o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. června 2024, č. j. 28 C 223/2021-1206,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 50 000 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 11. 5. 2021 do zaplacení (výrok I) a neúspěšnou žalobkyni zavázal, aby žalované zaplatila náhradu nákladů řízení ve výši 49 368 Kč (výrok II).

2. Nevyhověl tak žalobním požadavku na zaplacení smluvní pokuty, které se žalobkyně domáhala jako postupnice úvěrového závazku zajištěného zástavou (nová úvěrová věřitelka) s tím, že žalovaná porušila svou povinnost ze zástavní smlouvy, když jí 27. 4. 2021 po předchozí výzvě nezpřístupnila předmět zástavy (pozemky parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo], stavba č. p. [číslo], k. ú. [adresa], vše zapsáno u Katastrálního úřadu [adresa], Katastrální pracoviště [adresa] na LV č. [číslo]; dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“ či „předmět zástavy“).

3. Soud prvního stupně se zabýval nejprve platností úvěrové smlouvy jako podmínky existence platného akcesorického zajišťovacího závazku. Vyšel ze zjištění, zprostředkovaných účastníkům pod body 8 až 24 odvoláním dotčeného rozsudku, na které odvolací soud odkazuje.

4. Zejména vzal za prokázané, že [právnická osoba], spořitelní družstvo (úvěrový věřitel, dále rovněž jako „Družstvo“ či „spořitelní družstvo“ nebo „[právnická osoba]“) 14. 3. 2012 uzavřelo se společnostmi [právnická osoba] a [právnická osoba] (klienti či úvěroví dlužníci) smlouvu o úvěru, kterou se zavázalo, že na požádání jim poskytne až 76 000 000 Kč. Dlužníci se zavázali zřídit (popř. zajistit zřízení) ve prospěch úvěrového věřitele zajištění úvěru ve formě zástavního práva k nemovitostem, konkrétně nemovitostmi v k. ú. [adresa], které byly vedené ve vlastnictví dlužníků či jejich statutárních zástupců ([tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]). V době uzavření úvěrové smlouvy byla společnost [právnická osoba] novým členem Družstva (na základě žádosti ze dne 12. 3. 2012); druhý úvěrový spoludlužník (společnost [právnická osoba]) členem spořitelního družstva nebyl.

5. Dne 12. 4. 2012 spořitelní družstvo a žalovaná uzavřely smlouvou o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem k zajištění veškerých pohledávek z posuzovaného úvěrového vztahu. V čl. 5.1.9 zástavní smlouvy se žalovaná zavázala, že umožní družstvu [právnická osoba], jeho pověřenému zástupci event. znalci určenému družstvem [právnická osoba] vstup do nebo na dané nemovitosti za účelem kontroly jejich provozního a stavebního stavu a určení ceny pro účel prodeje nebo zjištění jejich způsobilosti jako předmětu veřejné dražby. V článku 8.1 si účastníci sjednali, že v případě porušení jakéhokoli závazku z této Smlouvy a v případě, že kterákoli prohlášení žalované z této Smlouvy jsou nepravdivá, neúplná nebo nepřesná, je družstvo [právnická osoba] oprávněno za každé takovéto porušení požadovat uhrazení smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč se splatností do sedmi dnů po doručení písemné výzvy (článek 8.2 Smlouvy).

6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7.12.2018 družstvo [právnická osoba], spořitelní družstvo, postoupilo žalobkyni úplatně všechny současné, budoucí nebo podmíněné pohledávky vůči dlužníkovi vzniklé na základě nebo v souvislosti se smlouvou o úvěru, zejména nezaplacenou jistinu a úrok z prodlení, které byly vyčísleny ke dni postoupení. Postoupení bylo oznámeno žalované přípisem ze dne 7.12.2018.

7. Uvedená zjištění hodnotil podle § 3028 odst. 1, § 3073, § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech“) a dále dle ust. § 497 a násl. tehdy platného zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“) i § 39, § 41, § 152, § 544 tehdy platného zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“).

8. Smlouvu o úvěru shledal prvostupňový soud jako celek absolutně neplatnou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2936/2012). Argumentoval tím, že ve vztahu ke společnosti [právnická osoba] je smlouva o úvěru bez dalšího neplatná z důvodu nedodržení podmínek daných zákonem o spořitelních a úvěrních družstvech (úvěr byl poskytnut nečlenovi družstva), ale současně je neplatná i ve vztahu k členovi družstva – společnosti [právnická osoba], neboť v daném případě nelze části úvěrové smlouvy týkající se každého z dlužníků oddělit. Z uvedeného důvodu jsou tedy neplatné i další na předmětnou úvěrovou smlouvu navazující akcesorické závazky, včetně zajištění závazku z úvěrové smlouvy zástavním právem (rozh. sp. zn. [spisová značka]).

9. Nad rámec uvedeného rovněž konstatoval, že ani v případě platného sjednání povinnosti utvrzené smluvní pokutou by nebylo na místě žalobě vyhovět, když jednání žalobkyně lze hodnotit jako šikanózní a rozporné s dobrými mravy, jemuž nemůže být poskytnuta právní ochrana, a to pro četnost výzev ke zpřístupnění zajištěných nemovitostí a opakované, zcela bezdůvodné uplatňování smluvních pokut za situace, kdy je nepochybné, že žalovaná konzistentně zastává názor, že toto právo žalobkyně tímto způsobem vymoci nemůže.

10. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1, 2 o. s. ř.

11. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém se ohradila zejména proti závěru o celkové neplatnosti smlouvy o úvěru. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], který jednak posuzoval úvěr ze stavebního spoření (hodnotil jiný typ smlouvy), zejména však akcentoval, že obecné soudy vždy musí pečlivě vážit oddělitelnost neplatné části předmětu úvěrové smlouvy od zbylého obsahu. V této souvislosti vytkla soudu, že neprovedl dostatečné dokazování k možné oddělitelnosti obsahu smlouvy, když se dostatečně nezabýval vůlí stran v době jejího uzavření. Nedostatečně hodnotil svědecké výpovědi, když nepřihlédl k nevěrohodnosti výpovědí [jméno FO], [jméno FO] pro jejich zájem na výsledku sporu, a nevzal v úvahu ani to, že svědek [jméno FO] byl jen řadovým zprostředkovatelem úvěru (tj. nebyl způsobilý vyjádřit vůli družstva, navíc své postoje měnil). V této souvislosti odvolatelka opětovně poukázala na personální a majetkové propojení společností [právnická osoba] a [právnická osoba] i skutečnost, že účelem uzavření smlouvy o úvěru bylo mimo jiné čerpání finančních prostředků za účelem úhrady závazků společnosti [právnická osoba] vůči společnosti [právnická osoba]. Tím, že [tituly před jménem] [jméno FO] následně do [právnická osoba] vstoupil, došlo ke konvalidaci právního jednání (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 170/11). Vyjádřila rovněž přesvědčení, že je na místě aplikovat § 6 o. z., neboť společnosti [právnická osoba] a [právnická osoba] se dopustily obcházení zákona tím, že společnost [právnická osoba] se rozhodla úvěr čerpat na úhradu závazků [právnická osoba], tedy aby se zprostila svých závazků vůči této společnosti (úvěrové prostředky tedy sloužily pouze žalované). Setrvala tak na svém stanovisku, že povaha smlouvy o úvěru a solidární postavení dlužníků svědčí pro oddělitelnost neplatné části smlouvy od zbylého obsahu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 26. 6. 2024, č. j. [spisová značka], usnesení Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]). Ohradila se rovněž proti závěru, že smluvní sankci zneužívá šikanózním, opakovaně uplatňovaným způsobem, přičemž zopakovala, že zpřístupnění zajištěných nemovitostí má zásadní význam zejména pro jejich ocenění.

12. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku, když setrvala na své argumentaci, že žalobkyně není věcně aktivně legitimována a částečně zopakovala či parafrázovala příslušné závěry soudu prvního stupně o celkové neplatnosti úvěrové smlouvy. Výslechy [tituly před jménem] [jméno FO], paní [jméno FO] a svědka [jméno FO] považuje za věrohodné a konzistentní, propojenost subjektů za irelevantní. Odkázala rovněž na pravomocná zamítavá meritorní rozhodnutí v obdobných či souvisejících sporech (rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka] a rozsudků Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] nebo sp. zn. [spisová značka]). Zdůraznila, že žalobkyni byla postoupena jen pohledávka z úvěru, a nevznikla jí tak povinnost zpřístupňovat žalobkyni nemovitosti ani hradit smluvní pokutu. Uvedla rovněž, že šikanózní chování žalobkyně pokračuje.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázány a proč. V jeho pečlivém odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na ně odkazuje.

15. Nad rámec důvodů uvedených soudem prvního stupně pak odvolací soudu konstatuje, že požadavku na zaplacení smluvní pokuty nelze vyhovět i proto, že žalobkyně jako postupnice úvěrové pohledávky (nová úvěrová věřitelka) není k uplatnění tohoto sankčního nároku aktivně legitimovaná, když k postoupení této pohledávky, související s porušením nepeněžité povinnosti, na ni nedošlo. Důvodem je skutečnost, že v žalobě uplatněný nárok na smluvní pokutu žalobkyně odvozuje od porušení pohledávky na nepeněžité plnění (zpřístupnění nemovitostí), ke kterému mělo dojít na základě její výzvy ze dne 18. 6. 2021, tedy až po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 12. 2018. Dle předložené smlouvy o postoupení pohledávky však pohledávka na plnění odpovídající čl. 5.1.9. postoupena nebyla, a tedy smlouva se týká jen peněžitých pohledávek ve smlouvě specifikovaných.

16. V této souvislosti je možné poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, který se opakovaně vyjádřil k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky tak, že identifikace postupované pohledávky musí zahrnovat řádný popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá; tj. postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě, aby nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka byla postoupena (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 603/2024, nebo sp. zn. 25 Cdo 2586/2024 a sp. zn. sp. zn. 23 Cdo 3855/2018, odkazující na použitelnost judikatury k předchozí právní úprava, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2306/98, nebo sp. zn. 25 Cdo 1074/2003).

17. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

19. Podle § 1895 odst. 1, 2 o. z. nevylučuje-li to povaha smlouvy, může kterákoli strana převést jako postupitel svá práva a povinnosti ze smlouvy nebo z její části třetí osobě, pokud s tím postoupená strana souhlasí a pokud nebylo dosud splněno. Má-li být plnění ze smlouvy trvající nebo pravidelně se opakující, lze smlouvu postoupit s účinky k tomu, co ještě nebylo splněno.

20. Podle § 1897 odst. 1 věta prvá o. z. postoupení smlouvy je vůči postoupené straně účinné od jejího souhlasu.

21. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona č. 89/2012 Sb., a to k § 1895 až 1900 je uvedeno: „Původně se na závazek nahlíželo jako na osobní vztah věřitele a dlužníka, který lze změnit jen jejich ujednáním. Později se připustilo, že věřitel může své právo na plnění převést postoupením pohledávky na třetí osobu, avšak pokud měl ze závazku zároveň povinnosti, zůstal jimi i nadále vůči dlužníkovi zavázán bez zřetele k tomu, že pohledávku z obligace zcizil. Postoupením pohledávky nelze totiž převést celý závazek, nýbrž právě jen pohledávku jako právo na plnění. To je z praktického hlediska nevýhodné v případech, kdy smlouva zavazuje obě strany k vzájemnému plnění. Z toho důvodu některé právní úpravy od 19. století zavedly postoupení celé smlouvy jako nový institut. ... Podstata postoupení smlouvy je v tom, že po uzavření smlouvy jedna ze smluvních stran svá práva a povinnosti ze smlouvy smluvně převede na třetí osobu. Vzhledem k tomu, že se takový postup podstatně dotýká právního postavení druhé strany původní smlouvy, vyžaduje se k postupu smlouvy její souhlas udělený buď předem, anebo následně. Postoupit smlouvu lze jen tehdy, jestliže to její povaha nevylučuje (zejména půjde o případy závazků k osobnímu plnění některé ze smluvních stran, závisí-li plnění na osobních vlastnostech jedné či druhé strany apod.) a za podmínky, že se postoupením smlouvy nezkrátí práva založená vedlejšími smluvními doložkami...“

22. S ohledem na obsah smlouvy o postoupení proto žalobkyně získala dle § 1880 odst. 1 o. z. pouze ve smlouvě specifikované peněžité pohledávky vzniklé ze smlouvy o úvěru, jejich příslušenství a jejich zajištění, (smluvní úroky, poplatky, smluvní pokuty, které s úhradou postupované úvěrové peněžité pohledávky souvisí a zajišťují jejich úhradu), včetně zástavního práva, které jí umožňuje uspokojit postoupenou peněžitou pohledávku zpeněžením předmětu zástavy (zpeněžením ve veřejné dražbě, soudním prodejem zástavy nebo v řízení o výkon rozhodnutí dle o. s. ř.).

23. Jinými slovy odvolací soud uzavřel, že možnost domáhat se nepeněžitého plnění dle zástavní smlouvy má jen takový postupník, který na základě smlouvy nenabyl od postupitele jen pohledávku na zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, nýbrž vstoupil do právního postavení původní strany závazkového vztahu (postupitele). Takový účinek má (může mít) právě smlouva o postoupení smlouvy uzavřená podle ustanovení § 1895 o. z., která musí obsahovat i souhlas postoupené strany. Aby se žalobkyně stala účastníkem zástavní smlouvy, vyžadovalo by to postoupení nejen peněžité pohledávky z úvěru, ale postoupení celé zástavní smlouvy ve smyslu § 1895 o. z; k tomu však v době žalobkyní tvrzeného porušení smluvní povinnosti v projednávané věci nedošlo. Žalobkyně tak do smluvního vztahu ze smlouvy o zástavě nevstoupila v takovém rozsahu, aby jako nová strana smluvního závazku mohla po zástavním dlužníkovi požadovat i sankční nároky vyplývající z porušení jiných nepeněžitých smluvních ujednání. Tento závěr platí bez ohledu na vyřešení předchozí soudem prvního stupně řešené otázky, zda sama smlouva o úvěru je platná či nikoli (popř jen částečně, nebo vůbec).

24. Uvedené úvahy pro žalobkyni nemohou být překvapivé, když se účastnila již mnoha řízení, kde bylo v souladu s tímto právním názorem pravomocně shodně rozhodnuto, a žalovaná se od počátku tohoto důvodu pro zamítnutí žaloby prioritně dovolávala.

25. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně je proto správný, a odvolací soud postupoval dle § 219 o. s. ř., když napadený zamítavý meritorní výrok (I) jako věcně správný potvrdil. Stejně postupoval ve vztahu k akcesorickému nákladovému výroku (II), když soud prvního stupně aplikoval přiléhavá ustanovení procesního předpisu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), jednotlivé položky řádně specifikoval a jejich výši správně propočetl. Odvolací soud proto i v této části odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně.

26. Podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud stanovil i povinnost neúspěšné žalobkyně nahradit úspěšné žalované náklady odvolacího řízení. Ty představují částku 8 591 Kč, když sestávají ze dvou úkonu právní pomoci po 3 100 Kč (sepis vyjádření a účast na jednání), jedné paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl, ve znění do 31. 12. 2024) a jedné ve výši 600 (vyjádření v lednu 2025) spolu s 21 % DPH (1 491 Kč).