pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I) a uložil neúspěšnému žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II).

2. Rozhodl tak o peněžitém nároku žalobce na doplacení odkupného, kterého se domáhal v souvislosti se zánikem [anonymizováno]. Dospěl k závěru, že smlouva o životním [anonymizováno] je sice absolutně neplatná, a vzájemná plnění jsou tak bezdůvodným obohacením, avšak nárok žalobce na vrácení poskytnutého plnění je pro marné uplynutí tříleté objektivní promlčecí lhůty promlčen. Žalovanou uplatněná námitka promlčení je proto důvodná, a žalobě tedy nelze vyhovět.

3. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli [datum] pojistnou smlouvu [číslo] označenou„ [anonymizována čtyři slova]“ s počátkem [anonymizováno] od [datum] a pojistnou dobou [anonymizováno] let. Po dobu trvání pojistné smlouvy žalobce uhradil žalované na pojistném [částka]. [anonymizováno] zaniklo [datum] z důvodu neplacení běžného pojistného. Žalovaná poté dne [datum] žalobci vyplatila [částka]. Ze smluvních ujednání nelze určit konkrétní výši či způsob stanovení nákladů – počátečních a správních – jež byla žalovaná oprávněna strhávat z běžného pojistného, neplyne z ní ani způsob výpočtu rizikového pojistného. Dostatečně určitá nejsou rovněž ujednání o odkupném, když jeho výše měla být stanovena pojistitelem podle pojistně technických zásad s tím, že se jedná o část nespotřebovaného pojistného ukládaného pojistitelem jako technická rezerva vypočtená pojistně matematickými metodami k datu zániku soukromého [anonymizováno], přičemž tyto obecně konstatované technické zásady nejsou součástí pojistné smlouvy. Žalobce se o aktuálním stavu pojistné smlouvy a hodnotě odkupného ve výši [částka] dozvěděl z dopisu žalované ze dne [datum] (roční přehled pojistné smlouvy). Dne [datum] zaslal žalované výzvu k vydání bezdůvodného obohacení s tím, že pojistnou smlouvou považuje za absolutně neplatný právní úkon. Dne [datum] pak podal k [anonymizována dvě slova] návrh na zahájení řízení o vyslovení neplanosti smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] s příslušenstvím. [anonymizována dvě slova] nálezem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] [číslo] [rok], shledal pojistnou smlouvu absolutně neplatnou a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši [částka]; ve zbylém rozsahu [částka] návrh zamítl. Toto rozhodnutí nenabylo právní moci, když žalobce po jeho vydání vzal návrh v plném rozsahu zpět a [anonymizována dvě slova] nález zrušil a řízení zastavil.

4. Uvedená zjištění hodnotil zejména dle § 2, § 3 písm. x), § 4 odst. 4 a § 54 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (dále jen„ zákon o pojistné smlouvě“), platnost pojistné smlouvy, existenci bezdůvodného obohacení i běh promlčecích lhůt pak posuzoval v souladu s § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník podle § 37, § 41, § 107 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).

5. Dospěl k závěru, že vzhledem k neurčitosti ujednání o počátečních a správních nákladech, rizikovém pojistném a odkupném, která nelze oddělit od ostatního obsahu pojistné smlouvy, je pojistná smlouva jako celek od počátku absolutně neplatná (§ 37, § 41 obč. zák.). Účastníci jako smluvní strany neplatné smlouvy tak byli povinni si podle zásad bezdůvodného obohacení vrátit vzájemná plnění (§ 457 obč. zák.), přičemž k promlčení jejich nároků došlo za dva roky ode dne, kdy se dozvěděli, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jejich úkor obohatil, nejpozději však za tři roky od doby, kdy k němu došlo (§ 107 obč. zák.). Námitku promlčení vznesenou žalovanou shledal důvodnou s tím, že objektivní tříletá promlčecí doba ve smyslu ust. § 107 odst. 2 obč. zák. marně uplynula, když počala běžet faktickým zaplacením každého pojistného s tím, že dobou rozhodnou pro běh promlčecí doby je okamžik uzavření pojistné smlouvy. V té době byl žalobce seznámen s neurčitými a nesrozumitelnými smluvními ujednáními, které způsobovaly neplatnost smlouvy. Nejzazším okamžikem, kdy se dozvěděl o skutečnostech způsobujících neplatnost je pak moment, kdy vyzval žalovanou o vydání bezdůvodného obohacení právě z důvodu absolutní neplatnosti pojistné smlouvy ([datum]). Za situace, kdy pojistné zaplacené tři roky před podáním žaloby je již promlčeno (žaloba byla podána [datum]) a žalobce po tomto datu žádné další pojistné neuhradil, nevznikl mu nárok na jeho vrácení. Námitku promlčení nemravnou neshledal. Konstatoval, že nelze z žádného zjištění dovodit, že by její uplatnění žalovanou bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor žalovaného, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby by byl vůči žalobci nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem, charakterem uplatňovaného práva a důvody, pro které právo nebylo uplatněno včas (viz rozsudek [anonymizována dvě slova] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. [spisová značka]). Žalobu jako nedůvodnou proto zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Ohradil se zejména proti závěru o promlčení žalobního nároku, když akcentoval spotřebitelskou povahu smluvního vztahu, způsob sjednání smlouvy, dostatečnou netransparentnost a neurčitost smluvních ujednání. Tyto skutečnosti byly příčinou jeho značného znevýhodnění, které mělo za následek jeho výrazně slabší právní postavení (nerovnováhu v právech a povinnostech stran) oproti žalované, která naopak jako profesionál smlouvu výhradně sama koncipovala, aniž by mu jako spotřebiteli bylo umožněno do obsahu či smluvních ujednání jakkoliv zasáhnout. Namítl, že rozsudek je v rozporu s evropským právem a rozhodovací praxí [anonymizována dvě slova] [mezinárodní organizace], který při řešení obdobného případu (vrácení plnění z neplatné úvěrové smlouvy) uzavřel, že z důvodu ochrany slabšího spotřebitele není aplikace objektivní tříleté lhůty prakticky možná (nezačala běžet), popř. k ní soud nemůže ve smyslu ust. § 3 obč. zák. přihlížet. Poukázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], s tím, že v tomto rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že počátek běhu subjektivní dvouleté lhůty je možný zvažovat až od okamžiku, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, tedy v momentu, kdy si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Vědomost o konkrétních skutkových okolnostech, které mají vliv na absolutní neplatnost smlouvy, a tedy i vznik bezdůvodného obohacení v době zvažované soudem prvního stupně však neměl, a ani jako právní laik nemohl mít. Závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, vystavěný soudem na domněnce jejich znalosti, není proto dostatečný a správný. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil napadené konečné meritorní rozhodnutí tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná mu i plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

7. Žalovaná setrvala na své obranné argumentaci, kterou v polemice s odvolacími námitkami zčásti zopakovala či parafrázovala. Zdůraznila, že odvolací námitky ohledně nevyváženosti smlouvy jsou jen obecného charakteru, když chybí konkrétní tvrzení, v čemž odvolatel danou nerovnováhu spatřuje. Proto také nepředkládá ani neoznačuje jediný důkaz, který by absentující konkrétní tvrzení prokazoval. K počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pak uvedla, že vědomost o konkrétních skutečnostech způsobujících neplatnost smlouvy, nelze zaměňovat se znalostí právní kvalifikace a erudicí jedné ze smluvních stran si závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na jejich základě učinit. Zopakovala rovněž, že k promlčení uplatněného nároku došlo vlivem marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Za situace, kdy nejpozději [datum] žalobci byly známy informace o aktuálním stavu pojistné smlouvy, na což reagoval požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu absolutní neplatnosti pojistné smlouvy a svého požadavku se začal domáhat i v řízení před [anonymizována dvě slova], musel si být již koncem roku [rok] existence bezdůvodného obohacení vědom. Navrhla proto, aby odvolací soud zamítavý rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí pak v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázány a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci.

10. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s právním hodnocením písemné pojistné smlouvy a v plném rozsahu na něj odkazuje. Lze přisvědčit soudu prního stupně, že neurčitost písemných smluvních ujednání naplňujících základní účel smlouvy způsobuje její absolutní neplatnost. Důvod neplatnosti se vztahuje na celý písemný právní úkon, když uvedené části nelze od ostatního obsahu oddělit (§ 37, § 41 obč. zák.). Stanovení konkrétní výše a způsobu počátečních i správních nákladů, zejména však absence srozumitelného výpočtu rizikového pojistného a odkupného, tedy již počáteční nejasnost o tom, jaká část pojistného má představovat spořící složku, která bude po ukončení smlouvy žalobkyni vyplacena, a jaká výše z hrazeného pojistného představuje žalovanou konzumovanou cenu za [anonymizováno] pojistného rizika, způsobuje absolutní neplatnost pojistné smlouvy.

11. Námitka odvolatele, že uvedené důvody mají vliv jen na částečnou neplatnost konečného vyúčtování peněžitých nároků, není správná, když neurčitá ustanovení zabraňují naplnění hlavního účelu právního vztahu účastníků a vzhledem k významu smlouvy jsou neoddělitelná. Navíc žalobce ani netvrdí, jaký jiný účel by v případě absence těchto ustanovení měla pojistná smlouva v době trvání mít.

12. Důsledkem neplatného právního úkonu (pojistné smlouvy) je povinnost účastníků vrátit si vzájemná plnění či majetkový prospěch, který v souvislosti s plněním z neplatného právního úkonu získali (§ 451, § 457 obč. zák.). Správně proto soud prvního stupně postupoval podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení jako prospěchu získaného bez právního důvodu, který od počátku chyběl.

13. Nepochybil rovněž, když nejprve dle § 107 obč. zák. posuzoval, zda žalovanou vznesená námitka promlčení je důvodná, a správný je i závěr, že požadavek žalobce, který je třeba právně kvalifikovat jako vydání bezdůvodného obohacení, byl již v době podání žaloby promlčen.

14. Důvodem nemožnosti uplatněný nárok přiznat je však marné uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí lhůty (nikoli tříleté objektivní lhůty). Ta počala běžet nejpozději od okamžiku, kdy se žalobce začal na žalované domáhat vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy. Vědomost o jejich existenci tak musel mít v době zaslání písemné výzvy k vrácení bezdůvodného obohacení a následného zahájení řízení u [anonymizována dvě slova] (návrh podal dne [datum]), ve kterých svůj peněžitý nárok z titulu vrácení neoprávněného majetkového prospěchu odůvodňoval absolutní neplatností pojistné smlouvy. V té době jeho pochybnosti o existenci závažných vad právního úkonu, způsobující neplatnost pojistné smlouvy, musely nabýt jasné konkrétní podoby, když byly součástí jeho žalobní argumentace. Není podstatné, jaké vady prostřednictvím svého právního zástupce namítal, rozhodné je, že i prostřednictvím erudovaného právního zastoupení naznal existenci natolik závažných vad právního úkonu, že nabyl přesvědčení, že smluvní závazek není bezvadný a platný. Nejedná se tedy o situaci, kdy plná ničím nenarušená důvěra spotřebitele v platnost smluvního vztahu je překážkou toho, aby promlčecí lhůta počala plynout (srovnej rozh. Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Toto přesvědčení navíc bylo potvrzeno, když [anonymizována dvě slova] absolutní neplatnost pojistné smlouvy vyslovil v nálezu ze dne [datum].

15. Nedůvodná je rovněž námitka žalovaného, že v době probíhajícího řízení před [anonymizována dvě slova] promlčecí lhůta neplynula. K stavení promlčecí lhůty z důvodu, že žalobce v promlčecí době uplatnil právo u soudu či jiného příslušného orgánu by došlo jen tehdy, pokud by v zahájeném řízení řádně pokračoval (§ 112 obč. zák.). Za situace, kdy návrh na zahájení řízení vzal v plném rozsahu zpět, však nastal stav, jako kdyby k řízení vůbec nedošlo.

16. Je proto možné přisvědčit obraně žalované, že vzájemné nároky účastníků z titulu vypořádání plnění z absolutně neplatné smlouvy, a tedy i uplatněný žalobní nárok, jsou promlčeny.

17. Rovněž správný je závěr soudu prvního stupně (a plně na něj odkázat), že v daném řízení nebyly prokázány ani tvrzeny skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr o tom, že uplatnění námitky promlčení žalovanou je výkonem práva, který se příčí dobrým mravům (§ 3 obč. zák.). V této souvislosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ve kterém dovolací soud konstatoval, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

18. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadený meritorní výrok (I) jako věcně správný potvrdil. Stejně postupoval i ve vztahu k nákladovému výroku (II), když prvostupňový soud aplikoval přiléhavá ustanovení procesního předpisu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a neúspěšného žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení, jejichž výši podle povahy a počtu žalovanou účelně vynaložených nákladů řízení správně stanovil (dle vyhl. č. 177/1996 Sb.).

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl rovněž podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když i v tomto stadiu řízení byla žalovaná plně úspěšná. Ty sestávají ze dvou úkonů právní služby po [částka] (z tarifní hodnoty [částka]), dvou paušálních náhrad hotových výdajů po [částka] (§ 13 odst. 3 vyhl.) spolu s 21% daní z přidané hodnoty ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.); celkem tak činí [částka].