o zaplacení 681 400 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 236 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 8. 2. 2021 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 444 450 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 2. 2021 do zaplacení (výrok II), a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 152 395,90 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobce uplatnil vůči žalované tři nároky se samostatným skutkovým základem v celkové výši 791 800 Kč s příslušenstvím vzešlé z titulu nezákonného rozhodnutí (sdělení obvinění), na jehož základě byla proti žalobci podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku a následně vedeno trestní řízení Městským soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], jež neskončilo pravomocným odsouzením žalobce. Jednotlivé nároky byly představovány 1) náhradou nemajetkové újmy ve výši 480 000 Kč způsobené trestním stíháním žalobce, jež neskončilo pravomocným odsouzením žalobce, 2) náhradou škody ve výši 173 800 Kč spočívající v náhradě nákladů obhajoby vynaložených žalobcem v uvedeném trestním řízení, 3) náhradou nemajetkové újmy ve výši 138 000 Kč způsobené rozhodnutím o vazbě (žalobce požadoval náhradu za 92 dnů neoprávněné vazby po 1 500 Kč za den trvání vazby). Žalobce uvedl, že dne 28. 8. 2012 vydal [bezpečnostní sbor], usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, č. j. [spisová značka]. Dne 31. 8. 2012 bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro [adresa] o vzetí žalobce do vazby, přičemž tato byla započítána dnem a hodinou zadržení, od 28. 8. 2012 v 11:05 hodin, z vazby byl žalobce propuštěn dne 28. 11. 2012. Dne 22. 11. 2012 bylo trestní stíhání žalobce rozšířeno pro podezření z přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Rozsudkem Městského soudu v [místo] ze dne 17. 2. 2015, č. j. [spisová značka], byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, a to pro všechny skutky obžaloby uvedené pod body 1/A, 1/B (zvlášť závažný zločin zpronevěry) a 2, 3, 4 a 5 (přečin podvodu). K odvolání podanému v neprospěch žalobce Vrchní soud v [místo] jako soud odvolací zrušil zprošťující rozsudek Městského soudu v [místo] ohledně skutků uvedených v bodech 1/A, 1/B a věc vrátil podle § 260 trestního řádu státnímu zástupci k došetření, ohledně skutků uvedených v bodech 2, 3, 4 a 5 rozsudek Městského soudu v [místo] zrušil a vrátil věc podle § 259 odst. 1 trestního řádu Městskému soudu v [místo], aby je znovu projednal a rozhodl. Rozsudkem Městského soudu v [místo] ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 41 T 6/2016, byl žalobce shledán vinným pro skutky označené v obžalobě pod body 2 a 3, čímž spáchal pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve stadiu pokusu a byl zproštěn obžaloby pro skutky označené v obžalobě pod body 4 a 5, kvalifikované jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Ohledně skutků uvedených v bodech 1/A a 1/B obžaloby kvalifikovaných jako zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, pro něž byl usnesením Vrchního soudu v [místo] ze dne 16. 10. 2015, č. j. [spisová značka], zrušen rozsudek Městského soudu v [místo] ze dne 17. 2. 2015, č. j. [spisová značka], a věc vrácena státnímu zástupci k došetření, již nebylo nikdy pravomocně meritorně rozhodnuto (a trestní stíhání skončilo odložením věci). Žalobce uvedl, že v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí (za něž se považuje sdělení obvinění pro skutky, pro něž trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením), utrpěl nemajetkovou újmu, jejíž odškodnění žádal v penězích ve výši 480 000 Kč, dále byl nucen vynaložit náklady na obhajobu v trestním řízení ve výši 173 800 Kč, konečně žádal i náhradu za neoprávněnou vazbu ve výši 92 dnů vykonané vazby za celkem 138 000 Kč (1 500 Kč za 1 den trvání vazby). Žalobce svůj nárok předběžně u žalované uplatnil 7. 8. 2020, v době podání žaloby nebylo o jeho nároku nikterak rozhodnuto.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu, nespornou skutečností učinila předběžné uplatnění nároků žalobcem u žalované dle zákona č. 82/1998 Sb. dne 7. 8. 2020, z nezákonného trestního stíhání žalobce vedeného před Městským soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] v částkách žádaných žalobou. Stanoviskem ze dne[Anonymizováno]29. 4. 2021 žalovaná nárok vyřídila a odkazem na ustanovení § 32 odst. 1 a § 32 odst. 3 za použití § 33 zákona č. 82/1998 Sb., vznesla námitku promlčení a žádostí se dále nezabývala. Žalovaná argumentovala tím, že řízení vedené u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] bylo pravomocně skončeno ke dni 16. 10. 2015 a řízení vedené u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] pak ke dni 21. 1. 2017. Vznesla proto námitku promlčení všech nároků žalobce, jak na náhradu škody, tak na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ze všech uvedených důvodů shora proto žádala žalobu v plném rozsahu zamítnout.

4. Soud prvního stupně o věci rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, č. j. 19 C 113/2021306, kterým žalobu zamítl v celém rozsahu z důvodu promlčení žalobních nároků. Městský soud v [místo] jako soud odvolací svým usnesením ze dne 12. 1. 2023, č. j. [spisová značka], tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ani jeden z nároků uplatněných žalobou promlčen není, pouze ve vztahu ke skutkům kvalifikovaným jako přečin podvodu by bylo možné o promlčení majetkové i nemajetkové újmy uvažovat (v podrobnostech se na citované usnesení odvolacího soudu odkazuje).

5. Následně soud prvního stupně o věci rozhodl svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 19 C 113/2021430, ve znění opravy provedené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2024, č. j. 19 C 113/2021446, kterým žalobě vyhověl co do částky 354 857,50 Kč s s požadovaným příslušenstvím, dále žalobu zamítl co do částky 436 942,50 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení.

6. Tento rozsudek byl přezkoumán Městským soudem v [místo] jako soudem odvolacím, který rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. [spisová značka] rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 110 400 Kč s požadovaným úrokem z prodlení od[Anonymizováno]8. 2. 2021 do zaplacení [čímž byla zcela vypořádána ta část žalobního nároku vztahující se k poskytnutí přiměřeného odškodnění žalobce za vykonanou vazbu], ve zbytku odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud pro další řízení uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení ve vztahu k nároku ad 1) na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo pravomocným odsouzením, vedl žalobce k upřesnění žalobních požadavků v rovině tvrzení jakož i v rovině petitorní tak, aby bylo rozlišeno, s jakými skutky obžaloby se žalobní požadavek pojí a v jakém rozsahu (jaká nemajetková újma je požadována ve vztahu k jakému skutku obžaloby), a poté provedl řádnou a důslednou komparaci s vhodnými srovnatelnými případy. Ve vztahu k žalobnímu nároku ad 2) na obhajné, aby soud prvního stupně rozlišil, které úkony právní pomoci advokáta žalobce v předmětném trestním řízení byly učiněny, pro které skutky obžaloby, aby výsledné přiznané odškodnění odpovídalo jejich tarifní hodnotě.

7. Soud prvního stupně v řízení pokračoval a dokončil jej vydáním nyní napadeného rozsudku. V něm vyšel jednak ze skutkového stavu, jež strany učinily mezi sebou nesporným (viz body 3. a 4. odůvodnění napadeného rozsudku), tj. jednak co do uplatnění nároku u žalované k předběžnému projednání a vyřízení (negativním) stanoviskem ze dne 29. 4. 2021, dále co do učinění nesporným průběhu trestního stíhání žalobce od zahájení trestního stíhání žalobce pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, až po zproštění žalobce obžaloby rozsudkem Městského soudu v [místo] ze dne 17. 2. 2015, č. j. [spisová značka], a zrušení tohoto rozsudku usnesením Vrchního soudu v [místo] ze dne 16. 10. 2015, jímž byla částečně věc vrácena státnímu zástupci k došetření, pokud jde o skutky uvedené v bodech 1/A a 1/B obžaloby, částečně pak Městskému soudu v [místo] k novému projednání a rozhodnutí pokud jde o skutky uvedené v bodech 2, 3, 4 a 5 obžaloby.

8. Dále strany učinily nesporným (viz bod 13. odůvodnění napadeného rozsudku), že všechny úkony právní služby učiněné advokátem žalobce při jeho obhajobě, jak jsou uvedeny v tabulce v žalobě žalobce z 28. 5. 2021 (s výjimkou tří úkonů provedených dne 2. 6., 21. 6. a 2. 8. 2016) byly činěny v souvislosti se skutky kvalifikovanými jako zpronevěra.

9. Dále soud prvního stupně vyšel z doplnění žalobních tvrzení žalobcem ze dne 7. 11. 2024 podle nichž celý nárok na nemajetkovou újmu žalobce požaduje ve vztahu k újmě, které mu celá byla způsobena ve vztahu ke skutku 1/A a 1/B, tedy skutkům, za které byl stíhán pro zvláště závažný zločin zpronevěry a následně obžaloby zproštěn. Dále taktéž doplnil svá tvrzení týkající se jednotlivých úkonů obhajoby, kdy všechny byly činěny ve vztahu ke skutkům 1/A a 1/B, a to s výjimkou účasti u těch hlavních líčení, která se konala po [datum].

10. Dále soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku z (dokazováním) zjištěného skutkového stavu věci (popsaného v bodech 15. – 19. odůvodnění napadeného rozsudku), jež lze shrnout v závěr o skutkovém stavu, podle něhož trestní stíhání žalobce bylo zahájeného usnesením ze dne 28. 8. 2012 pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (pro skutky uvedené pod body 1/A, 1/B obžaloby), a dále usnesením ze dne 22. 11. 2012 pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku (pro skutky pod body 2, 3, 4 a 5 obžaloby). Rozsudkem Městského soudu v [místo] ze dne 17. 2. 2015, č. j. [spisová značka], byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu pro všechny skutky (uvedené pod body 1/A, 1/B, 2, 3, 4 a 5 obžaloby), proti rozsudku bylo následně podáno odvolání v neprospěch žalobce a usnesením Vrchního soudu v [místo] ze dne 16. 10. 2015, sp. zn. [spisová značka], byla částečně věc vrácena státnímu zástupci k došetření pro skutky uvedené v bodech 1/A a 1/B obžaloby, částečně pak Městskému soudu v [místo] k novému projednání a rozhodnutí pokud jde o skutky uvedené v bodech 2, 3, 4 a 5 obžaloby. Rozsudkem Městského soudu v [místo] ze dne 6. 10. 2016 byl žalobce ohledně skutků 2 a 3 obžaloby uznán vinným a pro skutky 4 a 5 obžaloby zproštěn, rozsudek nabyl právní moci pro žalobce 21. 1. 2017. Trestní stíhání pro skutky 1/A a 1/B skončilo odložením věci usnesením policejního orgánu ze dne 18. 4. 2017, a trestní stíhání pro skutky 2, 3, 4 a 5 obžaloby skončilo rozsudkem Městského soudu v [místo] ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. [spisová značka], tak, že žalobce byl žalobce skutků 2 a 3 obžaloby uznán vinným a pro skutky 4 a 5 obžaloby zproštěn. V rámci trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku byl žalobce dne 28. 8. 2012 zadržen [bezpečnostní sbor], následně byl vzat do vazby dne 31. 8. 2012 rozhodnutím Obvodního soudu pro [adresa] podle § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. b) trestního řádu o vzetí žalobce do vazby se započtením od 28. 8. 2012 v 11:35 hodin, z vazby byl žalobce propuštěn dne 28. 11. 2012. V rámci obhajoby učinil advokát žalobce 69 úkonů právní služby. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobce v důsledku trestního stíhání trpěl nespavostí a bolestmi hlavy, trestní stíhání pak mělo negativní vliv i do profesní sféry žalobce; trestní stíhání i doba, kdy byl žalobce ve vazbě, negativně ovlivnily i rodinu žalobce, jeho družku i nezletilého syna. Negativní vliv na osobu žalobce a jeho rodiny mělo i zabavení věcí v rámci domovní prohlídky v roce 2012 s tím, že tyto věci včetně stolního počítače byly žalobci vráceny až v roce 2018.

11. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil podle ustanovení § 1, § 2, § 5 písm. a), b) a § 31a odst. 1, § 32 odst. 1, § 33 a § 35 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Přitom dospěl k závěru (viz body 21. – 39. odůvodnění), že jsou v tomto případě naplněny předpoklady odpovědnosti státu za újmu vzniklou žalobci uvedeným trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením žalobce. Soud prvního stupně vyšel z toho, že v posuzovaném řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, a to usnesení o zahájení trestního stíhání, a je tak dán odpovědnostní titulu dle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce splnil i podmínku pro projednání věci u soudu, a to předběžné uplatnění nároku u žalované. Následně k jednotlivým nárokům žalobce soud prvního stupně uzavřel následující.

12. Pokud šlo o nárok ad 1) na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo pravomocným odsouzením žalobce, pak soud prvního stupně uzavřel (viz body 30. – 34. odůvodnění napadeného rozsudku), že nezákonným trestním stíháním žalobce došlo k zásahu do osobní sféry žalobce, žalobci hrozila vysoká trestní sazba, trestní stíhání negativně ovlivnilo i rodinu žalobce, žalobce v důsledku trestního stíhání trpěl nespavostí a bolestmi hlavy, trestní stíhání pak mělo negativní vliv i do profesní sféry žalobce. Soud prvního stupně v první řadě vyšel z toho, že celá požadovaná nemajetková újma ve výši 480 000 Kč se vztahuje k trestnímu stíhání za skutky označené v obžalobě jako 1A a 1B, tedy za zvlášť závažný zločin zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, tyto skutky byly meritem celého trestního řízení a právě v souvislosti s nimi došlo k nejzávažnějším zásahům do osobnostních práv žalobce. Soud prvního stupně měl za prokázané, že celá nemajetková újma byla žalobci způsobena v souvislosti s trestním stíháním za skutky 1A a 1B. Trestní stíhání pro skutky 1A a 1B bylo zahájeno usnesením ze dne 28. 8. 2012 a trvalo nejdéle ze všech stíhaných skutků. V souvislosti s těmito skutky byl žalobce vzat do vazby, což představuje nejzávažnější zásah do osobní svobody. Trestní stíhání pro skutky 1A a 1B skončilo odložením věci, což zakládá odpovědnostní titul státu dle § 8 odst. 1 a § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

13. Soud prvního stupně provedl srovnání s rozhodnutími Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] a dospěl k závěru, že tyto se v podstatných znacích shodují s posuzovaným případem, byť žádný z nich v sobě nekombinoval všechny aspekty posuzovaného případu. V daných případech byla poskytnuta jako přiměřená finanční kompenzace ve výši 55 000 Kč, 100 000 Kč a 75 000 Kč. Na základě toho dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním pro projednávanou věc je částka 100 000 Kč, proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl a ve zbylé části žalobu zamítl.

14. Ve vztahu k nároku ad 2) na náhradu škody spočívající v uhrazených nákladech na obhajobu soud vyšel ze skutečnosti (viz body 35. – 37. odůvodnění napadeného rozsudku), že žalovaná učinila nespornými všech 69 úkonů právní služby advokáta žalobce při jeho obhajobě v předmětném trestním řízení, jak jsou uvedeny v tabulce v žalobě žalobce ze dne 28. 5. 2021. Žalobce i žalovaná shodně učinili nesporným, že všechny uvedené úkony kromě těch, které se týkaly hlavních líčení konaných dnech [datum], [datum] a [datum], byly provedeny v souvislosti se skutky kvalifikovanými jako zpronevěra (skutky označené jako 1/A a 1/B). Soud prvního stupně tak přiznal žalobci náhradu nákladů právního zastoupení v celkové výši 136 950 Kč. Tato částka odpovídá odměně za 52,5 úkonů právní služby po 2 300 Kč a 54 režijních paušálů po 300 Kč. Soud nepřiznal náhradu za další porady s klientem přesahující jednu hodinu, neboť žalobce i přes výzvu soudu neprokázal jejich uskutečnění. Konkrétně se jednalo o porady konané ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]. Dále soud přesvědčil obrannému tvrzení žalované, že u 3 úkonů, a to úkonu ze dne 31. 8. 2012 – stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, 7. 9. 2012 – stížnost proti vzetí do vazby a 26. 7. 2013 – stížnost proti usnesení o vydání věci, náleží žalobci náhrada pouze ve výši jedné poloviny úkonů. Soud dále nepřiznal náhradu za úkony vztahující se k přečinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, konkrétně za účast na hlavních líčeních konaných ve dnech [datum], [datum] a [datum]. Tyto úkony se netýkaly skutků kvalifikovaných jako zpronevěra, pro které bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Soud při rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení vycházel z tarifní hodnoty odměny obhájce stanovené dle § 10 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu ve výši 30 000 Kč, přičemž jeden úkon mimosmluvní odměny za poskytnutí obhajoby dle § 7 bod 5 advokátního tarifu činí 2 300 Kč.

15. Konečně pokud šlo o nárok žalobce ad 3) na náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou, tento nárok byl již vypořádán[Anonymizováno]rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 21. 11. 2023, č. j. 19 C 113/2021430, ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu (rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. [spisová značka]), kterým odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně ohledně přiznané částky náhrady nároku za nemajetkovou újmu způsobenou vazbou ve výši 110 400 Kč a v této části tak byl již tento nárok pravomocně rozhodnut. Soud prvního stupně proto pouze opětovně napadeným rozsudkem zamítl částku 27 600 Kč, kterou žalobce požadoval, nad již přiznanou částku 110 400 Kč.

16. Soud prvního stupně zároveň přiznal žalobci zákonné úroky z prodlení za dobu počínaje uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty po předběžném uplatnění nároku žalobcem u žalované.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle úspěchu žalobce ve věci dle § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., výši náhrady stanovil dle vyhlášky č. 177/2016 Sb. (viz bod 40. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

18. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasné a přípustné odvolání žalobce i žalovaná, žalobce v rozsahu zamítavého výroku (II) a souvisejícího nákladového výroku (III), žalovaná pak napadla vyhovující výrok (I) a výrok o nákladech řízení (III).

19. Žalobce ve svém odvolání namítal následující. Žalobce připomněl, že žalobou uplatnil nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši celkem 480 000 Kč (který stanovil částkou 5 000 Kč měsíčně za 8 let trestního řízení), s tím, že byl trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin zpronevěry se sazbou pět až deset let odnětí svobody. Žalobce odkázal na srovnávací judikaturu, podle níž byly přiznávány částky nemajetkové újmy minimálně ve výši 200 000 Kč. Jedná se například o rozhodnutí nadepsaného soudu se sp. zn. [spisová značka], odvolací řízení pod sp. zn [spisová značka], kde náhrada činila 200 000 Kč a dále rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], kde byla přiznána nemajetková újma ve výši 180 000 Kč. Poukázal na to, že v prvním případě trvalo trestní stíhání přes 4 roky, obžalovaný z pokr. zločinu podvodu dle ust. § 209 odst. 1, 5 a zločinu dle ust. § 234 odst. 2,5 b. tr. zákoníku, tedy hrozil mu obdobný trest v délce 8–12 let, když v důsledku řízení též přišel o zaměstnání a měl velké konflikty v rodině, když náhrada činila 200 000 Kč. V případě žalobce bylo trestní řízení mnohem delší, a to i z důvodu, že až po několik letech se žalobce dozvěděl o odložení věci. Ve druhém případě obžalovanému hrozil trest odnětí svobody jen maximálně 8 let a řízení trvalo 3 roky a 10 měsíců, oba parametry tedy byly nižší než u žalobce, jednalo se o trestný čin zpronevěry dle ust. § 206 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Trestní stíhání se projevilo na zdravotním stavu obžalovaného a byla mu přiznána nemajetková újma ve výši 180 000 Kč. Zde byly tedy důsledky stíhání menší než u žalobce. Žalobce proto nesouhlasil s přiznanou výší přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 100 000 Kč, s tím, že minimálně částka 200 000 Kč odpovídá újmě, která byla žalobci nezákonným trestním stíháním způsobena. Žalobce poukázal, že trestní stíhání mělo značný dopad na jeho psychiku, neboť o řízení věděla rodina, blízcí žalobce, jeho sousedé bylo také poškozeno jeho společenské postavení. Nemajetková újma žalobce spojená s trestním stíháním tedy byla značná, což ani soud prvého stupně nezpochybnil. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v jeho výroku II změnil tak, aby žalobě bylo vyhověno i co do dalších 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky počítaným od 8. 2. 2021 do zaplacení.

20. Žalovaná ve svém odvolání uvedla, že vyhovující výrok I napadla toliko částečně, a to co do částky 102 600 Kč a celého přiznaného úroku z prodlení. Uvedla, že ohledně nákladů obhajoby nalézací soud žalobci přiznal částku 136 950 Kč, se z výpisu úkonů podává, že žalobce jako úkon právní služby požadoval též podání ústavní stížnosti (datované dnem 2. 10. 2012). Náhradu za tento úkon nicméně s odkazem na ust. § 31 odst. 2 OdpŠk však přiznat nelze, jelikož tak lze učinit toliko v případě, že poškozený neměl možnost uplatnit náhradu nákladů řízení v průběhu daného řízení na základě procesních předpisů. Žalobce tuto možnost měl, jelikož dle ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že v řízeních o ústavní stížnosti existuje možnost úspěšně uplatnit náklady tohoto řízení. Jestliže pak Ústavní soud rozhodl tak, že žalobce nemá nárok na náhradu nákladů řízení (byť implicitně tím, že o nákladech řízení výslovně nerozhodnul), jedná se přesně o situaci, v níž možnost uplatnit náklady řízení existuje, a žalobcův požadavek je tedy v této části nedůvodný. Stran odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání považuje žalovaná rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný a s ohledem na specifika případu nedostatečně odůvodněný. Nalézací soud konstatuje, co má z výslechu žalobce a paní [jméno FO] za prokázané, aniž by ovšem shrnul jejich tvrzení, která ve výpovědích učinili. Soud prvního stupně za prokázané prohlásil až na výjimky nekonkrétní následky, pokud uvedl, že byl zasažen profesní život žalobce, neuvedl, jakým způsobem, že byla ovlivněna rodina žalobce, aniž by uvedl jak, a že zabavení věcí mělo negativní vliv, aniž by uvedl jaký. Současně nalézací soud uvedl, že vliv, zejména na rodinný život, mělo „trestní stíhání a pobyt ve vazbě“, přičemž vazba již byla odškodněna samostatně. Dále se žalovaná domnívá, že soud neprovedl dostatečnou komparaci s obdobnými případy a nedostatečně vysvětlil, proč by měla výše odškodnění dosahovat tak vysoké částky, když v jím porovnávaných případech byly přiznány částky v průměru nižší. Dále žalovaná navrhovala provést komparaci se spoluobviněným žalobce (p. [jméno FO]), kterému bylo (dosud nepravomocně) přiznáno toliko 10 000 Kč na nemajetkové újmě za nezákonné trestní stíhání. Konečně žalovaná namítla, že soud prvního stupně žalobci přiznal úrok z prodlení ve výši 15 %, ačkoliv počátek prodlení nastal 8. 2. 2021 a reposazba k tomuto dni činila 0,25 %. Správně měl tedy soud úrok určit na 8,25 %. Z tohoto důvodu žalovaná napadla též úrok z prodlení. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

21. Žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobce tak, že trestní stíhání žalobce, tedy i doba trestním stíháním vyvolaných obav a nejistoty, činila 10 let a 1 měsíc, nicméně aktivně řízení pro skutky zpronevěry probíhalo od 28. 8. 2012 do 16. 10. 2015, tj. 3 roky a 1 měsíc. Po tomto okamžiku, jak žalobce sám uvedl, nevěděl, co se děje, nicméně dle názoru žalované mu situace vyhovovala, neboť byl rád, že není odsouzen. Žalobce ani netvrdil, že by se o osud řízení zajímal. Až po zamítnutí žaloby o odškodnění spoluobžalovaného [jméno FO] u nadepsaného soudu pro předčasnost učinil dotaz na orgány činné v trestním řízení ohledně stavu věci. Trestní stíhání tak trvalo dle žalované přiměřenou dobu, jelikož se jednalo o velkou kauzu s větším počtem skutků s dvěma obviněnými s jistou skutkovou, právní i procesní složitostí, kde nebylo shledáno ani excesivní jednání orgánů činných v trestním řízení. Žalovaná považovala za důležité, že v době posuzovaného řízení byla proti žalobci vedena další trestní stíhání pro další trestné činy, kdy u některých skutků podvodu došlo k pravomocnému odsouzení žalobce a byl mu uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, proto je dle názoru žalované újmu žalobce potřeba hodnotit spíše jako menšího charakteru.

22. Žalobce se vyjádřil k odvolání žalované tak, že úkon právní služby při podání ústavní stížnosti ze dne 2. 10. 2012 ve věci trestného činu zpronevěry žalobce sama žalovaná v řízení nerozporovala, naopak tento učinila nesporným, uznala jej i v závěrečné řeči před vyhlášením napadeného rozsudku, není možné jej nyní zpětně zpochybňovat. Ústavní stížnost je navíc naprosto relevantní a oprávněný prostředek procesní obrany a žalobce měl právo jej účelně uplatnit. Ústavní soud přitom přiznává náhradu nákladů řízení pouze výjimečně, pokud tuto nepřiznal, není to důvodem, že za tento úkon nenáleží náhrada nákladů řízení. Zde se navíc nejedná o případ kontradiktorního řízení, a tudíž nelze argumentovat tím, že žalobce měl možnost uplatnit úspěšně náklady tohoto řízení před Ústavním soudem. Co se týče nemajetkové újmy, tak žalobce znovu odkázal na svou odvolací argumentaci. Navrhuje-li žalovaná v odvolání komparaci s druhým řízením ve věci spoluobžalovaného p. [jméno FO], srovnání není relevantní, neboť soud není tímto pozdějším rozhodnutím vázán. Výše přiznané nemajetkové újmy je navíc u pana [jméno FO] až absurdně nízká, i zde bylo podáno žalobcem [jméno FO] odvolání a rozhodnutí není pravomocné. Napadá-li žalovaná ve svém odvolání napadá přiznaný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně, přičemž má za to, že úrok měl být přiznán ve výši 8,25 % ročně, neboť počátek prodlení nastal ke dni 8. 2. 2021, pak žalobce požaduje přiznání zákonného úroku z prodlení.

23. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání žalobce neshledal důvodným, odvolání žalované pak shledal částečně důvodným, a to v části týkající se náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, jak bude rozvedeno níže.

24. Odvolací soud v první řadě konstatuje, že nehledal v projednávané věci vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.).

25. Zároveň odvolací soud neshledal opodstatněnou odvolací námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Odůvodnění napadeného rozsudku splňuje všechny náležitosti ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., zejména skutkový i právní závěr jsou jasné. K nárokům na přezkoumatelnost odůvodnění rozsudku se odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, podle něhož měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody, a rozhodnutí není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Odvolací soud je přesvědčen, že odůvodnění napadeného rozsudku nebránilo nikterak žádnému z odvolatelů v uplatnění jejich odvolacích námitek a formulaci způsobilých odvolacích důvodů.

26. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

27. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991, rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).

28. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

29. Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

30. Odvolací soud konstatuje, že ve světle shora uvedených zákonných ustanovení a citované judikatury soud prvního stupně zaměřil dokazování k rozhodným skutečnostem, provedl dokazování v potřebném rozsahu, výsledky tohoto dokazování náležitě zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním. Z těchto skutkových závěrů odvolací soud v této věci vychází při právním posouzení nároku žalobce, skutkový stav nedoznal změny ani v odvolacím řízení, ostatně ve skutkové rovině nebylo mezi účastníky sporu.

31. Odvolací soud znovu opakuje, že jde-li o otázku promlčení žalobních nároků, tu odvolací soud považuje za vyřešenou jeho kasačním usnesení vydaným v této věci dne 12. 1. 2023, č. j. [spisová značka], jímž byl zrušen předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 3. 5. 2022, č. j. 19 C 113-2021-306, jenž spočíval na závěru o promlčení všech žalobních nároků), s pro tuto věc závazným právním názorem, podle něhož žádný z nároků uplatněných žalobou promlčen není, pouze ve vztahu ke skutkům kvalifikovaným jako přečin podvodu by bylo možné o promlčení majetkové i nemajetkové újmy uvažovat. Jelikož po doplnění rozhodných žalobních tvrzení v dalším průběhu řízení je již najisto postavené, že žalobní požadavky na odškodnění nemajetkové újmy i věcné škody se váží ke skutkům původně uvedeným v obžalobě pod body 1/A a 1/B kvalifikovaným jako zločin zpronevěry, pro něž žalobci hrozil nejpřísnější trest ze všech skutků zahrnutých do obžaloby, není důvodu se zabývat trestním stíháním žalobce pro ostatní skutky kvalifikované jako přečiny podvodu, ať už pro ně byl zproštěn obžaloby či naopak uznán vinným.

32. Relevantní skutkový základ věci lze nyní shrnout tak, že v projednávané věci trestní stíhání žalobce trvalo od jeho zahájení dne 28. 8. 2012 do 16. 10. 2015, kdy byla usnesením Vrchního soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka], věc vrácena státnímu zástupci k došetření pro skutky uvedené v bodech 1/A a 1/B obžaloby kvalifikované jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku; trestní stíhání pro tyto skutky skončilo odložením věci usnesením policejního orgánu ze dne 18. 4. 2017. V rámci trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin byl žalobce dne 28. 8. 2012 zadržen policií, následně byl vzat do vazby. V rámci obhajoby učinil advokát žalobce 69 úkonů právní služby. Žalobce v důsledku trestního stíhání trpěl nespavostí a bolestmi hlavy, trestní stíhání pak mělo negativní vliv i do profesní sféry žalobce; trestní stíhání i doba, kdy byl žalobce ve vazbě, negativně ovlivnily i rodinu žalobce, jeho družku i nezletilého syna.

33. Odvolací soud považuje napadený rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný v části žalobního nároku týkajícího se náhrady věcné škody, tj. náhrady nákladů právního zastoupení obhájcem v trestním řízení. Základní podstatná zjištění soudu prvního stupně ohledně této části předmětu řízení nebyla sporná, zejména pokud šlo o náklady žalobce vynaložené na obhajobu advokátem v trestním stíhání, spor zůstal jen v otázce náhrady mimosmluvní odměny za podání ústavní stížnosti Ústavnímu soudu. Odvolací soud má za to, že lze přiznat žalobci odměnu i za tento úkon jakožto účelně vynaložený v rámci odvracení následků trestního stíhání, jež se považuje za nezákonné, v tomto se odvolací soud ztotožnil s odvolací argumentací žalobce, a naopak nepřitakal námitce žalované, že přiznání této náhrady bránilo ustanovení § 31 odst. 2 OdpŠk z důvodu, že poškozený v obecné rovině měl možnost uplatnit náhradu nákladů řízení v rámci řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Byť je pravdou, že zákon o Ústavním soudu zná institut náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti, jeho praktické úspěšné využití je tak raritní, že jen pro to, že taková možnost právně existuje, není důvodu vylučovat tuto část náhrady škody z odškodnění žalobce. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil v této části – co do přiznané jistiny 136 950 Kč – dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

34. Šlo-li o zbývající část žalobního požadavku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé žalobci předmětným trestním stíháním, odvolací soud v projednávané věci shledal přiměřeným zadostiučiněním dopadům do osobnostní sféry žalobce částku 50 000 Kč. V tomto odvolací soud vycházel z následující úvahy. Reálná doba, kdy žalobce mohl pociťovat dopady předmětného trestního stíhání do své osobnostní sféry, trvala od zahájení trestního stíhání dne 28. 8. 2012 do 16. 10. 2015, kdy rozhodnutím Vrchního soudu v [místo] bylo ukončeno trestní řízení vedené proti žalobci před soudem a věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření. To, že následně došlo k předání věci policejnímu orgánu do fáze „před sdělením obvinění“, aby trestní stíhání nakonec skončilo odložením věci usnesením policejního orgánu ze dne 18. 4. 2017, již žalobci nemajetkovou újmu nepůsobilo, žalobce se nadále o stav a průběh trestní věci nezajímal, relevantní doba negativních dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce tak představovala reálně představovala 3 roky a 1,5 měsíce.

35. Ze seznamu rozhodnutí odvolacích soudů uveřejněným [ústřední orgán] (viz https://justice.cz/[Anonymizováno]), kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěného dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhaným osobám kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena, lze identifikovat srovnatelné případy, v nichž bylo přiznáno odškodnění nemajetkové újmy za zločiny zpronevěry. Jde o pravomocná rozhodnutí odvolacích soudů, a to Městského soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], dále pak rozhodnutí Krajského soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka], jimiž byly řešeny případy poškozených, kteří utrpěli v důsledku nezákonných trestních stíhání zdravotní dopady, profesní dopady a dopady do osobního a rodinného života srovnatelné s žalobcem, přičemž výše přiznaných zadostiučinění činila v přepočtu na jeden měsíc trestního stíhání (vzhledem k tomu, že trestní stíhání byla v jednotlivých případech různě dlouhá, použil odvolací soud přepočet přiznaných odškodnění na jeden měsíc) částky v rozmezí 900 Kč – 2 800 Kč. Za té situace odvolací soud shledal, že přiměřeným zadostiučiněním v případě žalobce je částka 50 000 Kč, což při přepočtu na délku trestního stíhání žalobce v délce 3 let činí přibližně částku 1 400 Kč za jeden měsíc stíhání.

36. Jelikož žalobní nárok v části požadavku na odškodnění vazby byl již vypořádán předchozím rozhodnutím v této věci, jak uvedeno shora (viz bod 6. odůvodnění tohoto rozsudku), a žádnou z dalších odvolacích námitek účastníků neshledal opodstatněnou a způsobilou zvrátit správnost napadeného rozsudku, odvolací soud uzavírá, že jako přiměřenou výši zadostiučinění žalobce v tomto případě shledal částku 50 000 Kč,[Anonymizováno]dále shledal opodstatněným nárok na náhradu věcné škody (vynaložené obhajné) ve výši 136 950 Kč, pročež napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (I) potvrdil co do částky 186 950 Kč se správným úrokem z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 2. 2021 do zaplacení, jakož i v zamítavém výroku (II), jako věcně správné, a ve zbytku vyhovujícího výroku (I) napadený rozsudek soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl.

37. O povinnosti k náhradě nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl v souladu s ust. § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce uspěl v řízení vedeném před soudy obou stupňů, neboť mu bylo přiznáno zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích (bez ohledu na výši přiznaného zadostiučinění se považuje za plný úspěch ve věci, dosáhne-li poškozený satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu v penězích anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013).

38. Výše nákladů řízení žalobce před soudy obou stupňů sestává ze soudního poplatku za žalobu ve výši 6 000 Kč, dále z mimosmluvní odměny advokáta žalobce stanovené z tarifní hodnoty předmětu řízení. Předmětem řízení, který tvoří tarifní hodnotu sporu, v němž žalobce ve výsledku uspěl, byl žalobní požadavek na náhradu na náhrady nákladů trestního řízení ve výši 136 950 Kč, dále požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 50 000 Kč, celkem tak tarifní hodnota sporu činila 186 950 Kč. Z této tarifní hodnoty činí mimosmluvní odměna advokáta částku 8 580 Kč za každý úkon právní služby [§ 7 bod 5., § 8 odst. 1 advokátního tarifu]. V řízení vedeném před soudy obou stupňů vykonal advokát žalobce celkem 18 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 (převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby ze dne 28. 5. 2021, písemná podání ve věci samé ze dne 27. 9. 2021, 11. 1. 2023, 18. 5. 2023, 7. 11. 2024, dále účast na jednání soudu dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], sepis odvolání proti rozsudku ve věci samé resp. jeho doplnění ze dne 15. 6. 2022, 8. 1. 2024); a dále 3 úkony právní služby za účinnosti advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (sepis odvolání ze dne 15. 1. 2025, vyjádření k odvolání žalované ze dne 12. 2. 2025 a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]). Dále advokátovi žalobce náleží 18 paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč připadající na jednotlivé úkony právní služby provedené v řízení nalézacím i odvolacím (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024) a 3 náhrady po 450 Kč podle advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2025. Součástí náhrady nákladů řízení je i náhrada 21 % DPH z odměny a náhrad ve výši 39 255,30 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tak náhrada nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů činí 226 185,30 Kč.

39. Lhůtu k splnění povinnosti k náhradě nákladů soud stanovil patnáctidenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).