pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 167/2021-102,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), jakož i na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně částku [částka] (výrok II.), to vše v pariční lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Konstatoval, že žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. K odůvodnění uvedla, že zjistila, že vozidlo [registrační značka], [příjmení]: WV1ZZZ2DZ3H003082, jehož vlastníkem i provozovatelem je žalovaný, nemělo v období ode dne [datum] do [datum], tj. po 301 dní, uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalobkyni proto vznikl nárok na příspěvek do garančního fondu. Veškeré argumenty žalovaného ohledně nepojistitelnosti vozidla pak žalobkyně nemůže brát v úvahu, neboť by muselo dojít k naplnění některé ze zákonných výjimek z povinnosti mít sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu, k čemuž však nedošlo. Stejně tak nepostačuje sjednání všeobecného pojištění vlastníka vozidla. Žalobkyně vyzvala dne [datum] žalovaného k úhradě příspěvku ve výši [částka] skládajícího se z příspěvku stanoveného součtem hodnoty vypočtené vynásobením výše příslušné denní sazby ([částka]) pro daný druh vozidla počtem dní, po které bylo vozidlo provozováno v rozporu se zákonem, žalobkyně má dále nárok na náhradu nákladů na uplatnění příspěvku v případě jeho nezaplacení včetně nákladů na jeho vymáhání ve výši [částka].

3. Žalobkyně se s ohledem na vše výše uvedené domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím.

4. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal. Uvedl, že předmětné vozidlo zakoupil bez pravidelné technické prohlídky a nejspíše po havárii. Při kontrole STK bylo zjištěno, že na vozidle nesouhlasí identifikátor a z toho důvodu nemůže být vozidlo provozované. Žalovaný ihned oslovil prodávajícího a chtěl odstoupit od koupě, ale prodávající slíbil, že dá vše do pořádku, což se doposud nestalo. Vozidlo je umístěno v servisu a není provozováno. Podle nálezu Ústavního soudu provozování znamená faktické užívání vozidla v rámci pozemních komunikací, přičemž vlastník vozidla má možnost prokázat, že vozidlo na pozemních komunikacích fakticky užívat nemohl. Kromě uvedeného má žalovaný sjednané pojištění z pojistky TREND SMT [číslo] – Standardní pojištění podnikatelských rizik, kde v podmínkách zvláštní části – pojištění odpovědnosti v čl. XI bod 3 a bod 4 vysvětleno, že pojištěné vozidlo je touto smlouvou pojištěno i na pojištění odpovědnosti za škodu. Vozidlo tak stojí na soukromém pozemku a je již jednou pojištěno. Vše uvedené již žalovaný opakovaně sděloval přímo žalobkyni v reakci na výzvy k úhradě pojistného. Z uvedených důvodů navrhl žalovaný zamítnutí žaloby.

5. Soud I. stupně provedl dokazování listinami, které navrhli a předložili účastníci (ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen jako „o. s. ř.“, ve spojení s ustanovením § 129 odst. 1 o. s. ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ustanovení § 120 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

6. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno, že žalovaný je vlastníkem vozidla [registrační značka], [příjmení]: WV1ZZZ2DZ3H003082 (prokázáno informací z registru silničních vozidel). Vozidlo nemělo v období ode dne [datum] do [datum] uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (prokázáno nespornými tvrzeními účastníků). Pojistnými smlouvami [číslo] [číslo] uzavřenými mezi žalovaným a [právnická osoba] není povinné ručení vozidla kryto (prokázáno zprávou pojišťovny Kooperativa ze dne [datum]). Žalovaný byl vyzván k zaplacení příspěvku do garančního fondu žalobkyně v celkové výši [částka] (prokázáno výzvami, upomínkami). Žalovaný byl o úhradu dlužné částky upomínán (prokázáno upomínkami, předžalobní upomínkou včetně podacího archu).

7. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř., kdy soud I. stupně hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

8. Při posuzování merita věci soud postupoval podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (díle jen„ zákon o povinném ručení“).

9. Podle ustanovení § 1 odst. 2 písm. a) zákona o povinném ručení, nestanoví-li tento zákon jinak, musí být v případě vozidla zapsaného v registru silničních vozidel podle zákona upravujícího podmínky provozu vozidel na pozemních komunikacích povinnost pojištění odpovědnosti podle tohoto zákona splněna po celou dobu, kdy je vozidlo zapsáno v registru silničních vozidel, s výjimkou doby, kdy je v registru silničních vozidel zapsáno jako vyřazené z provozu, vyvezené do jiného státu nebo zaniklé, a doby, kdy je vozidlo odcizené.

10. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona vlastník tuzemského vozidla a jeho provozovatel (dále jen "osoba povinná k zaplacení příspěvku") jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit Kanceláři příspěvek za každý den porušení povinnosti podle § 1 odst. 2; to neplatí, bylo-li vozidlo odcizeno. Příspěvek se podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona vypočte jako součin počtu dní, kdy byla porušována povinnost podle § 1 odst. 2, a výše denní sazby podle druhu vozidla (podle § 2 odst. 1 písm. o) vyhlášky č. 205/1999 Sb. činí denní sazba příspěvku [částka]). Podle ustanovení § 4 odst. 4 zákona je osoba povinná k zaplacení příspěvku povinna zaplatit kanceláři náklady spojené s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (podle ustanovení § 2a vyhlášky činí výše nákladů [obec] kanceláře pojistitelů spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle § 4 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla [částka]).

11. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky v celkové výši [částka] s příslušenstvím s tvrzením, že žalovaný neměl v období od [datum] do [datum] uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. V souladu s výše uvedeným ustanovením § 4 zákona o povinném ručení je tak žalovaný povinen žalobkyni uhradit příspěvek za každý den porušení své povinnosti mít pojištění sjednáno.

12. Žalovaný namítal, že vozidlo není provozováno a je umístěno v servisu na soukromém pozemku. Odkazoval na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle které pokud je relevantními důkazy prokázáno, že vozidlo nebylo v rozhodném období provozováno, nelze po jeho majiteli (provozovateli) vyžadovat úhradu příspěvku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1207/15 a nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2221/13). Rozhodnutí, na která žalovaný odkazoval, však již nejsou aktuální, neboť se vztahovala k ustanovení § 1 zákona o povinném ručení ve znění [účinnost]. Od [datum] je shora citovaným ustanovením § 1 odst. 2 písm. a) zákona o povinném ručení stanovena povinnost mít sjednané pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla všechna vozidla zapsaná v registru silničních vozidel, s výjimkou doby, kdy je v registru silničních vozidel zapsáno jako vyřazené z provozu, vyvezené do jiného státu nebo zaniklé, a doby, kdy je vozidlo odcizené. Je tedy nerozhodné, zda je vozidlo provozováno či nikoli. Cílem této novelizace bylo podle důvodové zprávy„ dosáhnout jednoznačné a přehledné právní úpravy, ze které bude nepochybně zřejmé, kdy musí být splněna povinnost pojištění odpovědnosti“. Účelem navrhované úpravy je také zjednodušení určení, zda je nebo není dána povinnost pojištění, a snaha předejít celé řadě soudních sporů ([příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno]. Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, marg. [číslo]).

13. Pokud jde o tvrzení žalovaného, že vozidlo je pojištěno pojistnými smlouvami [číslo] které má uzavřen servis, ve kterém je vozidlo umístěno, k tomu soud I. stupně uvedl, že se jedná o všeobecné pojištění podnikatelských rizik, na které nelze pohlížet jako na zákonem vyžadované povinné ručení. Ostatně sama pojišťovna k dotazu soudu sdělila, že uzavřeným pojištěním není povinné ručení kryto. Skutečnost, že na vozidle jsou rozdílné identifikátory, a proto je dle tvrzení žalovaného nepojistitelné, je v daném kontextu nerozhodná.

14. Soud I. stupně tedy shrnul, že vzhledem k tomu, že vozidlo žalovaného nemělo sjednáno povinné ručení ani nesplňovalo některou z výjimek z povinnosti mít sjednané pojištění, vznikla žalovanému povinnost hradit žalobkyni dle zákona o povinném ručení příspěvky nepojištěných, které v předmětném období od [datum] do [datum] činí [částka] (301 dní x [částka]), a náklady na vymáhání tohoto příspěvku ve výši [částka], což neučinil. Ze všech uvedených důvodů proto žalobě vyhověl. O příslušenství bylo rozhodnuto podle ust. § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

15. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě odvolání. Namítl, že v pojištění firmy je zcela jednoznačně několikrát sděleno, že případná škoda, kterou by způsobilo předmětné vozidlo v servisu nebo mimo něj, bude plně hrazena odpovědnostního pojištění. Tímto vlastně splňuje zákon, kdy i ČKP v informaci žalovanému informuje, zda„ bylo uvedené vozidlo pojištěno. Pošlete nám, prosíme, kopii zelené karty, nebo pojistné smlouvy, PS)“. Tak přesně toto se stalo, pojistná smlouva byla dodána. Tím se vlastně splnilo to, co bylo požadováno. To, že smlouva nebyla akceptována, měl rozsoudit soud. I v předžalobní výzvě ze dne [datum] je přesně napsáno„ dle § 1 odst. 2 z. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla může na pozemní komunikaci provozovat vozidlo pouze ten, jehož povinnost nahradit újmu způsobenou provozem tohoto vozidla, je pojištěna". Tak přesně toto předmětné vozidlo splňuje, i když není vůbec provozováno. Ale kdyby třeba při zkušební jízdě nebo přesunu do jiného skladu vozidlo bylo použito, tak je pojištěno jak havarijně pro své poškození, tak i pro poškození někoho jiného, kterému bude plně škoda nahrazena. Tak i z tohoto je vidět, že zákon porušen nebyl. Má doma rozhodnutí Ústavního soudu, který podobnou situaci řešil. Žalovanému museli pojišťovny navrátit finance a také šlo pouze o jedno slovo a to je„ provozovat". To bylo i v předešlém výkladu zákona, pouze se toto slovíčko přehlíželo. Ústavní soud správně rozhodl, že když jsou dva svědkové a prohlášení, že vozidlo není provozováno, není povinnost platit ČKP. Nyní je to obdobné, pouze s tím, že se mají na magistrátu odevzdat RZ, ale slovíčko„ provozovat" je v zákoně stále. Jestliže soud zcela evidentně vidí chybu, kde se nedá zákon uplatnit, tak má snad tuto chybu nahradit svým rozhodnutím a ne poškozovat žalovaného. Soud vlastně odsoudil žalovaného k tomu, co nelze vůbec technicky provést z důvodu, že při každém jednání na magistrátu je třeba předložit povinné ručení. Jinak magistrát ani jednání nezačne. A zde právě při uzavírání pojištění pracovník pojišťovny zjistil, že neodpovídá vozidlo s údaji v TP, tím vozidlo nejde pojistit a tím nelze ani vložit RZ do depozita. A i kdyby někdo vydal, což žalovaný má od jiné pojišťovny potvrzeno, že to nelze, tak by stejně nešlo RZ do depozita vložit z důvodu, že RZ by vlastně byly od jiného vozidla, nežli které je uvedeno v TP z důvodu, že evidenční číslo karoserie je na vozidle jiné, nežli je uvedeno v TP. Žalovaný toto nemůže dát do pořádku z důvodu, že neví, jak k tomu došlo (asi havárií) a nemá doklad k tomuto evidenčnímu číslu. Prostě to nejde ani technicky udělat. Pořádek v tomto může udělat jen původní majitel, ale ten moc nekomunikuje a třeba i předání RZ do depozita (i když to nejde) by byl možná problém při navracení vozidla zpět původnímu majiteli, že on by se hájil, že takto vozidlo neprodával. Je chyba i argumentace soudu, kdy v rozsudku v bodě [číslo] je uvedeno, že povinné ručení vozidla není kryto. A dokonce je zde citována nějaká zpráva ze dne [datum] z Pojišťovny Kooperativa. Taktoto je zcela nedůkazné a zcela špatné zjištění. Přitom žalovaný má potvrzení z Pojišťovny Kooperativa zcela jiné a to, že vozidlo je v servisu pojištěno a to i na odpovědnostní škodu, kdyby ji někomu způsobil. Vlastnictví vozidla se neprokazuje pouze informací z registru vozidel. To je pouze registrační místo, ale kupními smlouvami, notářem atd. a i uvedený vin karoserie na vozidle není a soud o tom byl uvědomen včetně foto, ale ani toto neřešil. Ještě se zmiňují pojistné podmínky, kde je zcela jednoznačně napsáno, že vin musí souhlasit s technickým průkazem. Vozidlo, jeho hlavní identifikátor, tj. vin karoserie, nesouhlasí s uvedeným vin v TP. Všechny případné účty či doklady k výměně má pouze původní majitel (ten asi zatajil havárii), ten moc nekomunikuje, peníze za auto vrátit nehodlá a vzít si auto zpět nechce. Vozidlo je pojištěno odpovědnostně a to je z jiného druhu pojištění a toto zmiňuje i ČKP a je to citováno i v předžalobní výzvě, kdy je možno z jiného pojištění, když nejde klasické povinné ručení uzavřít. Meritum věci je úplně stejné, prostě když způsobíte škodu, tak ji za vás pojišťovna nahradí. Vždy se jedná o odpovědnostní pojištění, ať se to nazve povinným ručením či odpovědnostním pojištěním. Skutečnost, že soudu nevadí rozdílné identifikátory, je také jistě špatná. Soud špatně vyhodnotil důvody, proč nelze uzavřít povinné ručení a i zcela špatně vyhodnotil, že se ani nesplňovala některá z výjimek z povinnosti mít sjednané pojištění a tím vlastně špatně vyhodnotil povinnost žalovaného hradit žalobkyni. Žalovaný navrhl, aby rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 10 C 167/2021-102, byl od základu zcela zrušen s tím, že žalobkyně nemá žádný nárok na plnění a ani žádný nárok na náhradu nákladů řízení.

16. Žalobkyně omluvila svou neúčast na jednání konaném dne [datum] v 10:30 hod. a navrhla, aby bylo jednáno a rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Považuje odvolání žalovaného za nedůvodné, neboť soud I. stupně se vypořádal jak s tvrzeními žalovaného, tak s jím předloženými důkazy. Není tedy pravdou, jak žalovaný tvrdí, že by se jimi soud nezabýval. Žalobkyně se v tomto plně ztotožňuje s rozhodnutím soudu I. stupně, který jasně vysvětlil, jak nemožnost uplatnit dřívější judikaturu týkající se provozování vozidla, tak nemožnost nahradit povinné ručení jiným typem pojištění. Na základě těchto skutečností navrhla, aby rozhodnutí soudu I. stupně bylo potvrzeno a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

17. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, a podané odvolání neshledal opodstatněným. Věc projednal podle § 211 o. s. ř. a § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti omluvené žalobkyně.

18. Soud I. stupně zjistil skutkový stav věci způsobem odpovídajícím provedeným důkazům tak, jak je uvedeno v bodě 8 napadeného rozsudku a správně se s věcí vypořádal i po stránce právní včetně toho, proč nebylo možné použít ústavní nálezy, na které žalovaná strana poukazovala, jak podrobně vysvětlil soud I. stupně v bodě 15 rozsudku a správně v bodě 17 uzavřel, že vzhledem k tomu, že vozidlo žalovaného nemělo sjednáno povinné ručení ani nesplňovalo některou z výjimek z povinností mít sjednané pojištění, vznikla žalovanému povinnost hradit podle zákona o povinném ručení příspěvky nepojištěných a to za předmětné období, které bylo správně vyčísleno.

19. Podstata věci spočívá v tom, že se od [datum] zásadním způsobem změnily právní předpisy problematiku upravující. V době, kdy vzešly namítané ústavní nálezy, problematiku upravoval § 24c zák. č. 168/1999 Sb., který vycházel z toho, zda je vozidlo provozováno nebo není provozováno. Pak se zkoumalo to, co říkal Ústavní soud a byla ta situace taková, jaká byla. Nicméně situace je dnes jiná, s účinností od [datum] platí povinnost vlastníka platit tento příspěvek za nepojištěné vozidlo a to jedině s výjimkou zákonných výjimek uvedených v § 1 s tím, že se má za to, že údaje, které jsou v registru vozidel, jsou správné (vychází se z vyvratitelné právní domněnky správnosti údajů uvedených ve správní evidenci – viz komentář, na který odkazoval již soud I. stupně), tedy, že žalovaný je vlastníkem vozidla registrační značky a [příjmení], které je uvedeno v registru a je na straně žalované, pokud toto chce nějak zvrátit, musí tuto skutečnost vyvrátit. Žalovaný by musel důkazem opaku vyvrátit, že není vlastníkem vozidla, ale to žalovaný ani sám netvrdí. Žalovaný říká„ já jsem vozidlo koupil, původní majitel ho zpátky nechce a mám to tak, jak to je..“. Ale to nevyřeší ani [ulice] kancelář pojistitelů, ani soud, to primárně musí řešit sama strana žalovaná ve vztahu ke zřejmě původnímu vlastníkovi, jehož jméno ani žalovaný nesdělil. Lze se domnívat z obsahu spisu, že to mohl být nějaký pan [příjmení], ale zákon je nastaven tímto způsobem, že dává tomu, kdo má za to, že údaje jsou nesprávné, tak že je může vyvrátit. To se doposud nestalo. A ani to není tvrzeno, žalovaný netvrdí, že by nebyl vlastníkem vozidla a ani nelze dovodit žádnou z výjimek, protože opět je to navázáno na zápis v registru vozidel. Pokud jde o pojištění, nikdo nezpochybňuje, že žalovaný, jak se nakonec ukázalo, provozující autoservis má pojištění, které má. Ale to je jiný druh pojištění za účelem úplně jiným, jakkoliv kryje stejná rizika, ale někomu jinému z úplně jiných důvodů. To jsou dva rozdílné typy pojištění. Nelze se přes pojištění autoservisu dostat k povinnému ručení za pojištění vozidla. Ani tato argumentace nemůže obstát. Odvolací soud této situaci rozumí, že to není jednoduchá věc, nicméně ten, kdo měl konat a kdo si měl zkontrolovat, než se nechal zapsat do registru vozidel, je strana žalovaná, zejména za stavu, když sama jako profesionál provozovala autoservis. A jestliže už tam jednou zapsána je, tak bylo na straně žalované, aby ona činila relevantní kroky, aby toto zvrátila. A ani z tvrzení žalovaného se nedá dovodit, že by takové kroky činěny byly. Na základě tvrzení:„ on nekomunikuje, slíbil, neudělal…“, to je málo. Za těchto okolností musí i soud vycházet z nové právní úpravy, která je nastavena tak, jak je nastavena, a je tak nastavena právě proto, to vysvětlil i zákonodárce, aby k těmto sporným situacím nedocházelo. Jsou zde nastavena nová pravidla, formálnější než byla ta předchozí, ale zase sledující smysl aby tyto situace nevyvstávaly s tím, že odpovědnost přenáší na nabyvatele, na kterém bylo si všechno zkontrolovat a pokud se stalo, co se stalo, tedy že došlo k zápisu, je na nabyvateli, aby relevantními kroky se z této situace dostal. To nevyřeší ani dotaz na Českou kancelář pojistitelů, je třeba učinit takové kroky, aby stav v registru byl jiný, než je, za předpokladu, že to bude odpovídat skutečnosti.

20. Odvolací soud proto z uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně.

21. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. výkladem a contrario, když žalovaný ani v odvolacím řízení úspěch neměl a úspěšné žalobkyni žádné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly, když odvolací soud její stručné vyjádření v rámci omluvy z jednání nevyhodnotil jako úkon právní služby advokáta podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za který by náležela odměna, a jiný úkon v odvolacím řízení proveden nebyl.