o odstranění stavby

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost odstranit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku stavbu bez čísla popisného a čísla evidenčního – garáž (dále jen „garáž“), stojící na pozemku parc. č. [číslo] (dále jen „pozemek“) o výměře 29 m² v katastrálním území [název] (výrok I) a dále jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 87 773 Kč (výrok II).

2. Takto rozhodl o požadavku žalobkyně na odstranění garáže, která je ve vlastnictví žalované a nachází se na pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Žalovaná nabyla garáž jako odúmrť po [jméno FO], jejím stavebníkem byl pan [jméno FO], patrně otec zemřelého [jméno FO]. Stavba garáže byla provedena na základě souhlasu odboru výstavby Obvodního národního výboru v [adresa] ze dne 18. 2. 1965, z něhož plyne, že pozemky, na kterých byla stavba provedena, byly svěřeny do správy organizace [název] [adresa] v souladu s ustanovením § 65 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, v tehdy platném znění. Tato organizace pak pozemky v souladu s ustanovením § 15 odst. 3 vyhlášky č. 117/1964 Sb., o správně národního majetku v tehdy platném znění, přenechala do dočasného užívání [jméno FO] pro osobní potřebu k přechodnému umístění garáže. Podle žalobkyně se proto jednalo o oprávněnou stavbu na cizím pozemku na základě práva, které bylo časově omezené. Žalovaná tudíž nemá k užívání pozemku ve vlastnictví žalobkyně žádný právní titul, žalobkyně proto nemusí strpět užívání pozemku žalovanou a požaduje odstranění garáže.

3. Žalovaná namítla, že stavba garáže byla povolena v roce 1965, z hlediska stavebně-právních předpisů jde o stavbu povolenou. Ani z hlediska stavebně-konstrukčního nevykazuje žádné závady, není proto důvod k jejímu odstranění. Jedná se o garáž v souvislé řadové zástavbě a její odstranění by mohlo vést k narušení statiky sousedních garáží, případně k dalším škodám. Poukázala také na to, že žalobkyně byla při získání pozemku srozuměna s tím, že se na něm nachází příslušným úřadem povolená stavba. Právnímu předchůdci žalované, respektive jeho otci, svědčil právní důvod ke zbudování garáže v době její výstavby a zásah do vlastnictví žalobkyně proto není zásahem neoprávněným. Občanskoprávní neoprávněnost se váže k okamžiku vzniku stavby, stavba tak musí být neoprávněná od počátku a k tomu, aby stavbu bylo možno považovat za neoprávněnou, nepostačuje ani případné dodatečné odpadnutí dřívějšího dovoleného titulu. Vlastník pozemku nemůže mít více práv než vlastník stavby, všechny formy vlastnictví jsou si rovny.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze shodných tvrzení účastníků a listinných důkazů zhodnocených v bodech 3. a 4. odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž odvolací soud na tato skutková zjištění pro stručnost odkazuje. Svá zjištění poté soud prvního stupně shrnul v závěru o skutkovém stavu tak, že žalovaná nedisponuje platným právním titulem k užívání pozemku pod garáží, přestože k jeho předložení byla vyzvána podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

5. Po právní stránce věc posoudil podle § 65 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „h. z.“), kdy měl za to, že stát, resp. organizace, která státní majetek spravovala, v tomto případě organizace [název] [adresa], mohl přenechat pozemky občanům k dočasnému užívání, a to podle § 15 odst. 3 vyhlášky č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku, v tehdy platném znění. Právo stavebníka mít stavbu umístěnou na cizím pozemku bylo od počátku časově omezené, jinak by příslušná smlouva byla v rozporu s tehdy platnou právní úpravou. I pokud by tato dočasnost nevyplývala přímo ze smlouvy, musel stavebník vědět nebo vědět měl a mohl, že jeho právo stavby je pouze dočasné, pročež garáž byla postavena jako dočasná oprávněná stavba.

6. Soud prvního stupně poté postupoval za použití § 3055 odst. 1 věta první a § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy měl za to, že se ustanoveními tohoto zákona sice řídí právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Tím je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“), konkrétně jeho § 126 odst. 1 poskytující vlastníku právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Vyšel rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 162/97 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 162/2007, a uzavřel, že v daném případě došlo ke změně vlastníka pozemku i garáže, přičemž nebylo prokázáno, že by existovala smlouva, která opravňuje žalovanou k užívání pozemku a zavazuje žalobkyni toto užívání strpět. Žalobkyně tvrdila, že žádný takový právní titul neexistuje a žalovaná ani po výzvě soudu takový právní titul nepředložila. Žalovaná sice za takový právní titul označila rozhodnutí v dědické věci, kterým garáž nabyla, toto usnesení však ze své povahy žalobkyni nijak zavazovat nemůže.

7. Soud prvního stupně se dále zabýval argumentací žalované o legálnosti stavby garáže, jejíž trvání nebylo časově omezeno, a uzavřel, že pro posouzení, zda stavebník má ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní titul, není obsah stavebního povolení rozhodující. Skutečnost, že stavba nebyla povolena jako dočasná, nevylučuje dočasnost občanskoprávního oprávnění mít stavbu na cizím pozemku. Užívání pozemku původním vlastníkem garáže tak bylo od počátku právem dočasným, založeným mezi právním předchůdcem žalobkyně a právním předchůdcem žalované pravděpodobně smlouvou, kterou předpokládala v té době platná právní úprava. Nynější vlastník pozemku i vlastník garáže jsou však osoby odlišné od původních vlastníků a smluvních stran, z tehdejších ujednání již nejsou zavázáni, sami si nic ohledně užívání pozemku neujednali a žalovaná žádným právním titulem k jeho užívání nedisponuje. Jelikož žalobkyně nesouhlasí s umístěním stavby garáže na pozemku, oprávněně se podle § 126 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 3028 odst. 2 o. z. domáhá jejího odstranění. Soud prvního stupně proto žalobě na odstranění garáže žalované z pozemku žalobkyně vyhověl, když lhůtu k jejímu odstranění plynoucí od právní moci rozsudku stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce jednoho měsíce, neboť ji považoval za přiměřenou. O nákladech řízení potom rozhodl podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy jejich výši vyčíslil za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s vyhláškami o cestovních náhradách.

8. Proti oběma výrokům tohoto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, ve kterém v převážné míře zopakovala či parafrázovala svou dosavadní obranu proti žalobě. Uvedla tedy, že stavba garáže byla povolena v roce 1965 a z žádného dokumentu neplyne jakékoliv časové omezení ve vztahu k užívání pozemku žalobkyně. Jde tak o stavbu legální, nevykazuje potom ani vady stavebně-technického charakteru, které by vyžadovaly její odstranění. K nařízení odstranění stavby by soud mohl přistoupit jen tehdy, hrozilo-li by nebezpečí, že stavba svým stavem (například nestabilitou, narušenou statikou apod.) může způsobit škodu, případně úraz osob.

9. Žalovaná nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně, že jde o stavbu neoprávněnou podle občanskoprávních předpisů. Žalobkyní navržené odstranění stavby tak není přijatelné a soud mohl upravit vztah mezi žalobkyní a žalovanou jiným způsobem, například přikázat stavbu do vlastnictví žalobkyně za náhradu určenou soudem. Nařízením odstranění garáže se však jedná o konflikt výkonu dvou vlastnických práv, která požívají stejné právní ochrany. Není proto možné, aby žalobkyně jako vlastník pozemku měla více práv než žalovaná, která by se jako vlastník garáže na tomto pozemku stojící musela podřídit panujícímu vlastnictví k pozemku. Občanskoprávní neoprávněnost stavby se musí vázat k okamžiku vzniku stavby ve smyslu práva, stavba by tak musela být neoprávněná od počátku a k tomu, aby ji bylo možné považovat za neoprávněnou, nepostačuje ani případné dodatečné odpadnutí dřívějšího dovoleného titulu.

10. Žalovaná proto navrhla napadený rozsudek změnit tak, že se žaloba zamítá. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že taková změna možná není, navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V případě, že by odvolací soud shledal napadený rozsudek správným, žalovaná navrhla změnu lhůty ke splnění povinnosti odstranění garáže na šest měsíců od právní moci rozsudku, a to především z toho důvodu, že se bude jednat o veřejnou zakázku podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, jejíž zadání představuje pro žalovanou značnou časovou náročnost.

11. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání zcela ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dále vyvracela odvolací námitky žalované. Žalovaná totiž v průběhu celého řízení zcela nepřípadně „míchá“ institut veřejnoprávního povolení stavby se soukromoprávní oprávněností takovou stavbu na pozemku zřídit. Existence platného veřejnoprávního rozhodnutí je přitom pro oprávněné užívání pozemku zcela nerozhodná, z judikatury plyne, že pro řádné užívání pozemku musí existovat obligační právo, přičemž jeho existenci a platnost logicky prokazuje žalovaná. Ta ovšem své povinnosti přes výzvu soudu prvního stupně nedostála, její obrana proti žalobě proto nemůže být úspěšná.

12. Žalobkyně sice v obecné rovině souhlasila s žalovanou, že vlastnické právo k pozemku i ke stavbě je rovnocenné, avšak jen v případě, že vlastníkovi stavby svědčí k pozemku platný soukromoprávní užívací titul. Protože tato podmínka není v posuzované věci splněna, není ani na místě zachovávat rovnocenný přístup k vlastnickému právu žalované. Naopak v případě neodstranění stavby garáže by došlo k zásahu do základního práva žalobkyně na vlastnictví, které je garantováno článkem 11 Listiny základních práv a svobod.

13. Žalobkyně se vyjádřila rovněž k žalovanou navrhovanému postupu, kdy by soud mohl přikázat stavbu garáže do vlastnictví žalobkyně za cenu, která by byla stanovena znaleckým posudkem. Takto by však mohlo být postupováno jen tehdy, pokud by se jednalo o stavbu zřízenou na pozemku od počátku neoprávněně. K takovému přikázání je potom potřeba souhlasu vlastníka pozemku, který ovšem žalobkyně v rámci tohoto řízení odepřela.

14. Žalobkyně pro případ potvrzení rozsudku souhlasila s požadavkem žalované na prodloužení lhůty k odstranění stavby na dobu 3 až 4 měsíců od právní moci rozsudku. Delší dobu považovala za nepřiměřenou s ohledem na nízkou nákladnost odstranění stavby, půjde tedy o veřejnou zakázku malého rozsahu, u které není potřeba postupovat podle zákona o zadávání veřejných zakázek.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), se závěrem, že odvolání žalované není důvodné. Odvolací soud o odvolání rozhodl, aniž za tímto účelem nařizoval ústní jednání, neboť účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

16. Odvolací soud má napadené rozhodnutí především za věcně správné, a to po stránce skutkové i právní. Soud prvního stupně se podrobně zabýval argumentací obou stran sporu, dokazování provedl v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně zhodnotil, a to jak každý jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, řízení není zatíženo žádnou vadou řízení ani dokazování. Správná skutková zjištění soudu prvního stupně nedoznala změny ani v rámci odvolacího řízení. Výsledkem takto ustavených skutkových zjištění je potom správný závěr o skutkovém stavu, který soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. jasně uvedl, když vyložil, které skutečnosti má za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel či jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Tento skutkový závěr je v napadeném rozsudku rozveden tak, že užívání pozemku původním vlastníkem garáže bylo od počátku právem dočasným, založeným mezi právním předchůdcem žalobkyně a právním předchůdcem žalované na základě smlouvy, jejíž uzavření v té době předpokládala platná právní úprava.

17. Z naznačeného skutkového závěru soudu prvního stupně potom vychází jím provedené právní hodnocení věci, se kterým se odvolací soud rovněž ztotožňuje. Žalovaná je právním nástupcem stavebníka garáže, který byl jejím původním vlastníkem, žalobkyně je právním nástupcem vlastníka pozemku, na kterém je garáž vystavěna. Osoby obou účastnic sporu jsou tedy odlišné od osob, které podle právní úpravy platné v polovině 60. let 20. století mezi sebou musely uzavřít smlouvu o dočasném užívání pozemku, byť v současné době již nedohledatelnou.

18. Soud prvního stupně správně vyšel z ustanovení § 65 odst. 1 h. z. (ve znění účinném od 1. 1. 1964 do 30. 6. 1988), podle něhož národní majetek spravuje zásadně organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží.

19. Podle § 66 odst. 1 h. z. organizace, která spravuje národní majetek, je oprávněna a povinna využívat tohoto majetku ke splnění svých úkolů a nakládat s ním v souladu s těmito úkoly; má-li ve správě majetek, který pro plnění svých úkolů nepotřebuje nebo který je pro ni neupotřebitelný, musí se postarat, aby majetek byl využit jinde, popřípadě aby s ním bylo naloženo co nejúčelněji.

20. Podle § 15 odst. 3 vyhlášky Ministerstva financí č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku, ve znění účinném od 1. 1. 1964 do 31. 12. 1965, organizace může přenechat k dočasnému užívání občanům pro osobní potřebu (např. k přechodnému umístění přenosné rekreační chaty, popřípadě garáže, k dočasnému užívání zahrádky) v nezbytně nutné výměře pozemek, který má ve správě a který dočasně nepotřebuje k plnění svých úkolů, nejde-li o pozemek zemědělský. Přenechávání pozemků k dočasnému užívání občanům může se stát jen písemnou smlouvou. Za užívání pozemku musí být placena úplata podle platných předpisů.

21. Není sporu o tom, že takovou organizací bylo v té době [zařízení] [adresa], z dikce citovaného zákona a navazující prováděcí vyhlášky je potom zřejmé, že k přenechání předmětného pozemku stavebníkovi [jméno FO] mohlo dojít pouze písemnou smlouvou, a to pouze k dočasnému užívání. Vystavěl-li tak právní předchůdce žalované na předmětném pozemku stavbu garáže v souladu s tehdejšími stavebními předpisy (na základě souhlasu Obvodního národního výboru v [adresa], Odbor výstavby, ze dne 18. 2. 1965, č. j. [spisová značka]), jednalo se o stavbu povolenou. Stále však byla stavba garáže postavena na pozemku, který byl tzv. národním majetkem, stavebník k takovému pozemku nemohl nabýt jiné právo než právo dočasného užívání.

22. Odvolací soud považuje „dočasné“ užívání pozemku za právní nebo faktický stav, kdy je pozemek využíván jen po omezenou dobu – nikoli trvale, z čehož rezultuje závěr, že (bez existence jiného, pozdějšího smluvního ujednání) nemohlo k pozemku nikdy vzniknout vlastnické právo ani právo jeho trvalého užívání právními předchůdci žalované či dokonce samotné žalované. Správný je tak závěr soudu prvního stupně, že stavba předmětné garáže byla stavbou oprávněnou, ale právo užívání pozemku pod ní bylo pouze dočasné.

23. V rozsudku ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit“. Byť Nejvyšší soud posuzoval vztahy mezi občany podle tehdy platného občanského zákoníku, jeho závěry jsou použitelné i pro posouzení vztahu mezi organizací a občanem. Uplatní se tedy princip, že „uzavřou-li účastníci smlouvu, jejímž obsahem je přenechání pozemku ke zřízení stavby na časově omezenou dobu, vycházejí nutně z toho, že po uplynutí této doby bude stavba odstraněna a práva vlastníka pozemku budou po odpadnutí omezení, vyplývajících ze smlouvy, opět obnovena“, přičemž dovolací soud v této souvislosti výslovně odkazuje na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.

24. Právě žaloba na odstranění stavby a nikoli žaloba na vyklizení pozemku je tím právním nástrojem, který je oprávněn využít vlastník pozemku v případě, jde-li o stavbu zřízenou stavebníkem na základě dohody s vlastníkem pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000).

25. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 995/2003, v němž zároveň odkázal na rozsudek téhož soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 802/2002, jehož hodnocení je přiléhavé pro posuzovanou věc v tom smyslu, že „v řízení o odstranění stavby zřízené na cizím pozemku, přenechaném vlastníkem pozemku jiné osobě (stavebníkovi) ke zřízení stavby na časově omezenou dobu, není podstatné, zda jde o stavbu jen provizorní, resp. dočasnou nebo jde o stavbu trvalou“.

26. Nejvyšší soud potom neshledal důvod ke korekci svých závěrů, učiněných v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 240/97, ani v usnesení ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1070/2016, kde v podmínkách nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) uzavřel, že „pokud někdo zřídil před 1. 1. 2014 se souhlasem vlastníka stavbu na cizím pozemku, aniž měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva bude muset stavbu odstranit. Na tuto situaci nelze aplikovat § 1086 o. z. ani přímo, ani analogicky“.

27. S citovanou judikaturou je tedy napadené rozhodnutí plně v souladu, za zcela správné považuje odvolací soud také posouzení námitky žalované, že stavba garáže umístěné na pozemku žalobkyně byla z hlediska stavebních předpisů stavbou legální. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001, totiž „pro posouzení otázky, zda stavebník má ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní důvod (titul), a posouzení obsahu jeho práva, není obsah stavebního povolení rozhodující; skutečnost, že stavba nebyla povolena jako dočasná, nevylučuje dočasnost občanskoprávního oprávnění mít stavbu na cizím pozemku“.

28. Jinými slovy řečeno, žalovaná zaměňuje oprávnění svého právního předchůdce k výstavbě garáže z hlediska stavebních předpisů s oprávněním mít takovou stavbu trvale umístěnou na pozemku, k němuž neměl tento předchůdce občanskoprávní titul. Neměl-li takový titul právní předchůdce žalované, nemá jej tím spíše ani žalovaná, neboť ta se stala pouze vlastníkem garáže na pozemku postavené, a to na základě rozhodnutí v pozůstalostním řízení, přičemž žalobkyně jí dala jasně najevo, že oprávnění k umístění stavby na jejím pozemku považuje za pouze dočasné. Tuto problematiku ostatně řeší rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1690/2004, který dospěl k závěru, že „dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu“.

29. Veškeré námitky žalované byly soudem prvního stupně vyvráceny, neboť žalovaná ani po výzvě nepředložila takovou smlouvu (právní titul), která by ji opravňovala k užívání pozemku pod garáží, a naopak zavazovala žalobkyni toto užívání strpět. Za správný v této souvislosti považuje odvolací soud závěr, že rozhodnutí v dědické věci, kterým žalovaná garáž nabyla, žalobkyni ve vztahu k pozemku žalobkyni zavazovat nemůže.

30. Odvolací soud proto uzavřel, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, proto jej, vyjma lhůty k odstranění stavby, podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem, když tento výrok je správný jak co do uložení povinnosti k náhradě, tak co do její výše. Pokud jde o lhůtu k odstranění garáže, dospěl odvolací soud k závěru, že měsíční lhůta stanovená podle § 160 odst. 1 o. s. ř. je s ohledem na administrativní a stavebně-technickou náročnost úkonu odstranění stavby pro žalovanou nepřiměřeně tvrdá. Soud prvního stupně při stanovení této lhůty vyšel pouze z návrhu žalobkyně, okolnostmi souvisejícími s odstraněním stavby se blíže nezabýval. V souladu s ustanovením § 220 odst. 1 o. s. ř. proto odvolací soud napadený rozsudek změnil ve výroku I ohledně pariční lhůty tak, že žalované stanovil lhůtu k odstranění garáže v délce šesti měsíců, neboť tato lhůta zohledňuje specifika dané věci a současně se nejeví nepřiměřenou z hlediska práv žalobkyně.

31. O nákladech odvolacího řízení pak rozhodl podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Tyto náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby za 10 900 Kč za vyjádření k odvolání počítané z tarifní hodnoty 643 770 Kč, což je cena garáže (§ 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. – dále jen a. t.) a z jedné náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4 a. t.). Celkové náklady žalobkyně ve výši 13 733,50 Kč (zahrnující dle § 137 o. s. ř. 21 % DPH) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).