o zaplacení 261 333 Kč

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobní požadavek na zaplacení relutární náhrady nemajetkové újmy z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení soudní řízení (výrok I), a neúspěšné žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).

2. Vyšel z nesporného průběhu posuzovaného soudního řízení i ze zjištění ohledně řízení insolvenčního, pro které bylo posuzované sporné řízení ze zákona přerušeno (popsaných v bodech 7 a 24 odůvodnění napadeného rozsudku). Rovněž vzal za prokázané, že žalobkyně před podáním žaloby dne 15. 5. 2024 uplatnila nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v zažalované výši (261 333 Kč) a žalovaná ve stanovisku ze dne 25. 6. 2024 konstatovala porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě; zároveň pro nepatrný význam hodnoceného řízení odmítla její požadavek na poskytnutí relutární náhrady.

3. Zjištění soud prvního stupně posoudil zejména dle § 1 odst. 1, § 13, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [orgán] č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), za použití judikatury Nejvyššího soudu (odkaz na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3007/2010) a Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] („Stanovisko“).

4. Uzavřel, že v posuzovaném řízení se žalobkyně ve stejném procesním postavení domáhala proti [právnická osoba] [právnická osoba]. (dále jen jako „[právnická osoba]“) a [právnická osoba]., určení neúčinnosti prodeje části závodu ve smyslu § 2128 o. z. s tím, že žalované společnosti tímto právním jednáním vyváděly majetkové hodnoty dlužníka, aby tak zamezily mimo jiné i jejímu uspokojení.

5. Toto sporné řízení bylo zahájeno koncem června 2014 a ukončeno bylo zastavením po zpětvzetí žaloby v březnu 2024. Trvalo tak 9 let a 8 měsíců, z toho po dobu 9 let a 2 měsíců bylo pro insolvenční řízení se společností [právnická osoba] ze zákona přerušeno. V době, kdy řízení přerušeno nebylo, nelze postupu soudu nic vytknout, když úkony činil plynule, v nadstandardně krátkých lhůtách, tedy bez jakýchkoli průtahů.

6. Ze zjištění o zahájení a průběhu insolvenčního řízení pak prvostupňový soud dovodil, že význam posuzovaného sporného řízení nebyl pro žalobkyni zvýšený, téměř od počátku strmě klesal a brzy (v době, kdy délku posuzovaného řízení nelze považovat za nepřiměřenou) požadované určení, které bylo předmětem žalobního žádání, pro ni ztratilo význam zcela.

7. V této souvislosti soud uvedl, že o zahájení insolvenčního řízení se žalobkyně dověděla již v červenci 2024. V září 2024 nabyla vědomost o prohlášení úpadku [právnická osoba] a v prosinci 2024 o tom, že insolvenční správce předmětný převod části podniku považuje rovněž za neplatný a ve vztahu k věřitelům neúčinný (otázka řešená v posuzovaném sporném řízení), a proto zahrnul i tuto část závodu do majetkové podstaty úpadce – dlužníka [právnická osoba]. V únoru 2025 pak byla předmětná část závodu zpeněžena (prodána), přičemž na celý výtěžek si činil nárok zajištěný věřitel [jméno]. Žalobkyně nejprve popřela přednostní pořadí tohoto zajištěného věřitele, aby v lednu 2017 vzala tento návrh zpět. Jako jediný tak byl z výtěžku zpeněžení předmětného závodu uspokojen tento zajištěný věřitel.

8. Dospěl tak k závěru, že délka řízení nebyla objektivně způsobilá u žalobkyně vyvolat dlouhodobou tíživou nejistotu o výsledek posuzovaného řízení, která by si zasloužila poskytnutí odškodnění ve formě relutární náhrady, a tedy státem poskytnutou konstataci porušení práva shledal plně dostačující. Žalobu o zaplacení vysokého finančního zadostiučinění proto jako nedůvodnou zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), když neúspěšnou žalobkyni zavázal k jejich náhradě v rozsahu paušálně stanovené náhrady 900 Kč (dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

9. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém se ohradila proti závěru soudu o dostatečné formě morálního zadostiučinění (konstatování porušení práva). Aniž by odvolatelka jakkoli konkrétně polemizovala s věcnými argumenty, které soud při hodnocení významu řízení s ohledem na konkrétní okolnosti hodnoceného sporu stranám zprostředkoval, obecně odkázala na judikaturní praxi dovolacího soudu (zčásti odvozenou od způsobu rozhodování ESLP), podle níž má peněžitá náhrada představovat primární prostředek nápravy tohoto typu nemajetkové újmy. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že jejímu peněžitému požadavku vyhoví a přizná jí i plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání plně ztotožnila s napadeným rozhodnutím a navrhla jeho potvrzení.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

12. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil dle § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí pak v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázány a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a až na drobnou odchylku v určení dřívějšího okamžiku téměř úplného zániku nemajetkové újmy na ně odkazuje.

13. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v daném případě jako přiměřené zadostiučinění plně postačuje konstatování porušení práva. Zásadní pro tento závěr je správné hodnocení zákonného kritéria významu řízení (§ 31a odst. 3 OdpŠk) na základě, kterého soud prvního stupně tento závěr učinil, a který má přesah do závěru o samotné existenci odškodňované újmy, intenzity a délky jejího trvání (okamžiku jejího zániku).

14. Lze plně přisvědčit prvostupňovému soudu, že konkrétní okolnosti posuzovaného řízení svědčí pro závěr, že i kdyby celková délka trvání posuzovaného sporného soudního řízení byla již nepřiměřená (k této skutečnosti chybí závěr o nepřiměřenosti délky insolvenčního řízení, když samo posuzované řízení v nepřerušené době nevykazuje znaky nesprávného úředního postupu – nepřiměřené délky řízení), nelze s ohledem na nepochybný brzký zánik odškodňované nejistoty o výsledek řízení (v době necelého jednoho roku od zahájení řízení) relutární náhradu přiznat.

15. Úplná ztráta pochybností o výsledek posuzovaného řízení, která nastala v okamžiku, kdy se neúčinným právním jednáním převedená část závodu stala součástí majetkové podstaty [právnická osoba] a insolvenční správce ji pro potřeby uspokojení věřitelů zpeněžil (prosinec 2014, resp. únor 2015), měla za následek jednoznačnou marginalizaci významu posuzovaného řízení o určení neúčinnosti právního jednání, když toto žalobní žádání ztratilo pro žalobkyni význam. Míra možného uspokojení byla již řešena v dalším průběhu insolvenčního řízení a s posuzovaným sporným řízením (určením neúčinnosti právního jednání) přímo nesouvisela.

16. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval dle § 219 o. s. ř. a napadený zamítavý meritorní výrok (I) spolu s nákladovým výrokem (II), které odpovídá zásadě úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), jako věcně správné potvrdil.

17. O nákladech odvolacího řízení pak rozhodl rovněž podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1, 3 o. s. ř., když plně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů účelně vynaložených na obranu proti neoprávněnému žalobnímu požadavku. Žalovaná byla v řízení zastoupena pověřeným zaměstnancem, a proto při stanovení výše nákladů řízení vyšel z ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., podle kterého je výše náhrady nákladů řízení upravena vyhláškou [orgán] č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle uvedeného právního předpisu přísluší nezastoupenému účastníkovi náhrada nákladů řízení ve výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Odvolací náklady žalované tak sestávají ze tří paušálních náhrad po 300 Kč za účast na odvolacím jednání, přípravu na něj a písemné vyjádření k odvolání (vyhláška č. 254/2015 Sb.). Lhůta k splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).