o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částky [částka] a [částka] s příslušenstvím (výrok I), dále uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši [částka] a vedlejší účastnici ve výši [částka], a to do 3 dnů tohoto rozsudku (výroky II a III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení uvedených částek s úrokem z prodlení z důvodu, že dne [datum] utrpěla újmu na zdraví v tramvaji coby prostředku hromadné dopravy provozované žalovanou, a to následkem pádu žalobkyně způsobeného jeho provozem. K odškodnění újmy požadovala bolestné ve výši [částka], dále částku [částka] jako náklady účelně vynaložené na uplatnění nároku a částku [částka] jakožto ušlý výdělek za dobu pracovní neschopnosti od [datum] do [datum].

3. Žalovaná se proti žalobnímu nároku bránila tím, že šetřením [stát. instituce] nebylo zjištěno žádné závadné jednání řidiče tramvaje jako zaměstnance žalované ani žádná jiná nestandardní okolnost, která by případně mohla způsobit pád žalobkyně. Rovněž nebyla zjištěna žádná technická závada, žádné porušení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o silničním provozu“), ani žádné porušení [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] pro tramvaje – D 1/2. [jméno] a místa pro uchycení byla ergonomicky komfortní a dostupná pro sedící i stojící cestující. Žalobkyně nastoupila prostředními dveřmi a požádala o uvolnění místa k sezení až třetí osobu od dveří. Podle [stát. instituce] mohla žalobkyně porušit povinnost stojícího cestujícího přidržovat se za jízdy zařízení vozidla k tomu určených stanovenou v [ustanovení pr. předpisu] pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ přepravní řád“). Výši bolestného žalovaná nezpochybňovala, avšak zpochybnila výpočet ušlé mzdy ze strany žalobkyně, když žalobkyní uváděné vyplacené částky náhrady mzdy a [anonymizováno] byly výrazně nižší, než kolik by měly činit ze zákona.

4. [ulice] účastnice na straně žalované se účastnila řízení z důvodu právního zájmu na výsledku řízení, který spočíval v tom, že u vedlejší účastnice jako pojišťovny byla pojištěna pro odpovědnost za škodu na základě pojistné smlouvy [číslo] v případě neúspěchu žalované ve věci samé by škodu hradila právě vedlejší účastnice. [ulice] účastnice předmětnou událost evidovala pod [číslo] přičemž podle sdělení ze dne [datum] předloženého žalobkyní vedlejší účastnice nepovažovala vzniklou škodu za pojistnou událost.

5. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze skutkových zjištění popsaných v bodech 9. a 12. – 17. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž se pro stručnost odkazuje, jež shrnul v následujícím relevantním skutkovém závěru. Dne [datum] přibližně v [údaj o čase] hodin žalobkyně nastoupila na [anonymizována tři slova] ve směru [ulice] a [anonymizována dvě slova] do prvního tramvajového vozu typu [anonymizováno] evidenčního čísla [číslo] tvořícího dvouvozovou soupravu společně s tramvajovým vozem evidenčního čísla [číslo] na [anonymizováno] lince [anonymizováno] a pořadí 4, přičemž žalovaná byla vlastníkem a provozovatelem uvedené [anonymizováno] soupravy a jejím řidičem byl zaměstnanec žalované. Žalobkyně do vozu nastoupila prostředními z trojice dveří na jeho pravém boku a po nástupu došla ke třetímu sedadlu od uvedených dveří ve směru k přední části tramvaje na jejím pravém boku, kde tam sedícího muže požádala o uvolnění místa k sezení. Mezi předními a prostředními dveřmi na pravé straně vozu se nacházelo v jedné řadě 5 sedadel označených piktogramem invalidy. Mezi prostředními a zadními dveřmi na pravé straně vozu se nacházela v jedné řadě 4 sedadla, z nichž sedadlo nejblíže prostředním dveřím bylo označeno piktogramem invalidy. Ve chvíli, kdy žalobkyně žádala o uvolnění místa k sezení, se jednou rukou držela horizontálního madla na horním okraji sedadla a zároveň v jedné ruce držela dvojici trekových holí, které nepravidelně užívala jako pomůcku při chůzi. Žalobkyně byla povinna se za jízdy přidržovat zařízení k tomu určených. [obec] pro uchycení v tramvaji byla ergonomicky komfortní a dostupná pro stojící i sedící cestující. V okamžiku, kdy muž žalobkyni uvolňoval místo k sezení, se řidič s tramvají rozjel a žalobkyně upadla na zadní část těla přibližně 2 metry proti směru jízdy od místa, kde před rozjetím stála. Rychlost tramvaje po rozjetí dosáhla nejvýše 9 km·h-1 po 1,9 sekundách, přičemž zrychlení v této době dosáhlo 1,31 m·s-2, přičemž maximální možné kladné zrychlení vozu je stanoveno na 1,8 m·s-2. Nejvyšší dovolená rychlost v místě činila 50 km·h-1, bylo sucho a polojasno.

6. Soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy tak, že rozjezd tramvaje hodnotil jako obvyklý, a to na základě skutečností zjištěných především z vyhodnocení tachografu a dalších závěrů policejního šetření. Vnímání žalobkyně mohlo být ovlivněno též traumatem, které ve chvíli pádu prožívala; její výpověď, že poté, co upadla a řidič stále jel, spolucestující, který žalobkyni pomáhal, běžel ke kabině řidiče a bouchal na něj, aby zastavil, neshledal pravděpodobnou, v rozporu se zjištěním, že tramvaj počala brzdit 1,9 sekundy po rozjezdu a zcela zastavila za 5 sekund od prvotního rozjezdu. Výpověď žalobkyně svědčí pro závěr o jejím zkresleném vnímání v následku prožívaného stresu. Soud prvního stupně poukázal na rozpor mezi výpověďmi žalobkyně před policisty a v řízení před soudem. Policistům žalobkyně sdělila, že trekové hole držela v levé ruce a současně se tou samou rukou držela sedadla, přičemž při rozjezdu tramvaje se pokoušela chytit sedadla i pravou rukou. V řízení před soudem pak žalobkyně tvrdila a vypověděla, že hole držela v jedné blíže neurčené ruce a sedadla se držela druhou rukou, přičemž o snaze chytit se i druhou rukou se již nezmínila. Soud prvního stupně uzavřel, že lze mít pochybnosti o tvrzení žalobkyně, jakým způsobem a zda vůbec se držela.

7. Zjištěný skutkový stav po právní stránce posoudil soud prvního stupně tak, jak uvedeno v bodech 29. – 36. odůvodnění rozsudku, dle ustanovení § [číslo], § [číslo] odst. 2, § [číslo] odst. 1, § 2927 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dále dle a § 37 odst. 5 a § 36 odst. 1 písm. e) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, jakož i dle § 8 odst. 2 přepravního řádu žalované ve znění účinném do 30. 9. 2020, přičemž dospěl k následujícím závěrům. Žalobkyně bylo možné považovat za osobu s omezenou schopností pohybu a orientace podle § 1 odst. 1 vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb. Žalovaná byla povinna vytvářet podmínky pro přepravu osob s omezenou schopností pohybu a orientace podle § 36 odst. 1 písm. e). Žalobkyně proto měla právo na nástup všemi dveřmi pro cestující, na přednostní obsazení míst k sezení na sedadlech vyhrazených pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace a na uvolnění těchto míst jinými cestujícími na její žádost s případným současným prokázáním se příslušným průkazem podle § 8 odst. 2, § 12 odst. 1 vět první a druhé a 12 odst. 4 přepravního řádu. Předmětná tramvajová linka naplňovala znaky městské hromadné dopravy podle § 2 písm. c) přepravního řádu ve znění účinném do 30. 9. 2020, žalovaná proto vyhradila v každém voze nejméně 6 míst k sezení pro cestující s omezenou schopností pohybu a orientace v souladu s § 12 odst. 2 větami první a druhou přepravního řádu a označila je piktogramem v souladu s § 48 odst. 3 dopravního řádu drah. Žalovaná prostřednictvím smluvních přepravních podmínek navíc pouze stanovila podle § 12 odst. 4 přepravního řádu povinnost ostatních cestujících umožnit osobám s omezenou schopností pohybu a orientace přednostní nástup. Po dobu, co žalobkyně stála, byla povinna se za jízdy přidržovat k tomu určených zařízení vozidla podle § 16 odst. 1 přepravního řádu, přičemž totožná povinnost byla zakotvena i ve smluvních přepravních podmínkách závazných pro žalobkyni podle § 49 odst. 3 přepravního řádu. Žalobkyně byla dále povinna podle § 37 odst. 5 věty první zákona o dráhách při nástupu do drážního vozidla, pobytu v něm a při výstupu z drážního vozidla chovat se tak, aby neohrozila svou bezpečnost, bezpečnost jiných osob, bezpečnost a plynulost drážní dopravy a dbát přiměřené opatrnosti dané povahou drážní dopravy.

8. Soud prvního stupně dále vyložil, že žalobkyni jako cestující vznikla za přepravy újma na zdraví, jejíž náhrada se proto v souladu s § 2554 odst. 1 o. z. řídí ustanovením o náhradě škody způsobené provozem dopravních prostředků v § [číslo] ve spojení s § 2894 odst. 2 o. z. Ustanovení § 2927 o. z. představuje tzv. objektivní odpovědnost dopravce za škodu, tedy se nevyžaduje jeho zavinění ve smyslu § 2895 o. z. V řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by bylo možno podřadit pod okolnosti mající původ v provozu ve smyslu § 2927 odst. 2 o. z., jak jsou definovány judikaturou, např. selhání nebo nedostatek činnosti řidiče, nedostatky či vady materiálu nebo technický stav [anonymizováno] prostředku (k tomu blíže srov. např. rozhodnutí NS sp. zn. [spisová značka]). Jak bylo uvedeno, vozidlo netrpělo žádnými závadami, vč. jeho vnitřního vybavení, pochybení řidiče nebylo zjištěno. V takovém případě je tedy třeba se zabývat námitkou žalované, že se odpovědnosti zprostila ve smyslu § 2927 odst. 1 o. z. Povinnost k náhradě újmy je v daném případě tedy dána zvláštní povahou provozu a lze se jí zprostit, jen prokáže-li dopravce, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat (§ 2927 odst. 1 o. z.). Tramvaj byla vybavena dostatečným množstvím vhodně umístěných zařízení určených k přidržování cestujících. Povinnost žalované jako stojícího cestujícího se za jízdy přidržovat vyplývala z přepravního řádu a smluvních přepravních podmínek. Je obecně známou skutečností, že ve vozidlech městské hromadné dopravy dochází k přepravě i stojících cestujících, kteří jsou povinni se za jízdy přidržovat, aby zabránily nejen svému pádu, ale též možnosti pádu na jinou osobu a jejímu případnému zranění. Žalobkyně svou povinnost se za jízdy přidržovat nezpochybňovala a sama tvrdila, že se držela. S ohledem na výše popsané rozpory ve výpovědích žalobkyně lze mít nicméně pochybnosti, zda se skutečně přidržovala dostatečně účinně, respektive měla-li v téže ruce trekové hole, zda se vůbec přidržovat mohla. Soud tak dospěl k závěru, že žalovaná jako dopravce prokázala, že škodě nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po ni lze požadovat. 34. Pokud jde o vlastní rychlost rozjezdu, pak rychlost tramvaje po době 1,9 sekund od vyjetí činila 9 km·h-1 a zrychlení v této době činilo 1,33 m·s-2. Takové zrychlení nepřekračovalo limit maximálního možného standardního zrychlení tramvaje při rozjezdu, nelze je proto vnímat za jakkoliv neobvyklé. Žalobkyně patrně upadla z důvodu nedostatečného přidržení se a překvapení z rozjezdu tramvaje. Tomu by však žalovaná mohla zabránit jedině čekáním, než si žalobkyně sedne, což však po žalované nelze požadovat. Vzniklá újma je tak přičitatelná pouze žalobkyni podle § 2918 věty první o. z., popřípadě též nešťastné náhodě (§ [číslo] odst. 1 a § 2904 o. z.). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná neporušila žádnou zákonnou ani smluvní povinnost podle § 2910 a § 2913 odst. 1 o. z. a neporušil ji ani řidič tramvaje jako její zaměstnanec podle § 2914 věty první o. z. Jelikož povinnost žalované nahradit žalobkyni újmu nebyla v řízení prokázána, soud žalobu v celém rozsahu zamítl, aniž by se zabýval jeho výší.

9. Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, kterým navrhovala zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně namítala, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se žalovaná zprostila odpovědnosti dle § 2927 odst. 1 o. z., a že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by bylo možno podřadit pod okolnosti mající původ v provozu ve smyslu § 2927 odst. 2 o. z. Okolnostmi mající původ v provozu dopravních prostředků jsou myšleny ty okolnosti, které souvisejí s organizací, řízením a uskutečňováním provozu a jsou v příčinné souvislosti se škodou. Jedná se tedy o tzv. vnitřní okolnosti, někdy nazývané vnitřní škodní události, se kterými nelze nikdy spojovat možnost úplné liberace provozovatel. Naproti tomu judikatura vymezuje tzv. vnější okolnosti, nebo také vnější škodní události. Za tyto jsou typicky považovány živelní přírodní síly, ale také již výše zmíněný neodvratitelný zásah třetí osoby, či zvířete. V tomto případě se provozovatel odpovědnosti zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze považovat. V daném případě má žalobkyně za to, že rozjezd tramvaje v horní třetině jejích fyzických možností je tzv. vnitřní okolností provozu (u které není možná liberace) a nikoli tzv. vnější okolností provozu (u které je možná liberace). V tomto směru žalobkyně považuje i rozjezd tramvaje za okolnost mají původ v provozu (tzv. vnitřní okolnost provozu). Žalovaná by se tak dle názoru žalobkyně mohla zprostit své odpovědnosti, jen pokud by prokázala, že škoda byla způsobena porušením povinnosti na straně žalobkyně, což se nestalo, neboť nebylo prokázáno žádné porušení povinností na straně žalobkyně. Žalobkyně dále nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že ze strany žalované nebylo možné vzniku škody zabránit, že dopravce neměl povinnost vyčkat s odjezdem ze zastávky na usazení cestujícího s omezenou schopností pohybu a orientace. Žalobkyně považovala za nerozhodné, jaké povinnosti si sám dopravce stanoví ve vztahu k nástupu osob s omezenou schopností pohybu nebo orientace. Rozhodné je, zda lze po dopravci v případě nástupu osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace požadovat, aby vyčkal s rozjezdem [anonymizováno] prostředku až na okamžik, kdy tato osoba bude v dopravním prostředku bezpečně usazena, či jinak zajištěna. Žalobkyně nepovažovala za přiléhavou argumentaci soudu prvního stupně dodržováním časů daných jízdním řádem, vznikem dopravní zácpy, nemožností řidiče sledovat pohyb v celém vozidle. Žalobkyně uzavřela, že po řidiči lze spravedlivě požadovat, aby pohyb v tramvaji v době stání na [anonymizováno] pozoroval a v případě nástupu osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace, zajistil vyčkání rozjezdu [anonymizováno] prostředku, než tato osoba bude bezpečně usazena či jinak zajištěna.

10. K odvolání žalobkyně se žalovaná nevyjádřila.

11. Vyjádřil se vedlejší účastnice na straně žalované, považovala napadený rozsudek za věcně správný a navrhla jeho potvrzení. Zdůraznila, že soud prvního stupně správně posuzoval, zda skutečně došlo ze strany dopravce k nějakému pochybení. Rozjezd tramvaje však nebylo možné hodnotit na základě provedeného dokazování (zejména z předloženého tachografu a policejního spisu [číslo jednací] [číslo]) jinak než jako obvyklý a v rámci standartního zrychlení. Dle tachografu počal řidič brzdit již 1,9 sekundy po rozjezdu, což časově odpovídá spíše tomu, že jej k brždění přiměl hluk z prostoru vozu, příp. signál k řidiči, ačkoli žalobkyně v řízení tvrdila, že vůz jel ještě nějaký čas po jejím pádu a spolucestující museli řidiče boucháním na dveře a křikem upozornit, že k jejímu pádu došlo. Soud prvního stupně vzal v úvahu rozpor mezi výpověďmi žalobkyně před policisty a v řízení před soudem, ze kterého lze mít pochybnosti o tvrzeních žalobkyně, jakým způsobem a zda vůbec se držela. Soud prvního stupně dále vzal za prokázané, že na tramvaji nebyla žádná závada a nebylo ani zjištěno žádné pochybení ze strany řidiče tramvaje. V řízení tak nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by bylo možné podřadit pod okolnosti mající původ v provozu ve smyslu ust. § 2927 odst. 2 o. z., jak jsou definovány judikaturou. K tomuto se blíže vyjadřoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], kde mimo jiné potvrdil závěr odvolacího soudu, že pokud na [anonymizováno] soupravě nebyla zjištěna žádná závada, která by měla za následek vznik dopravní nehody, a ani na straně řidiče nebyla zjištěna žádná [anonymizováno] či jiná [anonymizováno], v takovém případě ke škodě vyvolané okolnostmi majícími původ v provozu nedošlo. V takových případech je pak třeba zabývat se námitkou zproštění se odpovědnosti ve smyslu ust. § 2927 odst. 1 o. z. V tomto směru pak bylo prokázáno, že tramvaj byla vybavena dostatečným množstvím vhodně umístěných a ergonomicky komfortních zařízení určených k přidržování cestujících a rovněž i sedadly pro osoby s pohybovým omezením. Povinnost žalobkyně jako stojícího cestujícího se za jízdy přidržovat vyplývá z přepravního řádu a smluvních přepravních podmínek a je obecně známou skutečností. S ohledem na rozpory ve výpovědích žalobkyně lze mít nicméně pochybnosti, zda se skutečně přidržovala. Pokud žalobkyně namítala povinnost řidiče vyčkat s odjezdem ze zastávky až po usazení cestujících s omezenou schopností pohybu či orientace, nelze než konstatovat, že takovouto povinnost nestanovuje žádný z platných právních předpisů a po dopravci nelze takovou povinnost spravedlivě požadovat. Žalobkyně navíc potvrdila, že si byla vědoma, že po zaznění zvukové výstrahy a zavření dveří dojde k rozjetí tramvaje, nelze proto samotný rozjezd označit za jakkoliv neočekávaný. Soud prvního stupně tak dospěl ke správnému závěru, že žalovaná jako dopravce neporušila žádnou zákonnou ani smluvní povinnost a současně prokázala, že škodě nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po ni lze požadovat.

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud věc rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili, resp. se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili.

13. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně v projednávané věci provedl dokazování v potřebném rozsahu, dokazování směřovalo k objasnění rozhodných skutečností, výsledky tohoto dokazování náležitě zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a na něž pro stručnost odkazuje. Tento skutkový základ nedoznal změny ani v odvolacím řízení. Odvolací soud zároveň konstatuje, že vzhledem k přiléhavě aplikovaným ustanovení dotčených právních norem (zejména § 2927 o. z.) soud prvního stupně správně zaměřil pozornost na skutkové objasnění toho, zda v tomto případě byla škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu a zda ze strany žalované bylo prokázáno, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.

14. Odvolací soud v projednávané věci zcela sdílí závěry soudu prvního stupně a nemá k nim co dodat. Skutečnost, že v předmětné věci došlo ke standardnímu rozjezdu tramvaje, a že zde nebyla žádná okolnost mající původ v provozu, která by byla příčinou pádu žalobkyně a následné újmy na jejím zdraví, byla jednoznačně prokázána provedenými důkazy, zejména šetřením Policie ČR předmětné nehody, ostatně o tom nebylo mezi stranami až tak sporu (byť obě strany hledí jinak na to, zda žalobkyně splnila povinnost cestujícího se za jízdy držet a z jakého podnětu a po jaké době řidič [anonymizováno] vozidlo zastavil). [příjmení] v zásadě spočíval v otázce, kam až sahala povinnost řidiče sledovat pohyb žalobkyně coby osoby s omezenou schopností pohybu a orientace v tramvajovém vozidle a vyčkat jejího usazení či jiného bezpečného zajištění ve vozidle. Odvolací soud v tomto přitakává rozhodnutí soudu prvního stupně, že žádná výslovná povinnost řidiče tramvaje vyčkat usazení či jiného bezpečného umístění (uchycení) osoby s omezenou schopností pohybu a orientace v právním řádu zakotvena není a není ani v možnostech řidiče takovou případnou povinnost bezezbytku naplnit, pokud by přímo řidič neměl za povinnost usazení osoby zajistit či její zajištění kontrolovat. Odvolací soud tak souhlasí s výkladem ustanovení § 2927 odst. 2 o. z. provedeným soudem prvního stupně, že pod liberační důvod zproštění se odpovědnosti za škodu vynaložením veškerého úsilí, které lze požadovat, již nepatřila povinnost řidiče vyčkávat bezpečného usazení žalobkyně či jejího držení se madel ve vozidle na místo určené pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace. Jelikož nebylo prokázáno jakékoliv pochybení žalované při provozování předmětné tramvaje, naopak je zde významná pochybnost, zda se žalobkyně nepodílela na vzniku škody tím, že nesplnila povinnost cestujícího se za jízdy držet (žalobkyně toto neprokazovala ničím jiným, než svou výpovědí, na jejíž rozpory soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů správně poukázal), uzavírá odvolací soud, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné v rovině skutkové i právní.

15. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalované náklady řízení nevznikly; vedlejší účastnici pak odvolací soud přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za vyjádření k odvolání.