pro zaplacení 1 000 000 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 1 000 000 000 Kč spolu s 15% úrokem od 1. 7. 2025 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II)

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy způsobené jí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 120/2023. V této věci nejprve prvostupňový soud žalobu odmítl, odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil, přičemž soudy obou stupňů považovaly žalobu za neprojednatelnou. Nejvyšší soud obě usnesení zrušil a v průběhu dalšího řízení Obvodní soud pro Prahu 2 vydal rozsudek, v němž nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, neboť věcně nerozhodl o nároku žalobkyně, ale pouze z procesních důvodů žalobu zamítl, přestože odpovědnostní titul byl v žalobě naprosto nezaměnitelným způsobem označen.

3. Žalovaná nesporovala, že žalobkyně svůj nárok uplatnila dne 31. 12. 2024, stalo se tak ovšem prostřednictvím neoprávněné osoby a neurčitým způsobem. Uvedla, že žaloba podaná žalobkyní dne 13. 6. 2023 byla Obvodním soudem pro Prahu 2 zamítnuta rozsudkem ze dne 14. 11. 2024 z důvodu neexistence odpovědnostního titulu. Žalobkyně proti tomuto rozsudku podala dne 30. 12. 2024 odvolání, o němž odvolací soud dosud nerozhodl. Protože podkladová věc nebyla pravomocně rozhodnuta, nelze ani v projednávané věci shledat existenci odpovědnostního titulu. Žalovaná dále uvedla, že i v případě, že by žádost o odškodnění byla podána řádně, žalobkyni by ničeho neplnila pro neexistenci všech podmínek odpovědnosti státu za škodu. V průběhu řízení potom žalovaná vznesla také námitku promlčení nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy.

4. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování učinil zjištění popsaná v bodě 3. napadeného rozsudku, na která odvolací soud zcela odkazuje. Vzal tak za prokázané, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 120/2023 byla usnesením ze dne 8. 8. 2023 žaloba podaná žalobkyní odmítnuta, přičemž následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2023, č. j. 36 Co 304/2023-13, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy své rozhodnutí odůvodnily tím, že žalobkyně ani po výzvě soudu prvního stupně svou žalobu nedoplnila tak, aby byla projednatelná. Proti pravomocnému usnesení podala žalovaná dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 5. 3. 2024, č. j. 30 Cdo 73/2024-36, a to tak, že obě výše uvedená usnesení zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Předmětem řízení ve věci sp. zn. 55 C 120/2023 měl přitom být požadavek žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 000 Kč z titulu nesprávného vedení řízení ve věci projednávané Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 211/2022, ve kterém byla žaloba pravomocně odmítnuta. V rámci namítaného řízení bylo Obvodním soudem pro Prahu 2 nařízeno jednání, ke kterému se žalobkyně nedostavila, přičemž na tomto jednání konaném dne 14. 11. 2024 byl vydán rozsudek č. j. 45 C 120/2023-65, kterým byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 30. 12. 2024 odvolání.

Uvedené skutečnosti soud prvního stupně hodnotil zejména dle § 1, § 5, § 7, § 8, § 31a, § 32 a § 35 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) a dospěl k závěru, že v řízení vedeném pod sp. zn. 45 C 120/2023 došlo k vydání nezákonného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 8. 2023, č. j. 45 C 120/2023-7, a s ním spojeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 36 Co 304/2023-13, neboť tato pravomocná rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2024, č. j. 30 Cdo 73/2024-36. Soud prvního stupně však neshledal nezákonným rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 7 a 8 OdpŠk rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 11. 2024, č. j. 45 C 120/2023-65, který v době vyhlášení napadeného rozsudku nenabyl právní moci a nebyl ani pro nezákonnost zrušen.

5. Protože měl za to, že existuje odpovědnostní titul z důvodu nezákonného rozhodnutí, zabýval se tím, zda byla žalobkyní tvrzená nemajetková újma prokázána. Zjišťoval tedy intenzitu, kterou nezákonné rozhodnutí zasáhlo do osobnostních práv žalobkyně a posuzoval, jaká forma a výše odškodnění je třeba k reparaci takto vzniklé nemajetkové újmy. Uzavřel však, že žalobkyně v žalobě či v jejím doplnění žádné konkrétní zásahy do osobnostní sféry netvrdila a neučinila tak ani na výzvu soudu prvního stupně učiněnou podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Proto se v prvé řadě zabýval možným obecným zásahem uvedených nezákonných rozhodnutí do jakékoli myslitelné sféry žalobkyně, přičemž nezákonným rozhodnutím bylo usnesení o odmítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění z odškodňovacího řízení, ve kterém byla žaloba pro neprojednatelnost odmítnuta. Již samotný předmět řízení tak obecně vylučuje, že by žalobkyni mohla nemajetková újma vzniknout, neboť nemohla vzniknout ani v projednávaném řízení. Odmítnutím žaloby navíc nedošlo k žádnému zásahu do práv žalobkyně, nevznikla jí žádná hmotná škoda, a to ani ve formě povinnosti hradit náklady řízení. Poukázal také na postoj žalobkyně, která se k jednání nařízenému na 14. 11. 2024 nedostavila a pouze se omluvila, a to za situace, kdy byla soudem v usnesení ze dne 7. 10. 2024, č. j. 45 C 120/2023-52, předem upozorněna na nezbytnost doplnění tvrzení na základě poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Soud prvního stupně zároveň zjistil, že žalobkyně se jen u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhá náhrady škody nebo nemajetkové újmy nejméně ve 30 žalobách, z nichž značná část byla odmítnuta pro neprojednatelnost.

6. Poté se zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou a uzavřel, že nezákonná rozhodnutí, tedy usnesení o odmítnutí žaloby ze dne 8. 8. 2023, č. j. 45 C 120/2023-7, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 36 Co 304/2023-13, byla odklizena rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 3. 2024, č. j. 30 Cdo 73/2024-36, které nabylo právní moci dne 20. 3. 2024. Od tohoto data měla žalobkyně povědomí o tom, že rozhodnutí o odmítnutí žaloby je rozhodnutím nezákonným a měla i informace o tom, jaká konkrétní nemajetková újmy jí tímto nezákonným rozhodnutím vznikla, žalobu a zároveň i uplatnění nároku u žalované však podala až dne 31. 12. 2024. Šestiměsíční lhůta k podání žaloby nebo k předběžnému projednání nároku se přitom počítá právě od právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 20. 3. 2024, uplynula tudíž dne 20. 9. 2024. K přerušení běhu promlčecí doby po dobu uplatnění nároku u žalované nedošlo, pročež byla žaloba podána až po uplynutí promlčecí lhůty, a také z tohoto důvodu ji proto soud prvního stupně zamítl, když o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žalobě zcela vyhovuje. Odmítla závěr o absenci odpovědnostního titulu a namítla, že byly naprosto ignorovány skutečnosti, které v žalobě a v jejím doplnění uvedla. Zopakovala průběh řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 120/2023 a upozornila na to, že odpovědnostní titul vyplývá z rozsudku tohoto soudu ze dne 14. 11. 2024, který nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, když opět nerozhodl o nároku žalobkyně, ale znovu pouze z procesních důvodů žalobu zamítl. Při projednání žaloby totiž nevyšel ze skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 37 C 211/2022 své rozhodnutí řádně neodůvodnil podle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a v rámci volného hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. a nerozhodl o věci samé. A stejné pochybení žalobkyně nalezla i v řízení vedeném pod sp. zn. 45 C 120/2023, z něhož plyne odpovědnostní titul, neboť soud prvního stupně si neuvědomil, že právo žalobkyně je rozhodnutím soudu pravomocně přiznané.

8. Pokud jde o výši škody, žalovaná proti ní nebrojila a soud prvního stupně se jí byl povinen zabývat v rámci volného hodnocení důkazů, což však neučinil a tím učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným. Námitku promlčení žalobkyně v odvolání rovněž odmítla s tím, že její nárok se v tomto případě promlčuje v tříleté lhůtě.

9. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací soud o odvolání rozhodl, aniž za tímto účelem nařizoval ústní jednání, neboť účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

10. Soud prvního stupně především provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a učinil rovněž správný skutkový závěr, přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí je plně v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně vysvětlil, které skutečnosti má za prokázané a z jakých důvodů, z nich plynoucí skutkový závěr je potom jejich logickým shrnutím a tím i dostatečným podkladem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se zcela ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na ně odkazuje.

11. Odvolací soud zejména poukazuje na to, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 120/2023 již bylo pravomocně skončeno, neboť Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2025, č. j. 36 Co 155/2025-85, potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2024. Jen samotná tato skutečnost již umožňuje učinit závěr o nedůvodnosti žaloby, ke kterému dospěl soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí.

12. Odpovědnost státu za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím (§ 7, § 13 OdpŠk) je totiž dána pouze v případě existence tří podmínek, a to 1) vzniku škody, 2) existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí a 3) příčinné souvislosti mezi vznikem škody (újmy) a nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím. Absence jediného z uvedených předpokladů vylučuje vyvození odpovědnosti.

13. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně v zásadě správně hodnotil otázku existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu). Existence nezákonného rozhodnutí zde již totiž nemůže být dána, neboť vydáním pravomocného zamítavého rozsudku bylo odklizeno předchozí dovolacím soudem zrušené pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost (§ 8 odst. 1 OdpŠk) a tvrzená pochybení při projednání žalobou uplatněného nároku nelze hodnotit ani jako nesprávný úřední postup (§ 13), přičemž vytýkaná jednání (hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř.) jsou výsostným postupem soudu, který vede k vydání konečného rozhodnutí. Žalobkyně se prostřednictvím své žaloby o náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. pokouší o nepřípustnou revizi soudní rozhodovací činnosti (soudních rozhodnutí), když postup soudu směřující k vydání konečného rozhodnutí (rozhodovací činnost) lze přezkoumávat pouze v rámci zákonem upravených řádných či mimořádných opravných prostředků (§ 201 až § 243 o. s. ř.). Ke stejnému závěru přitom dospěl rovněž Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 25. 5. 2025, č. j. 36 Co 155/2025-85.

14. Závěr soudu prvního stupně o absenci základního předpokladu odpovědnosti za škodu je proto správný, a ani odvolací námitky nejsou způsobilé jej zpochybnit. Pokud žalobkyně v odvolání hodnotila nesprávný postup soudů obou stupňů v podkladovém řízení v souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu o zrušení pravomocného odmítnutí žaloby ve věci sp. zn. 45 C 120/2023, má odvolací soud za to, že právě tento nesprávný procesní postup soudů obou stupňů byl dovolacím soudem napraven a nemohl mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně se přitom mýlí, že dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2024 vydal závazné stanovisko týkající se oprávněnosti samotného žalobního nároku, neboť jeho závěr o projednatelnosti žaloby nelze zaměňovat za závazný závěr o existenci odpovědnostního titulu.

15. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

16. Jak bylo vysvětleno výše, v řízení vedeném pod sp. zn. 45 C 120/2023 k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, a protože žalobkyně se svou žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím, posuzuje se otázka promlčení jejího nároku podle § 32 odst. 3 věta první OdpŠk. Správný je tak závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně se zcela jistě mohla dozvědět o tom, že rozhodnutí o odmítnutí žaloby bylo rozhodnutím nezákonným a ode dne 20. 3. 2024 jí proto běžela šestiměsíční promlčecí lhůta, která marně uplynula dne 20. 9. 2024. Podala-li svou žalobu o náhradu nemajetkové újmy k soudu až dne 31. 12. 2024 a žalovaná v řízení namítla promlčení, soud prvního stupně správně uzavřel, že nárok žalobkyně je promlčen.

17. Odvolací soud proto napadený zamítavý výrok (I) postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, přičemž shodně postupoval i ve vztahu k výroku nákladovému (II), neboť soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a počet paušálních náhrad i jejich výši správně stanovil v souladu s vyhláškou č. 254/2015 Sb.

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud rovněž podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když zcela úspěšné žalované žádné náklady v tomto stádiu řízení nevznikly.