o určení splátky jistiny dluhu

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že mezi žalobkyní a žalovanou nevznikl právní vztah úvěrujícího a úvěrovaného z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] z důvodu její absolutní neplatnosti ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (výrok I), dále zamítl žalobu na určení splatnosti zbývající jistiny z neplatného úvěru poskytnutého žalovanou žalobkyni ve výši 10 000 Kč tak, že tato částka bude splácena ve dvaceti měsíčních splátkách po 500 Kč, a to vždy k 25. dni v kalendářním měsíci, počínaje kalendářním měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok II) a současně rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že mezi účastnicemi nevznikl právní vztah úvěrujícího a úvěrovaného ze smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu její absolutní neplatnosti. Současně žalobkyně požadovala určit, že jistina z neplatného úvěru poskytnutého jí žalovanou na základě této smlouvy, tedy částka 10 000 Kč, je splatná ve dvaceti měsíčních splátkách po 500 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že jako spotřebitel, a tedy slabší smluvní strana, uzavřela se žalovanou smlouvu, na jejímž základě se žalovaná zavázala, že žalobkyni poskytne peněžní prostředky do výše úvěrového rámce až 30 000 Kč a žalobkyně se zavázala poskytnuté prostředky žalované vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně skutečně čerpala částku 10 000 Kč, přičemž výše úrokové sazby byla ve smlouvě sjednána na 40 % měsíčně, roční procentní sazba nákladů (RPSN) dosahovala výše 5529,83 %. Žalobkyně zjistila, že splácení úvěru je nad její síly, požádala proto žalovanou o smírné vyřešení věci, přičemž s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy navrhla vrácení pouze dosud nesplacené jistiny dluhu. Žalovaná v reakci na žádost žalobkyně sice odmítla závěry o neplatnosti smlouvy, přesto však navrhla, aby žalobkyně zaplatila zbývající dlužnou částku 10 000 Kč s 10% navýšením, celkem tedy 11 600 Kč, přestože podle žalované se celková výše nedoplatku rovnala částce 23 595,50 Kč. Žalobkyně s touto nabídkou nesouhlasila a navrhla vrácení toliko částky odpovídající nesplacené jistině dluhu, a to ve splátkách 500 Kč měsíčně. Žalovaná poté předložila žalobkyni návrh dohody o narovnání, ten však nijak nereflektoval požadované účelně vynaložené náklady na její právní zastoupení. Protože i přes opakované urgence žalobkyně mezi stranami nedošlo k dohodě, byla podána žaloba.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, potvrdila však okolnosti uzavření úvěrové smlouvy i její obsah a poukázala na skutečnost, že před uzavřením smlouvy provedla posouzení úvěruschopnosti žalobkyně. Popsala jednání s žalobkyní o úhradě dluhu, v jehož průběhu jí vyšla vstříc tím, že navrhovala odpuštění příslušenství úvěru v případě, že žalobkyně uhradí jeho jistinu ve výši 10 000 Kč a 10 % z aktuální výše smluvního úroku, celkem tedy částku 11 600 Kč. Žalobkyně tento návrh neakceptovala, navrhla splatit pouze poskytnutou jistinu, a to ve splátkách po 500 Kč měsíčně. Žalovaná proto zaslala žalobkyni návrh dohody o narovnání zcela odpovídající požadavkům žalobkyně, na který však žalobkyně ani přes opakované urgence žalované již nereagovala.

4. Žalovaná podanou žalobu považovala za účelovou, zjevně nedůvodnou a šikanózní, zejména však namítala, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalovaná totiž měla zájem o smírné řešení věci a hodlala ji vyřešit mimosoudně, když vyslovila souhlas se splacením pouze dlužné jistiny úvěru, a to ve splátkách, jejichž výši navrhla žalobkyně. Požadavek žalobkyně na určení, aby byla povinna zaplatit částku 10 000 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně, proto považovala za nesmyslný a nedůvodný, neboť s přesně takovým způsobem úhrady dluhu žalovaná souhlasila a opakovaně vyzývala žalobkyni k uzavření dohody o narovnání, jejímž předmětem by bylo přesně takovéto ujednání. Žalovaná přitom nesporovala, že žalobkyně měla vrátit pouze jistinu dluhu ve výši 10 000 Kč, mezi účastnicemi řízení tudíž neexistoval žádný spor. Namítala rovněž nedostatek své věcné pasivní legitimace s odůvodněním, že žalobkyně se po ní nedomáhá splnění žádné hmotněprávní povinnosti, neboť žalobou na určení splátek jistiny zavazuje toliko sebe. Ustanovení zákona na ochranu spotřebitele, ze kterého žalobkyně v žalobě vychází, upravuje situaci, kdy mezi účastníky existuje spor o vrácení jistiny a soud rozhoduje o jejím splacení. Taková situace však v předmětném řízení nenastala, neboť žalovaná ještě před jeho zahájením předložila žalobkyni dohodu o narovnání, která upravovala jak výši bezdůvodného obohacení, tak i splatnost dluhu ve formě splátek, a to v souladu s tím, čeho se žalobkyně nyní v řízení domáhá. K uzavření dohody tudíž nedošlo jen z důvodu na straně žalobkyně. Při jednání účastnic byl sporný pouze požadavek žalobkyně na úhradu jí vzniklých nákladů právního zastoupení ve výši 5 400 Kč, který žalovaná odmítla jako nedůvodný, neboť svým chováním nezavdala příčinu k zahájení soudního řízení, měla zájem plně vyhovět protistraně a pouze odmítla zahrnout náhradu neúčelně vynaložených nákladů právního zastoupení do návrhu dohody o narovnání. Jediným smyslem a účelem podané žaloby je podle žalované zájem právní zástupkyně žalobkyně na přiznání náhrady nákladů řízení.

5. Soud prvního stupně svá skutková zjištění podrobně popsal pod body 4. až 13. odůvodnění napadeného rozsudku, která není z důvodu stručnosti třeba opakovat, z nichž vyplývá jeho skutkový závěr, že účastnice řízení spolu uzavřely smlouvu, ve které se žalovaná zavázala poskytnout žalobkyni peněžní prostředky do výše úvěrového rámce 30 000 Kč, přičemž úroková sazba byla smluvními stranami sjednána ve výši 40 % měsíčně a RPSN bylo sjednáno ve výši 5529,83 %. Žalovaná na základě této smlouvy poskytla žalobkyni částku 10 000 Kč, přičemž úvěruschopnost žalobkyně posuzovala pouze z výplatních pásek a z údajů získaných přímo od žalobkyně. Na základě jednání mezi účastnicemi, v jehož průběhu žalobkyně namítla neplatnost smlouvy, byla žalovaná připravena akceptovat návrh žalobkyně, podle kterého žalobkyně vrátí žalované pouze nesplacenou jistinu ve výši 10 000 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně, a to za předpokladu, že bude tuto částku řádně splácet. Žalovaná přitom nadále trvala na platnosti smlouvy a v rámci narovnání odmítla zaplatit žalobkyní požadované náklady vzniklé v průběhu předžalobního jednání mezi účastnicemi.

6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a podle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a nejprve uzavřel, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení neexistence právního vztahu úvěrujícího a úvěrovaného z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná, jak plyne z písemné komunikace mezi účastnicemi, ale i z jejího postoje v průběhu soudního řízení, sice nakonec akceptovala uhrazení toliko poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč (za předpokladu řádného plnění splátkového kalendáře), a to ve splátkách navržených žalobkyní, avšak k dohodě mezi účastnicemi nedošlo, přičemž žalovaná i nadále trvala na platnosti úvěrové smlouvy. Měl tak za to, že je třeba postavit najisto platnost mezi stranami sjednané úvěrové smlouvy, což se může stát pouze autoritativním rozhodnutím soudu, na jehož základě bude stranám jednoznačně zřejmé, jaká práva a povinnosti pro ně ze smluvního vztahu plynou. Současně měl za splněnou podmínku, že žalobkyně nemá možnost domáhat se svých práv žalobou na plnění, neboť toto právo svědčí pouze žalované.

7. Po tomto základním vyjasnění soud prvního stupně posuzoval, zda smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastnicemi je platným právním jednáním a dospěl k závěru, že žalovaná (před uzavřením smlouvy) dostatečně nevyhodnotila úvěruschopnost žalobkyně, když vycházela pouze z jí poskytnutých údajů a několika výplatních lístků. Především však shledal, že ve smlouvě sjednaný úrok za poskytnutí úvěru ve výši 40 % měsíčně (480 % ročně) a sjednaná výše RPSN (5529,83 %) jsou v rozporu s dobrými mravy. Z toho dovodil, že smlouvu sjednanou s takto nemravně vysokými úroky lze považovat za absolutně neplatnou, přičemž k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu. Žalobě na určení, že mezi žalobkyní a žalovanou nevznikl právní vztah úvěrujícího a úvěrovaného z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu její absolutní neplatnosti, proto zcela vyhověl.

8. Soud prvního stupně se poté zabýval i druhým uplatněným nárokem, u něhož však dovodil, že žalobkyně nemá na určení splátek dluhu naléhavý právní zájem. Uvedl totiž, že spotřebitel se může domáhat určení, jaká je doba odpovídající jeho možnostem na vrácení poskytnuté jistiny pouze v případě, je-li o tom mezi smluvními stranami spor. V řízení však bylo prokázáno, že mezi účastnicemi takový spor není, neboť žalovaná v písemné korespondenci se žalobkyní navržené měsíční splátky ve výši 500 Kč akceptovala, což jednoznačně vyplývalo i ze žalovanou zaslaného návrhu dohody o narovnání. Na této akceptaci žalovaná setrvala i po zahájení řízení, platí tedy závěr, že obě účastnice se shodly na tom, že splácení dluhu po splátkách 500 Kč měsíčně odpovídá možnostem žalobkyně; z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu v této části zamítl.

9. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť každá z účastnic byla ve věci úspěšná jen z jedné poloviny, a proto má každá nést vlastní náklady řízení.

10. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to jen v rozsahu jeho výroku I, podala žalovaná odvolání, v němž zopakovala průběh předžalobních jednání s žalobkyní. Ta započala námitkou neplatnosti smlouvy vznesenou právní zástupkyní žalobkyně, která současně požadovala zaplacení nákladů právního zastoupení ve výši 5 400 Kč. S tím žalovaná nesouhlasila, požadovala zaplacení částky 11 600 Kč, žalobkyně reagovala žádostí o zaslání splátkového kalendáře na uhrazení jistiny, přičemž i nadále trvala na zaplacení nákladů právního zastoupení. Žalovaná zaslala návrh dohody o narovnání, který odpovídal požadavkům žalobkyně, na ten však žalobkyně ani po několika urgencích nereagovala a následně podala předmětnou žalobu. V řízení vydaný rozsudek proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil, že ve věci je dán naléhavý právní zájem na určení. V té souvislosti žalovaná poukázala na aktuální rozhodovací činnost několika pražských obvodních soudů a také Městského soudu v Praze.

11. Žalovaná dále uvedla, že byla nakloněna smírnému řešení, v jehož rámci by žalobkyně uhradila pouze jistinu dluhu, aniž by platila jakéhokoli příslušenství. K dohodě nedošlo pouze z důvodu na straně žalobkyně, která namísto uzavření dohody podala žalobu. Určení neexistence právního vztahu z uzavřené smlouvy proto nemůže nic změnit na skutečnosti, že žalobkyně bude povinna vrátit žalované jistinu, což ostatně potvrdil i soud prvního stupně. Jedinou spornou otázkou v rámci mimosoudních jednání byla úhrada nákladů právního zastoupení. Ty však nemohou být považovány za účelné, pokud jsou vynaloženy ve sporech, které neslouží k dovolání se ochrany práv, nýbrž jako obchodní a podnikatelská činnost produkující zisk. Protože žalobkyně vedla spor od počátku pouze z důvodu přiznání náhrady nákladů právního zastoupení, nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, zda právní vztah mezi účastnicemi vznikl. Napadený rozsudek není způsobilý vytvořit pevný základ vztahu mezi účastnicemi, neslouží potřebám praktického života a neodstraňuje spor mezi nimi, když již dříve žalovaná souhlasila s tím, že žalobkyně uhradí pouze jistinu úvěru a nebude po žalobkyni požadovat příslušenství; navíc žalobkyně mohla jistinu splácet ve splátkách dle vlastních možností. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v jeho výroku I změnil tak, že žalobu zamítne; zároveň požadovala přiznání náhrady nákladů řízení.

12. Žalobkyně se k odvolání žalované nevyjádřila.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalované shledal důvodným. Odvolací soud o odvolání rozhodl, aniž za tímto účelem nařizoval ústní jednání, neboť účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

14. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení, že mezi ní a žalovanou nevznikl právní vztah z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a zároveň požadovala určit, že splatnost jistiny tohoto úvěru ve výši 10 000 Kč bude splácena ve dvaceti měsíčních splátkách po 500 Kč.

15. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

16. Odvolací soud především konstatuje, že s ohledem na právní kvalifikaci obou nároků, o které v řízení jde, se soud prvního stupně nejprve správně zaměřil na zkoumání otázky naléhavosti právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Ztotožňuje se s ním však pouze v závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení splátek dluhu z neplatné úvěrové smlouvy. Naopak nesouhlasí s jeho závěrem o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že mezi ní a žalovanou nevznikl právní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru.

17. Soud prvního stupně správně zhodnotil, že spotřebitel se podle ustanovení § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru může domáhat určení, jaká je doba odpovídající jeho možnostem na vrácení poskytnuté jistiny jen v případě, je-li o tom mezi smluvními stranami spor. Protože mezi účastnicemi takový spor neexistuje a nikdy ani neexistoval, neboť žalovaná žalobkyní navržené měsíční splátky dluhu z neplatné úvěrové smlouvy akceptovala, a tudíž se obě účastnice shodly na tom, že splácení dluhu ve splátkách 500 Kč měsíčně odpovídá možnostem žalobkyně jako spotřebitele, nemůže být ani dán naléhavý právní zájem žalobkyně na takovém určení.

18. Pokud jde však o žalobu na určení, že mezi účastnicemi nevznikl právní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu její neplatnosti, naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení být dán nemůže.

19. Určovací žaloba je totiž podle ustálené judikatury preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Kromě toho je určovací žaloba prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Není proto opodstatněna zpravidla tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

20. V projednávané věci soud prvního stupně dovodil naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neexistence smluvního vztahu z toho, že žalovaná sice nakonec akceptovala uhrazení pouze poskytnuté jistiny dluhu ve výši 10 000 Kč, a to ve splátkách navržených žalobkyní, avšak nedošlo k dohodě mezi účastnicemi. Měl tudíž za to, že je potřeba autoritativním soudním rozhodnutím postavit najisto platnost úvěrové smlouvy, aby takové rozhodnutí vytvořilo pevný právní rámec vzájemných práv a povinností. Zároveň dovodil, že strany sice před podáním žaloby jednaly o narovnání sporných práv a povinností z neplatné smlouvy, žalovaná však její neplatnost odmítla uznat. Současně vyslovil závěr, že žalobkyně nemá možnost domáhat se svých práv žalobou na plnění, neboť toto právo svědčí pouze žalované.

21. Odvolací soud svůj závěr, že žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na určení neexistence smluvního vztahu, opírá o úvahu, že postavení žalobkyně nebylo ohroženo tím, že žalovaná v rámci předžalobních jednání odmítala výslovně uznat neplatnost úvěrové smlouvy, když zároveň nezpochybnila, že žalobkyně má na vypořádání smlouvy zaplatit pouze jistinu dluhu (navíc ve splátkách, jejichž výši sama navrhla).

22. Odvolací soud souhlasí s žalovanou, že k dohodě o úhradě dluhu žalobkyně nedošlo pouze proto, že se strany nedohodly na nákladech právního zastoupení, které měly žalobkyni vzniknout před podáním žaloby. Ztotožňuje se s ní i v tom, že žalobkyně od počátku vedla spor pouze o náhradu nákladů právního zastoupení, proto nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, zda právní vztah mezi účastnicemi vznikl.

23. Tato úvaha odvolacího soudu plně koresponduje se závěry Městského soudu v Praze, které byly vyjádřeny v rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka], v němž byla posuzována úvěrová smlouva uzavřená žalobkyní s jiným poskytovatelem úvěru, a to za situace, kdy předmětem žaloby byly obsahově prakticky totožné rozsudečné výroky jako je tomu v posuzovaném případě. O obsahově shodné žalobě, týkající se přímo žalované, potom rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], přičemž otázku naléhavosti právního zájmu žalobce na obdobném určení řešil shodně jako soud odvolací v tomto případě.

24. Protože nebyl dán naléhavý právní zájem žalobkyně ani na jednom z požadovaných určení, nebylo třeba, aby se soud prvního stupně zabýval neplatností úvěrové smlouvy. Jestliže totiž ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě nemá žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby. (…) Při nedostatku naléhavého právního zájmu soud nezkoumá ostatní věcné aspekty žaloby a žalobu zamítne [viz. Komentář Občanský soudní řád, 3. vydání (3. aktualizace, 2024): K. Svoboda].

25. Odvolací soud proto na základě předestřených důvodů změnil napadený výrok I rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobu zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 2 000 Kč, dále ze šesti účelně vynaložených úkonů právní služby po 3 700 Kč (převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě a vyjádření na výzvu soudu, účast na jednání dne [datum], účast na jednání dne [datum], podání odvolání) a 6 náhrad paušálních výdajů po 450 Kč dle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, přičemž odměna advokáta a náhrada jeho paušálních výdajů byly zvýšeny o 21% DPH. Celkové náklady žalované tak činí 32 129 Kč a byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

27. V odvoláním nenapadeném výroku II zůstal rozsudek soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen a nabyl samostatně právní moci (§ 206 o. s. ř.).