o zaplacení 118 643 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 118 643 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 20. 10. 2022[Anonymizováno]do zaplacení (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 1 800 Kč (výrok II) a dále povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení, která bude určena v samostatném usnesení (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení žalobní částky, neboť dne 3. 4. 2021 utrpěl těžké polytrauma při dopravní nehodě osobního vozidla zn. [jméno FO], RZ: [SPZ] (dále jen „vozidlo“), které řídil [jméno FO], zajišťující přepravu jako řidič taxislužby přes aplikaci [podezřelý výraz] (dále jen „řidič“). Řidič se při průjezdu mírnou pravotočivou zatáčkou nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, v důsledku čehož vyjel s vozidlem vpravo mimo vozovku, kde pravou přední částí vozidla narazil do sloupu veřejného osvětlení. Žalobce jako spolujezdec utrpěl zranění zahrnující [diagnóza], které si vyžádalo náročné operační řešení. Přes náročnou léčbu zanechala utrpěná zranění nevratné následky na žalobcově zdraví, je odkázán na každodenní péči a pomoc další osoby a upoután na invalidní vozík. Vozidlo bylo v době nehody pojištěno z titulu odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem u žalované, proto u ní žalobce uplatnil nárok na bolestné ve výši 535 515 Kč odpovídající 1 601,5 bodům a náklady vynaložené na vypracování znaleckého posudku ve výši 7 000 Kč. Žalovaná vyplatila žalobci částku 233 786 Kč, když vyšla z částky 467 572 Kč odpovídající 1 313 bodům, kterou krátila o 50 % z důvodu spoluúčasti žalobce na vzniku újmy, neboť ten nebyl při nehodě připoután. Žalobce svou spoluodpovědnost dovozuje pouze v rozsahu 25 %, předmětem sporu je proto doplacení zbývajících 25 % bolestného ve výši 116 893 Kč a nákladů vynaložených na vypracování znaleckého posudku ve výši 1 750 Kč.

3. Žalovaná vedla s žalobcem spor pouze o tom, jakou měrou se spolupodílel na vzniku újmy. Odmítla přitom spoluzavinění poškozeného pouze v rozsahu 25 %, které podle ní dosahuje 50 %, neboť žalobce nebyl v době nehody připoután bezpečnostním pásem. Podle znaleckého posudku by v případě připoutání žalobce došlo k podstatně menším zraněním, jelikož při obdobných nárazech v rychlosti do 50 km/hod dochází k pohmožděninám, sedřením kůže s podkožními krevními výrony a jen výjimečně ke zlomeninám kosti, např. žebra.

4. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku z nesporých tvrzení účastníků a ze skutkových zjištění popsaných v bodech 5. až 11. jeho odůvodnění, která není třeba z důvodu stručnosti opakovat, kdy učiněná zjištění po právní stránce posoudil podle § 6 odst. 2 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném do 31. 3. 2024 (dále jen „ZPOPV“), a rovněž podle ustanovení § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“). Svůj závěr o věci poté shrnul v bodě 18. a 19. odůvodnění napadeného rozsudku tak, že žalobce cestoval v době dopravní nehody na zadním sedadle vozidla za spolujezdcem a nebyl připoután bezpečnostním pásem. Při nehodě utržil poranění, z něhož nejzávažnější byla zlomenina [diagnóza], což vedlo k žalobcovu ochrnutí, kdy v důsledku poranění je připoután na invalidní vozík a odkázán na péči okolí. Žalobce uplatnil u žalované nárok na bolestné a náhradu nákladů vynaložených na vypracování znaleckého posudku, neboť vozidlo bylo z titulu odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem pojištěno u žalované. Ta krátila žalobcův nárok o 50 % s ohledem na jeho spoluzavinění spočívající v nepoužití bezpečnostního pásu v době nehody.

5. Soud prvního stupně neprovedl k důkazu revizní znalecký posudek, o jehož zadání usiloval žalobce, jelikož závěry znalců považoval za přesvědčivé, řádné a úplné, pročež nebyl důvod je přezkoumávat.

6. Při řešení otázky spoluzavinění žalobce na vzniku újmy se zabýval rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a uzavřel, že míra spoluúčasti poškozeného může dosahovat až 50 %, záleží vždy na okolnostech konkrétního případu. Poukázal na žalobcem zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která v napadeném rozsudku citoval, ve kterých byla spoluúčast poškozeného, kterému bylo přičítáno, že nepoužil bezpečnostní pásy, vyhodnocena na 20 % či 35 %, nalezl však také mnoho dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých byla tato spoluúčast vyhodnocena jako vyšší, a to včetně zmiňovaných 50 %. Shrnul proto, že při stanovení spoluúčasti poškozeného při nepoužití bezpečnostního pásu nelze automaticky vycházet z určité procentuální míry, vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem dopravní nehody a k povaze utržených zranění, a na základě toho procentuální míru individuálně určit.

7. S ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu soud prvního stupně dovodil, že nepřipoutání žalobce bezpečnostním pásem v době nehody mělo na vznik jeho zranění podstatný vliv. Vyšel přitom ze závěrů znaleckých posudků, ve kterých znalci shodně uvedli, že při použití bezpečnostního pásu by žalobce u tohoto typu nehody rozhodně neutržil tak závažné poranění, v jehož důsledku došlo k [diagnóza] které mělo vážné trvalé následky spočívající v ochrnutí. Znalci se shodli na tom, že použil-li by žalobce bezpečnostní pás, který zamezuje nekontrolovatelnému pohybu těla ve vozidle a nárazům do jeho interiéru, zranění by byla méně závažná. Mohl by tak utržit [diagnóza], tato zranění však zpravidla nemají trvalé následky. Aniž by je tedy bagatelizoval, soud prvního stupně uzavřel, že by se jednalo o zranění řádově menšího rozsahu, a to jak co do délky a náročnosti rekonvalescence, tak zejména co do dlouhodobých následků.

8. Pro úplnost svého závěru zhodnotil nesprávný předpoklad jednoho ze znalců, který mylně vyšel z toho, že žalobce seděl za sedadlem řidiče, nikoliv za sedadlem spolujezdce, měl však za to, že ze závěrů znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ohledně vztahu užití bezpečnostního pásu a jeho vlivu na zranění lze přesto vycházet.

9. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalobce utržil velmi závažná poranění s vážnými trvalými následky, pokud by však při jízdě použil bezpečnostní pás, vyskytla by se u něj velmi pravděpodobně pouze méně závažná poranění, a přestože by i taková poranění mohla vyžadovat určitou rekonvalescenci a mohla by být bolestivá, trvalé následky těchto poranění by byly vysoce nepravděpodobné. Proto v tomto konkrétním případě považoval stanovení 50% spoluúčasti žalobce na vzniku škody za adekvátní, neboť ačkoli řidič vozidla způsobil nehodu porušením svých zákonných povinností, použití bezpečnostního pásu žalobcem by vzniku jeho závažných zranění zabránilo. Žalobu tedy jako nedůvodnou zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů, jejichž výši stanovil dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. O náhradě nákladů řízení státu rozhodl výrokem III napadeného rozsudku podle § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že k jejich náhradě zavázal procesně neúspěšného žalobce. Určení výše této náhrady si pak vyhradil do samostatného usnesení, neboť v době rozhodování nebylo možné jejich výši vyčíslit.

10. Proti všem výrokům napadenému rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, ve kterém zopakoval nesporný skutkový děj tak, že zranění utrpěl jako spolujezdec na pravém zadním sedla při dopravní nehodě vozidla taxislužby Bolt. V souvislosti s nehodou byl řidič tohoto vozidla v trestním řízení uznán vinným ze spáchání přečinu [podezřelý výraz], přičemž nebýt zaviněného porušení právních předpisů ze strany řidiče, k poškození zdraví žalobce by nedošlo. Pochybení soudu prvního stupně žalobce spatřoval v nesprávném právním posouzení věci, primárně v nesprávném výkladu ustanovení § 2918 o. z., pokud jde o stanovení výše spoluúčasti poškozeného žalobce na vzniklé újmě na zdraví. Ačkoli vyšel z potřeby konkrétního posouzení věci, konečná úvaha soudu prvního stupně stanovující míru spoluúčasti žalobce na vzniklé újmě na samé horní hranici 50 % limitu, individuální okolnosti dané věci přiléhavě nezohledňuje. Soud prvního stupně totiž nedostatečně posoudil charakter utrpěného zranění v oblasti krční páteře, jehož vznik není vyloučen u obdobných dopravních nehod ani v případě použití bezpečnostních pásů (kdyby nedošlo ke kontaktu nepřipoutaného těla žalobce s karoserií vozu, jak uvažovali znalci). Právě při čelních nárazech na pevnou překážku dochází u připoutané osoby k tomu, že tělo je zachyceno bezpečnostním pásem a zůstává na místě, avšak hlava, které bezpečnostní pás neskýtá žádnou ochranu, se pohybuje setrvačností nadále vpřed. Zbrzdění těla pásem může vést k prudkému nekoordinovanému kmihu hlavy na volně pohyblivém krku. Z toho vznikají nejen podvrtnutí [diagnóza], a to již při nižších rychlostech (cca od rychlosti 15-20 km/hod.).

11. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] přitom zcela nevyloučil možnost vzniku [diagnóza] v obdobných případech při připoutání poškozených bezpečnostním pásem. Vycházel však z úvahy, že při nárazu do rychlosti 50 km/hod. obvykle nedochází ke zranění krční páteře. K vážnějším poraněním míchy dle něj dochází až u rychlosti vozidla nad 80 km/hod. Možnost vzniku poranění páteře s trvalými následky v případě připoutání bezpečnostním pásem zcela nevyloučil ani znalec [tituly před jménem] [jméno FO], který vznik takového poranění na rozdíl od znalce [tituly před jménem] [jméno FO] uvažoval již při nárazu v rychlosti 50 km/hod. Rovněž znalec z obou dopravy, který vypracoval znalecký posudek v trestním řízení, připustil možnost vzniku poškození krční páteře i při připoutání bezpečnostními pásy.

12. Soud prvního stupně tak podle žalobce neodstranil rozpor mezi úvahami znalců o možnosti vzniku poranění v oblasti krční páteře, co se nárazové rychlosti týká, a neprovedl k důkazu revizní znalecký posudek, jímž byla navrhována revize celkových závěrů v řízení provedených posudků, vypracovaných mimo toto řízení; neúplně proto zjistil skutkový stav věci.

13. Žalobce konečně porovnal závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na která soud prvního stupně odkazoval a uzavřel, že rozhodnutí o míře spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy by mělo vycházet jak z konkrétních individuálně určených okolností každé jednotlivé věci, tak i s přihlédnutím k jiným případům obdobného druhu, čemuž však úvaha soudu prvního stupně (i s ohledem na odkazovaná rozhodnutí) neodpovídá. Při posuzování míry spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je judikatura soudů dlouhodobě ustálena tak, že se může v limitních případech blížit až jedné polovině. Případ žalobce však k takovým limitním případům řadit nelze, neboť k jeho tíži lze přičítat pouze nepoužití bezpečnostního pásu, navíc za situace újmy na zdraví vzniklé poškozením v oblasti [diagnóza], kdy bezpečností pás sám o sobě nechrání osobu před vznikem [diagnóza] při prudké deceleraci vozidla s [diagnóza].

14. Žalobce tak i s ohledem na závěry odborné literatury, která míru snížení rizika vzniku závažných poranění při použití bezpečnostních pásů snižuje maximálně o 25 %, navrhl, aby odvolací soud změnil výrok I napadeného rozsudku tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci částku 118 643 Kč s příslušenstvím, případně aby odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

15. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobcovu odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, trvala přitom na správnosti stanovení 50% míry spoluúčasti žalobce na vzniku závažných poškození jeho zdraví. Závěry obou lékařských znaleckých posudků se shodly v tom, že žalobce byl z důvodu nepoužití bezpečnostních pásů katapultován proti střeše vozidla, kdy tělo pokračovalo setrvačností dle rychlosti vozidla, přičemž se váha pohybujícího se těla za působení zrychlení po nárazu do sloupu veřejného osvětlení plnou silou přenesla na páteř. V případě, že by žalobce použil bezpečnostní pásy, nedošlo by k tak drastickému poranění hlavy a páteře a zejména k [diagnóza]. Oba znalci se shodli na tom, že v případě použití bezpečnostního pásu by žalobce s pravděpodobností blížící se jistotě neutrpěl vážná zranění, nedošlo by k [diagnóza], zranění by pak nezanechalo trvalé následky.

16. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

17. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, dokazování směřovalo k objasnění rozhodných skutečností, jeho výsledky zhodnotil postupem stanoveným v ustanovení § 132 o. s. ř. a na základě provedeného dokazování dospěl ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a na něž pro stručnost odkazuje. Tento skutkový základ nedoznal změny ani v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud nesdílí názor žalobce, že by pro posouzení konkrétních okolností případu bylo nezbytné provést revizi použitých znalecký posudků.

18. Odvolací soud považuje za správné také právní posouzení věci, učiněné soudem prvního stupně. K jeho právním závěrům nemá odvolací soud co dodat; ostatně v rovině skutkového a právního základu věci nebylo mezi účastníky sporu, odvolací námitky směřovaly jen do právního posouzení míry „spoluzavinění“ žalobce (a od něho se odvíjející výše nároku), přičemž pouze tato otázka zůstala pro věc mezi stranami spornou.

19. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

20. Vykládané ustanovení určuje míru snížení náhrady škody podle vzájemného vztahu mezi protiprávním jednáním škůdce a dalšími okolnostmi, které mu lze přičítat a které vedly ke vzniku či zvětšení újmy, a jednáním poškozeného a dalšími poškozenému přičitatelnými okolnostmi, čím se stanoví podíl, jímž sám poškozený přispěl ke škodlivému následku. Vychází se tudíž z míry podílu okolností, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na vzniklé újmě. Zvažovat je třeba veškeré skutečnosti, jež přispěly ke způsobení újmy nebo jejímu zvětšení, tedy veškeré příčiny, které vedly k újmě, jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jednání a další mu přičitatelné okolnosti, jež byly alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení újmy podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese újmu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku újmy jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného [srov. komentář Občanský zákoník, 2. vydání (3. aktualizace, 2024): M. Pašek].

21. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, dovodil, že byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného, je v tomto rozsahu vyloučena odpovědnost škůdce (…). Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Nejde přitom o spoluzavinění poškozeného v užším smyslu (zaviněné porušení právní povinnosti), nýbrž přesněji řečeno o spoluzpůsobení vzniku škody (spolupřispění) z jakýchkoliv důvodů, které jsou na straně poškozeného. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že míra spoluzpůsobení si škody poškozeným spolujezdcem může dosáhnout až jedné poloviny, jestliže vědomě podstoupí jízdu s řidičem, o němž ví, že je pod vlivem alkoholu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, Soubor C 7833).

22. Soud prvního stupně správně vyšel rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, č.j. 25 Cdo 361/2024-332, který dospěl k závěru, že určení rozsahu spoluzpůsobení újmy není odvislé pouze od počtu okolností, jež mu lze v tomto směru přičítat, nýbrž i od toho, jak významným způsobem se každá z nich podílela na vzniku škody a její výši (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2740/2018), přičemž míra spoluúčasti poškozeného jako spolujezdce může dosahovat vzhledem k okolnostem konkrétního případu až 50 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, Soubor C 7833, nebo usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Není tedy vyloučeno, aby existence, byť i jen jediné okolnosti přičitatelné poškozenému odůvodnila závěr o jeho spoluzavinění v míře srovnatelné s účastí primárního škůdce, podílela-li se na vzniku a celkové výši škody stěžejním způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1022/2019).“

23. Soud prvního stupně v souladu se závěry této již ustálené judikatury posoudil podíl škůdce, tedy řidiče vozidla taxislužby, v němž žalobce cestoval, na vzniku škodícího děje (v jehož důsledku vznikla v daném případě žalobcova újma na zdraví) a porovnal jej s podílem žalobce, kterým přispěl ke škodlivému následku. Na základě provedených důkazů podrobně vysvětlil, že žalobcova závažná poranění s těžkými trvalými následky by nevznikla v případě, že by se žalobce před jízdou připoutal bezpečnostním pásem. Vyšel tak z okolností tohoto konkrétního případu, kdy k nehodě došlo v důsledku vyjetí vozidla mimo vozovku a jeho nárazu do sloupu veřejného osvětlení, což mělo za následek prakticky okamžité zastavení vozidla a nadzvednutí jeho zadní části působením točivého momentu. Přední část vozidla se prudce zpomalila a zadní část, ve které seděl nepřipoutaný žalobce, měla tendenci pokračovat v pohybu, což vedlo k jejímu prudkému nadzvednutí nad povrch vozovky a tím i pohybu těla žalobce směrem vertikálním (zakončeném nárazem hlavy do střechy vozidla). Pokud by při nehodě působily setrvačné síly v kolmém směru, všechny předměty a osoby uvnitř vozidla by měly po nárazu tendenci pohybovat se v původním směru pohybu, tedy dopředu. Nebyl-li by tedy v takovém případě žalobce připoután bezpečnostním pásem, mohl by být vymrštěn vpřed do sedadla spolujezdce, čímž by s největší pravděpodobností došlo ke vzniku zcela jiného typu zranění. Ale právě okolnosti posuzovaného případu vedly soud prvního stupně k závěru, s nímž se odvolací soud zcela ztotožňuje, že připoutal-li by se žalobce před jízdou bezpečnostním pásem [což mu ostatně ukládá ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích], který zamezuje nekontrolovatelnému pohybu těla ve vozidle a nárazům do jeho interiéru (zde střechy vozidla), jeho zranění by byla méně závažná a s pravděpodobností hraničící s jistou nikoli trvalá.

24. Jestliže tedy soud prvního stupně v případě takto zjištěného skutkového děje posoudil míru podílu škůdce (řidiče vozidla) jako zásadně odpovídající podílu žalobce na vzniku újmy na zdraví, je jeho závěr zcela odpovídající okolnostem případu. Jinak řečeno, nepřipoutání žalobce bezpečnostním pásem v době dopravní nehody je z hlediska vzniku újmy rovno porušení povinnosti ze strany řidiče škodícího vozidla, neboť následkem porušení povinností řidiče by v případě žalobcova připoutání se bezpečnostním pásem nebyl vznik závažného a trvalého poškození žalobcova zdraví; tedy jedno bez druhého by zcela jistě nevniklo.

25. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu o padesátiprocentní odpovědnosti poškozeného žalobce na vzniku újmy, přičemž tento odpovídající závěr správně vedl k rozhodnutí o nepřiznání žalobcova sporného nároku na zbývající plnění žalované z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem škodícího vozidla. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku I potvrdil, obdobně postupoval i v případě správného výroku o nákladech řízení mezi účastníky (II), když vyčíslení přiznaných nákladů bylo soudem prvního stupně provedeno odpovídajícím způsobem. Správný je rovněž výrok o nákladech řízení státu (III), které budou následně vyčísleny samostatným rozhodnutím soudu prvního stupně.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení, které sestávají ze 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč za sepis odvolání, účast u jednání odvolacího soudu a za přípravu k němu [§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. b), c), f), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Lhůta k splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní a běží od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).