pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25% ročně od [datum] do zaplacení (výrok I), žalobu zamítl co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25% ročně od [datum] do zaplacení, dále co do požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka] a požadavku na zaplacení úroku ve výši 76,23% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a úroku ve výši 8,25% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka] (výrok II) a o nákladech řízení rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedených částek z titulu nesplaceného úvěru s příslušenstvím poskytnutého žalované na základě úvěrové smlouvy uzavřené stranami sporu dne [datum] a smluvní pokuty sjednané v téže smlouvě. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, nedostavila se ani k nařízenému ústnímu jednání.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní v pozici věřitele a žalovanou jako klientem byla dne [datum] uzavřena písemná smlouva o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Žalobkyně se ve smlouvě zavázala a dle smlouvy žalované poskytla na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši [částka] (dále i jen„ úvěr“). Úvěr byl žalované poskytnut dne [datum]. Žalovaná se ve smlouvě zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 109,39 % p. a. splácet v 18 měsíčních splátkách ve výši celkem [částka] splatných vždy k 23. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem [anonymizováno] [rok], to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení o schválení úvěru. Oznámení o schválení úvěru bylo žalované následně zasláno poštou na dodejku. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřována na základě dokladů a informací od žalované, kdy žalovaná předložila žalobkyni potvrzení o výši pravidelného měsíčního příjmu, výplatní lístky. Žalobkyně tak z prohlášení žalované a vlastního šetření dovodila, že volné zdroje žalované ke splácení úvěru jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích [příjmení] a [anonymizováno]. Na základě výše uvedených údajů a po provedení scoringu klienta rozhodla žalobkyně o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaná dle zákona č. 177/2020 Sb. oznámila žalobkyni, že hodlá využít ochranné doby podle uvedeného zákona. Ochranná doba trvala od [datum] do [datum], žalobkyně po uplynutí této doby sdělila žalované výši úroku, kterou žalobkyně za ochrannou dobu nárokuje. Žalovaná sjednané smluvní podmínky neplnila a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru bylo žalobkyni uhrazeno celkem 10 splátek, a to v období od [datum] do [datum]. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek delšího 65 dnů, konkrétně splátky [číslo] splatné dne [datum], došlo dnem [datum] k automatickému zesplatnění celého úvěru, přičemž žalovaná byla dopisem informována o zesplatnění úvěru a nové výši jistiny úvěru a úroku z úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru. Žalovaná byla k úhradě zesplatnění částky včetně příslušenství a smluvních pokut stanovených v souladu se smlouvou vyzvána předžalobní výzvou, zaslanou jí žalobkyní doporučenou poštou dne [datum].

4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle § 13, § 576, § 577, § 580 odst. 1, § 588, § [číslo], § 2395 a § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jejichž znění v napadeném rozsudku citoval. Smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. uzavřenou adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.) žalovanou jako spotřebitelem (§ 419, § 420, § 1810 o. z.). Odkázal na rozhodovací praxi zdejšího odvolacího soudu reprezentovanou např. rozhodnutími č. j. [číslo jednací], č. j. [číslo jednací] a č. j. [číslo jednací], se kterými se ztotožnil a ze kterých též vycházel. V poměrech projednávaného případu pak shledal, že žalovaná měla poskytnutý úvěr ve výši [částka] splatit v 18 měsíčních splátkách s nominální úrokovou sazbou 109,39 % ročně, celkem měla žalobkyni při řádném splácení zaplatit [částka]. Tato sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření úvěrové smlouvy více než desetinásobně (posuzováno vzhledem k obvyklé úrokové sazbě bankami poskytovaných úvěrů na spotřebu domácnostem). Za situace, kdy odvolací soud ve výše uvedených řízeních vyhodnotil úrokovou míru u úvěrů poskytovaných žalobkyní ve výši 138 % p. a. (resp. sazby nominální 90 % p. a.) ve věci sp. zn. [spisová značka], a 101 % p. a. (resp. sazby nominální 72 % p. a.) ve věci sp. zn. [spisová značka], jako zjevně nemravou, dospěl i v posuzované věci soud prvního stupně k závěru, že nominální úroková míra 109,38 % p. a. je dramaticky vyšší než úroková míra na trhu obvyklá a představuje hrubý nepoměr mezi sjednaným plněním stran smlouvy. Úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi účastníky (i vzhledem k zásadě jednotného rozhodování dle ustanovení § 13 o. z.) proto posoudil shodně s právním hodnocením v odkazovaných rozhodnutích zdejšího soudu podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., a contrario jako absolutně neplatnou, a to jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na zaplacení úroku z úvěru, ale ani na zaplacení dalších nároků jako smluvních pokut a nákladů žalobkyně spojených s prodlením žalované. Soud prvního stupně pak plnění přijaté žalovanou bez právního důvodu (na základě absolutně neplatné smlouvy) posoudil ve smyslu § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení, které by byla žalovaná povinna žalobkyni případně vrátit. Za daného stavu, kdy žalovaná obdržela od žalobkyně částku [částka] a žalobkyni uhradila [částka], vzniklo žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka]. Proto soud prvního stupně I. výrokem rozsudku uložil žalované tuto částku žalobkyni zaplatit, a to spolu s úrokem z prodlení, jehož výše odpovídá občanskoprávním předpisům (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou výrokem II rozsudku zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a za situace, kdy převažuje úspěch žalované, avšak žalované žádné náklady nevznikly, nevzniklo právo na náhradu nákladů žádné ze stran. Rozhodl proto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

5. Proti zamítavému výroku II tohoto rozsudku a nákladovému výroku III podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, pokud jde o smluvní úrok, jen do výše nepřesahující 20 % p. a. Namítala nesprávné právní posouzení (§ 205 písm. g) o. s. ř.). V podrobném odůvodnění odvolání namítala především, že smluvní úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod jej ani částečně nepřiznat. Žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a je třeba přihlédnout k vyšší míře rizikovosti poskytovaných úvěrů. Zde odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], resp. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ze kterého odkazované rozhodnutí vycházelo a ve kterém Nejvyšší soud shledal nemravným úrok přesahující čtyřnásobně horní hranici obvyklé pro úrokové sazby v době uzavření smlouvy. V červenci [rok] nejvyšší úroková sazby pro úvěry dosahovala 24,10 % (zde odkázala na databázi [příjmení] pro červenec [rok], položka [anonymizováno], úročený úvěr z kreditních karet), sazba 76,23 % v posuzované věci tedy činila pouze 3,1 násobek nejvyšší úrokové sazby. Žalobkyně pak obsáhle argumentovala pro platnost úvěrové smlouvy s odkazy na dle jejího názoru relevantní judikaturu, kdy vyzdvihla především míru rizika, které při své podnikání podstupuje a které se odráží právě ve výši úrokových sazeb, a transparentnost podmínek úvěru vyplývajících ze smlouvy, se kterými se žalovaná měla možnost seznámit. Ochranu spotřebitele tak nelze aplikovat neomezeně. Argumentovala též, že výše smluvní pokuty je zcela v souladu s § 122 odst. 1 písm. c) zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že smluvní úrok požadovala pouze ve výši 20 %, provedla i přepočet smluvní pokuty, kterou nyní požadovala pouze ve výši [částka]. I pokud by odvolací soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy, s čímž stále nesouhlasila, k otázce bezdůvodného obohacení pak namítla s odkazem na znění § 2993 o. z., že soud prvního stupně nemohl bez návrhu žalované provést vypořádání neplatné smlouvy, byla nutná aktivita žalované. Odkázala zde na důvodovou zprávu a komentářovou literaturu. Žalobkyni tak měla být přiznána částka [částka] odpovídající původní dlužné jistině úvěru. Zde pak odkázala na rozhodovací praxi Krajského a Okresního soudu v Olomouci. Navrhla proto změnu napadeného rozsudku způsobem v odvolání uvedeným.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalobkyně neshledal důvodným.

7. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v míře dostatečné pro své rozhodnutí, odvolací soud proto ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vychází a plně na ně odkazuje. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně i správně právně posoudil.

8. Pro posouzení otázky, zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z úvěru, byť jen v nyní požadované výši, a smluvní pokuty a dalších smluvních poplatků je rozhodné posouzení platnosti účastníky sjednané úvěrové smlouvy jako celku. Pro tuto otázku je přitom rozhodné porovnání výše úroku z úvěru sjednané mezi účastníky s obvyklou výší úroku, kterým se zcela správně zabýval soud prvního stupně.

9. Soud prvního stupně v souladu s převažující rozhodovací praxí odvolacího soudu, který v soudem prvního stupně odkazovaných případech (sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]) dospěl k závěru, že úroková sazba 138,18 % p. a., resp. nominální sazba 90 % p. a., a úroková sazba 101,79 % p. a., resp. nominální sazba 72,3 %, jsou v rozporu s dobrými mravy, tak učinil závěr, že pokud úroková sazba v posuzovaném případě činí 109,39 % p. a. (jde o [anonymizováno] nikoliv o nominální sazbu, předpokládaná [anonymizováno] dle smlouvy při uzavření byla 109,38 p. a., což je zanedbatelný detail – pozn. odvolacího soudu) je dramaticky vyšší než obvyklá úroková sazba na trhu a představuje hrubý nepoměr mezi sjednaným plněním stran smlouvy, shledal ji tedy v rozporu s dobrými mravy a smlouva je tak neplatná jako celek, a to i z odkazem na potřebu jednotného rozhodování v obdobných případech (§ 13 o. z.) Odvolací soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit. I pokud žalobkyně odkazuje na úročení vyplývající ze systému [příjmení] (tabulku z rozhodné doby provedl soud prvního stupně k důkazu) a na rozdíl od soudu prvního stupně, který vychází z průměrné úrokové sazby bankovních úvěrů domácnostem 8,602 % p. a., resp. v případě revolvingových úvěrů a kontokorentů (UK 12) 12,40 % p. a., bere za rozhodný nejvyšší možný úrok ve sloupci [anonymizováno] při úročení úvěrů kreditních karet ve výši 24,10 % p. a., vše v červenci [rok], stále tu vzhledem k úrokové sazbě 109,39 % p. a. vzniká hrubý nepoměr ve vzájemném plněním. Tento závěr pak není v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ani ostatní žalobkyní zmiňovanou judikaturou.

10. Pokud jde o námitky vůči sazbám v systému [příjmení], jak ostatně již dříve uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], tato námitka neobstojí. Skutečnost, že databáze zahrnuje údaje o úvěrech poskytovaných jen v bankovním sektoru, není nedostatkem, nýbrž předností, neboť obsahuje informaci o tom, jaké úročení je obvyklé ve sféře, v níž jsou též poskytovány úvěry s cílem dosažení zisku, ovšem při úročení přiměřeném. Z údajů v databázi [příjmení] v obdobných věcech odvolací soud vycházel opakovaně (srov. výše odkazovaná rozhodnutí), neboť pro závěr o nepřiměřenosti úroku poskytuje tato databáze věrohodným subjektem ([příjmení] národní bankou) shromážděné údaje, přičemž údaje o průměrných sazbách poskytnutých úvěrů jsou evidovány detailně (pro příslušné měsíce jednotlivých kalendářních let).

11. Odvolací soud tedy sdílí názor, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Žalobkyně tak činí i poté, co se soudy se k nemravnosti výše sazby opakovaně vyjádřily. Žalobkyně tím vyvažuje podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr začasté ani neposkytly. Z toho lze dovodit, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy by úvěrové smlouvy s takovou sazbou neuzavírala. Zmíněnou podstatu svého podnikání žalobkyně ostatně ani nijak nezastírá. Ve svém odvolání kategoricky setrvává na legitimitě, a tedy i mravnosti, úroku z úvěru původně žalobou požadovaného, s důrazem na to, že úrok z úvěru byl sjednán svobodně a plně v souladu se zásadami občanského práva, a dále pak zdůrazňuje, že ve sféře nebankovních poskytovatelů úvěru je zcela běžný vyšší úrok z úvěrů než ve sféře bankovních úvěrů, čímž se zohledňuje rizikovost poskytování úvěrů. Žalobkyně tedy programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni zisk, vyvažují tak její ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. To je tedy důvodem toho, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala a smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Za takové situace zde není prostor pro závěr o neplatnosti smlouvy jen částečné dle ustanovení § 577 občanského zákoníku. [příjmení] spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání se z povahy věci bude vztahovat vždy pouze na část právního jednání. Důsledkem této vady však může být nejen částečná neplatnost právního jednání, ale dle § 576 občanského zákoníku i neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možno od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost včas (shodně viz [příjmení], J. § 577 In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část § 1−654. 1. vydání. [obec]: [anonymizováno] [nakladatelství], [rok], s. [rok]). Úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky sporu je z uvedených důvodů neplatná podle ustanovení § 588 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 576 a 577 občanského zákoníku a contrario absolutně a jako celek.

12. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na plnění ze smlouvy, ale pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 o. z. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaná se obohatila o finanční částku, kterou jí žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla, přičemž vzhledem k tomu, že pak žalovaná žalobkyni již částku [částka] splatila, činí výše bezdůvodného obohacení [částka]. Úvaha o tom, že by se nemělo přihlížet k plnění žalované již žalobkyni poskytnutému v rámci 10 splacených splátek s ohledem na § 2993 o. z. není přiléhavá a odvolací soud jí nepřisvědčuje.

13. Z uvedených důvodů odvolací soud postupem podle ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek v napadené části výroku II jako věcně správný potvrdil, stejně tak nákladový výrok III, který je též věcně správný.

14. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly.