o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 C 83/2021-34,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky [částka] od [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a dále povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokát žalobce (výrok II).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení žalobní částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytování právních služeb (dále též jen„ smlouva“). Žalobce uvedl, že zastupoval žalovanou jako advokát v soudních a exekučních řízeních, přičemž na základě smlouvy měl vůči žalované právo na náhradu výdajů a nákladů účelně vynaložených v souvislosti s právním zastupováním, mimo jiné na přiznané náklady řízení. Smlouva byla ze strany žalované vypovězena ke dni [datum]. Žalobce zastupoval žalovanou v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí vedeným pod sp. zn. 305 C 12/2012, v jehož rámci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši [částka] s DPH a dále náhrada nákladů exekučního řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka] ve výši [částka] s DPH; dále žalobce zastupoval žalovanou v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 117/2018 a v jeho rámci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši [částka] s DPH, včetně nákladů exekučního řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka] ve výši [částka] s DPH. Přiznané náklady řízení vyúčtoval žalobce žalované fakturami [číslo] [číslo] se splatností [datum], žalovaná ani přes předžalobní výzvu ze dne [datum] nic neuhradila. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že žalobcem požadované náklady řízení jí doposud nebyly ze strany povinných dlužníků zaplaceny, přičemž dle zavedené praxe mezi žalobcem a žalovanou žalovaná vyplácela žalobci přiznané náklady řízení, které od povinných dlužníků obdržela. Smlouvu o poskytování právních služeb je nutno vykládat tak, že žalobce má právo na uhrazení přiznaných nákladů řízení nárok až ve chvíli, kdy dojde k jejich tzv. vymožení, tedy připsání dlužné částky na účet žalované. Žalovaná dále namítla zcela zřejmý nepoměr mezi výší přiznaných nákladů k hodnotě věci, její složitosti a vynaloženému úsilí za situace, kdy žalobci platila smluvní odměnu ve výši [částka] měsíčně, včetně mimořádné roční odměny ve výši 10% z vyplacené odměny za právní služby za celý kalendářní rok. V souvislosti s vypovězením smlouvy o poskytování právních služeb pak byla žalobci vyplacena mimořádná odměna ve výši [částka]. Přiznané, žalobcem požadované náklady řízení považovala za neúčelné, sporovala jejich vynaložení a předmětné ustanovení smlouvy označila za překvapivé a žalobcem uplatňovaný nárok označila za rozporný s dobrými mravy.

3. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku ze zjištěného skutkového stavu věci (popsaném v bodech 3. – 15. napadeného rozsudku), jež shrnul v závěr o skutkovém stavu, podle něhož žalobce a žalovaná uzavřeli dne [datum] písemně smlouvu o poskytování právních služeb, na jejímž základě se žalobce zavázal žalovanou zastupovat ve všech úkonech souvisejících s její činností, za což se žalovaná zavázala platit žalobci odměnu. Součástí ustanovení o odměně bylo mimo jiné ujednání, dle kterého měl žalobce vůči žalované právo na náhradu výdajů a nákladů účelně vynaložených v souvislosti s právním zastupováním, což zahrnovalo mimo jiné soudy přiznané náklady řízení. Pro zastupování v jednotlivých soudních řízeních byla vyhotovována plná moc, dle které byla žalovaná seznámena s tím, že žalobci náleží odměna za zastoupení spolu s hotovými výlohami a náhradou za ztrátu času v souladu s advokátním tarifem. Dle textu plných mocí byla žalovaná povinna zaplatit žalobci odměnu (ve formě nákladů řízení) po jejím řádném vyúčtování bez ohledu na to, zda byla soudy přisouzena. Žalobce zastupoval žalovanou proti [právnická osoba] [právnická osoba], v soudním řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 117/2018, ve kterém byla [právnická osoba] [právnická osoba], rozsudkem ze dne [datum] uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Žalobce následně v zastoupení žalované podal návrh na nařízení exekuce, exekuční řízení bylo vedeno Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] Smlouva o poskytování právních služeb byla žalovanou vypovězena ke dni [datum]. Fakturou [číslo] vyúčtoval žalobce žalované náklady právního zastoupení ve věci Doli- [právnická osoba] v celkové částce [částka] včetně DPH, sestávající z nákladů řízení před soudem ve výši [částka] a nákladů exekučního řízení v částce [částka]. Žalobce dále zastupoval žalovanou proti společnosti 3P [právnická osoba], v soudním řízení vedeném Okresním soudem v Ústí nad Orlicí, pod sp. zn. 305 C 12/2018, ve kterém byla společnosti 3P [právnická osoba] rozsudkem ze dne [datum] uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Žalobce následně podal v zastoupení žalované návrh na nařízení exekuce, exekuční řízení bylo vedeno Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 33 EXE 200/2019. Fakturou [číslo] vyúčtoval žalobce žalované náklady právního zastoupení ve věci 3P [právnická osoba], v celkové částce [částka] včetně DPH, sestávající z nákladů řízení před soudem ve výši [částka] a nákladů exekučního řízení v částce [částka]. Žalovaná na uvedené faktury nic nezaplatila, a to ani v návaznosti na předžalobní výzvu.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně věc posoudil vzhledem k době uzavření smlouvy s odkazem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dle příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen„ obch. zák.“) a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), účinných do [datum], jež v odůvodnění citoval (viz body 19., 21. – 23., 26. – 27., 29. a 32.), přičemž dospěl k následujícím právním závěrům. Smlouva o poskytování právních služeb je smlouvou mandátní dle § 566 a násl. obch. zák., jde o úplatný vztah mezi podnikateli, přičemž mezi stranami nebylo ujednáno, že by se jejich práva a povinnosti měly řídit ustanoveními o. z. Žalobce se smlouvou zavázal poskytovat právní služby žalované, zastupovat ji při všech úkonech souvisejících s její činností; žalovaná byla povinna hradit žalobci sjednanou odměnu ve formě fixní měsíční částky (čl. II. odst. 2.1 Smlouvy), ročního bonusu za splnění určitých podmínek (čl. II odst. 2.2 Smlouvy) a úhrady nákladů a výdajů účelně vynaložených v souvislosti s právním zastoupením (čl. II odst. 2.3. Smlouvy). Smlouvu je tak potřeba posoudit jako smlouvu mandátní ve smyslu § 566 a násl. obch. zák. Žalovaná čl. I odst. 1.1 smlouvy udělila žalobci generální plnou moc ke všem právním jednáním za žalovanou s tím, že učinění příslušných právních úkonů bylo podmíněno předchozím souhlasem statutárního orgánu žalované. Generální plná moc tak byla součástí mandátní smlouvy. Pro účely podání žalob a vymožení dlužných částek však byly žalovanou vystavovány zvláštní plné moci, a to pro každý případ zvlášť. K podání žaloby a vymožení dlužné částky proti Doli- [právnická osoba], byl žalobce zmocněn plnou mocí ze dne [datum]. K zastupování ve věci vymožení dlužné částky proti 3P [právnická osoba], žalovaná udělila žalobci plnou moc dne [datum]. Dle textu příslušné plné moci byla žalovaná seznámena s tím, že žalobci náleží odměna za zastoupení spolu s hotovými výlohami a náhradou za ztrátu času v souladu s a. t. Dle čl. II. odst. 2.3 Smlouvy měl žalobce vůči žalované právo na náhradu výdajů a nákladů účelně vynaložených v souvislosti s právním zastupováním, zejména soudní a jiné poplatky, přiznané náklady řízení, cestovní výdaje, poštovné, hovorné, znalecké posudky, překlady a opisy. Soud prvního stupně vyložil, že ze smlouvy nevyplývá, že by nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených při plnění závazku žalobce byl zahrnut v odměně, respektive úplatě. Naopak, ze smlouvy jasně vyplývá, že žalobce má krom úplaty právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s právním zastupováním, mimo jiné na přiznané náklady řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o poskytování právních služeb byla ze strany žalované vypovězena s účinky ke dni [datum], žalobce má tak dle soudu nárok na úhradu nákladů vynaložených do tohoto data. Soud prvního stupně interpretoval znění čl. II. Smlouvy tak, že je zcela jednoznačné, když odst. 2.3 výslovně pojednává o přiznaných nákladech řízení, nikoliv vymožených. V tomto ohledu se tak soud zcela ztotožnil s argumentací žalobce. Žalobce má nárok na mimo jiné na přiznané náklady řízení bez ohledu na to, zda byly či nebyly dlužníkem uhrazeny. Na znění Smlouvy ostatně navazují i plné moci vystavené za účelem vymožení jednotlivých dlužných částek. Prostor pro jiný výklad ve smyslu § 266 obch. zák. soud neshledal, a to i při zohlednění žalovanou odkazované judikatury (25 Cdo 1650/98 a I. ÚS 625/2003). Šlo-li o námitku zavedené praxi mezi účastníky, podle níž žalobce nikdy v minulosti nepožadoval zaplacení přiznaných nákladů řízení, dokud nebyly ze strany dlužníků uhrazeny, soud prvního stupně vypořádal námitku tak, že skončením smlouvy došlo k podstatné změně ve vztahu mezi účastníky, žalobce pozbyl možnosti získat informace o uhrazení či neuhrazení náhrady nákladů řízení ze strany dlužníků, nezbylo mu než uplatnit své nároky, aby předešel jejich promlčení.

5. Dále se soud prvního stupně vyjádřil i k námitce překvapivosti smluvního ujednání o povinnosti hradit žalobci přiznané náklady řízení (viz bod 38. odůvodnění) a k rozporu nároku žalobce s dobrými mravy (viz bod 39.), tyto námitky neshledal důvodnými. Ochrana proti překvapivosti smluvních ujednání v režimu obč. zák. byla zákonem zacílena jen na spotřebitelské vztahy, což není tento případ, nadto zařazení práva na zaplacení přiznaných nákladů řízení do ustanovení vztahujícímu se k nároku žalobce na náhradu účelně vynaložených nákladů není překvapivé, neboť žalovaná na základě totožného ustanovení (čl. II. odst. 2.3 Smlouvy) hradila žalobci notebook s licencemi, telefon a CCS kartu, vše nad rámec fixní odměny. Ani rozpor s dobrými mravy soud prvního stupně neshledal. Ujednání o tom, že žalobci jako advokátovi náleží vedle fixní odměny dále právo na náhradu účelně vynaložených výdajů zahrnující mimo jiné přiznané náklady řízení, nelze označit za rozporné s dobrými mravy, respektive za jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák., neboť takové ustanovení v praxi není ničím neobvyklým, § 572 obch. zák. s právem na úhradu výdajů v souvislosti s plněním závazku mandatáře přímo počítá. Konečně k námitce neúčelnosti vynaložených nákladů soud prvního stupně uzavřel, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce úkony právní služby v zastoupení žalované v předmětných řízeních skutečně činil, právě v jejich důsledku byla žalovaná ve sporech zcela úspěšná, proto byla žalované (v postavení žalobce či oprávněného) přiznána náhrada nákladů řízení, zahrnující mimo jiné odměnu advokáta.

6. Proti napadenému rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, v němž namítala, že soud prvního stupně vyšel ze zkratkovitého závěru, že ve smlouvě jsou náklady řízení příkladmo uvedeny jako jedna z možných výloh a z této skutečnosti bez dalšího dovodil, že nárok žalobce na úhrady částky ve výši přiznané náhrady nákladů řízení z předložených soudních rozsudků je dán. Takový výklad předmětného ustanovení smlouvy však není dle názoru žalované správný. Žalovaná má přitom za to, že žalobce náklady v rozsahu žalobou požadované částky ve prospěch žalované při řešení její záležitosti z převážné části nevynaložil, resp. i pokud by tomu tak eventuálně bylo, tak vynaložení takových nákladů ve výši žalobou požadované částky nijak neprokázal. Pouhá skutečnost, že náhrada nákladů řízení byla v určité výši žalované v řízeních, ve kterých ji žalobce zastupoval, přiznána, nemůže dokládat, že byly ze strany žalobce výdaje ve výši přiznaných nákladů řízení skutečně vynaloženy. [ulice] rozhodnutí jsou vyúčtovávány nikoli náklady vynaložené právním zástupcem účastníka řízení, ale zákonem stanoveným způsobem vyčíslené náklady samotného účastníka. Částky náhrady nákladů řízení, jak byly přiznány rozsudky Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 305 C 12/2018-29, (žalovaný 3P [právnická osoba]) a Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 41 C 117/2018-16 (žalovaný Doli- [právnická osoba]), jejichž úhrady se žalobce v tomto řízení domáhá, se přitom skládají vedle nákladů na úhradu soudního poplatku (jež vynaložila žalovaná a nejsou žalobcem požadovány) a paušální náhrady nákladů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, (dále jen„ a. t.“) již pouze z odměny právního zastoupení advokátem. Již jen z této skutečnosti je zjevné, že za náklady je možné považovat leda paušální náhradu nákladů za poskytnuté úkony právní služby (soudní poplatek byl hrazen žalovanou), nikoli však tu část přiznané náhrady nákladů řízení, která odpovídá odměně za právní zastoupení advokátem, neboť odměnu za právní služby žalovaný hradil žalobci paušální částkou dle uzavřené smlouvy. Pokud soud prvního stupně v odvoláním napadeném rozsudku uvádí, že nelze směšovat odměnu a náhradu vynaložených nákladů, tj. že se jedná o dvě odlišné složky platby klienta advokátovi, pak nelze při užití stejné argumentace žalobci přiznat tu část přiznaných náhradu řízení, jež představuje odměnu právního zastoupení advokátem. Takovou částku žalobce zcela jistě na zařizování záležitosti žalované nevynaložil, nejedná se tedy o vynaložený náklad, za který by mu měla náležet náhrada podle čl. II. odst. 2.3 Smlouvy. Navíc odměna za právní služby byla mezi žalobcem a žalovanou jasně sjednána v čl. II. odst. 2.1 smlouvy – paušální částkou, která byla žalobci za každé období řádně uhrazena. Žalovaná dále uvedla, že předmětné ustanovení čl. II. odst. 2.3 smlouvy v podstatném rozsahu odpovídá znění ust. § 13 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění platném od [datum] do [datum], předmětné ustanovení ve smlouvě tedy není formulováno tak, že by bylo vedle nároku na paušální smluvní odměnu dle smlouvy a náhradu žalobcem vynakládaných nákladů založeno ještě právo na tzv. soudní přísudek (tj. právo na úhradu přiznaných nákladů řízení bez dalších podmínek), jak bývá ve smlouvách mezi advokáty a jejich klienty nezřídka sjednáváno, ale sousloví„ přiznané náklady řízení“ je včleněno mezi výlohy, které mohou být ze strany advokáta v souvislosti s poskytováním právních služeb za klienty hrazeny, přičemž právě a pouze v případě, že jsou skutečně uhrazeny ze strany advokáta, má pak advokát právo na náhradu takto vynaložených nákladů (tj. právo na jejich úhradu je dáno za podmínky, že byly skutečně vynaloženy). Je-li tedy ustanovení formulováno takto, vznikne žalobci právo na jejich úhradu pouze v případě, že k úhradě částky odpovídající soudem přiznaným nákladům řízení ze strany žalobce ve prospěch žalované v souvislosti s daným případem skutečně došlo, a že žalobce vynaložení takových nákladů (či jejich části) prokáže. Žalovaná dále zopakovala, že mezi účastníky se během vzájemné spolupráce vyvinula„ praxe“ (zavedená žalobcem), že povinnými uhrazené či od nich vymožené plnění přijaté na účet žalobce si žalobce nechával a o jejich přijetí vystavoval žalované pouze daňové doklady. Žalobce přitom nikdy po žalované nepožadoval, aby mu byla náhrada nákladů řízení hrazena v případě, že tyto nebyly předtím uhrazeny resp. vymoženy od povinného, tj. aby je ještě navíc nad rámec poskytované odměny hradila žalovaná ze svých vlastních prostředků. To žalobce učinil až v návaznosti na ukončení smlouvy a po vyplacení dodatečného odstupného ve výši jednoho milionu korun českých bez DPH (čl. V. Smlouvy), a žalovaná to považuje za uplatnění práva v rozporu se smlouvou a zavedenou praxí mezi účastníky. K informacím, zda byla náhrada nákladů řízení povinným ve prospěch žalované uhrazena či vymožena, se mohl žalobce dostat v průběhu soudního řízení, pokud by navrhl, aby soud provedl důkaz dotazem na banku žalovaného či soudního exekutora, který exekuční řízení vedl, zda byla částka odpovídající přiznaným nákladům řízení ve prospěch žalované uhrazena či vymožena či nikoli. Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně nesprávně posoudil její námitku nepřiměřenosti žalobcem požadované odměny v poměru k hodnotě a složitosti věci, kterou žalobce pro žalovanou zařizoval, jakož i úsilí, které bylo k jejímu zařízení nutné vynaložit. Žalovaná má za to, že žalobcem požadovaná odměna představuje výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ust. § 265 obch. zák. a požadování nepřiměřené odměny za poskytování právních služeb dle ust. § 4 odst. 3 a. t.. Žalovaná zopakovala, že hradila žalobci paušální smluvní odměnu ve výši [částka], následně [částka] a nakonec až [částka] měsíčně bez DPH, přičemž mu nad rámec odměny současně hradila i podstatnou část nákladů na výkon jeho advokátní praxe. Žalobce si navíc (dle žalované neprávem) ponechával i přísudky, které mu byly ze strany povinných poukazovány na účet. Za takové situace považuje žalovaná požadavek žalobce, aby mu uhradila ještě částku odpovídající přiznaným nákladům řízení, které jí ani nebyly ze strany povinných uhrazeny, tj. ještě navíc ze svých vlastních prostředků, za rozporné se shora uvedenými korektivy dobrých mravů, jak vyplývá z právních předpisů. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.

7. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce tak, že považoval napadený rozsudek za věcně správný a navrhl jeho potvrzení. Ustanovení smlouvy o poskytování právních služeb týkající se náhrady přiznaných nákladů řízení jsou zcela jednoznačná a žádný jiný výklad daného smluvního ujednání není možný. Ze smlouvy nevyplývá, že by nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených při plnění závazku žalobce byl zahrnut v odměně, resp. úplatě. Ze smlouvy naopak jasně vyplývá, že žalobce má kromě úplaty právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s právním zastupováním, a to i na přiznané náklady řízení. Pokud tak v minulosti žalobce nečinil, bylo to jeho pochybení, kdy se připravil v souvislosti s podanými žalobami a poskytnutou právní službou o značné finanční částky. V žádném ustanovení smlouvy o poskytování právních služeb není uvedeno, tak jak je tvrzeno žalovanou, že se má jednat o vymožené náklady řízení. Ve smlouvě o poskytování právních služeb je jednoznačně stanoveno, že se jedná o přiznané náklady řízení. Argumentace žalované, že se při soudních řízeních, ve kterých žalobce žalovanou právně zastupoval, nejednalo o náklady řízení, které byly žalobcem skutečně vynaloženy, je mylná. Odměna byla stanovena soudem dle příslušné tarifní hodnoty sporu v souladu s advokátním tarifem a nelze ji brát k tíži žalobce. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má žalobce právo na úhradu příslušným soudem přiznaných nákladů řízení, a to bez ohledu na to, zda byly či nebyly dlužníkem žalované společnosti uhrazeny. K ostatním námitkám žalované žalobce uvedl, že nemá smysl se k nim vyjadřovat, neboť se jedná o pouhé a stále se opakující spekulace žalované, které nemají jakoukoliv oporu jak v samotné smlouvě o poskytování právních služeb uzavřené dne, tak v zákonné úpravě.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud dospěl v první řadě k závěru, že ve věci samé soud prvního stupně spolehlivě zjistil skutkový stav projednávané věci, tedy provedl dokazování v potřebném rozsahu k rozhodným skutečnostem pro právní posouzení věci, výsledky tohoto dokazování zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, jež nedoznaly změny ani v rámci odvolacího řízení. Ostatně deficity zjišťování skutkového stavu nebyly odvolatelkou namítány, šlo veskrze o právní posouzení věci se zřetelem na odlišný výklad příslušných smluvních ujednání (o odměně mandatáře a hrazení jeho nákladů) oběma stranami, jež zavdalo příčinu sporu mezi stranami.

10. Odvolací soud má rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné i v rovině právní. Soud prvního soudu věc po právní stránce správně posoudil podle jím citovaných ustanovení, jež vzhledem k časové působnosti dotčených zákonů (občanský zákoník a obchodní zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013) na věc dopadají, na přiléhavé odůvodnění se pro stručnost rovněž odkazuje, neboť je zbytečné správné právní posouzení opakovat. Odvolací námitky nejsou způsobilé na závěrech soudu prvního stupně, jež odvolací soud zcela aprobuje, ničeho zvrátit; ostatně jsou jen opakováním argumentace, jež byla žalovanou použita v řízení před soudem prvního stupně a s níž se soud prvního stupně řádně a úplně vypořádal.

11. Odvolací soud k věci a k námitkám žalované pouze dodává následující. Předmětné ujednání čl. II (a zejména čl. 2) smlouvy je ve svém znění (posuzováno jak izolovaně, tak v kontextu a systematice celé smlouvy) naprosto jednoznačné a nezavdává žádný důvod k odlišné interpretaci, kterou předestírá žalovaná, jež se jeví značně účelově (vyhnout se plnění nároku žalobce). Jestliže ustanovení smlouvy hovoří o tom, že advokát (žalobce) má právo vedle náhrady výdajů a nákladů účelně vynaložených také na přiznané náklady řízení, pak je takové ujednání jasné, jednoznačné, a přijaly-li je strany o vážné a svobodné vůli (což nikdo nezpochybňoval), není důvod, proč by se takto nemohly dohodnout. Je zřejmé, že bylo úmyslem stran založit právo advokáta na úhradu nákladů skutečně vynaložených (první část věty), jež musely být účelné, a dále vedle toho těch, které budou přiznány v řízení, v němž advokát zastupuje mandanta (hovoří se o nákladech řízení, tj. terminus technicus, tedy o tzv. přísudek, přisouzenou náhradu nákladů řízení mandatáře). Byť právo na náhradu nákladů řízení má původ v procesním právu a je notorietou, že se přiznává účastníkovi konstitutivním rozhodnutím soudu – tedy dle zákona (viz např. § 142, § 146, o. s. ř.) i rozhodnutí soudu náleží mandatářovi a nikoliv mandantu, který je jen platebním místem), nic nebrání dohodě stran, že si mandatář přisouzenou náhradu nákladů řízení ponechá – třebas jako svou další odměnu, zkrátka příjem – ostatně mimosmluvní odměna je jednou ze složek přiznané náhrady nákladů řízení). Takové ujednání mezi advokátem a klientem není nijak neobvyklé. Proto odvolací soud nepovažuje za rozhodné, jestli přiznaná náhrada nákladů řízení nějak koresponduje s vynaloženými náklady žalobce při zastupování žalované, ani účelnost nehraje roli – byť tu posuzuje sám soud v rámci rozhodnutí, jímž náhradu nákladů řízení přiznává. Ve vztahu mezi advokátem a klientem takové ujednání představuje jen další příjem advokáta od klienta a svou povahou se nejvíce blíží další odměně – vedle té smluvní, sjednané např. čl. 2. či 2.2. smlouvy. A jelikož smluvní výše odměny mezi advokátem a klientem za poskytování právních služeb není nijak právem omezena, není důvod, proč by se strany takto nemohly svobodně dohodnout. Z čehož vyplývá, že je naprosto lichá a právně nerozhodná argumentace žalované, že smluvní odměna byl již tak dost vysoká a ponechávání přísudku proto nemravné. Nic nemravného na tom není, jde o výsledek dohody stran, pokud se to žalované nelíbí, neměla takovou smlouvu uzavírat. Žalovaná vystupovala ve vztahu jako podnikatel, nevyužívala služeb právníků poprvé, není důvod, aby byla před svým autonomním smluvním ujednáním nějak chráněna, jak se snaží argumentací o překvapivosti smluvního ujednání či rozpornosti s dobrými mravy. Pokud si žalovaná smlouvu před podpisem smlouvy přečetla, nemá být čím překvapena. A o tom, že by náhrada nákladů řízení měla být nejen přiznána, ale i uhrazena či vymožena, není ve smlouvě ani slovo, to je interpretace žalované něčeho, co ve smlouvě není.

12. Dále pokud jde o námitku zavedené praxe – že žalobce vždy účtoval jen přiznané a vymožené náhrady nákladů řízení. V tomto se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, ukončením smlouvy se praxe – byla-li jaká, to že žalobce přiznané náhrady nákladů řízení po žalované nepožadoval, není ani tak věcí obchodní praxe jako spíše jeho dobré vůle – každopádně ukončením smlouvy se poměry (a dosavadní praxe) významně změnily, žalobce ztratil přístup k informacím od žalované, těžko mohl vyčkávat, až mu žalovaná řekne, co si má vyúčtovat (co bylo ze strany jejích dlužníků uhrazeno či vymoženo), dočkal by se jen promlčení svých nároků. Nadto argumentace zavedenou praxí se v obchodních vztazích používá jako interpretačního hlediska smluvních ujednání a výkladu projevů vůle tam, kde nejsou jasné, což není tento případ (viz § 266 odst. 3 obch. zák.). Tato odvolací námitka rovněž není důvodná.

13. Shrnuto, odvolací soud shledal napadené rozhodnutí věcně správným, přiléhavě odůvodněným, pročež jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil jak co do věci samé, tak co do výroku o nákladech řízení, který byl shledán správným co do určení náhradové povinnosti a její výše.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s nimiž procesně úspěšnému žalobci náleží k náhradě částka [částka] sestávající z mimosmluvní odměny advokáta za dva úkony právní služby – sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu ve výši [částka] za úkon (§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu), dále z paušální náhrady hotových výdajů po [částka] připadající na tyto úkony (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny za zastupování a náhrad, tj. [částka], kterou je advokát povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

15. Lhůta k splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).