pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I) a z částky [částka] od 16. 1. 2020 do [datum] (výrok II). V rozsahu [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení žalobu zamítl (výrok III) a žalovanou zavázal nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši [částka] (výrok [příjmení]).

2. V převážné míře tak vyhověl žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení zbylé části nesplněného úvěrového dluhu, který představuje smluvený 3% úrok za rok [rok] z poskytnutých úvěrových prostředků. Žalovaná jí tuto částku uhradit odmítla s tím, že proti tomuto nároku započetla svou pohledávku na zaplacení kapitalizovaných úroků z prodlení za pozdní uvolnění úvěrových částek. Ve prospěch žalobkyně tak vyřešil spor účastnic o to, zda žalované vznikl kompenzabilní nárok vůči ní, kterým by v důsledku započtení došlo ke splnění závazku hradit smluvené úroky z půjčených finančních prostředků, když dospěl k závěru, že tento nárok nevznikl.

3. Vyšel zejména ze zjištění, že účastnice uzavřely [datum] písemnou smlouvu, označenou jako smlouva o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala postupným uvolňováním finančních prostředků poskytnout žalované až [částka] s tím, že může poskytnout úvěrované i úvěr nižší, minimálně však [částka] nejpozději do [datum], dalších [částka] nejpozději do [datum] a dalších [částka] nejpozději do [datum]. Žalovaná byla povinna čerpané částky žalobkyni vrátit vždy nejpozději do třiceti dnů od jejich skutečného poskytnutí. Úrok z poskytnutých finančních prostředků bez ohledu na jejich rozsah činil pouhých [částka]. V případě využití opčních práv některým ze čtyř specifikovaných akcionářů žalované (úvěrované) na akcie ve vlastnictví žalobkyně (úvěrující) si strany sjednaly, že poskytnuté částky budou úročeny 5% od okamžiku realizace tohoto práva. Pro případ prodlení s vrácením úvěrovaných částek pak úvěrované (žalované) vznikne povinnost zaplatit i úrok z prodlení ve výši 2,5 % ročně z dlužné jistiny. Dodatkem ke smlouvě o úvěru ze dne [datum] obě strany deklarovaly, že úvěrující poskytla žalované v osmi tranších celkem [částka], další částky jí již poskytnuty nebudou. Rovněž si nově dojednaly jak splatnost vyplacených částek, tak úročení celkové úvěrové částky [částka] ve výši 3% ročně s tím, že úrok za rok [rok] je splatný [datum], za rok 2020 dne [datum] a za rok 2021 dne [datum]. Dopisem ze dne [datum] žalovaná projevila vůli jednostranně započíst vůči projednávanému požadavku žalobkyně [částka] s tím, že se jedná o její pohledávku vůči ní, která představuje nárok na zákonný úrok z prodlení s pozdním proplácením tranší úvěru v období od [datum] do [datum] (dle původní smlouvy ze dne [datum]). Započtení tedy směřovala proti pohledávce žalobkyně na zaplacení úroků z úvěru za rok [rok] ve výši [částka] splatné dne [datum] (podle dodatku [číslo] ke smlouvě o úvěru“ ze dne [datum]). Rozdíl mezi těmito částkami (zbylou část úrokového dluhu) však žalobkyni nezaplatila. Učinila tak až měsíc před podáním žaloby, když dne [datum] z tohoto titulu žalobkyni poukázala částku [částka].

4. Uvedené skutečnosti soud hodnotil především dle § [číslo], § 1902, § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že pro absenci skutečných, hmatatelných úroků za poskytnutí finančních prostředků, které jsou podstatným znakem úvěrové smlouvy, nelze smlouvu ze dne [datum] hodnotit jako smlouvu úvěrovou. Jednorázovou úhradu ve výši [částka] nelze s ohledem na úvěrovanou částku v řádech milionů korun považovat za skutečnou úplatu za její poskytnutí. Tomu odpovídá i skutečnost, že sady akcií byly převáděny za částku [částka] ve vztahu ke každému z akcionářů (ačkoliv jmenovitá hodnota 1 akcie činila [částka]), což jen svědčí o zastíracím úmyslu zúčastněných osob. Právní jednání z [datum] proto hodnotil jako smlouvu nepojmenovanou (§ 1746 odst. 2 o. z.).

5. Zejména však konstatoval, že dodatek [číslo] ze dne [datum] nepředstavuje jen dílčí změnu původního smluvního závazku, když nově stanoví jak rozsah poskytované částky (předmět úvěru), tak 3% úroky z úvěrovaných [částka] i splátky tohoto dluhu a jejich splatnost. Naplňuje tak základní znaky úvěrové smlouvy a zcela nahrazuje předchozí dohodu, ke které proto nelze nadále přihlížet. Uzavřel, že nárok žalované na zákonné úroky z prodlení za pozdní poskytnutí finančních částek („ pozdní tranše“), který započetla proti žalobnímu požadavku na smluvní úrok z poskytnuté peněžité částky, nevznikl, a tedy žalovaná tímto kompenzačním projevem ani část žalobou nárokovaného dluhu nesplnila.

6. Žalobě proto výroky I a II co do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne následujícího po jeho splatnosti do zaplacení vyhověl ([ustanovení pr. předpisu] a v rozsahu již uhrazeného dluhu s příslušenstvím žalobu jako nedůvodnou výrokem III zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle poměru úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), když žalobkyni přiznal právo na jejich náhradu v rozsahu 60 % (80% úspěch proti 20% neúspěchu).

7. Proti vyhovujícím výrokům I, II a akcesorickému nákladovému výroku IV podala žalovaná včasné odvolání. Ohradila se proti právnímu posouzení jak úvěrové smlouvy, tak jejího dodatku. Setrvala na argumentaci, že dodatkem k úvěrové smlouvě nedošlo k zániku jejího nároku na úhradu zákonného úroku z prodlení, který jí vznikl tím, že žalobkyně jí nezajistila možnost čerpat dílčí úvěrové částky ve smluvně stanovené době. Právní jednání nepředstavuje privativní novaci původního závazku, ale je pouze její částečnou změnou, která nezasáhla do jejího práva požadovat zákonné úroky za pozdní poskytnutí úvěrových částek. Namítla rovněž, že nebyla soudem prvního stupně dle § 118a o. s. ř. poučena o možném jiném právní hodnocení úvěrové smlouvy. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil napadené výroky tak, že i v tomto rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítne a přiznal jí plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalobkyně se převážně ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, které ve vyjádření zčásti zopakovala či parafrázovala, a vyvracela tak námitky žalované. Akcentovala, že privativní novace, ke které došlo dodatkem [číslo] znamenala definitivní, neobnovitelný zánik dosavadního závazku a jeho nahrazení zcela novými právy a povinnostmi stran. Zopakovala i odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. [spisová značka] s tím, že i v tomto případě nastala situace, kdy se měnily základní parametry smluvního ujednání, kterými byly rozsah poskytnuté finanční částky, její zpoplatnění ve formě smluvního úroku a způsobu jejího vrácení. Navrhla potvrzení všech odvoláním dotčených výroků a přiznání nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

10. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázány a proč.

11. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním posouzením a v plném rozsahu na ně odkazuje.

12. Lze plně souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že žalovanou tvrzený nárok nevznikl, a tedy ani její kompenzační projev nemohl mít za následek částečné splnění žalobního nároku.

13. Privativní novace (§570 o. z.) je písemná dohoda smluvních stran o náhradě dosavadního závazku novým. V případě privativní novace proto uzavřením nové dohody původní závazek zaniká a namísto něj vzniká závazek nový. Dohoda se přitom může týkat jak závazku celého, tak i jeho části.

14. K vyřešení otázky, zda dodatek [číslo] představuje dílčí změnu úvěrové smlouvy, vedle které obstojí původní práva a povinnosti smluvních stran, bylo nezbytné si nejprve vyjasnit povahu původního závazkového vztahu a to, co z něj po uzavření dodatku zůstalo uchováno, jaké povinnosti a práva účastníkům ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] oběma stranám vznikly, a zda, popř. které jim po uzavření dodatku zůstaly zachovány.

15. Obecně platí, že úprava úvěrové smlouvy ani přijetím nového občanského zákoníku nedoznala zásadních změn. Úvěr je nadále chápán jako pactum de contrahendo, kdy závazek úvěrujícího k rezervaci peněžních prostředků pro úvěrovaného trvá po celou dobu trvání smlouvy, úvěrovaný ovšem nemá povinnost přislíbené peněžní prostředky čerpat.

16. Odhlédneme-li od změny označení stran úvěrové smlouvy, kdy od původní terminologie dlužník a věřitel bylo opuštěno, pak je možné konstatovat, že úvěrující (úvěrový věřitel) se zavazuje na požádání úvěrovaného (úvěrového dlužníka) poskytnout mu peněžní částku, což znamená, že mu vzniká uzavřením smlouvy povinnost mít tuto částku připravenou tak, aby mohl vyhovět žádosti úvěrovaného. Jinými slovy jeho závazek zahrnuje jak povinnost rezervovat peněžní prostředky až do dohodnuté výše s tím, že není jisté, zda úvěrovaný o vyplacení celé částky požádá, tak povinnost tyto prostředky na požádání poskytnout. Poskytnutí finanční částky je podmíněno až žádostí úvěrovaného, jeho jednoznačným projevem této vůle. Tato žádost (požádání úvěrovaného o vyplacení částky) je součástí kontraktačního procesu, na ni až navazuje vyplacení požadovaných prostředků.

17. Vzhledem k tomu, že dodatkem [číslo] strany jednoznačně deklarují, že úvěrující splnil svůj závazek v rozsahu [částka], když tuto částku již úvěrovanému poskytl, pak v době uzavření dodatku žalobkyně svou povinnost prostředky v tomto rozsahu rezervovat a na požádání je žalovanému vyplatit již splnila, čímž v tomto rozsahu její povinnosti také zanikly.

18. [příjmení] povinnosti jí z dodatku neplynou, když strany jasně vyjádřily svou vůli další finanční prostředky neposkytovat a nečerpat. Žalobkyni tak dodatkem již nevznikla žádná povinnost rezervovat jiné, další finanční prostředky a na požádání je žalované jako úvěrované poskytnout; vzniklo jí pouze právo na vrácení částky [částka] za nově dojednaných podmínek splatnosti.

19. Oproti tomu žalované vznikla povinnost ve splátkách nyní již pevně stanovenou částku vrátit a spolu s ní uhradit žalobkyni i 3% úrok (3 % ročně z částky [částka] je [částka]). Jediná povinnost, která byla zachována, tak byla povinnost žalované vrátit poskytnutou peněžitou částku. Ta však rovněž doznala podstatné změny, a to jak co do rozsahu dlužné částky, tak způsobu úhrady tohoto peněžitého dluhu, když strany se dohodly na jiné výši splátek, termínech jejich splatnosti a nově s vrácením dluhu spojily i úrok ve výši 3 % ročně.

20. Správný je tak závěr soudu prvního stupně, že z původního závazku nezbylo prakticky nic, celý byl nahrazen novým závazkovým vztahem s odlišnými právy a povinnostmi stran, a tedy ani žalovaná ze zaniklého vztahu nemůže dovozovat jakýkoliv kompenzabilní nárok.

21. Již jen nad rámec uvedeného je také možné přisvědčit prvostupňovému soudu, že původní smlouvu ze dne [datum] nelze hodnotit jako smlouvu úvěrovou (§ 2395 o. z.), když absentuje jeden ze základních znaků úvěru, kterým je povinnost úvěrovaného uhradit úvěrujícímu úroky z poskytnutých finančních prostředků (podmíněný úrok tento nedostatek nehojí). O to více platí, že žalované nevznikl jí tvrzený nárok za pozdní rezervaci a uvolnění peněžních prostředků.

22. Nedůvodná je rovněž námitka žalované, že nebyla řádně poučena v souladu s § 118a o. s. ř., když postup dle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není poučení třeba. Soud pak není povinen poučovat účastníky v průběhu řízení o možném výkladu předpisů hmotného práva.

23. Odvolací soud proto napadené vyhovující výroky o věci samé (I, II) jako věcně správný potvrdil. Stejně postupoval i ve vztahu k nákladovému výroku ([příjmení]), když prvostupňový soud přiléhavou aplikací ustanovení procesního předpisu (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) převážně neúspěšnou žalovanou zavázal k poměrné náhradě nákladů řízení, jejichž výši správně stanovil (dle správného poměru a v souladu s vyhl. 177/1996 Sb. i vyhl. č. 375/2021 Sb.).

24. O nákladech odvolacího řízení rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když v tomto stadiu řízení byla žalobkyně již plně úspěšná. Ty sestávají z odměny advokáta za [anonymizováno] úkony právní pomoci po [částka] (z tarifní hodnoty – předmětu odvolacího přezkumu [částka]) dle § 7, § 8, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání, ze dvou náhrad hotových výdajů po [částka] (§ 13 odst. 3 vyhlášky), náhrady za promeškaný čas za osm půlhodin po [částka] strávených na cestě ze sídla advokátní kanceláře k soudnímu jednání a zpět (§ 14 vyhl.), cestovného [anonymizována dvě slova] (266 km, [částka] za [anonymizována dvě slova] dle vyhlášky č. 375/2021 Sb. při průměrné spotřebě 6,6 l [číslo] km a 4,70 [spisová značka] za amortizaci vozidla dle vyhl. č. 375/2021 Sb.) a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].

25. Lhůta ke splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se hradí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).