o zaplacení částky 181 908 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 181 908 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 181 908 Kč od 17. 7. 2021 do zaplacení (výrok I) a dále povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 94 997 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalobní částky jakožto výplaty pojistného plnění z havarijního pojištění z pojistné smlouvy č. [číslo] uzavřené mezi [jméno FO], [adresa], jako pojistníkem a žalovanou jako pojistitelem, jejímž předmětem bylo havarijní pojištění automobilu tovární značky [název], RZ: [SPZ], VIN: [VIN kód]. Dne 27. 3. 2021 došlo k poškození pojištěného vozidla tím, že jeho řidič [jméno FO] se v pravotočivé zatáčce vyhýbal do silnice vyběhnuvšímu divokému praseti, kdy se levou částí vozidla dostal mimo vozovku a narazil levým bokem vozidla do stromu. Pojistná událost byla žalované nahlášena dne[Anonymizováno]28. 3. 2021, ta nárok žalobkyně neuznala a odvolala se na výluku z pojištění, kdy řidiči vytkla nepřivolání hlídky [právnická osoba] k nehodě. Podle žalované nárazem do stromu a poškozením patníku při dopravní nehodě došlo k poškození majetku třetí osoby, přičemž povinností řidiče je v takovém případě zavolat k nehodě policii. Žalobkyně však dopravní nehodou nezpůsobila třetí osobě žádnou škodu, při nehodě nedošlo ke střetu s jiným vozidlem a nikomu nebylo způsobeno poranění. Žalobkyně byla v době nehody také přesvědčena o tom, že výše nehodou způsobené škody nepřesáhla zákonem stanovenou částku 100 000 Kč, při které by musela být na místo přivolána hlídka policie. Při stanovení výše žalobního nároku vyšla z časové ceny předmětného vozidla 290 000 Kč, od které byla odečtena hodnota zbytků 87 880 Kč s DPH, neboť žalovaná škodu posuzovala jako tzv. škodu totální. Rozdíl mezi časovou cenou vozidla a cenou zbytků představuje částku 202 120 Kč, která měla být podkladem pro výpočet pojistného plnění. S ohledem na podmínky ujednané v pojistné smlouvě žalobkyně od této částky odečetla svou 10% spoluúčast na pojistném plnění, výsledkem je proto žalovaná částka 181 908 Kč.

3. Žalovaná v obraně proti žalobě namítla, že k nevyplacení pojistného plnění žalobkyni došlo z důvodu naplnění výluky z pojištění dle tehdy platných Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění vozidel č. [číslo] (dále jen „VPPPMV“). Podle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“) při nárazu do jakékoliv překážky je povinností účastníka nehody kontaktovat policii, neboť sám účastník nemůže posuzovat, zda došlo či nedošlo k poškození majetku třetí osoby, navíc na místě nehody zůstal poničený strom, který je rovněž v majetku třetí osoby. Škoda na pojištěném vozidle jednoznačně převýšila 100 000 Kč, neboť bylo po nehodě nepojízdné a bylo nutné jej odtáhnout. Navíc o rozsahu poškození vozidla svědčí skutečnost, že došlo k tzv. totální škodě, proto lze uzavřít, že její výše přesahující 100 000 Kč byla i laickým okem odhadnutelná. Celkové jednání žalobkyně po nehodě, ať už nepřivolání [právnická osoba], zajištění si vlastního odtahu nebo dodatečného vyjádření [veřejnoprávní korporace] o způsobené škodě je proto ryze účelové. Navíc žalobkyně nevysvětlila, proč bylo rozbité čelní sklo na více místech, tedy nikoliv jen na místě řidiče, a není tak jasné, zda řidič jel ve vozidle sám či se v něm nacházela ještě další osoba.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze skutkových zjištění uvedených v bodě 3. až 16. jeho odůvodnění, na která odvolací soud pro stručnost odkazuje. Tato zjištění, a z nich zejména obsah VPPPMV, poté podrobil právnímu posouzení, kdy za použití ustanovení § 47 zákona č. 361/2000 Sb. dospěl k závěru, že na místo dopravní nehody měla být přivolána [bezpečnostní sbor], byla tudíž naplněna výluka z pojištění. Uvedl, že v tomto ustanovení se nehovoří o dodatečném řešení a nahlášení, zda došlo či nedošlo k poškození majetku třetí osoby, neboť při nárazu do jakékoliv překážky je povinností účastníka (řidiče) dopravní nehody, kontaktovat policii, protože sám tento účastník nemůže posuzovat, zda došlo či nedošlo k poškození majetku třetí osoby (srov. závěr soudu prvního stupně v bodě 18. odůvodnění napadeného rozsudku).

5. Přes tento jednoznačný závěr však soud prvního stupně v bodě 19. napadeného rozhodnutí uzavřel, že žalobkyně postupovala v souladu s pojistnou smlouvou a taktéž v souladu s ustanovením § 47 zákona č. 361/2000 Sb., když k místu dopravní nehody nezavolala hlídku [právnická osoba], neboť dle subjektivního vyhodnocení osoby řídící vozidlo žalobkyně nešlo o nehodu (zřejmě myšleno se škodou) přesahující částku 100 000 Kč a nevznikla také škoda na majetku třetí osoby. Dospěl proto k závěru, že v posuzovaném případě nedošlo k naplnění výluky podle VPPPMV, konkrétně jejich článku 29 odst. 1 písm. p), v němž se hovoří o tom, že je výlukou z pojištění řízení vozidla osobou, která bez zřetele hodného důvodu opustila místo dopravní nehody nebo jinak znemožnila zjištění skutečné příčiny jejího vzniku či v zákonem stanovených případech neoznámila nehodu policii. Vyšel přitom jednak ze sdělení [funkce] města [název] ze dne 1. 6. 2021, že na majetku obce dopravní nehodou ke škodě nedošlo, a měl rovněž za to, že z dokazování nevyplynulo, že by řidič vozidla vnímal poškození předmětného vozidla tak, že by škoda přesáhla 100 000 Kč. K této rozhodné výši vzniklé škody, kdy je třeba k nehodě volat policii, soud prvního stupně dodal, že ani zkušený pracovník odtahové služby, který vozidlo z místa nehody odvážel, důvody pro přivolání policie neshledal, neboť nevyhodnotil vzniklou škodu na částku vyšší než 100 000 Kč. Poté se zabýval posouzením fotodokumentace poškozeného vozidla „laickým okem“ a uzavřel, že škodu nebylo možné bez dalšího odhadnout jako škodu přesahující 100 000 Kč, navíc za situace, kdy řidič byl po nehodě psychicky otřesen.

6. Soud prvního stupně vzal sice v úvahu vyjádření pracovníka odtahové služby k nehodě a při ní vzniklé škodě, usoudil však, že od nehody uplynuly již čtyři roky, proto tuto skutečnost nelze prokazovat jeho výpovědí, navíc poukázal na to, že daný svědek je v současnosti ve výkonu trestu odnětí svobody. Neměl proto za prokázané, že (při nehodě) došlo ke kontaktu vozidla s patníkem.

7. Kromě uvedených závěrů soud prvního stupně zamítl jako nadbytečný důkaz znaleckým posudkem k určení ceny předmětného vozidla ke dni dopravní nehody, stejně tak hodnotil se zřetelem k hospodárnosti řízení jako nadbytečné slyšení účastníků řízení; obdobně jako zcela nadbytečný hodnotil důkaz výpovědí svědka [jméno FO] (řidiče vozidla v době nehody).

8. Ze všech shora popsaných důvodů soud prvního stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl, plně úspěšné žalobkyni přiznal rovněž náhradu jí vzniklých nákladů řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jejichž výši v rozhodnutí vyčíslil.

9. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná, která jej navrhla změnit tak, že se žaloba zamítá. Zopakovala důvody, které jí vedly k odmítnutí pojistného plnění s odkazem na článek 29 odst. 1 písm. p) VPPPMV, který definuje výluku z pojištění. Znovu argumentovala tím, že v důsledku předmětné dopravní nehody došlo k poškození zařízení komunikace, což potvrdil starosta obce [název] a rovněž pořízená fotodokumentace. Zákon č. 361/2000 Sb. přitom nehovoří o dodatečném řešení a nahlášení, zda došlo či nedošlo k poškození majetku třetí osoby. Při nárazu do jakékoliv překážky je povinností účastníka (řidiče) dopravní nehody kontaktovat policii, neboť sám účastník nemůže posuzovat, zda došlo či nedošlo k poškození majetku třetí osoby.

10. Žalovaná zopakovala, že výše škody způsobené na vozidle byla jednoznačně odhadnutelná i laickým okem, neboť se jednalo o škodu totální. Řidič vozidla si musel být vědom rozsahu jeho poškození, který je patrný rovněž z fotodokumentace, nelze přitom argumentaci postavit jen na tom, že pracovník odtahové služby odhadl výši škody také do 100 000 Kč. Pokud tento pracovník následně formou čestného prohlášení soudu sdělil, že řidič vozidla může být rád, že žije, neboť vozidlo bylo ošklivě nabourané, soud prvního stupně jeho vyjádření bagatelizoval se závěrem, že nehoda se udála před 4 roky, a tento pracovník provedl odtah vozidla, aniž by sám volal [bezpečnostní sbor]. Žalovaná k tomu připomněla, že povinnost volat policii nemá pracovník odtahové služby, ale pouze řidič vozidla jako účastník silničního provozu, navíc uvedla, že se jednalo o řidiče firemního vozidla.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. Odvolací soud o odvolání rozhodl, aniž za tímto účelem nařizoval ústní jednání, neboť účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

12. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v takovém rozsahu, aby mohl posoudit splnění podmínek pro vyhodnocení právního základu nároku. Z provedených důkazů potom v bodě 18. odůvodnění napadeného rozsudku učinil i odpovídající skutkový závěr, k němuž se však v následující části svého odůvodnění již nehlásil. Naopak jeho další skutkové závěry jsou s tímto hodnocením v zásadním rozporu, což vyvolává otázku přezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Odvolací soud nicméně na základě zjištěného skutkového stavu mohl sám závěr o skutkovém stavu věci učinit a poté jej také právně posoudit.

13. Podle § 47 odst. 2 písm. c, d) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 1. 2022, řidič, který měl účast na dopravní nehodě, je povinen učinit opatření k zabránění vzniku škody osobám nebo věcem, pokud tato hrozí v důsledku dopravní nehody a spolupracovat při zjišťování skutkového stavu.

14. Podle § 47 odst. 3 písm. b, e) zákona č. 361/2000 Sb. jsou účastníci dopravní nehody povinni oznámit, v případech stanovených tímto zákonem, nehodu policii, a neprodleně ohlásit policii poškození pozemní komunikace, obecně prospěšného zařízení nebo životního prostředí, pokud k němu při dopravní nehodě došlo.

15. Podle § 47 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. dojde-li při dopravní nehodě k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí částku 100 000 Kč, jsou účastníci dopravní nehody povinni a) neprodleně ohlásit dopravní nehodu policistovi, b) zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody, zejména přemístění vozidel; musí-li se však situace vzniklá dopravní nehodou změnit, zejména je-li to nutné k vyproštění nebo ošetření zraněné osoby nebo k obnovení provozu na pozemních komunikacích, především provozu vozidel hromadné dopravy osob, vyznačit situaci a stopy, c) setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty nebo se na toto místo neprodleně vrátit po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo ohlášení dopravní nehody.

16. Podle § 47 odst. 5 písm. a, b) zákona č. 361/2000 Sb. povinnost podle odstavce 4 platí i v případě, kdy při dopravní nehodě dojde ke hmotné škodě na majetku třetí osoby, s výjimkou škody na vozidle, jehož řidič má účast na dopravní nehodě nebo škody na věci přepravované v tomto vozidle či dojde k poškození nebo zničení součásti nebo příslušenství pozemní komunikace.

17. Jak správně dovodil soud prvního stupně ve zmíněném bodě 18. odůvodnění napadeného rozsudku, zákon č. 361/2000 Sb. vychází ze zásady, že vznik dopravní nehody nemusí její účastníci policii hlásit, pokud způsobená hmotná škoda na zúčastněných vozidlech, přepravovaných a jiných věcech nedosahuje stanoveného limitu. Ohlašovací povinnost však platí bez ohledu na výši škody, byla-li způsobena na majetku třetí osoby (dům, stožár veřejného osvětlení, stromoví, plot apod.) nebo nedohodnou-li se účastníci nehody na míře účasti na zavinění způsobené škody. (…) Ohlásit nehodu vždy musí i řidič poškozeného vozidla v majetku třetích osob, tedy u vozidel užívaných na leasing, firemní vozidla, půjčená vozidla apod. (srov. komentář k Zákonu o provozu na pozemních komunikacích, 2. vydání, 2011, s. 118-121, autoři Kovalčíková, Štandera).

18. V posuzovaném případě však řidič vozidla, které bylo v majetku žalobkyně, tedy třetí osoby, zákonem stanoveným povinnostem nedostál, neboť po tvrzeném střetu se zvířetem, následném nárazu do patníku a poté do stromu vznik nehody hlídce policie neoznámil a nepojízdné vozidlo nechal (zřejmě s vědomím žalobkyně) z místa nehody odvézt prostřednictvím odtahové služby. Vyžádala-li si žalobkyně až následně stanovisko obce, v jejíž správě se nachází poškozený patník, jde o postup contra legem, neboť zákon, jak opět správně konstatoval soud prvního stupně v bodě 18. odůvodnění, nehovoří o dodatečném zjišťování, zda došlo či nedošlo ke škodě třetí osoby. Navíc i kdyby patník u silnice nehodou poškozen nebyl a nedošlo-li by ani ke škodě na stromě, zjevně došlo ke škodě na majetku žalobkyně, tedy třetí osoby.

19. V daném případě byly navíc pochybnosti také o tom, zda škoda na vozidle v době nehody nepřesahovala 100 000 Kč. Povinnost k takovému posouzení měl na místě nehody pouze řidič jako účastník nehody, nikoli pracovník odtahové služby, na jehož „odborný“ odhad se žalobkyně odvolávala. Kromě toho i z „laického“ posouzení fotografií pojištěného vozidla, které se nacházejí ve spise, vyplývá, že při nehodě bylo vozidlo značně poškozeno, přičemž zjevně došlo také k poškození čelního skla, a to na dvou místech a pravděpodobně nárazem zevnitř (airbag?!). To samo o sobě znevěrohodňuje žalobkyní popsaný průběh nehodového děje, přičemž odvolací soud si (stejně jako žalovaná) klade otázku, zda řidič byl v době nehody ve vozidle sám (zranění spolujezdce by samozřejmě opět muselo vést k přivolání hlídky policie). Soud prvního stupně v této souvislosti nevyužil možnost ověřit si věrohodnost žalobního popisu nehodového děje prostřednictvím výslechu řidiče vozidla, spokojil se pouze s „laickým“ hodnocením fotografií založených ve spise. Stejně tak si mohl ověřit rozsah poškození vozidla a okruh osob přítomných na místě nehody prostřednictvím výslechu navrženého svědka, pracovníka odtahové služby. Pracoval však pouze s jeho čestným prohlášením, jehož obsah však při svém hodnocení stejně v úvahu nevzal.

20. Uvedené vývody odvolacího soudu tak nezbytně vedou k závěru, že řidič poškozeného vozidla porušil ustanovení § 47 zákona č. 361/2000 Sb., a to minimálně ustanovení § 47 odst. 5, fakticky ale rovněž také ustanovení § 47 odst. 3 a 4 tohoto zákona.

21. Tyto skutečnosti, které soud prvního stupně správně zjistil, avšak nesprávně posoudil, potom musí mít odraz v hodnocení práv a povinností účastníků ze smlouvy o pojištění havarovaného vozidla. Ta se nesporně řídila nejen samotným smluvním ujednáním, ale také smluvními podmínkami, které byly její nedílnou součástí. V článku 29 odst. 1 písm. p) Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění vozidel č. [číslo] bylo sjednáno, že výlukou z pojištění je řízení vozidla osobou, která bez zřetele hodného důvodu opustila místo dopravní nehody nebo jinak znemožnila zjištění skutečné příčiny jejího vzniku či v zákonem stanovených případech neoznámila nehodu policii.

22. S těmito smluvními podmínkami soud prvního stupně sice pracoval, nicméně vzhledem k nesprávnému závěru o porušení povinnosti řidiče přivolat na místo nehody policii dospěl při jejich aplikaci k nesprávnému závěru. Odvolací soud proto tento nesprávný závěr koriguje tak, že sjednaná výluka z pojištění odpovídá právě té situaci, k níž v souvislosti s nehodou došlo, čímž je vyloučeno dohodnuté pojistné plnění.

23. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vyhovujícím meritorním výroku (I) změnil tak, že se žaloba zamítá.

24. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozhodoval i o nákladech řízení před soudy obou stupňů a podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., uložil žalobkyni povinnost, aby úspěšné žalované zaplatila plnou náhradu účelně vynaložených nákladů na obranu proti neoprávněnému žalobnímu požadavku. Žalovaná byla v řízení zastoupena pověřeným zaměstnancem, a proto při stanovení výše nákladů řízení odvolací soud vyšel z ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř., podle kterého je výše náhrady nákladů řízení upravena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle uvedeného právního předpisu přísluší nezastoupenému účastníkovi náhrada nákladů řízení ve výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Náklady žalované tak sestávají ze 6 úkonů po 300 Kč, které představují vyjádření k žalobě, sepis odvolání a přípravu a účast na jednání soudu prvního stupně dne [datum] a [datum]; celkem tak činí 1 800 Kč. K nákladům řízení žalované patří rovněž zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 9 096 Kč; dohromady je proto žalobkyně povinna zaplatit žalované částku 10 896 Kč. Lhůta ke splnění povinnosti k náhradě nákladů je potom třídenní a plyne od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.)