o zaplacení 336 257,99 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 336 257,99 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 16 433,46 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč, splatných vždy k poslednímu dni daného měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, až do zaplacení, pod ztrátou výhody splátek (výrok I) a dále povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13 451 Kč do 31. 12. 2025 (výrok II). Zároveň advokátce [Jméno advokátky], kterou ustanovil zástupkyní žalované usnesením ze dne 1. 10. 2024, č. j. [spisová značka], přiznal odměnu za zastupování žalované ve výši 65 640 Kč, která jí bude vyplacena po právní moci rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 5 (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení žalované částky z titulu mezi stranami uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 13. 4. 2022. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované a poté jí poskytla úvěr ve výši 351 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet řádně a včas v celkem 120 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 281 Kč. V těchto splátkách byla zahrnuta příslušná část úvěru, případné pojištění, poplatky a úroky. Úvěr byl od data poskytnutí úvěru, tedy od 29. 4. 2022, úročen roční úrokovou sazbou 17,80 %. Žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila celkovou částku 95 015 Kč, a protože porušila svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr ke dni 21. 3. 2024 zesplatnila. Žalovaná po zesplatnění úvěru již neuhradila žádnou částku, žalovaná částka tak sestává z neuhrazené jistiny úvěru ve výši 335 027,99 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 730 Kč a smluvních pokut ve výši 500 Kč. Příslušenství pohledávky pak představuje úrok kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 16 433,46 Kč a dále ve výši 17,80 % ročně od 22. 3. 2024 do 26. 3. 2024 z částky[Anonymizováno]335 027,99 Kč.

3. Žalovaná nesporovala poskytnutí úvěru ve výši 351 000 Kč, ani jeho splacení v rozsahu částky 95 015 Kč. Měla však za to, že uzavřená úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť ve vztahu k žalobkyni vystupovala jako spotřebitel, a proto byla žalobkyně povinna před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost žalované, což však dostatečně neučinila, když zcela rezignovala na zkoumání její výdajové stránky. Žalovaná sdělila žalobkyni všechny požadované informace a očekávala, že žalobkyně s odbornou péčí posoudí, zda je poskytnutí úvěru žalované možné. Žalobkyně tak má, vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru, nárok pouze na nesplacenou jistinu, kterou je žalovaná jako spotřebitel povinna vrátit v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaná nyní není schopna žalobkyni splácet ničeho, jelikož pobírá invalidní důchod ve výši 13 905 Kč a příspěvky v hmotné nouzi, za bydlení na ubytovně hradí částku 13 500 Kč, má však ještě další závazky, které je nucena aktuálně splácet.

4. Soud prvního stupně svá skutková zjištění podrobně popsal pod body 4. až 10. odůvodnění napadeného rozsudku, vyplývá z nich skutkový závěr o tom, že žalobkyně dne 13. 4. 2022 uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru na základě, které žalovaná čerpala finanční prostředky ve výši 351 000 Kč, které se žalobkyni zavázala splácet v celkem 120 splátkách ve výši 6 281 Kč měsíčně. Poskytnutý úvěr byl úročen od data jeho poskytnutí roční úrokovou sazbou 17,80 %. Žalovaná tento úvěr nesplácela řádně a včas, proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 21. 3. 2024.

5. Po právní stránce věc posoudil podle § 2395, § 2048 odst. 1 a § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.”), podle § 2, § 75, § 78 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a dále podle § 2 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že žalobkyně před uzavřením smlouvy provedla řádné a dostačující posouzení úvěruschopnosti žalované, a to na základě žalovanou tvrzených a doložených skutečností ohledně její majetkové situace, na základě lustrace v registrech a na základě výpočtu hodnoty nejvyššího limitu splátky pro žalovanou a její domácnost. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS.

6. Soud prvního stupně přihlédl zejména k tomu, že žalovaná si poskytnutím tohoto úvěru zajistila sloučení svých dřívějších závazků, což mělo zjednodušit a zprůhlednit její majetkovou situaci a umožnit jí řádné a včasné splácení. Určená výše měsíční splátky pak nepředstavovala mimořádné zatížení žalované, neboť do té doby sjednané měsíční splátky předchozích dluhů žalované, pokud by byly spláceny, fakticky představovaly její vyšší finanční zátěž. Kromě toho žalovaná v době poskytnutí úvěru disponovala zůstatkem na svém účtu, který by stačil pro řádné splácení sjednaného úvěru po dobu téměř dvou let. Žalovaná navíc mohla počítat se stabilním příjmem v podobě pravidelně valorizovaného invalidního důchodu a případně dalších sociálních dávek.

7. Podle názoru prvostupňového soudu nebyla bez významu ani skutečnost, že v době, kdy žalovaná již byla v prodlení s platbami tohoto již konsolidačního úvěru, uzavřela další smlouvy o úvěru a vznikly jí další závazky, a tento její přinejmenším neodpovědný přístup pokračoval i nadále, kdy se zavázala hradit další splátky v souvislosti s úhradou kauce na nové bydlení, to vše za nezměněné příjmové situace.

8. Výsledkem byl závěr soudu prvního stupně, že žalovaná dluží žalobkyni částku 336 257,99 Kč sestávající z jistiny ve výši 335 027,99 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 730 Kč a vyúčtovaných smluvních pokut ve výši 500 Kč. Tím, že žalovaná nezaplatila poskytnutý úvěr řádně a včas, ocitla se v prodlení s plněním peněžitého závazku, proto žalobě v plném rozsahu vyhověl, přičemž žalobkyni přiznal rovněž úrok ve výši 17,80 % ročně, jehož výše byla kapitalizována. O lhůtě k plnění rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když vyšel z toho, že žalobkyně s návrhem žalované plnit dlužnou částku ve splátkách souhlasila, každá ze stran však navrhovala splátky v jiné výši. Lhůta k plnění ve splátkách je odůvodněna majetkovou a sociální situací žalované, která má zdravotní omezení a omezené výdělkové možnosti, avšak žalovanou navrhovaná výše splátky 200 Kč měsíčně by představovala její neúměrné zvýhodnění na úkor žalobkyně, neboť by se jednalo o částku, která by reálně nevedla k umoření dlužné částky. Výše splátky stanovená soudem prvního stupně tak představuje nejvýše možné snížení splátky, které fakticky povede ke snížení, resp. zániku závazku žalované.

9. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 150 o. s. ř, kdy shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro jejich částečné nepřiznání žalobkyni, spočívající ve zhoršeném zdravotním stavu a sociální situaci žalované, jejímž jediným příjmem je invalidní důchod a sociální dávky. Žalobkyni proto přiznal pouze náhradu nákladů řízení ve výši 13 451 Kč, která představuje žalobkyní uhrazený soudní poplatek. Současně vyšel z toho, že uvedené nebude pro žalobkyni představovat omezení na jejích právech a ekonomické následky. O lhůtě k plnění náhrady nákladů řízení rozhodl v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., když zákonnou pariční lhůtu 3 dnů považoval vzhledem k finanční situaci žalované za nepřiměřeně krátkou. Měl za to, že ani prodloužená lhůta k plnění nemůže žalobkyni nepřiměřeně omezit na jejích právech, a naopak žalované poskytuje určitý časový prostor a seriózní možnost splnit uloženou povinnost dobrovolně, bez nutnosti exekučního vymáhání.

10. O odměně ustanovené advokátky rozhodl podle § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když jejich výši vyčíslil.

11. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to jen v rozsahu výroků I a II, podala žalovaná odvolání, v němž se neztotožnila s jeho závěrem, že žalobkyně dostála své zákonné povinnosti a dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované. Je nepochybné, že žalovaná vystupovala ve vztahu k žalobkyni jako spotřebitel, žalobkyně proto byla povinna před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudit schopnost žalované úvěr splácet. Z provedeného dokazování však vyšlo najevo, že žalobkyně nedostála svým povinnostem a úvěruschopnost žalované řádně nezkoumala. Při poskytování úvěru žalované si žalobkyně byla vědoma skutečnosti, že jí již bylo poskytnuto několik úvěrů, mimo jiné i od samotné žalobkyně. Žalované byl poskytnut tzv. úvěr konsolidační sloužící ke sloučení dřívějších závazků a k potřebám řešení jejího bydlení. Proto žalobkyně, a to i s ohledem na výši poskytnutého úvěru (351 000 Kč), měla při jeho poskytnutí postupovat s vyšší obezřetností. Ostatně to byla sama žalobkyně, která žalované navrhla poskytnutí úvěru v této výši. Žalovaná uvedla, že jejím jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 11 600 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 13 000 Kč, splátka poskytnutého úvěru přitom činila 6 281 Kč, což je více než polovina částky, se kterou žalovaná po úhradě nákladů na bydlení měsíčně hospodařila. S ohledem na skutečnost, že žalovaná je v invalidním důchodu, bylo zřejmé, že nebude mít jinou možnost přivýdělku a její majetkové příjmy se nezlepší. Přesto si žalobkyně vyžádala pouze výpis z účtu žalované za období jednoho měsíce a na zkoumání její výdajové stránky zcela rezignovala. Na věci nic nemění ani skutečnost, že v době poskytnutí úvěru se na účtu žalované nacházela částka 117 096,66 Kč, neboť tyto prostředky pocházely z předchozích úvěrů a žalovaná s nimi hradila poskytnutý úvěr. Po jejich vyčerpání již žalovaná nebyla schopna úvěr hradit, přičemž této situaci mohla žalobkyně předejít, pokud by dostála svým povinnostem a řádně úvěruschopnost žalované posoudila. Žalovaná sdělila žalobkyni všechny informace, o které byla požádána a očekávala, že žalobkyně jako profesionál s odbornou péčí posoudí, zda je poskytnutí úvěru možné. Žalovaná měla od počátku v úmyslu úvěr splácet a činila tak až do července 2023, kdy se dostala do tíživé životní situace, přičemž do této doby zaplatila žalobkyni celkovou částku 95 015 Kč.

12. Žalovaná tak zopakovala, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, ostatně podobně byla vyhodnocena i v jiných řízeních. Poukázala na to, že soud je povinen k neplatnosti přihlédnout i bez návrhu a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaná pobírá invalidní důchod ve výši 14 223 Kč měsíčně a příspěvek na bydlení ve výši 9 667 Kč, v nepravidelné výši je jí vyplácen i doplatek za bydlení (únor 13 047 Kč, březen 3 387 Kč) a za bydlení vynakládá částku 17 000 Kč měsíčně. Žalovaná také hradí své závazky na ostatní poskytnuté úvěry, které byly vyhodnoceny jako neplatné, jak již u soudu nebo finančního arbitra, přičemž tyto splátky jsou v současné době ve výši 5 x 200 Kč. Dále splácí půjčku od neziskové organizace, která jí byla bezúročně poskytnuta na uhrazení kauce na byt, ve kterém v současnosti bydlí. Proto žalovaná není schopna žalobkyni platit splátky ve výši 3 000 Kč měsíčně a je připravena dluh splácet částkou 200 Kč měsíčně. Do rozhodnutí soudu o povinnosti plnit se přitom žalovaná nedostala do prodlení a žalobkyni nemůže náležet právo na úrok z prodlení. Navrhla proto, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 95 015 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 16 433,46 Kč a zároveň se jí ukládá povinnost zaplatit žalobkyni částku 255 985 Kč formou pravidelných splátek ve výši 200 Kč měsíčně, splatných nejpozději do posledního dne každého měsíce počínaje od měsíce následujícího po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.

13. Ve vztahu k nákladům řízení měla žalovaná za to, že by bylo na místě aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. a náklady řízení nepřiznat žádnému z účastníků, i když žalobkyně byla procesně úspěšnější. Důvody zvláštního zřetele spatřovala v tom, že je v tísnivé životní situaci a naprosto bez prostředků, pročež byla také osvobozena od soudních poplatků.

14. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku, když za zcela správné považovala posouzení otázky zkoumání úvěruschopnosti žalované. Poukázala na správný závěr o konsolidaci majetkové situace žalované prostřednictvím předmětného úvěru, neboť sloučením šesti dílčích úvěrů do jedné částky došlo ke snížení splátkového zatížení žalované z částky 7 785 Kč na částku 6 281 Kč měsíčně, tedy o 1 504 Kč měsíčně. Poukázala i na aktuální poměry žalované, která aktuálně pobírá ještě vyšší invalidní důchod než v době sjednání úvěru a zároveň pobírá příspěvek na bydlení, lze tedy konstatovat, že její finanční situace se zlepšila. Kromě toho hrazení nájemného ve výši 17 000 Kč měsíčně nelze přičítat k tíží žalobkyně a zároveň jej lze považovat za nepřiměřeně vysoké, když vzhledem ke složité finanční situaci a možnostem žalované bylo možné očekávat spíše uskromnění za účelem snížení částky nájemného. K tíži žalobkyně rovněž nelze přičítat skutečnost, že žalovaná uzavřela další úvěrové smlouvy, které byly posléze shledány absolutně neplatnými, neboť byly uzavřeny později než předmětná úvěrová smlouva.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalované shledal částečně důvodným.

16. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav správně, nicméně výsledkem hodnocení provedených důkazů je jeho nesprávné právní posouzení předběžné otázky platnosti spotřebitelského úvěru. Žalobkyně totiž podle odvolacího soudu před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované, když se odpovědně nezabývala posouzením schopností a možností žalované úvěr splácet, zejména zkoumáním její výdajové stránky, a to zejména za situace, kdy sjednávaná výše úvěru byla velmi vysoká a na první pohled neodpovídala výši důchodových a sociálních dávek žalované. Žalobkyně na tuto svou povinnost rezignovala, přestože žalovaná ve smluvním vztahu vystupovala jako spotřebitel, jak ostatně správně zjistil soud prvního stupně.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně nebylo dostatečně důkladné, neboť žalobkyně prakticky vůbec nevzala v úvahu skutečnost, že jediným příjmem žalované je nízký invalidní důchod a tento příjem, který dokonce musel být každý měsíc navyšován o dávky státní sociální podpory, nebude v budoucnu zjevně rozšířen o částky jiné. Žalobkyně dále dostatečně nezhodnotila tehdejší majetkovou situaci žalované, neboť vyšla pouze ze zjištění, že její zůstatek na bankovním účtu přesahuje 100 000 Kč, avšak tento zůstatek nebyl tvořen dlouhodobými úsporami žalované, ale zejména prostředky z jiných poskytnutých úvěrů. Žalovaná úvěr sice po jistou dobu splácela, nicméně právě po vyčerpání částky nacházející se na bankovním účtu a zaplacení celkové částky 95 015 Kč došlo k pozastavení splátek. Lze se tak domnívat, že žalobkyně svou povinnost prověřit schopnost žalované úvěr splácet pojala pouze formálně, ba na ni dokonce zcela rezignovala.

21. Odvolací soud proto uzavírá, že mezi účastníky uzavřená úvěrová smlouva je absolutně neplatná, přičemž k obdobnému závěru o neplatnosti spotřebitelského úvěru z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované dospěl rovněž Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 9. 2024, č. j. 18 Co 250/2024-126 a v rozsudku ze dne 2. 10. 2024, č. j. 91 Co 280/2024-157. V obou rozhodnutích byl navíc posuzován úvěr poskytnutý žalované pouze v řádu desetitisíců Kč, a nikoliv jako v tomto případě v řádu statisíců Kč.

22. Po konstatování neplatnosti smlouvy je proto povinností žalované ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni zbytek nesplacené jistiny, a to podle svých možností. Nejedná se přitom o nárok z bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., neboť zákon o spotřebitelském úvěru v uvedeném ustanovení obsahuje úpravu speciální, kdy poskytovatel úvěru má v takovém případě nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Splatnost tak nastává až rozhodnutím soudu o povinnosti spotřebitele vrátit poskytnuté plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Z toho také plyne, že do rozhodnutí soudu, kterým byla uložena povinnost k plnění, se žalovaná nemohla dostat do prodlení a žalobkyni proto nenáleží ani nárok na sjednaný úrok, neboť ten vzniká až okamžikem prodlení s vrácením zbývající části jistiny úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V podmínkách projednávané věci to znamená, že žalobkyni svědčí právo na vrácení vyčerpané a dosud neuhrazené jistiny úvěru, avšak žalovaná se dosud s jejím splácením nedostala do prodlení, neboť nenastala splatnost této částky. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku I tak, že zamítl žalobu co do částky, kterou žalovaná ze sjednané částky 351 000 Kč již zaplatila (tedy 95 015 Kč), a protože žalobkyni nevznikl ani nárok na příslušenství, byl rozsudek změněn i v části, ve které byl soudem prvního stupně přiznán kapitalizovaný úrok ve výši 16 433,46 Kč.

23. Zbývající dlužnou částku odvolací soud podle návrhu žalované nestanovil, neboť vycházel z předmětu řízení, kterým byla částka 336 257,99 Kč, nikoliv z celkové výše poskytnutého úvěru. Ve zbývajícím rozsahu výroku I tak byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrzen.

24. Odvolací soud se však neztotožnil s posouzením výše splátek zbývající dlužné částky, kterou soud prvního stupně stanovil v napadeném výroku I svého rozsudku. Jak plyne z ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odvolacího soudu se proto na splátky takového dluhu neuplatní obvyklé judikatorní závěry ohledně jejich přiměřenosti, neboť primární je zde možnost spotřebitele plnit dle svých možností, a to tak, aby nebylo nutné domáhat se plnění přisouzené částky v rámci exekučního řízení.

25. Odvolací soud proto ve shodě se závěry prezentovanými v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 9. 2024, č. j. 18 Co 250/2024-126 a rozsudku ze dne 2. 10. 2024, č. j. 91 Co 280/2024-157, uzavřel, že splátky ve výši 200 Kč měsíčně těmto parametrům odpovídají, napadený rozsudek tak podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil pouze co do přiznané výše splátek dlužné částky, ve zbývající části výroku I, která stanovila jejich splatnost, jej potvrdil.

26. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s § 150 o. s. ř, kdy důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání nákladů řízení částečně úspěšné žalobkyni spatřoval ve zhoršeném zdravotním stavu a sociální situaci žalované, u které přihlédl zejména k tomu, že jejím jediným příjem je invalidní důchod, jehož výše je podporována sociálními dávkami.