však tomu tak bylo, stále by nebylo možné shledat žalobu důvodnou, když podstatné je, že žalovaná již není zapsána v technickém průkazu předmětného vozidla a vozidla nemá u sebe.

18. Pokud jde tedy o část nároku na vydání předmětného vozidla, v řízení bylo prokázáno, že žalovaná v současné době nemá předmětné vozidlo v dispozici. Toto bylo s největší pravděpodobností vyvezeno panem [jméno] [jméno] do zahraničí, poté, co mu toto vozidlo bylo prodáno svědkem [jméno] [jméno], vše poté, co svědek odebral předmětné vozidlo z dispozice žalované. Ani žaloba na vydání tak nemůže být úspěšná, neboť z dikce § 1040 odst. 1 o. z. plyne, že může být úspěšná jen vůči tomu, kdo má aktuálně vozidlo u sebe, a to v době rozhodování soudu. Námitka, že se zde § 154 odst. 1 o. s. ř. neuplatní je zcela lichá a odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] není přiléhavý, neboť v odkazovaném rozhodnutí byla řešena zcela odlišná skutková situace, a to otázka nahrazení projevu vůle k převodu nebytové jednotky z vlastnictví lidového bytového družstva do vlastnictví žalobce a otázka formalistického výkladu. V odkazované věci Nejvyšší soud m. j. konstatoval, že zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, se plně uplatní tehdy, jestliže zjištěné skutečnosti mají v době vyhlášení rozsudku význam pro hmotněprávní posouzení věci, neboť se nedotýká ustanovení hmotného práva, která stanoví vznik, změnu nebo zánik práv a povinností k určité době. Jestliže rozsudek může jen deklarovat práva a povinnosti, která vznikla, změnila se nebo zanikla v minulosti, lze při rozhodování věci vzít v úvahu pouze skutková zjištění, která mají význam z hlediska hmotněprávního posouzení věci. Tento závěr však není aplikovatelný v poměrech posuzovaného případu, neboť základním znakem pro úspěšnost reivindikační žaloby je skutečnost, že v době rozhodování soudu má žalovaná strana věc, jejíž vydání je požadováno, u sebe.

19. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný dle § 2019 o. s. ř., a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a contrario, kdy žalované žádné náklady řízení nevznikly.