o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. března 2024, č. j. 45 C 178/2021-92,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení částky 176 000 Kč (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 85 340 Kč (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 138 660 Kč (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 39 026 Kč (výrok IV).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl v pořadí svým druhým rozsudkem o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč z titulu odpovědnosti státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 58/2006. Žádost byla žalovanou shledána částečně důvodnou, žalobkyni bylo přiznáno a poskytnuto zadostiučinění ve výši 176 000 Kč (po podání žaloby). Žalobkyně byla účastníkem soudního řízení o neplatnost usnesení valné hromady vedeného u Městského soudu v Praze pod uvedenou spisovou značkou, a to v pozici žalobkyně. Řízení bylo zahájeno dne 15. 2. 2006, ve věci bylo poprvé rozhodnuto až usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011. Meritorní rozhodnutí ve věci bylo tedy vydáno po takřka 6 letech řízení. O odvolání proti výrokům I a IV výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2012. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2018. Rozhodnutí o dovolání tedy trvalo téměř 6 let. Žalovaná společnost podala proti výše uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze žalobu pro zmatečnost dne 11. 11. 2013. O žalobě pro zmatečnost bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014 rozhodnuto tak, že se řízení zastavuje. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016. Proti tomuto usnesení podala společnost dovolání a zároveň požádala o prominutí povinnosti uhradit soudní poplatek. Řízení o této žádosti bylo Městským soudem v Praze zastaveno usnesením ze dne 13. 8. 2018. Toto usnesení bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2020. K datu podání žaloby tak uvedené řízení trvalo 15 let, 5 měsíců a 3 dny.

3. Soud prvního stupně rozhodl o žalobě rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 45 C 178/2021-44, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 955 Kč a co do částky 197 045 Kč žalobu zamítl; žalované zároveň uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 18 456 Kč.

4. K odvolání žalobkyně i žalované tento rozsudek Městský soud v Praze zrušil svým usnesením ze dne 17. 8. 2023, č.j. 36 Co 215/2023-65, se závěrem, že v důsledku absence přesvědčivého odůvodnění soud prvního stupně o části nároku zřejmě vůbec nerozhodl a dále nepřezkoumatelně určil výši přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Nesprávně v prvé řadě stanovil rozhodnou délku posuzovaného řízení (když v jedné části odůvodnění rozsudku uvedl, že posuzované řízení trvalo „od 15. 2. 2006 do 11. 11. 2022, tedy necelých 16 let“ – aby pak v jiném odstavci konstatoval, že „řízení trvalo bezmála 22 let“. Odvolací soud upozornil na to, že posuzované řízení probíhá od 15. 2. 2006, a přestože ke dni jeho rozhodnutí nebylo skončeno (řešila se žaloba pro zmatečnost), doba jeho trvání nemůže dosahovat soudem prvního stupně zmiňovaných 22 let (ke dni zrušení rozsudku trvalo 17 let, 6 měsíců a 2 dny a stále pokračovalo). Soud prvního stupně však při svých výpočtech vycházel z doby trvání posuzovaného řízení 22 let, což vedlo k chybnému určení základní částku odškodnění[Anonymizováno]410 000 Kč. Dále odvolací soud upozornil na pochybení soudu prvního stupně, který nevysvětlil, jakým způsobem naložil s částečným plněním žalované ve prospěch žalobkyně, k němuž došlo v průběhu řízení v rozsahu částky 176 000 Kč. Žalobkyně toto plnění potvrdila, žalobu však v tomto rozsahu nevzala zpět. Soud prvního stupně tak v souhrnu tak rozhodl o částce 224 000 Kč, což neodpovídalo předmětu řízení, kterým byla částka 400 000 Kč, přičemž odvolací soud mu rovněž vytkl, že nebylo nijak odůvodněno rozhodnutí o částce 197 045 Kč, v jejímž rozsahu byla žaloba zamítnuta.

5. Přestože odvolací soud vyslovil závěr o nepřezkoumatelnosti rozsudku, se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že posuzované řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 58/2006 probíhalo po extrémně dlouhou dobu. S ohledem na jeho délku a význam pro žalobkyni považoval za správnou úvahu o nezbytnosti poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, přičemž souhlasil i se závěrem, že nepřiměřená délka posuzovaného řízení (v trvání přesahujícím 17 let) odůvodňuje stanovení základní částky ročního zadostiučinění ve výši[Anonymizováno]20 000 Kč (za první dva roky řízení její polovinou). Neztotožnil se však s úvahou soudu prvního soudu o moderaci základní částky odškodnění v té části, která vycházela z posouzení významu řízení pro žalobkyni jako sníženého, čemuž měla odpovídat korekce odškodnění v rozsahu 25 %, přičemž uvedená úvaha ani nebyla v rozsudku vysvětlena.

6. Soud prvního stupně poté o věci rozhodl napadeným rozsudkem, když doplnil dokazování pouze o aktualizaci obsahu podkladového spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Cm 58/2006, z něhož učinil skutková zjištění zachycená v odstavci 6 odůvodnění napadeného rozsudku, na která odvolací soud pro stručnost odkazuje. Tato skutková zjištění poté shrnul v závěru o skutkovém stavu (odstavec 7 a 8 rozsudku), z něhož plyne, že uvedené řízení v mezidobí pokračovalo a od 11. 11. 2022 (u tohoto data soud prvního stupně skončil posuzování délky řízení v době předchozího rozhodování o nároku žalobkyně) do 5. 12. 2023 (kdy byla vyznačena právní moc) bylo rozhodováno o žalobě pro zmatečnost. Uzavřel, že řízení před Městským soudem v Praze trvalo od 15. 2. 2006 do 5. 12. 2023, tedy 17 let a 10 měsíců.

7. Po právní stránce odkázal na § 1 odst. 1, § 5, § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, zabýval se i aplikací Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (publikováno sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva) a zohlednil příslušnou judikaturu ESLP, přičemž dospěl k závěru (srov. odstavce 15 až 20 odůvodnění napadeného rozsudku), že žalobkyně požadovala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 35 Cm 58/2006, žádost byla žalovanou shledána částečně důvodnou a žalobkyni bylo přiznáno a poskytnuto zadostiučinění ve výši 176 000 Kč. Protože žalobkyně vzala z tohoto důvodu po zahájení řízení žalobu zpět, soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil a nadále vycházel pouze ze zbývající částky požadovaného odškodnění, tedy z částky 224 000 Kč. Dovodil, že předmětné řízení probíhalo na všech stupních soudní soustavy, vyskytly se v něm průtahy a jeho celkovou délku hodnotil jako nepřiměřenou, neboť trvalo 17 let a 10 měsíců. Průběh řízení označil za složitý zejména po procesní stránce a upozornil na to, že byl zvláště komplikován procesní aktivitou žalované. Ta se výrazně podílela na délce řízení, a to opakovanými žádostmi o odročení jednání, návrhy na přerušení řízení, nedůvodnou námitkou podjatosti soudkyně, žádostí o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta. Zmínil, že i žalobkyně celkem třikrát žádala o odročení jednání. Poukázal na to, že řízení je procesně zatíženo zejména nejasnostmi ohledně osob oprávněných jednat za žalovanou a také komplikováno množstvím nejasných podání žalované. Dále zhodnotil význam řízení pro žalobkyni jako standardní, neboť dle obsahu a předmětu žaloby posuzované řízení nepatří mezi ta, se kterými judikatura ESLP spojuje požadavek na rychlejší postup, jako v řízeních opatrovnických, trestních, nebo řízeních o náhradu škody na zdraví.

8. Při rozhodování o výši přiměřeného zadostučinění nemajetkové újmy soud prvního stupně s odkazem na judikaturu citovanou v odstavci 17 napadeného rozsudku dovodil, že žalobkyni náleží odškodnění ve výši 20 000 Kč za rok posuzovaného řízení, neboť se jedná již o extrémní délku (tak jak výši odškodnění nakonec stanovila i žalovaná). Vysvětlil, že za první dva roky jde o jednu polovinu této částky tohoto odškodnění, což ocenil celkovou částkou 10 000 Kč, za dalších 15 let se má potom jednat o 300 000 Kč. K tomu připočetl dalších 10 měsíců trvání řízení, což má odpovídat částce 16 660 Kč a dohromady tedy odškodnění stanovil částkou 326 660 Kč. Tuto výši následně korigoval tak, že ji snížil o 10 % pro význam řízení pro žalobkyni s odůvodněním, že se nejednalo o řízení s typově zvýšeným významem řízení, jako je např. opatrovnické, nebo trestní řízení, škodu na zdraví, nebo pracovně-právní spor, které jsou považovány z hlediska judikatury za řízení se zvýšeným významem pro účastníky. Pro procesní složitost ji dále snížil o 10 % a o dalších 10 % pro chování žalobkyně, která žádala jednání třikrát odročit a přispěla tak k celkové délce řízení. V součtu tak odškodnění snížil o 30 % a naopak jej zvýšil o 10 % pro postup soudu, který procesní nezpůsobilost zástupce žalované řešil až s odstupem mnoha let z iniciace Nejvyššího soudu, což mohlo být vyřešeno mnohem dříve. Po celkovém snížení o 20 % tedy soud prvního stupně odškodnění stanovil částkou 261 340 Kč, od které odečetl plnění žalované ve výši 176 000 Kč a tím dospěl k výsledné částce 85 340 Kč. V rozdílu mezi částkou 224 000 a 85 340 Kč, tedy v částce 138 660 Kč, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku a nákladech na právní pomoc advokáta.

9. Proti tomuto rozsudku v rozsahu jeho výroků III a IV podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém upozornila na pochybení soudu prvního stupně, který nesprávně vypočetl základní částku odškodnění. Uvedl sice, že za základ pro výpočet celkového odškodnění vzal částku 20 000 Kč za rok trvání posuzovaného řízení s tím, že v prvních dvou letech je tato částka poloviční, tedy 10 000 Kč za 1 rok řízení, z výpočtu však vyplývá, že za první dva roky zohlednil pouze částku 10 000 Kč. Správná výše základní částky odškodnění tak měla činit 336 660 Kč. Dále považovala za nesprávný a nepřezkoumatelný způsob snížení této základní částky o 10 % pro význam řízení pro žalobkyni, kdy soud prvního stupně nevysvětlil, proč by skutečnost, že řízení mělo mít pro žalobkyni standardní význam, měla vést ke snížení základní částky. Poukázala na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, z něhož neplyne, že by standardní význam řízení pro účastníka měl vést ke snížení odškodnění, a upozornila na to, že totéž namítala i v odvolání proti předchozímu rozsudku, čemuž ostatně přisvědčil odvolací soud, který v odstavci 20 odůvodnění usnesení ze dne 17. 8. 2023, č.j. 36 Co 215/2023-65, tuto argumentaci soudu prvního stupně nepovažoval za souladnou se zmíněným stanoviskem Nejvyššího soudu. Žalovaná proto upozornila na to, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu, navíc ze spisu nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodňovaly snížení výše zadostiučinění pro „nedostatečný“ význam řízení pro žalobkyni a žádný z účastníků ani nevznesl tvrzení, která by k takovému závěru mohla vést. Pokud došlo ke snížení odškodnění o 10 % pro složitost řízení, nebylo to nijak odůvodněno. Soud prvního stupně se sice opřel o závěr, že posuzované řízení zatížila svou aktivitou především žalovaná, nijak se však nevypořádal s námitkou žalobkyně, že soudy v předmětném řízení reagovaly na účelové jednání tamější žalované zcela neadekvátně a poskytovaly jí neodůvodněný prostor k využití procesních práv, která jí neměla náležet. Žádné jiné důvody pro závěr o složitosti řízení soud prvního stupně neuvedl. Žalobkyně dále považovala za zcela neodůvodněnou restrikci o dalších 10 % pro chování žalobkyně, která měla třemi žádostmi o odročení jednání přispět k prodloužení řízení. Není zřejmé, v jaké míře mohly tyto tři žádosti o odročení vést k prodloužení řízení, zvlášť v kontextu toho, že řízení trvalo více než 17 let a proběhla v něm pouze 2 ústní jednání. Převážná část řízení probíhala písemnou formou bez osobní účasti účastníků, podstatná část i bez významnější účasti žalobkyně. Rozhodující soud současně odročil jednání celkem devětkrát z důvodů na straně tamější žalované a dvakrát z důvodu na straně soudu. K odročení z důvodů na straně žalobkyně navíc došlo až po 4 letech řízení, kdy již existovaly průtahy na straně rozhodujícího soudu. Žalobkyně uzavřela, že její chování mohlo délku řízení ovlivnit zcela marginálně, nejsou dány důvody pro jakoukoliv redukci odškodnění, a proto navrhla napadený rozsudek změnit tak, že se jí přiznává další částka 138 660 Kč.

10. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

11. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné. V souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud věc rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili.

12. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která byla popsána soudem prvního stupně, neboť průběh posuzovaného soudního řízení zjištěný soudem prvního stupně nebyl mezi účastníky sporný, spornou skutečností nebylo ani to, že v posuzovaném řízení vzhledem k jeho okolnostem došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě jeho nepřiměřené délky; polemika žalobkyně v odvolacím řízení (ostatně i v řízení prvostupňovém) byla vedena jen k otázce stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.

13. Odvolací soud zcela aproboval závěry soudu prvního stupně, jimiž byl shledán nesprávný úřední postup státu v posuzovaném řízení, když nezbylo než konstatovat, že uvedená celková délka řízení 17 let a 10 měsíců rozhodně nebyla přiměřená. Ostatně k tomu se již odvolací soud vyjádřil v odstavci 20 svého usnesení ze dne 17. 8. 2023, kterým byl předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Je tak dán základní předpoklad pro odškodnění nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Ta se v intenci stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 předpokládá (presumuje). Vzhledem k uvedené délce řízení je proto správný závěr soudu prvního stupně, že v tomto případě k odškodnění újmy nepostačuje poskytnutí zadostiučinění formou morální satisfakce (viz § 31a odst. 2 OdpŠk) a je na místě poskytnutí zadostiučinění v penězích.

14. Odvolací soud dále shledal závěry soudu prvního stupně ohledně stanovení výše přiměřeného zadostiučinění správnými a odpovídajícími hlediskům zákona, a to pokud šlo o stanovení základní částky odškodnění postupem dle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (částkou 20 000 Kč za rok řízení a polovinou za první dva roky). Za nesprávné však odvolací soud považuje matematické vyjádření stanovení základní částky odškodnění, kdy soud prvního stupně sice v odstavci 17 odůvodnění svého rozhodnutí správně vypočetl období 15 let a 10 měsíců trvání řízení částkou 316 660 Kč (300 000 Kč + 16 660 Kč), následně však do svého výpočtu nesprávně promítl úvahu o snížení za první dva roky řízení o polovinu, když za uvedené období přiznal pouze částku 10 000 Kč. Po korekci ze strany odvolacího soudu se proto správná výše základního odškodnění rovná částce 336 660 Kč (20 000 Kč + 300 000 Kč + 16 660 Kč).

15. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Po stanovení základní výše odškodnění soud prvního stupně přistoupil k její korekci za použití citovaného ustanovení a výkladových pravidel dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy, na která výslovně v odstavci 14 a 16 svého odůvodnění odkázal, leč správnosti a přesvědčivosti zdůvodnění svého postupu v rámci snižování náhrady nedostál.

17. Nejprve totiž snížil základní náhradu o 10 % pro význam řízení pro žalobkyni, a to přesto, že odvolací soud již ve svém usnesení ze dne 17. 8. 2023 nesouhlasil se snížením základní částky odškodnění z důvodu významu řízení pro žalobkyni (tehdy o 25 %), kdy poukázal na to, že neobstojí argumentace soudu prvního stupně v tom smyslu, že se nejedná o řízení typu např. opatrovnického, pracovněprávního či trestního, a tudíž je třeba náhradu snižovat. Odvolací soud v uvedeném rozhodnutí soudu prvního stupně připomněl, že jeho argumentace není v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu, který naopak soudem prvního stupně citovaná řízení považuje za řízení s typicky zvýšeným významem pro účastníka řízení oproti řízením jiným, jakým je řízení posuzované. Úvaha soudu prvního stupně o snížení základní náhrady pro standardní význam řízení pro žalobkyni je tak nesprávná a korekci z tohoto důvodu odvolací soud nepřisvědčil.

18. Soud prvního stupně dále snížil základní náhradu pro chování stěžovatelky, která žádala třikrát odročit jednání a tím měla přispět k celkové délce řízení. Odvolací soud nemůže souhlasit ani s tímto snížením, neboť při délce řízení 17 let a 10 měsíců a při zjištění, že žalovaná v tamějším sporu žádala o odročení několikanásobně častěji než žalobkyně, se jeví pouhé tři žádosti o odročení jednání jako zcela nevýznamné.

19. Odvolací soud nesouhlasí ani s tím, že soud prvního stupně základní částku odškodnění navýšil o 10 % pro postup soudu, který procesní nezpůsobilost zástupce tamější žalované řešil až s odstupem mnoha let z iniciace Nejvyššího soudu, což mohlo být vyřešeno mnohem dříve. Jak bude rozvedeno dále, posuzované řízení bylo extrémně složité zejména po procesní stránce, což právě přispělo k jeho mimořádné délce, proto má odvolací soud za to, že nelze vybírat jednotlivé dílčí procesní kroky soudu a těm bez bližšího odůvodnění přikládat význam z hlediska postupu soudu, který by měl významný vliv na délku řízení a tím i na možnost navýšení odškodnění.

20. Odvolací soud se naopak ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu o nezbytnosti korekce základní náhrady pro složitost věci, zabýval se pouze tím, zda v napadeném rozsudku uvedená korekce o 10 % odpovídá výše zmíněným parametrům. Má za to, že soud prvního stupně tuto svou úvahu nijak nerozvedl, když poukazoval pouze na obsah spisu. Odvolací soud však zastává stanovisko, že právě složitost věci po procesní i skutkové stránce musí vést k výraznější korekci základního odškodnění, přičemž v daném případě zcela jistě nepostačuje soudem prvního stupně užité snížení v rozsahu 10 %. Vzhledem k procesní složitosti věci má odvolací soud zato, že je zde na místě korekce o 10 % a z hlediska složitosti procesní a o dalších 10 % z hlediska složitosti hmotněprávní, celkově tedy o 20 %. Ke stejnému závěru o důvodech snížení základní náhrady odškodění o 20 % přitom dospěla rovněž žalovaná, která žalobkyni v rámci řízení částečně odškodnila.

21. Odvolací soud tedy oproti soudu prvního stupně posuzoval význam řízení pro žalobkyni jako standardní, neshledal žádné důvody pro snížení náhrady pro chování žalobkyně ani důvody pro její zvýšení pro postup soudů, pročež výsledná modifikace základní částky odškodnění spočívá pouze ve snížení o 20 % pro složitost věci. Přiměřená částka zadostiučinění tak v tomto případě činí 269 328 Kč (336 660 Kč – 20 % = 269 328 Kč).

22. Žalovaná v průběhu řízení dobrovolně plnila částku 176 000 Kč, pročež žalobkyně vzala žalobu v této části zpět a soud prvního stupně řízení částečně zastavil. K odškodnění by tak zbývala částka 93 328 Kč, soud prvního stupně však v napadeném rozsudku žalobkyni přiznal výrokem II částku 85 340 Kč, kdy tento výrok nebyl odvoláním napaden a samostatně nabyl právní moci. Proto odvolací soud napadený rozsudek změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v zamítavém výroku III tak, že žalobě vyhověl ještě do částky 7 988 Kč, a ve zbytku nároku tento výrok potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

23. O povinnosti k náhradě nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., za použití ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., když žalobkyně uspěla v řízení vedeném před soudy obou stupňů, neboť jí bylo přiznáno zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích (bez ohledu na výši přiznaného zadostiučinění se považuje za plný úspěch ve věci, dosáhne-li poškozený satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). Výše nákladů řízení žalobkyně sestává ze soudního poplatku za žalobu ve výši 2 000 Kč a dále z mimosmluvní odměny advokáta žalobkyně za 10 úkonů právní pomoci po 3 100 Kč [§ 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konkrétně jde o převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby, účast u 2 jednání soudu prvního stupně a závěrečný návrh, dále odvolání a vyjádření se k odvolání žalované, další účast u 2 jednání soudu prvního stupně, závěrečný návrh a odvolání], 10 paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a 21 % DPH z odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tak žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení ve výši 43 140 Kč.