o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobkyni v období od [datum] do [datum] svědčilo nájemní právo k bytu [číslo] na adrese [ulice a číslo], [část obce], [PSČ] [obec a číslo] (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši [částka] a to do tří dnů od právní moci rozsudku do rukou advokáta (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že byla v období od [datum] do [datum] nájemkyní bytu [číslo] na adrese [ulice a číslo], [část obce], [PSČ] [obec a číslo] (dále jen„ byt“), a to v důsledku výměny bytu za byt [číslo] v ulici [ulice a číslo], [část obce], [obec a číslo], kde do té doby bydlela se svojí matkou. Výměna bytu proběhla na Úřadu městské části [obec a číslo], byly sepsány nové nájemní smlouvy a dohoda o směně bytů. Nájemní právo žalobkyně k předmětnému bytu vzniklo dne [datum] uzavřením nájemní smlouvy se žalovanou; žalobkyně mezi lety [rok] až [rok] hradila žalované měsíční nájemné ve výši [částka], byt obývala, měla od něj klíče. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobkyně spatřovala v tom, že by měla možnost účastnit se privatizace bytu, k níž došlo v roce [rok] uzavřením kupní smlouvy mezi žalovanou a bratrem žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], kdy měl být byt nabídnut ke koupi žalobkyni jakožto nájemkyni. Žalovaná se proti žalobě bránila námitkou nedostatku své pasivní věcné legitimace, neboť žalobkyně se domáhá určení nájemního práva k bytu, který není ve vlastnictví ani správě žalované, ani k němu žalovaná nemá žádný jiný právní vztah. Výlučným vlastníkem bytu (nyní bytové jednotky [číslo] nacházející se na pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek]) je bratr žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], který vlastnictví k bytové jednotce od žalované nabyl na základě kupní smlouvy ze dne [datum], zapsané do katastru nemovitostí dne [datum], s účinky zápisu ke dni [datum]. Jestliže žalobkyně tvrdí, že před převodem bytové jednotky jí svědčilo k bytové jednotce nájemní právo, které nezaniklo, pak dle ust. [ustanovení pr. předpisu]“), platí, že změní-li se vlastník věci, přejdou práva a povinnosti z nájmu na nového vlastníka. Dále žalovaná namítala nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, neboť ani případné vyhovění žalobě by nevedlo k žádné změně poměrů mezi účastníky a nezaložilo žádná práva žalobkyně vůči žalované.

3. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze zjištěného skutkového stavu věci (v podrobnostech viz body 3., 5. a 6. odůvodnění napadeného rozsudku), který shrnul v rozhodný skutkový závěr, podle něhož předmětný byt (nyní bytová jednotka [číslo] nacházející se na pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek]), je ve vlastnictví Ing. [jméno] [příjmení]. V pravomocně ukončených řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 9 se žalobkyně neúspěšně domáhala vůči žalované určení existence svého nájemního práva k bytové jednotce [číslo] v katastrálním území Střížkov, ulice [ulice a číslo] (řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka]) a vůči žalované a Ing. [jméno] [příjmení] určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne [datum] (řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka]), přičemž v obou řízeních žalobkyně neprokázala svůj naléhavý právní zájem na určení.

4. Po právní stránce uzavřel soud prvního stupně, že u žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť ani případný úspěch ohledně takového určení nezaloží žádné nájemní ani užívací právo žalobkyně k předmětnému bytu. S odkazem na ustanovení [ustanovení pr. předpisu], vyslovil soud prvního stupně, že se změnou vlastnictví k předmětnému bytu (bytové jednotce) přešla na nového vlastníka Ing. [jméno] [příjmení] práva a povinnosti z tvrzeného nájemního práva žalobkyně k bytu, avšak Ing. [jméno] [příjmení] není účastníkem řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že požadované určení nemůže na právních poměrech žalované ničeho změnit a bez tohoto určení její právo nebude nijak ohroženo ani se její právní postavení nestane nejistým. Soud prvního stupně poukázal na to, že i z dalších sporů žalobkyně vedených před zdejším soudem vůči žalované plyne, že sama žalobkyně si není jista, ke kterému z obou dotčených bytů jí nájemní právo svědčilo. Ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. [spisová značka] se žalobkyně neúspěšně domáhala vůči téže žalované určení nájemního práva k bytové jednotce [číslo] v katastrálním území Střížkov, žaloba byla pravomocně zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu. Ve věci vedené týmž soudem pod sp. zn. [spisová značka] se žalobkyně domáhala vůči žalované a Ing. [jméno] [příjmení] určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne [datum] a žaloba byla pravomocně zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu. Soud prvního stupně dále vyslovil, že důvodem pro zamítnutí žaloby v projednávané věci je zároveň i nedostatek pasivní legitimace žalované, která není v současné době vlastníkem předmětného bytu (bytové jednotky [číslo] v k. ú. [část obce]). [příjmení] je Ing. [jméno] [příjmení], jehož vlastnické právo nebylo ani rozhodnutím ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. [spisová značka] otřeseno. V intenci ustanovení [ustanovení pr. předpisu] přešla práva z případných nájemních vztahů k předmětnému bytu (bytové jednotce) na nového vlastníka a žalovaná tak není nositelkou žádných povinností z nájemních vztahů plynoucích. Soud prvního stupně uzavřel, že požadované určení nemůže žalobkyni přinést žádnou změnu jejích právních poměrů, ani ve vztahu k užívání předmětného bytu, poskytnutí bytové náhrady z důvodu skončení nájmu či účasti na privatizaci bytu.

5. Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, kterým navrhovala zrušení napadeného rozsudku a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně v odvolání uvedla, že žádá určení, že jí svědčilo nájemní právo k předmětnému bytu [číslo] v období od [datum] do [datum], neboť dne [datum] byla uzavřena smlouva o koupi bytu mezi žalovanou a bratrem žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], avšak nájemní právo v době, kdy mu byl byt nabídnut k odkupu, jemu nesvědčilo, nýbrž žalobkyni. Proto žalovaná postupovala při privatizaci bytu nesprávně, když byt k odkupu nenabídla žalobkyni. Žalobkyně v daném období byt obývala a řádně platila nájemné straně žalované; byt žalobkyně obývá dodnes. Žalobkyně tak žije v právní nejistotě ohledně dalšího setrvání v bytě, žalobkyni je 70 let a má právo na zajištění důstojného stáří a na uspokojení své bytové potřeby, neboť žádné jiné bydlení žalobkyně nemá. Žalobkyně by tedy v případě úspěchu s požadovaným určením dosáhla potvrzení svého právního postavení k datu privatizace bytu. Nejenže by její nájemní právo dále trvalo, ale rovněž by bylo postaveno na jisto, že žalovaná měla k odkupu byt nabídnout i žalobkyni, že jí tak poškodila protiprávním jednáním a žalobkyně by mohla žádat o úhradu vzniklé škody po žalované či o uspokojení své bytové potřeby zprostředkováním bytové náhrady z bytového fondu strany žalované. Právní nejistotu žalobkyně zavinila žalovaná svým opomenutím, když ji i přes uzavření nájemní smlouvy vedla jen jako osobu vedoucí společnou domácnost s [jméno] [příjmení] a nikoliv jako nájemkyni předmětného bytu. Toto však žalobkyně nemohla v řízení prokázat, když soud vedl dokazování pouze v omezeném rozsahu co do prokázání naléhavého právního zájmu a pasivní žalobní legitimace ve věci. Současné právní postavení žalobkyně je tedy nejisté a žalobkyně se snaží dosáhnout vydání soudního rozhodnutí, které její právní postavení jednoznačně určí. Takového rozhodnutí ovšem žalobkyně nemůže dosáhnout, když v žádném z řízení soud nedovolí, aby věc prošla korektivem naléhavého právního zájmu, žádný ze soudů se dosud k úplnému dokazování nedostal a žalobkyně byla vždy rozhodnutím soudů seznámena s tím, že na určení jejího právního postavení není naléhavý právní zájem. To žalobkyně považuje za projev přepjatého formalismu a právního cynismu, který použil soud prvního stupně i v napadeném rozsudku, když za použití ustanovení § 13 o. z. argumentuje tím, že když soud v obdobné věci žalobu zamítl s tím, že žalobkyni na určení právního vztahu nesvědčí naléhavý právní zájem, je tedy na místě v tomto řízení postupovat stejně – přitom však šlo o jiný byt a jiný právní základ žaloby. Žalobkyně dále nesouhlasila s právním posouzením soudu, že žalované ve věci nesvědčí pasivní žalobní legitimace. Žalobkyně se domáhá určení nájemního práva pro období, před uzavřením kupní smlouvy mezi žalovanou a Ing. [jméno] [příjmení], kdy byla vlastníkem bytu žalovaná. Žalovaná je tedy osobou pasivně žalobně legitimovanou a je zároveň tím, kdo trvající protiprávní stav způsobil. Konečně žalovaná napadla i výrok II napadeného rozsudku o nákladech řízení, nesouhlasila s tím, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši stanovené dle advokátního tarifu. Poukázala, že žalovaná byla zastoupena advokátem, ačkoliv jako městská část disponuje dostatečným odborným aparátem a je schopna v řízení tohoto typu hájit svá práva více než dostatečně za využití svého personálního aparátu.

6. K odvolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že nepovažovala odvolání za důvodné a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Jak žalobkyně v odvolání sama obsáhle uvádí, žalobou se domáhá nápravy tvrzeného zásahu do jejích práv, ke kterému mělo dojít před více než pěti lety. Rozsudek, kterého se domáhá, není s to do minulých práv a povinností nikterak zasáhnout. Žalovaná není vlastníkem bytové jednotky a rozsudek, jehož vydání se žalobkyně domáhá, by nebyl s to jakkoliv ovlivnit skutečnost, že žalovaná nemůže s jednotkou nikterak disponovat. Žalobkyně v předmětném bytě žije, byt patří jejímu bratrovi. Ten ji v bytě nechává žít a dostává od ní za to peněžní plnění. Je tedy zjevné, že žalobkyně má nyní užívací právo k bytu, bez ohledu na to, zda bylo ujednáno smlouvou písemnou, ústní anebo konkludentně. Jestliže žalobkyně uvádí, že se ve svém vysokém věku ocitá v nejistotě, zda jí vlastník bytu nepošle na ulici, pak je zcela zjevné, že jistoty nemůže dosáhnout žádným rozsudkem zavazujícím žalovanou, která předmětný byt nevlastní a nemůže nikterak ovlivnit nakládání s ním. Žádný rozsudek v tomto řízení není s to zvýšit právní jistotu žalobkyně vzhledem k předmětnému bytu, neboť nebude zavazovat vlastníka bytu, jenž není účastníkem řízení. Není rovněž pravdou, že by určení existence nájemního vztahu v minulosti bylo s to otevřít žalobkyni možnost uplatňovat nějaké nové nároky vůči žalované vzhledem k privatizaci bytu před pěti lety. Nejenže žaloba žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy o převodu byla rovněž zamítnuta (řízení sp. zn. [spisová značka]), ale je navíc zjevné, že jakýkoliv nárok žalobkyně vůči žalované na plnění ve vztahu k tvrzeným právům žalobkyně v roce [rok] byl již promlčen. Námitku promlčení žalovaná v tomto řízení z opatrnosti rovněž uplatnila, byť žádné plnění nebylo žalováno. Z odvolání lze dovodit, že žalobkyně je toho názoru, že byt, jehož zapsaným vlastníkem je její bratr, měl být převeden na ni, tj. měl by být ve vlastnictví jejím. Již z toho je zjevné, že prostředkem k dosažení takového cíle nemůže být žaloba proti nevlastníkovi jednotky směřující k určení, že k určitému datu v minulosti existovalo nájemní právo žalobkyně k jednotce. Takové určení by nemělo žádný dopad na otázku vlastnictví jednotky ani by nemohlo být podkladem pro její další řešení. Konstrukce, podle které by případný úspěch žaloby nesměřoval ke změně vlastnictví bytu, ale k jakémusi odškodnění žalobkyně žalovanou za tvrzenou historickou křivdu, nemá oporu v platných právních předpisech. Smyslem zákonné úpravy naléhavého právního zájmu je právě to, aby si žalobce nemohl u soudu„ objednat posudek“, který není s to bezprostředně vést ke změně právních poměrů účastníků řízení. V tomto případě by rozsudek, jehož vydání se žalobkyně domáhá, nejenže nezaložil žádnou právní povinnost, ale nemohl by se stát ani podkladem pro žádné jiné řízení či rozhodnutí. Žalovaná považovala za zcela správný rovněž výrok o náhradě nákladů řízení, který soud v tomto případě precizně odůvodnil. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 851/07, uvedla, že náhrada nákladů řízení plní dvě významné funkce, a to funkci preventivní a sankční. Zatímco sankční reaguje na situaci, kdy je účastník, který je v právu, nucen své právo na své náklady bránit, funkce preventivní má zabránit nedůvodnému zahajování sporů. Žalovaná se ztotožnila s odůvodněním nákladového výroku, podle něhož je povinnost nahradit žalované náhrady náklady řízení žalobkyni uložena právě pro uvedené„ sudičství“, tj. opakované nedůvodné zahajování bezdůvodných řízení se stejným či obdobným předmětem.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

9. Již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. [spisová značka], bylo vysloveno, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, a dále, že žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. (v tehdejším znění, jež se neliší od dnešního) nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (v tehdejším znění). Uvedené rozhodnutí je použitelné i za současné právní úpravy představované ustanovením § 80 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, a to právě proto, že znění tohoto ustanovení (a s ním i jeho význam, systematika, smysl a účel) s novelou provedenou [ustanovení pr. předpisu] nedoznalo změny oproti stavu před touto novelizací. Uvedené potvrzuje četná judikatura Nejvyššího soudu, která judikaturní závěry vyslovené rozhodnutím [spisová značka] přebírá a dále rozvíjí.

10. Z uvedeného plyne, že určovací návrh má preventivní povahu, je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než jeho právní postavení bylo porušeno, v situaci, kdy je tu konkrétní chování žalovaného, které nasvědčuje úmyslu žalovaného porušit právo žalobce nebo způsobit žalobci újmu na jeho právním postavení (viz rovněž stanovisko Ústavního soudu sp. [značka automobilu] [ústavní nález]). Právě v poskytnutí preventivní ochrany žalobci spočívá rozdíl určovacího návrhu od návrhu na plnění povinnosti, jehož uplatnění přichází v úvahu tehdy, když bylo právo žalobce porušeno, takže jeho cílem je reparace. Jakmile již bylo právo žalobce porušeno, ztrácí prevence (v podobě určování práva či právního poměru) jakýkoliv smysl a žalobce již nemůže mít žádný právní zájem na určování daného práva, nýbrž má už jedině zájem na odstranění následků porušení práva, tedy na plnění. Pak se může v rámci žaloby na plnění zkoumat otázka existence práva či právního poměru jako otázka předběžná, ale už není vlastním předmětem řízení. Soudní praxe dovodila, že naléhavý právní zájem musí existovat u žalobce nejen v době podání žaloby, ale i v době, kdy soud vyhlašuje rozsudek, což ostatně plyne i z ustanovení § 154 odst. 1, podle něhož je pro rozsudek vždy rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

11. Přeneseno do poměrů projednávané věci, je naprosto jednoznačné, že žalobkyně na požadovaném určení nemůže mít a nemá naprosto žádný právní zájem, ať už jej v průběhu řízení (a znovu v rámci podaného odvolání) opodstatňovala různými tvrzeními či očekáváními spojenými s případným úspěchem jejího žalobního požadavku. Soud prvního stupně nepochybil, pokud dokazování v projednávané věci zaměřil k prokázání naléhavého právního zájmu a jiné dokazování neprováděl.

12. Odvolací soud shrnuje, že žalobkyně svou žalobu staví na tvrzení, že žalovaná městská část postupovala protiprávně, když nabídla předmětný byt v roce [rok] k odkupu bratru žalobkyně [příjmení] [příjmení] jakožto tehdejšímu nájemci bytu, aniž by tak učinila vůči žalované, jejíž právní postavení nájemkyně žalovaná nevzala v potaz; přičemž z tohoto skutkového základu konstruuje určovací (deklaratorní) nárok, že sama žalobkyně byla v rozhodném období nájemkyní bytu – přičemž očekávání s tím spojená (naléhavý právní zájem) žalobkyně spatřuje v tom, že se tak vyjasní (právně deklaratorně) její postavení ke dni privatizace bytu coby jeho nájemkyně a bude mít tak právní podklad pro případnou náhradu škody podloženou s tvrzeným protiprávním postupem žalované, případně právní podklad pro poskytnutí bytové náhrady k zajištění dalšího bydlení žalobkyně a uspokojení její bytové potřeby„ z bytového fondu žalované“.

13. Odvolací soud konstatuje, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je správný v jeho závěru, že žalobkyně žádný takový naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemá, a v tom co sama tvrdí, ani mít nemůže. Podstatné z pohledu odvolacího soudu je to, že v daném případě jakékoliv právo žalobkyně spojené s privatizací (prodejem) předmětného bytu (bytové jednotky), či s poskytnutím nějaké bytové náhrady spojené s ukončením jejího tvrzeného práva nájmu bytu, bylo porušeno již v minulosti (nejpozději ke dni [datum], kdy byla uzavřena smlouva o koupi bytu mezi žalovanou a bratrem žalobkyně [příjmení] [příjmení]), jakákoliv preventivní deklarace existence jejího nájemního práva v žalobou vymezeném období na tom nemůže nic změnit a žádné právní nároky vůči žalované založit. Jde přesně o situaci předvídanou shora citovanou judikaturou, kdy porušení práva již nelze předejít navrženým určením existence nájemního práva žalobkyně k tomuto dni, smysl mohla mít jedině reparace v podobě odškodnění žalobkyně za tvrzené protiprávní jednání žalované. Té se však žalobkyně nedomáhá (možná i při vědomí promlčení takových nároků na náhradu škody), přitom právě v rámci žaloby o náhradu škody (jež má z hlediska prejudiciálního posouzení existence práv žalované k předmětnému bytu ve vztahu k případnému petitornímu nároku na plnění rovněž deklaratorní charakter) by bylo možno se zabývat věcně materiální podstatou takového nároku, zda tu bylo nějaké nájemní právo žalované k předmětnému bytu, zda bylo právní povinností žalobkyně nabídnout jí byt k odkupu, zda nějakým zákonem předvídaným způsobem skončil nájemní poměr žalobkyně k bytu a zda s tím byla spojeno právo na poskytnutí bytové náhrady. A právě k takové žalobě o případnou náhradu škody spojené s tvrzeným protiprávním jednáním žalované by byla žalovaná zajisté i pasivně legitimována.

14. Ve vztahu k žalované městské části lze rovněž potvrdit jako správný závěr soudu prvního stupně, že zde není vztah pasivní věcné legitimace k požadovanému určení, má-li být podloženo tvrzením o naléhavém právním zájmu spojeném s bydlením (uspokojováním bytové potřeby žalobkyně) v předmětném bytě. Žalovaná nemá k předmětnému bytu žádná práva, jeho vlastníkem je bratr žalobkyně [příjmení] [příjmení], žalovaná nemá žádnou právní možnost, jak umožnit žalované bydlení v předmětném bytě a požadované určení (ve vztahu k žalované) by žádné právo žalobkyně k bydlení v bytě nezaložilo. Má-li žalobkyně za to, že je stále nájemkyní předmětného bytu (což implikují její argumenty, jež se objevují i v odvolání, podle nichž by navrženým určením bylo postaveno najisto, že„ nájemní právo žalobkyně dále trvalo“, že„ žalovaná poškodila žalobkyni protiprávním jednáním a žalobkyně by mohla žádat o úhradu vzniklé škody po žalované či o uspokojení své bytové potřeby zprostředkováním bytové náhrady z bytového fondu strany žalované“), pak práva spojená s bydlením v bytě bylo třeba uplatnit vůči vlastníkovi bytu Ing. [příjmení], opřená o právní titul založený § 2221 odst. 1 o. z., podle něhož se změnou vlastnického práva k bytu přešla i práva z nájemního vztahu žalobkyně k bytu; k tomu však žalovaná legitimována není, z takového vztahu by byl legitimován Ing. [příjmení], který se stal vlastníkem bytu (bytové jednotky), ten zas není účastníkem tohoto řízení.

15. Přitom ani není jasné, jaká práva spojená s bydlením žalovaná dovozuje vůči žalované, jež by se měla pojit s případnou existencí nájmu žalobkyně předmětného bytu či s jeho ukončením, hovoří-li žalobkyně o poskytnutí bytové náhrady či uspokojení bytové potřeby žalobkyně z bytového fondu žalované, lze jen připomenout, že nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dnem [datum], byl institut bytových náhrad z nové úpravy občanského práva vypuštěn, zákon možnost přiznat bytovou náhradu při skončení nájemního vztahu k bytu vůbec neobsahuje, bytové náhrady nejsou zákonem definovány. Ani případná deklarace soudním rozhodnutím, že do [datum] žalobkyni svědčilo nájemní právo k předmětnému bytu, by žádné právo k zajištění náhradního bydlení nezaložilo (a to ani z hlediska aplikace přechodných ustanovení týkajících se nájmu – viz § [číslo] o. z). Ani v tom naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení spatřovat nelze.

16. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek dle [ustanovení pr. předpisu] považuje za věcně správný, proto jej ve výroku I o věci samé potvrdil.

17. Jde-li o výrok II napadeného rozsudku o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně, odvolací soud shledal odvolání žalobkyně důvodným, šlo-li o její námitky proti výši uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně správně uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované podle výsledku řízení ([ustanovení pr. předpisu], když žalobkyně nebyla v řízení úspěšná; odvolací soud se však neztotožnil s tím, že v tomto případě měla být výše náhradové povinnosti stanovena dle [ustanovení pr. předpisu], o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to ani s ohledem na preventivní funkci náhradové povinnosti proti nežádoucímu„ sudičství“; odvolací soud i při vědomí toho, že jde již (nejméně) o třetí žalobu žalobkyně vůči žalované pramenící ze vztahů k předmětnému bytu neshledává důvod odhlédnout od nálezové judikatury Ústavního soudu ve vztahu k nahrazování nákladů řízení u velkých„ institucionálních“ žalobců typu státu, statutárních měst, [anonymizováno], atp., u nichž lze předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna samostatně kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Za této situace odvolací soud v tomto konkrétním případě nenachází důvody, proč se odchýlit od shora uvedené konstantní a jednotné judikatury [anonymizováno] a Nejvyššího soudu a uzavírá, že zastoupení advokátem na straně žalované nebylo v této věci účelné, neboť ta je dostatečně personálně i materiálně vybavena k hájení svých záležitostí, přičemž v tomto případě jde o záležitost pro žalovanou obvyklou, nijak se nevymykající její běžné právní agendě. Přitom nebyly shledány žádné okolnosti případu, jež by opodstatňovaly vynaložení nákladů na zastoupení advokátem ve smyslu shora citované judikatury (že by šlo o právní problematiku přímo nesouvisející s činností žalované, či jinak obtížnou, dosud neřešenou, atd.); a jak uvedeno výše, ani že by bylo namístě sankcionování sudičství. Odvolací soud proto změnil napadený výrok II rozsudku soudu prvního stupně a stanovil výši náhradové povinnosti částkou [částka], tvoří ji tři paušální náhrady hotových výdajů po [částka] za vyjádření k žalobě, přípravu na jednání a účast na jednání soudu prvního stupně ([ustanovení pr. předpisu], § 1 odst. 3 písm. a), b), c), [ustanovení pr. předpisu].

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu žalované v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1, [ustanovení pr. předpisu], když žalobkyně se svým odvoláním ve věci samé neuspěla. Výše nákladů odvolacího řízení dosáhla [částka] a tvoří ji tři paušální náhrady hotových výdajů po [částka] za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání a účast na jednání odvolacího soudu ([ustanovení pr. předpisu], § 1 odst. 3 písm. a), b), c), [ustanovení pr. předpisu].