pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně [částka] spolu s 10 % úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka] (výrok I), co do zbylých [částka] spolu s 10% úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a žalované zavázal společně a nerozdílně k náhradě nákladů řízení ve výší [částka] (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedených částek z titulu nesplacené zápůjčky s příslušenstvím a smluvních pokut, poskytnuté žalované na základě Smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce [číslo].

3. Vyšel ze zjištění, že dle Smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce [číslo] ze dne [datum] (dále též„ Smlouva“) žalobkyně poskytla žalované jako vydlužitelce a žalovanému jako spoludlužníkovi zápůjčku ve výši [částka] s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka]. Celková dlužná částka, kterou měla žalovaná vrátit žalobkyni v 60. měsíčních splátkách po [částka] splatných vždy k 25. dni každého kalendářního měsíce tak již v době uzavření smlouvy činila [částka]. Pro případ prodlení s úhradou splátky nebo její části strany sjednaly v článku 8. jednotlivé sankce. Žalobkyně nyní požaduje zaplacení smluvní pokuty dle bodu 8. 1. písm. a), b) a dále 8. 4., 8. 5. a 8. 7. Smlouvy. Žalovaná uhradila jen dvě první splátky (částku [částka]), žalobkyně jí proto oznámila zesplatnění zápůjčky a vyzvala ji k úhradě částky [částka], jejíž součástí jsou smluvní pokuty v celkové výši [částka]. Ty sestávají z částek účtovaných žalované fakturou [číslo] ze dne [datum] (8 % smluvní pokuty za období od [datum] do [datum], 13% z neuhrazené splátky za období od [datum] do [datum] a 8 % smluvní pokutu za období od [datum] do [datum]).

4. Po právní stránce soud věc posoudil zejména dle § 553, § 1970, § 2048, § 2390 a § 2392 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

5. Uzavřel, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah ve formě smlouvy o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 a násl. o. z., kterou se žalobkyně zavázala žalovaným poskytnout částku [částka], a žalovaným vznikl závazek vrátit jí ve splátkách spolu se sjednanými úroky celkovou částku [částka]. Žalobkyně svůj díl závazku splnila (předmět zápůjčky žalovaným poskytla), žalovaní však podmínky smlouvy porušili, když uhradili pouze dvě splátky v celkové výši [částka]. V průběhu řízení pak byli zcela nečinní, netvrdili, že by svou smluvně převzatou povinnost splnili či jinak zpochybňovali nárok na vrácení zápůjčky a sjednaných úroků z poskytnutých finančních prostředků. V rozsahu nevrácené výše zápůjčky, sjednaných smluvních úroků a nákladů spojených s jejich uplatněním (§ 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) proto žalobě výrokem I vyhověl. Přiznaná částka [částka] představuje nezaplacený smluvní závazek žalovaných ve výši [částka] ponížený o uhrazených [částka] (dvě splátky po [částka]).

6. Jako nedůvodný však zamítl požadavek o úhradu kapitalizovaných smluvních pokut (výrok II) v celkové výši [částka] s tím, že žalobkyní uplatněná sankční ujednání jsou neurčitá, tedy nulitní. Akcentoval, že sankce jsou formulovány neurčitě a nesrozumitelně, vzájemně se prolínají, kaskádují, a jediné porušení smluvní povinnosti je tak v důsledku nepřehledných sankčních ustanovení opakovaně postižitelné více smluvními pokutami.

7. Konstatoval rovněž, že i kdyby ujednání o smluvní pokutě netrpěla uvedenými nedostatky (pro neurčitost nebyla nulitní), by bylo nezbytné smlouvu v tomto rozsahu hodnotit jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, když smluvní pokuta v důsledku jejího řetězení již v den následujícím po zesplatnění zápůjčky dosáhla 70% výše půjčené částky. Ke dni [datum] tak dluh při připočtení požadovaných smluvních sankcí představoval [částka], tedy 3 a půl násobek původně zapůjčené jistiny. Takto sjednané smluvní pokuty tak nemohly plnit cíl uhrazovací ale pouze sankční, s cílem žalobkyně získat co největší profit, což nepochybně způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Žalobu proto v rozsahu vymezeném výrokem II jako nedůvodnou zamítl.

8. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř.

9. Proti zamítavému výroku II v rozsahu [částka], který představuje polovinu původně uplatněné kapitalizované smluvní pokuty, podala žalobkyně včasné odvolání. Ohradila se proti závěru o neurčitosti smluvních ujednání o smluvní pokutě (smluvních pokutách) i jejich nemravnosti (rozporu s dobrými mravy). Akcentovala, že v daném případě je hodnocen vztah dvou právnických osob, podnikatelských subjektů, a tedy nelze uzavřít, že výše sjednaných smluvních sankcí by byla povaze smluvního vztahu neúměrná. V této souvislosti zopakovala či parafrázovala svou dosavadní žalobní argumentaci s tím, že závěr o neurčitých a absolutně neplatných ujednáních o smluvních pokutách je v příkrém rozporu se základními občanskoprávními zásadami pacta sunt servanda a in favorem negotii, které ani nejsou podřízeny principu ochrany spotřebitele. Žalovaná se svobodně rozhodla uzavřít smlouvu za podmínek, se kterými byla zřetelně srozuměna, a nic jí nebránilo smlouvu neuzavřít a o poskytnutí peněžních prostředků požádat jinou osobu. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil napadený zamítavý výrok tak, že uloží žalovaným společně a nerozdílně uhradit jí částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalovaní se k odvolání nevyjádřili.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu a v mezích podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a neshledal odvolání důvodným.

12. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí pak v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázány a proč.

13. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se zcela ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na něj odkazuje.

14. Předmětem odvolacího přezkumu nebylo právo na vrácení půjčené jistiny a na úhradu smluvních úroků ze zapůjčené částky, když odvoláním nedotčený vyhovující výrok v mezidobí již nabyl právní moci. Odvolací soud se proto zabýval výhradně správností závěru o požadavku na zaplacení kapitalizovaných smluvních pokut, tedy posuzoval, zda smlouva je v tomto rozsahu dostatečně určitá, popř. zda smluvní úprava je v souladu s dobrými mravy. Hodnocení jen části smluvních ujednání je možné proto, že případná neplatnost smluvních sankcí způsobuje pouze částečnou neplatnost Smlouvy, když zbývající část právního jednání je možné od neplatné části oddělit.

15. Odvolací soud pak souhlasí se závěrem prvostupňového soudu, že úprava smluvních pokut je nepřehledná, nejasná a neurčitá, když umožňuje různé kombinování smluvních sankcí. Jediné porušení smluvní povinnosti (neuhrazení splátky), může být tak pouhým plynutím času postihováno novými a dalšími smluvními pokutami. Ty se pak různě prolínají, vrství a nárok na ně vzniká automaticky, v podstatě bez jakékoliv ingerence či aktivity věřitelky (žalobkyně). Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když v případě ujednání, která upravují smluvní pokuty, kladl zvýšené nároky na jejich jasnost a určitost tak, aby určení budoucích práv a povinností bylo i pro kontrahenta, který smlouvu nekoncipoval, jednoznačné. Nejednoznačnost a složitost úpravy smluvních sankcí, jejichž výši v době uzavření Smlouvy nelze jednoznačně určit, představují natolik závažný nedostatek, který nelze odstranit výkladem, a dle § 553 o. z.; proto není možné k ustanovením o smluvní pokutě přihlédnout.

16. Správný je rovněž závěr o rozporu smluvní úpravy s dobrými mravy, když efekt vrstvení smluvních pokut způsobuje jejich neúměrné navýšení, které důvodně vyvolává prvostupňovým soudem vyjádřené pochybnosti o jejich skutečném účelu. Situace, kdy žalobkyní koncipovaná smluvní pokuta jí umožňuje opakované navyšování výše smluvní sankce způsobem, který v důsledku znamená několikanásobné navýšení dlužné částky již v den následující po zesplatnění celého závazku (tedy bezprostředně po porušení splátkové povinnosti), kdy výše sankční povinnosti může dosáhnout až 70% zapůjčené částky, nelze hodnotit než jako nesoulad s dobrými mravy. Výrazná nevyváženost smlouvy jako programové součásti podnikatelského modelu žalobkyně, založeného i na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, totiž přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti výrazně překračuje (dle § 588 o. z. se příčí dobrým mravům„ zjevně“).

17. Nedůvodné jsou rovněž námitky žalobkyně, že s ohledem na podnikatelskou povahu kontrahentů žalovaným nepřísluší domáhat se neplatnosti smlouvy, a že je možné výši smluvní pokutu moderovat, tedy jí přiznat alespoň část požadované smluvní sankce.

18. Situace, kdy ujednání o smluvní pokutě jsou absolutně neplatná dle § 588 o. z., vylučuje úvahy o možné moderaci, jejíž podmínkou je pouze částečná neplatnost smluvního ujednání o smluvních sankcích. Navíc pokud žalobkyně svůj sledovaný následek porušení smluvní povinnosti v ujednání o smluvní sankci jednoznačně nevyjádří, a tedy v době podpisu Smlouvy tyto možné následky dlužníku dostatečně určitě nezpřístupní tak, aby v době uzavření smluvního závazku mohl zvážit reálná rizika pro případ, že se dostane do platební neschopnosti před splacením svého závazku, pak jakékoliv úvahy o částečné neplatnosti smluvních sankcí nejsou na místě.

19. Přiléhavé pak nejsou ani odkazy žalobkyně na rozhodnutí, ve kterých se soudy zabývaly výší smluvních úroků ze zapůjčené částky (bod IV odvolání), když předmětem odvolacího přezkumu bylo posouzení jejího požadavku na úhradu smluvní pokuty, a tedy závěry z předestřených rozsudků se míjí s předmětem otázek posuzovaných v rámci tohoto přezkumného řízení.

20. Odvolací soud proto napadenou část zamítavého výroku jako věcně správnou dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když úspěšným žalovaným žádné účelně vynaložené náklady v tomto stádiu řízení nevznikly.