o zaplacení částky 2 580 000 Kč a 5 520 000 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4 680 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 3 120 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 2 550 Kč (výrok III.). Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce na náhradu škody (ušlý zisk), která mu měla vzniknout nezákonným trestním stíháním vedeným u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen „posuzované řízení“).

2. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodoval pouze o výši nároku žalobce na ušlý zisk, když o základu nároku (a tedy splnění předpokladů odpovědnosti za škodu) již bylo rozhodnuto pravomocným) rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 26. 6. 2024, č. j. [spisová značka].

3. Soud prvního stupně o věci rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba, v zájmu stručnosti písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, podrobně opakovat.

4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce při obvyklém běhu událostí, nebýt jeho trestního stíhání a v příčinné souvislosti s tím i pozastavení advokátní činnosti, by za rok 2018 od subjektů, se kterými měl uzavřeny smlouvy o právní pomoci (vyjmenované v rozsudku soudu prvního stupně) získal celkem částku 2 580 000 Kč a za roky následující po dobu trvání těchto smluv celkem částku 5 520 000 Kč. Od těchto částek je třeba odečíst náklady, které by žalobce v souvislosti s výkonem advokátní činnosti fakticky vynaložil. Byť byly v uvedeném období, nebo před uvedeným obdobím, účtovány náklady samostatně, žalobce pro jednoduchost uvedeného výpočtu navrhl použít daňovou úpravu pro rok 2018, kdy pro advokátní činnost činil výdajový paušál 40 procent. Za další roky činil výdajový paušál rovněž čtyřicet procent.

5. Soud prvního stupně použil tuto metodu (paušálního odečtu 40%) pro výpočet ušlého zisku jednak proto, že ji žalobce navrhl, a jednak i z důvodu hospodárnosti řízení, kdy po cca 6 - 7 letech lze jen těžko na žalobci požadovat, aby dohledal veškeré svoje příjmy a zejména výdaje tak, aby bylo možné fakticky určit, jaká část nákladů spojených s výkonem jeho advokátní činnosti by připadala na shora uvedené smlouvy. Celková částka ušlého zisku se skládá z částek 2 580 000 Kč za rok 2018 a potom za roky následující ve výši 5 220 000 Kč, tedy celkem 7 800 000 Kč. Po odečtení paušálních nákladů ve výši 40 % dospěl soud prvního stupně k částce 4 680 000 Kč. Tato částka představuje ušlý zisk, kterého se žalobci nedostalo právě v příčinné souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním.

6. Proti tomuto rozsudku, jeho vyhovujícímu výroku I., podala žalovaná včasné odvolání. V něm znovu namítala, že rozhodnutí [orgán] představuje samostatný právní akt, kterým byla přerušena příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a dřívějším trestním stíhání žalobce. [funkce] [orgán] rozhodovalo autonomně na základě profesních pravidel a vnitřních předpisů, přičemž se nevázalo na výsledek trestního řízení vedeného proti žalobci. Proto není možné dovozovat odpovědnost žalované za újmu, kterou žalobce spojuje se ztrátou příjmů v důsledku pozastavení advokátní činnosti.

7. Dále žalovaná namítala, že soud prvního stupně nezjišťoval reálné výdaje žalobce na dosažení příjmů advokáta, neporovnal jeho příjmy a výdaje v období předcházejícím pozastavení advokátní činnosti a nezadal ke zpracování znalecký posudek, kterým by bylo objektivně určeno, jaký byl ušlý zisk žalobce. Soud prvního stupně se místo toho spokojil s postupem, kdy od tvrzeného příjmu žalobce odečetl paušální částku nákladů k jeho získání. Tento způsob výpočtu však žalovaná považuje za nesprávný, neboť žalobce v předchozím řízení netvrdil ani neprokázal, že by nákladový paušál ve svém podnikání aplikoval. Závěrem proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobu zamítl.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu a v mezích podaného odvolání napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Odvolací soud především odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i přiléhavě právně posoudil. Odvolací soud, aniž by parafrázoval či opakoval části dotčeného rozhodnutí, již v podstatě nemá k výši uplatněného nároku co dodat.

10. Podle § 136 o. s. ř., lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.

11. Citované ustanovení umožňuje soudu podle jeho úvahy rozhodnout tam, kde nelze opřít rozhodnutí o skutkové zjištění čerpané z konkrétního důkazu, a zároveň nelze žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemene. Lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Zákon má však v tomto ustanovení na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny s výší uplatněného nároku. K takovému postupu může soud přistoupit teprve poté, co uzavře, že základ nároku je dán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2810/2014).

12. Náhrada ušlého zisku se určuje jako rozdíl mezi předpokládaným ziskem a náklady, které bylo třeba na jeho dosažení vynaložit. Závěry, jež dovodila judikatura především v podnikatelských vztazích, a to že při určení výše náhrady ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodné události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit (např. rozsudek ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003, publikovaný pod č. 6/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2940, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 330/2001, publikovaný tamtéž pod č. C 1597, rozsudek ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo1233/2006), platí však obecně pro určení výše ušlého zisku (např. rozsudek ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1702/2002).

13. V projednávané věci, kdy o základu nároku již bylo pravomocně rozhodnuto, soud prvního stupně správně přistoupil k určení výše ušlého zisku žalobce na základě rozdílu příjmů žalobce a paušálních výdajů určených zákonem. Z provedeného dokazování vyplynulo, že zdroje příjmů žalobce se neomezovaly pouze na paušální příjmy na základě smluv uzavřených s patnácti subjekty, které žalobce učinil předmětem této žaloby. Žalobce měl v minulosti příjmy z různých činností advokáta a s těmito konkrétními příjmy žádné zvláštní výdaje neměl, resp. nelze spolehlivě určit jejich výši. Odvolací soud připomíná, že žaloba o náhradu ušlého zisku není vyúčtovacím sporem, kde by měly být zúčtovány veškeré vedlejší či případné budoucí výdaje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2858/2015). Zjišťování skutečných výdajů, které by přímo souvisely s dosažením příjmů uplatněných touto žalobou, by navíc bylo velmi obtížné, nehospodárné, a navíc v rozporu s citovanou judikaturou. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když pro určení ušlého zisku použil paušální odečet nákladů pro advokátní činnost, byť žalobce v minulosti tuto metodu ve svých daňových přiznáních nepoužíval.

14. Námitkou žalované týkající se nedostatku příčinné souvislosti se odvolací soud nezabýval, neboť otázka základu nároku již byla pravomocně vyřešena v předchozím rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze dne 26. 6. 2024, č. j. [spisová značka].

15. Odvolací soud proto z těchto důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé I. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. včetně správného závislého výroku III. o nákladech řízení.

16. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobce, který dosáhl plného procesního úspěchu v této fázi řízení, se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal.