o 53 500 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 53 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 20. 6. 2024 do zaplacení (výrok I) a dále zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 13 091 Kč (výrok II).

2. Rozhodl tak rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když dospěl k závěru, že jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro jeho vydání, neboť žalovaná sice podala včasný odpor proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu, který však neodůvodnila, a žádné skutečnosti svědčící o její obraně nedoplnila ani ve třicetidenní lhůtě, která končila dne 3. 2. 2025, přičemž neuvedla jediný vážný důvod, jenž jí ve vyjádření zabránil.

3. Soud prvního stupně uzavřel, že jde o spor ze smlouvy o podnikatelském úvěru, kterou s žalobkyní uzavřela žalovaná jako podnikatelka a na základě které žalobkyně poskytla žalované částku 30 000 Kč s tím, že ta ji spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru v celkové výši 21 000 Kč splatí nejpozději dne 19. 6. 2024, což nedodržela. O nákladech řízení prvostupňový soud rozhodl podle procesního úspěchu dle § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž výši žalobkyni přiznaných nákladů v rozhodnutí vyčíslil.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, ve kterém zejména namítla, že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání. Přestože byla žalovaná ve smlouvě o úvěru označena jako podnikatel, ve skutečnosti ve vztahu k žalobkyni vystupovala jako spotřebitel, když smlouvu o úvěru neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti. Tím se na smluvní vztah založený smlouvou uzavřenou mezi účastníky vztahoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jako „ZoSÚ“) a v takovém případě bylo povinností žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované. Soud prvního stupně měl potom z úřední povinnosti zkoumat, zda žalobkyně tuto svou zákonnou povinnost splnila, což neučinil a již jen z tohoto důvodu je napadané rozhodnutí nesprávné. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. pouze z důvodů uvedených v § 205b o. s. ř. a odvolání neshledal důvodným.

6. Odvolacím důvodem proti rozsudku pro uznání mohou být jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. nedostatek podmínek řízení, věcná nepříslušnost soudu prvního stupně, vyloučení soudce nebo nesprávné obsazení soudu prvního stupně) a dále to, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 205b o. s. ř.). Předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku (§ 153a odst. 2, 3 a § 114b odst. 5 o. s. ř.) je jednak to, že jde o věc, v níž lze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a dále, že se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří k žalobě a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání.

7. Žalovaná v odvolání existenci vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. netvrdila a ani odvolací soud tyto vady neshledal. Proto se dále zabýval pouze tím, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání.

8. V projednávané věci je předmětem řízení pohledávka žalobkyně vůči žalované z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru. Žalobou uplatněný nárok je v žalobě dostatečně individualizován a ve skutkové rovině vymezen.

9. V tomto případě není pochyb o tom, že žalovaná se v projednávané věci ve věcné (skutkové) rovině nevyjádřila vůbec (pomineme-li obsah odvolání proti rozsudku pro uznání). Třicetidenní lhůta k vyjádření, která byla stanovena elektronickým platebním rozkazem ze dne 18. 12. 2024, č. j. [spisová značka], vydaným soudem prvního stupně (dále jen „kvalifikovaná výzva“), marně uplynula dnem 3. 2. 2025. Elektronický platební rozkaz byl totiž žalované doručen dne 18. 12. 2024 do datové schránky podnikající fyzické osoby (dále jen („PFO“), dne 30. 12. 2024 proti němu žalovaná podala odpor, přičemž v elektronickém platebním rozkazu jí byla výslovně uložena povinnost, aby v případě, že odpor podá, se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu (lhůta uplynula dne 2. 1. 2025) písemně v listinné nebo v elektronické podobě vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s elektronickým platebním rozkazem. Ve vyjádření přitom byla povinna uvést, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, popřípadě zda nárok uznává jen zčásti nebo co do základu. Pro případ, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, byla povinna ve vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. K vyjádření byla povinna připojit listiny, na něž se ve svém vyjádření odvolává.

10. Žalovaná se v takto stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřila, přičemž ani v odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu nárok žalobkyně žádným způsobem nezpochybnila. Neučinila tak přesto, že byla v elektronickém platebním rozkazu poučena o tom, že v případě podání včasného odporu proti němu a nevyjádření se bez vážného důvodu ve věci samé včasným písemným podáním, případně sdělením, jaký vážný důvod jí v tom zabránil, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává a soudem prvního stupně bude ve věci samé rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

11. Odvolací soud tedy konstatuje, že žalovaná se ve stanovené lhůtě k nároku uplatněnému návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl dostatečně individualizován a ve skutkové rovině vymezen (a bylo tak zřejmé, na základě, jakých skutečností se žalobkyně domáhá zaplacení žalobní částky) nijak nevyjádřila a nesdělila ani důvody, které by jí v tom bránily, neuvedla tedy žádný skutkový důvod, pro který by žalobní nárok nebyl opodstatněný. Uplynutím třicetidenní lhůty stanovené kvalifikovanou výzvou proto nastala fikce uznání nároku žalovanou dle § 114b odst. 5 o. s. ř. a byly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř. Jestliže za tohoto stavu rozhodl soud prvního stupně rozsudkem pro uznání dle § 153a o. s. ř., kterým žalobě vyhověl, jde o rozhodnutí správné.

12. Odvolací námitky žalované potom nemohou obstát, neboť jí byla kvalifikovanou výzvou poskytnuta zákonná lhůta k vyjádření k žalobě, přičemž z procesní aktivity žalované před jejím uplynutím nebylo patrné, jaké věcné důvody hodlá uplatňovat na svou obranu a zda vůbec nějaké; ke skutečnostem uváděným žalovanou v odvolání přitom přihlížet nelze, stejně tak nelze prominout zmeškání lhůty k vyjádření – k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3/2015.

13. Kromě toho odvolací námitka žalované odkazující na údajnou neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu, že ji žalovaná neuzavírala jako podnikající fyzická osoba, ale jakožto spotřebitel, a z tohoto důvodu měla žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost žalované, není v rámci přezkumu napadeného rozsudku pro uznání rozhodná. Základem rozsudku pro uznání totiž není ani zjištěný skutkový stav věci ani skutková tvrzení žalobce, která by se pokládala za nesporná.

14. Z komentářové literatury [srov. JUDr. Jana Jandová, Soudní rozhledy 10/2023, s. 311] sice vyplývá názor, že soud by neměl vydat rozsudek pro uznání ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír, tedy i v případě, že by smír nebyl schválen proto, že by byl v rozporu s právními předpisy, přičemž tím se rozumí i situace, že by smír byl v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva (právní normy na ochranu spotřebitele jsou svou povahou kogentní). Pokud by tedy bez nejmenší pochybnosti z obsahu spisu vyplývalo, a to bez toho, že by soud ve věci prováděl dokazování, že věřitel řádně nezkoumal úvěruschopnost spotřebitele, nebyl by pole autora komentáře zřejmě prostor pro vydání rozsudku pro uznání. Nicméně v daném případě z obsahu spisu a ani z procesní aktivity žalované (obsah odporu) nic takového nevyplývalo, ba právě naopak, neboť žalovaná, která svou námitku vznesla až v odvolání, ji neopřela o žádný relevantní důkaz a naopak důkaz, na kterém stála žaloba (smlouva o podnikatelském úvěru), zcela jasně svědčil o tom, že smlouva byla uzavřena s žalovanou jakožto podnikatelem, a nikoliv spotřebitelem, což osvědčuje mj. textace smlouvy a uvedení jejího místa podnikání a IČO v textu smlouvy.

15. Hmotněprávní námitka žalované vznesená v odvolání proto není způsobilým odvolacím důvodem proti napadenému rozsudku pro uznání, odvolací soud se tak v rámci přezkumu zabýval pouze předpoklady pro jeho vydání (§ 212a odst. 4 a § 205b o. s. ř.). Ty byly v projednávané věci vzhledem k pasivitě žalované splněny, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že povinnost k jejich náhradě uložil žalované podle výsledku odvolacího řízení, v němž žalobkyně zaznamenala plný úspěch. Výše nákladů odvolacího řízení tvoří odměna za právní zastoupení žalobkyně za jeden úkon právní služby ve výši 3 260 Kč učiněný v odvolacím řízení podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu – účast u jednání odvolacího soudu a dále jedna náhrada hotových výdajů za 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a náhrada 21% daně z přidané hodnoty, celkem 4 489,10 Kč.

17. Lhůta ke splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení je třídenní a běží od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).