o vypořádání podílového spoluvlastnictví

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně vypořádal společného jmění manželů tak, že osobní automobil [název], registrační značky[Anonymizováno][SPZ], přikázal do výlučného vlastnictví žalované, každému z účastníků přikázal 15% obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba]., čímž potvrdil stav zapsaný v obchodním rejstříku, a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 Kč jako vypořádání hodnoty automobilu (výroky I až III). Žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce po dílčích úpravách žalobního návrhu (změn ve formě rozšíření a částečného zpětvzetí) domáhal vypořádání společného jmění manželů (dále i jako „SJM“), k jehož zániku došlo právní mocí rozvodového rozsudku účastníků dne 30. 3. 2020. Požadoval, aby předmětný automobil byl přikázán do vlastnictví žalované s povinností vyplatit mu vypořádací podíl 100 000 Kč, a rovněž jí byl přikázán celý 30% obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba]., se závazkem zaplatit mu přiměřenou finanční kompenzaci, a dále aby soud zohlednil a vypořádal jeho investice v minimální výši 6 000 000 Kč do výlučného majetku žalované i společné užitky z pronájmů nemovitostí ve výši 989 500 Kč.

3. Žalovaná souhlasila pouze s přikázáním automobilu, jehož hodnotu odhadla rovněž na 200 000 Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobní požadavky odmítla jako šikanózní. Namítla, že 30% obchodní podíl nabyli oba účastníci za trvání manželství rovným dílem (každý v rozsahu 15 %), což odpovídá zápisu v obchodním rejstříku, a tedy není důvod je vypořádávat. Rovněž se ohradila proti tvrzeným investicím do jejího výlučného majetku s tím, že prostředky na rekonstrukci nepocházely ze společného jmění manželů ani z výlučného majetku žalobce a nárok na vypořádání užitků z pronájmů byl uplatněn opožděně.

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, zprostředkovaných účastníkům pod body 5. až 43. odůvodnění napadeného rozsudku a shrnutých do skutkového a právního závěru v bodech 60. až 65. odůvodnění, která není třeba v zájmu stručnosti rozsudku odvolacího soudu opakovat, a odvolací soud tak na ně plně odkazuje.

5. Zjištěný skutkový stav posoudil zejména podle § 3028 odst. 2, § 709, § 736, § 740 až § 742 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že z majetkových hodnot, které žalobce požadoval vypořádat, byly součástí společného jmění automobil v hodnotě 200 000 Kč, využívaný výlučně žalovanou (mezi účastníky nesporné), a 30% obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba]., který každý z účastníků nabyl za trvání manželství v rozsahu 15 %, což se projevilo i v navýšení jejich podílů zapsaných v obchodním rejstříku. Uvedl, že není na místě se od tohoto stavu odchylovat, když i v případě, že by vyhověl návrhu žalobce na přikázání celého společného 30% podílu, žalovaná by nepřestala být společníkem firmy a opačně, pokud by žalobkyně získala celý vypořádávaný podíl, žalobce by zůstal spoluvlastníkem firmy, tedy by nedošlo k definitivnímu vypořádání poměrů v této obchodní společnosti (v případě přikázání celého 30% podílu žalobci by žalobkyni zůstalo 45 % společnosti a pokud by vypořádávaný podíl získala žalovaná, pak by žalobce nadále držel 30 % podíl). O předmětném automobilu rozhodl podle shodného návrhu stran (požadavku obou účastníků), když ho přikázal do vlastnictví žalované jako jeho dosavadní výhradní uživatelce a polovinu jeho nesporné obvyklé ceny jí uložil zaplatit žalobci jako vypořádací podíl (100 000 Kč jako polovinu z 200 000 Kč).

6. Ve vztahu k ostatním žalobcem tvrzeným hodnotám dospěl k závěru, že nemohou být součástí rozsudečného vypořádání společného jmění. Důvodem je skutečnost, že nárok na vypořádání užitků z pronájmů nemovitostí žalobce uplatnil až po uplynutí tříleté lhůty, a proto soud dle § 741 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o něm nerozhodoval, přičemž odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008. K žalobcem tvrzeným investicím do výlučného majetku žalované uvedl, že v řízení nebyly prokázány žádné investice ze SJM do nemovitosti žalované, a tedy nemohly být předmětem vypořádání. Soud proto vypořádal pouze předmětný automobil a obchodní podíl; o zbylých žalobcem tvrzených majetkových hodnotách nerozhodoval s tím, že nemohou být předmětem soudního vypořádání. Nákladový výrok odůvodnil poukazem na charakter sporu iudicium duplex, tedy tím, že v tomto řízení nelze hodnotit úspěch či neúspěch účastníků, když rozhodnutí o vypořádání zaniklého společného jmění je činěno v zájmu obou stran sporu.

7. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci včasné odvolání. Žalobce vytkl soudu prvního stupně, že bez řádného důkazního zhodnocení odmítl uznat existenci společných milionových vnosů, ačkoli zjistil, že za trvání manželství byla nemovitost žalované rozsáhle rekonstruována. Akcentoval, že pokud nebylo možné přesně identifikovat původ prostředků použitých na rekonstrukci, bylo třeba zohlednit zásadu zákazu bezdůvodného obohacení a připustit alespoň částečné vypořádání na základě zásady in dubio mitius, tedy v pochybnostech mírněji ve prospěch strany, která mohla být nevhodným vedením řízení znevýhodněna. Navrhl proto, aby dotčený prvostupňový rozsudek odvolací soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání.

8. Žalovaná opravný prostředek směřovala výhradně proti nákladovému výroku (IV). Namítla, že v daném případě bylo na místě přiznat jí plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce vedl řízení šikanózně, obstrukčně a nekonstruktivně, v jeho průběhu opakovaně měnil žalobní návrh, podával zmatečná a vzájemně rozporná podání, nedodržoval lhůty stanovené soudem, a řízení tak trvalo více než 3,5 roku. Byla proto nucena vynaložit značné finanční prostředky, čas i energii na obranu proti nekonzistentním žalobním tvrzením a z nich vyplývajících neoprávněných nároků, které žalobce uplatnil buď opožděně nebo je následně bral zpět. Navrhla proto, aby odvolací soud nákladový výrok IV změnil tak, že jí přizná plnou náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložila na svou obranu.

9. Oba účastníci ve vyjádřeních k odvolání protistrany vyvraceli odvolací výhrady druhého účastníka, přičemž setrvali na svých dosavadních stanoviscích, popřípadě opakovali či parafrázovali ty části napadeného rozhodnutí, které podporovaly jejich postoje.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání účastníků nejsou důvodná.

11. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázané a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na ně odkazuje.

12. Soud správně aplikoval příslušná ustanovení občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), když společné jmění manželů vzniklé za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, se do 31. 12. 2013 řídilo úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb.; po 1. 1. 2014 se však řídí již úpravou v zákoně 89/2012 Sb., pouze s korektivem obsaženým v § 3028 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Protože v dané věci zaniklo SJM účastníků po 1. 1. 2014 a až po účinnosti o. z. vzniklo účastníkům právo domáhat se vypořádání SJM rozhodnutím soudu (§ 736 věta první, § 740 a § 765 odst. 2 o. z.), podléhá režim jeho vypořádání soudem již příslušným ustanovením o. z. (zejména § 736 a násl. o. z.).

13. Závěru o nemožnosti se zabývat společnými užitky z pronájmů nemovitostí ve výši 989 500 Kč, které žalobce navrhl do vypořádaní společného jmění zahrnout až po uplynutí tří let od právní moci rozvodu manželství, nelze nic vytknout, když plně odpovídá znění ustanovení § 741 o. z.

14. Odvolací námitky, směřující proti závěru, že tvrzené vnosy do výhradního majetku žalované (náklady na rekonstrukci její nemovitosti) nelze vypořádat, když nebyly činěny ze společných finančních prostředků manželů (prostředků náležejících do SJM), nejsou rovněž opodstatněné. Soud prvního stupně se tímto žalobcovým požadavkem důkladně zabýval a poskytl mu i příslušná procesní poučení (§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř.) v situaci, kdy jeho tvrzení nebyla dostatečně konkrétní ani důkazně podložená.

15. Lze přisvědčit soudu prvního stupně, že bylo na žalobci, aby prokázal, z jakých prostředků byla financována rekonstrukce nemovitosti žalované, resp. zda tímto účelem byly investovány prostředky ze SJM, kdy a jaké. Bez významu tak není skutečnost, že žalobce v průběhu řízení změnil svá do té doby jednoznačná tvrzení ohledně původu těchto peněz. Nejprve uvedl, že finanční investice pocházely z jeho výlučného majetku nabytého před manželstvím (šlo o jeho úspory v rozsahu nejméně 6 000 000 Kč), a později v reakci na obranu žalované a s ním korespondujícím předběžným právním názorem prvostupňového soudu o nemožnosti jejich vypořádání v tomto soudním řízení, počal tvrdit, že tento majetek nejprve vložil do společného jmění.

16. Toto nové tvrzení nebylo v řízení prokázáno, když žalobce neuvedl, jakým způsobem tento svůj majetek zahrnul do SJM, a naopak soud vzal z přehledu finančních produktů účastníků za prokázané, že žádné mnohamilionové peněžité vnosy do společného jmění žalobce neučinil, a že ze společných finančních prostředků, či výnosů z finančních produktů účastníků nebyla rekonstrukce hrazena.

17. Správný je závěr prvostupňového soudu, že žalobcovy investice do výlučného majetku žalované nelze do soudního vypořádání společného jmění zahrnout, když majetek nabytý před svatbou zůstává výlučným majetek manžela i po uzavření manželství (§ 742 odst. 1 o. z.).

18. Za situace, kdy žalobce neuvedl, že by se účastníci dohodli na rozšíření rozsahu společného jmění dle § 716 a násl. o. z., kterým by jeho dosavadní výlučné prostředky se staly součástí společných majetkových hodnot, ze kterých by byla nákladná rekonstrukce nemovitosti žalované hrazena, nebyl důvod pro vypořádání vnosů dle § 742 odst. 1 písm. b) o. z. V rámci konečného rozhodnutí proto soud nepochybil, když nevypořádával žádné společné prostředky manželů investované do výlučného majetku jednoho z nich [písm. b], ani vnosy jednoho z manželů do jejich společného jmění [písm. c)].

19. Vzhledem k tomu, že v řízení nebyly tvrzeny žádné relevantní důvody pro odklon od principu rovnosti podílů (pro tzv. „disparitu podílů“) při vypořádání předmětného automobilu a 30 % obchodního podílu, postupoval soud prvního stupně správně, když tyto majetkové hodnoty rovnoměrně rozdělil, a tedy podíly obou manželů na vypořádaném jmění dle § 742 odst. 1 písm. a) o. z. zachoval stejné.

20. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. meritorní výroky napadeného rozsudku ve znění opravného usnesení jako věcně správné potvrdil.

21. Stejně postupoval i ve vztahu k akcesorickému nákladovému výroku, když nepřiznání nákladů řízení je plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu (stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚSst. 59/23), které sjednotilo dosavadní nejednotnou praxi ohledně náhrady nákladů řízení v řízeních majících povahu iudicii duplicis (např. zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vypořádání SJM). Úvahy soudu prvního stupně, na jejichž základě uzavřel, že nejsou splněny mimořádné podmínky pro uložení povinnost hradit náklady řízení druhé straně sporu, ve kterém nelze posuzovat úspěch či neúspěch jednoho z účastníků sporu, jsou správné, dostatečně odůvodněné, a odvolací soud i na tuto část odůvodnění plně dokazuje. Je možné souhlasit s tím, že jednání žalobce i jím zvolený procesní postup nelze hodnotit jako jednoznačně šikanózní, vedený zlým úmyslem, ale spíše jako důsledek nedostatečné orientace v právu a jeho subjektivního pocitu křivdy.

22. Shodným způsobem postupoval odvolací soud i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, kdy pro povahu sporu (iudicii duplicis) jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal, když v tomto stádiu řízení nejsou dány žádné důvody pro opačný mimořádný postup (absentuje zlý úmysl, šikanózní či obstrukční charakter jednání jednoho z účastníků).