o zaplacení 20 497 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 20 497 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 20. 9. 2024 do zaplacení (výrok I), zavázal žalobkyni k povinnosti uhradit žalované 14 278 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II) a zaplatit státu nedoplatek soudního poplatku ve výši 25 Kč (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení, získaného žalovanou na její úkor tím, že si ponechala převážnou část pojistného, které jí zaplatila z neplatné pojistné smlouvy [název] č. [číslo], když částky uhrazeného pojistného jí nevrátila zcela, ale vyplatila jí pouze tzv. odkupné. Pojistná smlouva je neplatná pro neurčitost ujednání o nakládání s pojistným, formování pojistného plnění a snižování kapitálové hodnoty, která jsou zároveň ujednáními neplatnými pro nepoctivost způsobující nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran (§56, § 55 odst. 2 obč. zák.). Žalobkyně se tak domáhala vrácení zaplaceného pojistného ve výši 31 500 Kč, sníženého o vyplacené odkupné 11 003 Kč.

3. Vyšel ze zjištění, popsaných pod body 17. až 26. napadeného rozhodnutí, shrnutých do závěru o skutkovém stavu pod bodem 28. rozsudku, na která odvolací soud plně odkazuje. Po skutkové stránce tak uzavřel, že účastnice dne 15. 3. 2007 uzavřely pojistnou smlouvu [název] č. [číslo], ve které sjednaly pojištění žalobkyně pro případ smrti nebo dožití s doplňkovou a úrazovou složkou a s dětským připojištěním. Pojistné bylo sjednáno ve výši 500 Kč měsíčně a žalobkyně na pojistném plnění zaplatila celkem 31 500 Kč. Žalobkyně do doby, než smlouvu vypověděla (ke dni 30. 6. 2012) uhradila na pojistném 31 500 Kč. Poslední platbu pojistného žalobkyně provedla 23. 4. 2012 a žalovaná jí po ukončení smlouvy vyplatila odkupné 11 003 Kč.

4. Právně věc posoudil zejména dle § 37, 451, §457, § 100 a § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 15. 3. 2007 (dále jen „obč. zák.“), a § 4 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Žalobu zamítl s tím, že pojistná smlouva je sice absolutně neplatná pro neurčitost, avšak nárok na vydání bezdůvodného obohacení je podle § 107 obč. zák. promlčen jak ve dvouleté subjektivní, tak ve tříleté objektivní promlčecí době. Dovodil, že okamžik pro počátek běhu subjektivní i objektivní lhůty nastal zaplacením jednotlivých splátek, které se promlčovaly postupně, jakmile byly uhrazeny, když již v době podpisu předmětné smlouvy byla žalobkyně seznámena se všemi relevantními dokumenty včetně sazebníku poplatků, a mohla a měla tak rozpoznat důvody její neplatnosti (její neurčitost).

5. Argumentoval i tím, že pokud by subjektivní a objektivní promlčecí doby nepočaly běžet od uzavření pojistné smlouvy, jejich počátek by nastal doručením výročních dopisů, ze kterých se žalobkyně musela dozvědět aktuální výši kapitálové hodnoty smlouvy a částky uhrazeného pojistného, a učinit si představu, jak moc je pro ni pojistný produkt výhodný či nevýhodný.

6. Nejzazším okamžikem počátku těchto lhůt pak nepochybně bylo ukončení pojistné smlouvy, resp. zánik pojištění ke dni 30. 6. 2012 včetně doručení rozpisu pojistného plnění a stanovení a vyplacení odkupného ve výši 11 003 Kč, tedy stanovení kapitálové hodnoty smlouvy v polovině roku 2012. S ohledem na časový odstup mezi podáním žaloby (10. 10. 2024) a poslední úhradou pojistného (23. 4. 2012) došlo k promlčení práva v subjektivní i objektivní promlčecí době.

7. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou neshledal nemravnou s odůvodněním, že žalobkyni nic nebránilo, aby právo uplatnila dříve, a její argumentaci, že žalovaná o namítané neplatnosti pojistné smlouvy věděla, odmítl s tím, že má naopak za to, že až do doby „hromadného“ podávání obdobných žalob považovaly obě smluvní strany pojistnou smlouvu za platně uzavřenou a postupovaly podle ní (žalovaná vyplácela pojistné plnění, popř. i odkupné). Odmítl argumentaci žalobkyně, že vyhovění námitce promlčení by zkracovalo její práva, když se jedná o nástroj v právu zcela běžný, zakládající právní jistotu oběma stranám a v daném případě nebyly shledány žádné důvody, pro které by soud námitce promlčení neměl přisvědčit.

8. K požadavku žalobkyně aplikovat evropské právo týkající se ochrany spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Cdo 499/2023, 33 Cdo 3579/2022, 33 Cdo 48/2023, 33 Cdo 2020/2023) uvedl, že neplatnost smlouvy je v daném případě dána neurčitostí podstatných ujednání, což logicky vylučuje přezkum takových ujednání z hlediska přiměřenosti, a uzavřel, že nejde o případ, kdy by nebylo možné použít vnitrostátní úpravu promlčení. O nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst.1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.).

9. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Ohradila se proti závěru o počátku běhu promlčecích lhůt s tím, že soud vycházel pouze z hypotetického předpokladu, že mohla neplatnost pojistné smlouvy rozpoznat již při jejím uzavření, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 ze dne 10. 5. 2022, jakož i s další judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu. Nesprávně posoudil námitku promlčení jako slučitelnou s dobrými mravy, ačkoli žalovaná jako profesionální finanční instituce měla být o neplatnosti smlouvy informována již od počátku, a přesto se vědomě obohacovala. Rovněž ignoroval zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního nebo nepoctivého jednání (§ 6 občanského zákoníku). Setrvala na své argumentaci o nemožnosti aplikace objektivní promlčecí doby dle § 107 obč. zák. pro rozpor s unijním právem (Směrnicí Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993 a rozsudky SDEU ve věci C-485/19, C-269/19 a C-261/21) z důvodu naplnění podmínek ochrany spotřebitele při existenci zneužívajících ujednání, kterými jsou i neurčitá smluvní ujednání, bez ohledu na smluvní typ spotřebitelské smlouvy. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/19 zdůraznila vysokou míru ochrany spotřebitele vycházející z pojetí práva ochrany spotřebitele jako práva základního (čl. 38 Listiny EU), přičemž tato vysoká ochrana znamená povinnost soudu zkoumat z úřední povinnosti přítomnost zneužívajících ujednání ve smlouvě, což soud prvního stupně neučinil, čímž porušil právo žalobkyně na soudní ochranu (čl. 36 LZPS). Navrhla odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně, že případný nárok na výplatu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy je promlčen v subjektivní dvouleté i objektivní tříleté promlčecí lhůtě. K námitce žalobkyně o nesprávně určeném počátku běhu dvouleté subjektivní lhůty uvedla, že i kdyby byl počátek této lhůty vztažen až k okamžiku ukončení pojištění (tj. 30. 6. 2012), kdy musel být již žalobkyni znám výsledek (bilance) pojištění, i tak by byl nárok k podání žaloby promlčen. K požadavku žalobkyně neaplikovat vnitrostátní úpravu objektivní promlčecí lhůty s odkazem na evropskou judikaturu týkající se ochrany spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními (např. rozsudek SDEU č. C-485/19 nebo č. C-645/22) uvedla, že tato na posuzovanou věc nedopadá, neboť se týká úvěrových smluv. Pokud se žalobkyně dovolává rozhodovací praxe senátu Městského soudu v Praze 29 Co, pak tato je překonána rozhodnutími Nejvyššího soudu (rozsudek NS sp. zn. 499/2023 či sp. zn. 33 Cdo 3113/2023).

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle ustanovení § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

12. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí pak v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázané a z jakých důvodů. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na ně odkazuje. Rovněž odvolací soud poukazuje na zamítavý rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. září 2025, sp. zn. 16 Co 225/2025, který pravomocně ukončil spor stejných účastnic ze smlouvy o životním pojištění (smlouva o životním pojištění z jiného data), přičemž hodnotil obdobné rozhodné skutečnosti a plně se vypořádal se stejnými právními otázkami i relevantními námitkami odvolatelky. Následující argumentace odvolacího soudu proto zčásti cituje či parafrázuje obě uvedená konečná rozhodnutí.

13. Lze plně souhlasit se soudem prvního stupně, že k promlčení žalobního nároku došlo nejen ve lhůtě subjektivní, ale nepochybně i ve lhůtě objektivní, přičemž obě doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, a platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i navzdory tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Přiléhavá je právní argumentace k počátku běhu subjektivní lhůty, že ukončením pojistné smlouvy a s tím nutně spojenou konečnou finanční bilancí (výplatou odkupného) získala žalobkyně dostatečné informace o vývoji a výsledku smlouvy i o tom, zda je či není se smlouvou něco v nepořádku.

14. Žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout platbami pojistného na základě neplatné pojistné smlouvy. S ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení postupoval soud prvního stupně správně, pokud svou pozornost zaměřil na otázku, zda žalobou uplatněný nárok je či není promlčen a zda jej lze žalobkyni přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k datu sjednání pojistné smlouvy (21. 6. 2011) a § 3036 o. z. otázku promlčení správně posuzoval dle § 107 obč. zák. Podle této právní úpravy se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí ve dvouleté subjektivní a v tříleté objektivní promlčecí době, respektive v případě úmyslného bezdůvodného obohacení v desetileté objektivní promlčecí době.

15. V otázce běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 107 odst. 1 obč. zák. je judikatura ustálená v názoru, že z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu dozvědět mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná. Takovou vědomostí přitom § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Současně z aktuální judikatury Ústavního soud plyne, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit (srovnej nález Ústavního soudu z 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21).

16. Neobstojí sice závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně od uzavření pojistné smlouvy znala veškeré skutkové okolnosti, z nichž si mohla učinit závěr o neplatnosti pojistné smlouvy, z provedeného dokazování nicméně plyne, že takovou vědomost mohla získat za trvání pojistného vztahu na základě žalovanou zaslaných výročních dopisů obsahujících informaci o stavu a pohybech na podílovém účtu žalobkyně, jakož i o odečítaných položkách v podobě rizikového pojistného, počátečních nákladů a dalších poplatků. Prokazatelně pak subjektivní vědomost o všech skutkových okolnostech v uvedeném směru musela nabýt nejpozději k okamžiku ukončení pojistné smlouvy, kdy bylo v souvislosti s výpočtem vyplaceného odbytného provedeno konečné vyúčtování pojistné smlouvy včetně vyčíslení konkrétní výše odečítaných položek rizikového pojistného, počátečních nákladů a dalších poplatků. K tomuto okamžiku měla skutečnou vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení.

17. Šlo-li o požadavek žalobkyně aplikovat evropské právo týkající se ochrany spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními (tj. směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách a rozsudky Soudního dvora EU C-269/19, C-485/19 a C-561/21), které brání aplikovat vnitrostátní právo stanovující pro žalobu na vydání bezdůvodného obohacení tříletou promlčecí lhůtu běžící ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení, odvolací soud se ztotožňuje s obranou žalované, že toto právo na posuzovanou věc nedopadá. V posuzované věci je důvodem neplatnosti smlouvy neurčitost podstatných smluvních ujednání, nikoli jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule (čl. 3 odst. 1) směrnice Rady č. 93/13/EHS. Žalobkyní označený rozsudek C-269/19 se týkal ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru, které vymezovalo mechanismus stanovení pohyblivé úrokové sazby způsobem, který znamenal výlučné právo banky kontrolovat mechanismus úpravy úrokové sazby. Rozsudek C-485/19 se týkal požadavku spotřebitele na vrácení poplatků za možnost odkladu splátek spotřebitelského úvěru zaplacených na základě zneužívajících ujednání o těchto poplatcích a rozsudek C-561/21 se týkal požadavku spotřebitele na vrácení poplatků spojených s uzavřením smlouvy o hypotečním úvěru zaplacených na základě zneužívajících ujednání o těchto poplatcích. Spočívá-li v daném případě neplatnost pojistné smlouvy v absenci určitého podstatného ujednání (resp. v jeho obsahové nedostatečnosti), pak takové neúplné ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 499/2023 či sp. zn. 33 Cdo 3113/2023). Pokud žalobkyně poukazovala na rozhodovací praxi senátu 29 Co zdejšího soudu, který rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutí finančního arbitra, pak uvedená judikatura Nejvyššího soudu tuto praxi překonala (nepotvrdila).

18. Soud prvního stupně posoudil správně i otázku mravnosti námitky promlčení. Okolnosti daného případu nepovažuje odvolací soud za nijak skutkově výjimečné, a nevedou tudíž k závěru, že zamítnutí žaloby z důvodu promlčení nároku je nepřiměřenou tvrdostí, kvůli které by bylo na místě odchýlit se od standardních právních následků plynutí času, na úkor právní jistoty. Žalobkyně podala žalobu po více než dvanácti letech po zaplacení posledního pojistného (a po ukončení smlouvy výpovědí) a neuvedla žádnou okolnost, která jí bránila v podání včasné žaloby. Je vhodné uvést, že řada obdobných pojistných smluv zůstala smluvními stranami nezpochybněna a plnila i nadále zamýšlenou roli včetně krytí rizik, obzvlášť tam, kde již nastala významná pojistná událost spojená s výplatou pojistného plnění přesahujícího zaplacené pojistné.

19. V době uplatnění žalobního nároku tak marně uplynuly dvouletá subjektivní i tříletá objektivní promlčecí lhůta, a tedy správný je závěr prvostupňového soudu, že z důvodu uplynutí promlčecích lhůt nebylo možné žalobnímu žádání vyhovět. Odvolací soud proto postupoval dle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení, kde lze pro stručnost odkázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně.

20. Výrok II o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalované náleží náhrada nákladů zastoupení advokátem, tj. odměna za dva úkony právní služby po 1 940 Kč (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) a na ně připadající paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč za každý úkon, určené dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, to vše ve výši 5 783,80 Kč včetně 21 % DPH.