o zaplacení 1 064 859 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. srpna 2025, č. j. 14 C 95/2024-102,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 064 859 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 202 387,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

2. Rozhodl tak o žalobě podané z titulu povinného dílu z pozůstalosti po zemřelém otci účastníků [jméno FO], nar. [datum], zemř. [datum] (dále jen „zůstavitel“), s tím, že řízení o pozůstalosti po zůstaviteli bylo pravomocně ukončeno usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], dle něhož obvyklá cena pozůstalosti činila 12 778 309,47 Kč, z čehož povinný díl žalobce představuje jednu dvanáctinu. Zůstavitel žalobce dne [datum] vydědil z důvodů uvedených v § 1646 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), obdobně ho vydědil již dne [datum], s důvody vydědění však žalobce nesouhlasil, polemizoval s nimi, přičemž svá tvrzení v tomto směru po výzvě soudu prvního stupně doplnil, když skutečným důvodem vydědění žalobce bylo to, že nesouhlasil s jednáním zůstavitele vůči jeho zeti a vnoučatům, žalovaný povinný díl z dědictví po zůstaviteli žalobci ani přes výzvu neuhradil (blíže bod 1 a 2 odůvodnění).

3. Žalovaný s žalobním požadavkem vyslovil nesouhlas s tím, že stěží může vysvětlit a konkretizovat důvody vydědění, když příslušný notářský zápis pořídil zůstavitel, nicméně s důvody vydědění žalobce souhlasil, přičemž svá tvrzení v tomto směru po výzvě soudu prvního stupně doplnil, když zůstavitel se marně snažil žalobce telefonicky kontaktovat, opakovaně ho žádal o pomoc v nouzi, zůstavitel si opakovaně stěžoval na to, že ho žalobce jen zřídka navštěvoval, po smrti matky žalobce pak ho prakticky nenavštěvoval vůbec, rovněž si zůstavitel stěžoval na to, že mu mimo jiné žalobce nepomáhal, dalším důvodem vydědění pak byly časté slovní útoky žalobce na osobu zůstavitele (blíže bod 2 a 4 odůvodnění).

4. Soud prvního stupně vycházeje z nesporných tvrzení účastníků a po rozsáhlém provedeném dokazování listinami, výslechy účastníků a řady svědků (stran skutkových zjištění blíže body 5, 7 až 28 odůvodnění), poté, co uvedl, že z dalších (a jakých) provedených důkazů nezjistil rozhodné skutečnosti (blíže bod 29 odůvodnění) a další navrhované důkazy neprovedl a z jakých důvodů (blíže bod 31 odůvodnění), poté, co provedené důkazy hodnotil jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, a hodnotil je i pohledem jejich hodnověrnosti, přičemž přihlédl i k tvrzením účastníků (blíže bod 30 odůvodnění), skutkově uzavřel, že listinou ze dne [datum] zůstavitel vydědil žalobce z důvodů uvedených v § 1646 odst. 1 písm. a) a b) o. z., a to s odůvodněním, že je od roku 2015 těžce nemocen, přesto se musí starat o svou matku a staral se také o svou manželku, žalobce několikrát požádal, zda by mu pomohl s neodkladnými pracemi okolo domu, žádal ho o pomoc, když musel k lékaři a neměl kdo být s jeho matkou a manželkou, žalobce ho vždy odbyl, žalobcem byl několikrát slovně obviněn, že zavinil rozchod své dcery, žalobce ho navštěvoval jednou za 3 až 4 měsíce, a to jen když něco potřeboval ohledně svého domu, kde mu zůstavitel pomáhal, naposledy ho žalobce navštívil, když si přijel pro peníze z dědictví po své matce. Dále skutkově uzavřel, že onemocnění zůstavitele, která prodělal, ho neomezovala v běžném způsobu života, zůstavitel byl plně soběstačný, řídil osobní automobil, většinu věcí si dělal sám, s náročnějšími činnostmi mu pomáhal žalovaný, žalobce o pomoc s těmito pracemi nežádal, jednou žalobce odmítl zůstaviteli pomoci s řezáním dřeva, které bylo určeno pro něj, zůstavitelova manželka se o sebe dokázala postarat sama, od roku 2018 do roku 2022 se zůstavitel staral o svou matku, která ho vydědila důvodu, že na ni měl být agresivní a vulgární a že jí měl zamezovat v kontaktu se sociální pracovnicí a rodinnými příslušníky. Rovněž skutkově uzavřel, že zůstavitel měl konflikt se svým zetěm a jeho dětmi, které po smrti své manželky vyhodil z domu, také se následně nepohodl se svou dcerou, konfliktní rodinnou situaci několikrát řešila policie a přestupková komise, zůstavitel smrt své manželky v září 2020 těžce nesl, i žalobce zasáhla smrt matky, s níž měl hezký vztah, v listopadu 2020 pak došlo mezi žalobcem a zůstavitelem k hádce, neboť žalobce sdělil zůstaviteli svůj nesouhlas s tím, jak se zachoval ke svému zeťovi a vnoučatům, poté jejich vztah ochladl a přestali se stýkat, ani jeden z nich se nesnažili vztah napravit, před tímto konfliktem se žalobce a zůstavitel občas vzájemně navštěvovali, telefonovali si a společně slavili narozeniny.

5. Soud prvního stupně po citaci § 1646 odst. 1 o. z. upravujícího důvody vydědění nepominutelného dědice, § 1654 odst. 1 věty první o. z., dle něhož má nepominutelný dědic vyděděný neplatně právo povinný díl, § 1463 odst. 2 věty druhé o. z., dle něhož zletilému nepominutelnému dědici se musí dostat alespoň čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu a § 1635 odst. 1 o. z. upravujícího první třídu dědiců (blíže bod 35 a 36 odůvodnění), předeslal, že výše povinného dílu žalobce tvoří požadovanou částku 1 064 859 Kč, když hodnota pozůstalosti činila 12 778 309,407 Kč a povinný díl žalobce činí jednu dvanáctinu pozůstalosti, když okruh zákonných dědiců zůstavitele v první třídě byl tvořen žalobcem, žalovaným a jejich sestrou (blíže bod 37 odůvodnění). Soud prvního stupně se následně zabýval oběma důvody vydědění žalobce, tedy neposkytnutím potřebné pomoci v nouzi a neprojevováním opravdového zájmu, jaký by žalobce o zůstavitele projevovat měl, přičemž stran posouzení platnosti vydědění vysvětlil, že je rozhodný stav v době smrti zůstavitele a že je nutnou přihlížet ke všem okolnostem případu (blíže bod 38 odůvodnění).

6. Důvod vydědění spočívající v neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi soud prvního stupně neshledal, když zůstavitel byl schopen se o sebe postarat bez pomoci dalších osob, pokud bylo třeba udělat náročnější práce na domě, pomohl mu s nimi žalovaný, o pomoc žalobce ani nežádal, tudíž nelze klást žalobci k tíži, že se na těchto činnostech nepodílel, pokud žalobce jedenkrát odmítl pomoci zůstaviteli se dřevem, nelze o neposkytnutí pomoci v nouzi hovořit již jen z toho důvodu, že dříví chtěl zůstavitel řezat pro žalobce, nikoli pro sebe, jde-li o špatný psychický stav zůstavitele po smrti své manželky, nebylo prokázáno, že by zůstavitel v této souvislosti někoho o pomoc žádal, změnilo se však jeho chování, když vyhodil zetě a jeho děti (zůstavitelova vnoučata) z domu, matka zůstavitele vydělila z důvodu, že na ni byl poslední dva roky agresivní a vulgární, za agresivní chování byl zůstaviteli v roce 2022 uložen i správní trest, jde-li pak o zůstavitelem uváděné neposkytnutí pomoci s péčí o nemocnou matku a manželku, tak neposkytnutí potřebné pomoci se musí projevit přímo vůči osobě zůstavitele, pročež i kdyby bylo prokázáno, že žalobce neposkytl potřebnou pomoc v nouzi své matce či babičce, nesvědčil by zůstaviteli důvod vydědění zakotvený v § 1646 odst. 1 písm. a) o. z. V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že okolnost, zda žalobce zůstaviteli poskytl podporu v souvislosti s péčí o jiné osoby, by však mohla být zohledněna při posuzování důvodu, zda žalobce o zůstavitele projevoval opravdový zájem, nicméně bylo zjištěno, že manželka zůstavitele byla soběstačná a zůstavitel jí tak pomáhal pouze příležitostně a o nemocnou matku se sice zůstavitel staral, nicméně mu bylo pomáháno třetí osobou (v řízení vyslechnutou svědkyní – poznámka odvolacího soudu), poté pečovatelskou službou a příležitostně sestrou účastníků, nadto v řízení nevyplynulo najevo, že by zůstavitel vůbec žalobce o pomoc s péčí o svou matku či manželku žádal (blíže body 39 až 41 odůvodnění).

7. Důvod vydědění spočívající v neprojevování opravdového zájmu soud prvního stupně rovněž neshledal, přičemž zdůraznil, že zejména tento důvod je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a je třeba zkoumat, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel sám měl zájem se s potomkem stýkat. V této souvislosti uvedl, že nemohl přehlédnout konflikt, k němuž mezi zůstavitelem a žalobcem v listopadu roku 2020 došlo, tedy že žalobce ve sporu mezi svou sestrou a zůstavitelem na straně jedné a zetěm zůstavitele a jeho dětmi na straně druhé nesdílel postoj zůstavitele, který své příbuzné vyhodil z domu, přičemž sám zůstavitel v listině o vydědění uvedl, že byl žalobcem několikrát obviněn, že zavinil rozchod své dcery, kdy je zjevné, že problémy ohledně sestry žalobce a její rodiny hrály ve vztahu žalobce a zůstavitele významnou roli, což potvrdil i sám žalovaný, když uvedl, že hlavní příčinnou konfliktů v rodině byly spory se sestrou účastníků. Žalobce přitom ani nepopíral, že po předmětném konfliktu nebyl se zůstavitelem v kontaktu a nesnažil se o zlepšení jejich vztahu, nicméně o napravení tohoto vztahu se nesnažil ani zůstavitel, kdy tak sám zůstavitel neprojevil opravdový zájem stýkat se s žalobcem a udržovat s ním běžný příbuzenský vztah. Přitom před již uvedeným konfliktem žalobce a zůstavitele tito byli v kontaktu, vzájemně se navštěvovali, slavili společně narozeniny, telefonovali si, jakkoliv návštěvy žalobce v domě zůstavitele nebyly časté. Neprojevování opravdového zájmu, které je předpokladem platného vydědění, přitom musí být trvalé a závažné, nestačí, pokud byly vztahy po určitou dobu chladné nebo nedocházelo k častým osobním návštěvám (blíže body 42 a 43 odůvodnění).

8. Soud prvního stupně tak na straně jedné uzavřel, že podmínky důvodného vydědění žalobce pro neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi a neprojevení opravdového zájmu nebyly splněny a na straně druhé uzavřel, že jiný zákonný důvod vydědění prokázán nebyl, že by se žalobce vůči zůstaviteli dopouštěl častých slovních útoků pak nebylo zjištěno (blíže bod 44 odůvodnění), z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobní požadavek shledal důvodný a žalobci přiznal i požadovaný zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (blíže bod 45 odůvodnění), přičemž lhůtu k plnění vzhledem k výši částky stanovil podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.

9. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a přiznal v řízení zcela úspěšnému žalobci plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 202 387,60 Kč sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 53 243 Kč a nákladů zastoupení dle §§ 6 odst. 1, 7, 11 odst. 1, odst. 2, 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), představovaných odměnou, paušálními náhradami hotových výdajů a 21 % daní z přidané hodnoty z odměny a paušálních náhrad (z částky 123 260 Kč) ve výši 25 884,60 Kč (blíže bod 46 odůvodnění). Lhůtu k plnění u náhrady nákladů řízení stanovil podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. a platební místo pak podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

10. Žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. V něm vytkl soudu prvního stupně, že žalobci přiznal povinný díl včetně příslušenství, když vyslovil přesvědčení o tom, že mohlo být přiznáno až od okamžiku vyhlášení rozsudku, resp. od jeho právní moci, a to za situace, kdy nárok žalobce na povinný díl nebyl nesporný, přičemž tento nárok žalovaný stále neuznává, a bylo na žalobci, aby prokázal, že jeho vydědění bylo neplatné, nebylo na žalovaném, aby posuzoval (ne)platnost tohoto vydědění, když žalovaný nebyl u toho vydědění a jeho důvody znal zůstavitel, pročež je žalobce přesvědčen o platnosti tohoto vydědění a o existenci jeho důvodů. Dále poukázal na to, že žalobce byl z další účasti na projednání závěti z důvodu předložené závěti a listiny o vydědění vyloučen, přičemž zůstavitel v listině o vydědění žádal, aby byla respektována, což se nestalo. Uvedené právní jednání zůstavitele bylo vážné, určité a srozumitelné, prolomení jeho platnosti by mělo být výjimečné, zpochybňování vydědění je jen účelovým jednáním. Zůstavitel se přitom snažil o telefonický kontakt se žalobcem, byl rovněž vážně nemocen, opakovaně bezúspěšně žalobce žádal o pomoc v nouzi a o zájem o jeho osobu, žalobce však nereagoval, soud prvního stupně tak nesprávně hodnotil skutkový stav věci a bezdůvodně přihlédl k rodinnému konfliktu, kdy se žalobce měl postavit na stranu dětí své sestry, jakkoliv tato skutečnost nehraje zásadní roli. Žalovaný dále vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl důkaz výslechem jeho bratrance a dalším svědkem, kterého se podařilo dohledat (zjevně neidentifikovaný svědek – blíže bod 31 odůvodnění), argument soudu prvního stupně, že návrh směřuje k prokazování stejného okruhu skutečností je irelevantní, když nelze směšovat důkazní návrhy účastníků. Konečně namítl nepřiměřenost přiznané výše náhrady nákladů řízení. Žalovaná navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalobce k odvolání žalovaného předeslal, že jednání soudu prvního stupně bylo předvídatelné, když na přípravném jednání shrnul problematiku vydědění a platnou judikaturu a právně zastoupenému žalovanému sdělil, jak bude postupovat a oběma stranám poskytl jasná poučení, rozsudek je pak zcela v souladu předběžným právním názorem soudu prvního stupně a jím předestřenou judikaturou. Žalobce připomněl, že se opakovaně pokoušel s žalovaným smírně dohodnout, o což žalovaný neměl zájem, nárok žalobce neuznával, pročež pokud se žalovaný dobrovolně rozhodl podstoupit sporné soudní řízení, pak to s sebou nese všechny následky, včetně nákladů řízení a příslušenství pohledávky v podobě úroků z prodlení. Právo na výplatu povinného dílu nepominutelného dědice přitom vzniká úmrtím zůstavitele a jedná se o pohledávku. Nejedná se o dluh konstitutivně založený až rozhodnutím soudu, nýbrž o existující peněžitou pohledávku, jejíž soudní přiznání má toliko deklaratorní povahu. Žalovaný přitom po prodeji nemovitosti disponuje částkou v řádu milionů korun a jeho požadavky pak není možné vnímat jinak než jako obstrukční. U zpochybňování výše žalobci přiznaných nákladů řízení se navíc jedná o obecné zpochybnění bez konkrétní specifikace. Opakující se argumentace žalovaného, že na jednání zůstavitele má být pohlíženo jako na platné a prolomení této platnosti je výjimečné, představuje polemiku žalovaného s ustálenou soudní judikaturou. Na přípravném jednání přitom soud prvního stupně připomněl restriktivní výklad důvodů vydědění s ohledem na ústavní ochranu dědického práva a že povinný díl není něco, co si potomek musí zasloužit, úkolem žalobce bylo prokázat, že důvody vydědění naplněny nebyly a žalovaný pak měl v řízení prokázat, že naplněny naopak byly, přitom sám žalovaný uváděl, že o důvodech vydědění téměř nic neví, cítí však povinnost bránit jednání zůstavitele, žalovaný tak jen spoléhal na to, že žalobce neprokáže, že důvody vydědění nebyly dány. Dále uvedl, že u důvodu neprojevování opravdového zájmu soud prvního stupně výslovně použil judikaturní kritérium spočívající v tom, zda potomek měl reálnou možnost zájem projevit a zda zůstavitel sám o vztah stál a co se týče argumentace žalovaného stran nesprávného hodnocení skutkového stavu ve vztahu k onemocnění zůstavitele a údajného stavu nouze, tak zdravotní stav zůstavitele byl pečlivě zjištěn, tento byl soběstačný, aktivní, řídil automobil, neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi se pak musí projevit vůči zůstaviteli, ne vůči třetím osobám (manželka, matka), sám zůstavitel se v listině o vydědění zmiňoval o vztahu k jiným osobám, pokud jde o jeho osobu, jeho nesoběstačnost nebyla prokázána. K výtce žalovaného stran neprovedení důkazu výslechem bratrance žalovaného a „dalšího svědka“ žalobce poukázal na to, že soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, proč další dokazování neprováděl, když výslovně zamítl další důkazy pro nadbytečnost (stejné okruhy skutečností, již nespočet důkazů) a u „dalšího svědka“ navíc pro neurčitost, pozdní uplatnění a hospodárnost (bez identifikace ani po soudní výzvě). Žalovaný přitom nikdy nesdělil a neuvedl to ani ve svém odvolání, v čem by měl být výslech uvedeného svědka a „dalšího svědka“ natolik zásadní a lišící se od výslechu ostatních svědků, tedy v čem šlo o důkaz nezastupitelný, jehož neprovedení by mohlo mít na výsledek vliv. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

12. Odvolací soud při nařízeném jednání (214 odst. 1 o. s. ř.), při němž žalovaný nad rámec svého písemného podání uvedl, že není na něm, jako osobě bez právního vzdělání, aby posuzoval tak složitou otázku jako je (ne)platnost listiny o vydědění sepsané ve formě notářského zápisu, pročež opětovně vyslovil přesvědčení o tom, že příslušenství ve formě úroku z prodlení by mohlo být přiznáno až od právní moci rozsudku, a žalobce pak vyslovil přesvědčení o tom, že žalovaný se snaží jen protahovat řízení, neshledal odvolání žalovaného důvodným.

13. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

14. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně beze zbytku splňuje náležitosti kladené § 157 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku uvedl, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, učinil řadu skutkových zjištění z řady v řízení provedených důkazů, přičemž uvedl z jakých, tedy vyložil, které skutečnosti má prokázány a o které důkazy opřel svá skutková zjištění, rozvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, uvedl, že z dalších (a jakých) provedených důkazů neučinil podstatná skutková zjištění pro své rozhodnutí, uvedl, jaké další navržené důkazy neprovedl a rozvedl z jakých důvodů, neopomněl uvést jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že písemné vyhotovení odůvodnění rozsudku musí vždy představovat přesvědčivý obraz postupu soudu stran zjišťování skutkového stavu a jeho právního posouzení, včetně relevantního vyhodnocení námitek účastníků, přičemž napadený rozsudek tyto požadavky zcela splňuje. Odvolací soud dále uvádí, že soud prvního stupně je povinen v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit právní úvahy, neboť pouze tak je odůvodnění rozsudku přesvědčivé (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Při právním posouzení soud prvního stupně rovněž musí poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), což je v odůvodnění rozsudku rovněž uvedeno. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, jak soud prvního stupně zákonná ustanovení na daný případ aplikoval, pakliže dospěl k závěru o oprávněnosti žalobního nároku, přičemž je zcela zřejmé, z jakých úvah, jež ho vedly k jeho závěru o důvodnosti žaloby, soud prvního stupně vycházel.

15. Odůvodnění taktéž obsahuje vypořádání námitek účastníků, resp. žalovaného a jeho argumentace, a to za situace, kdy soud prvního stupně je povinen na námitky účastníků reagovat a tyto právně významné námitky vypořádat a své rozhodnutí i v tomto směru odůvodnit, což se plnohodnotně stalo. Není přitom potřeba, aby soud prvního stupně vypořádal jakoukoliv námitku či argument účastníka řízení, ale je nezbytné, aby se vypořádal s těmi, které jsou pro řízení relevantní. I tento požadavek napadený rozsudek splňuje. Odvolací soud v této souvislosti uvádí, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, když provedl v řízení rozsáhlé dokazování, tyto hodnotil zcela v souladu s § 132 o. s. ř., hodnotil je dle své logické úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, což vzhledem po skutkové stránce rozsáhlé a tak komplikované projednávané věci zejména nabylo na významu, přičemž pečlivě přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, tedy co účastníci v průběhu řízení uváděli, posoudil věc i pohledem jejich námitek. Soud prvního stupně pak z provedených důkazů čerpal správná skutková zjištění a věc správně právně posoudil po citaci příslušných ustanovení občanského zákoníku.

16. Odvolací soud dodává, že ani v řízení předcházejícím napadenému rozsudku neshledal žádná pochybení, kdy rozsudek včetně jeho odůvodnění koreluje soudem prvnímu stupně předestřené problematice projednávané věci při přípravném jednání konaném dne [datum], při němž soud prvního stupně (správně) nastínil, jaké okolnosti u obou zůstavitelem vůči žalobci ve vydědění uplatněných důvodů budou zjišťovány, přičemž v této souvislosti vůči oběma účastníkům přikročil k instruktivním výzvám k doplnění tvrzení a důkazů postupem dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., přičemž je neopomněl poučit o následcích jejich nesplnění.

17. Odvolací soud vycházeje ze zcela dostatečných skutkových zjištění soudu prvního stupně se tak s ním shoduje na již shora rozvedených správných a soudem prvního stupně pregnantně odůvodněných závěrech (pročež k nim odvolací soud skutečně nemá, co by dodal), že věcně důvody pro vydědění žalobce dány nebyly, pročež se žalobci mělo dostat čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu (za situace tří dědiců ve stejné zákonné skupině tak jedné dvanáctiny hodnoty dědictví), a to za situace, kdy celé dědictví nabyl žalovaný zjevně jako závětní dědic, resp. na závěru o oprávněnosti nároku žalobce na vyplacení peněžní částky rovnající se hodnotě jeho povinného dílu ve výši dvanáctiny hodnoty pozůstalosti.

18. Odvolací soud dále uvádí, že odvolací námitky žalovaného jsou jen opakováním v řízení před soudem prvního stupně žalovaným (po výzvě soudu prvního stupně při přípravném jednání učiněné) nabídnutých a soudem prvního stupně vypořádaných námitek, kdy se tak jedná jen o nesouhlas s posouzením projednávané věci soudem prvního stupně včetně (správného) restriktivního přístupu k institutu vydědění, resp. k naplnění jeho důvodů. Obecná argumentace žalovaného ve vztahu k (ne)platnosti vydědění žalobce zůstavitelem, tak s věcnou správností rozhodnutí soudu prvního stupně nemohla otřást. K jeho odvolací námitce stran toho, od kdy by mělo být příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení přiznáno, pak odvolací soud poukazuje na výstižné vyjádření žalobce k odvolání žalovaného, když napadený rozsudek vyjma nákladového výroku konstitutivní povahy skutečně není, jen deklaruje existenci pohledávky žalobce za žalovaným na vyplacení peněžní částky rovnající se hodnotě jeho povinného dílu ve výši dvanáctiny hodnoty pozůstalosti, pročež soud prvního stupně stran posouzení počátku prodlení žalovaného nepochybil a odvolací soud neshledal, že by snad žalobní požadavek na přiznání úroků z prodlení v tzv. zákonné výši z dlužné jistiny mohl být nemravný. K výtce žalovaného stran neprovedení důkazů pak odvolací soud poukazuje na § 120 odst. 1 druhou větu o. s. ř., kdy tak bylo na soudu prvního stupně, aby uvážil, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž soud prvního stupně přesvědčivě rozvedl, z jakých důvodů další důkazy neprováděl, resp. návrh na jejich provedení zamítl.

19. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a potvrdil jej jako správný i ve výroku o náhradě nákladů řízení, když soud prvního stupně rozhodl důvodně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a rozhodl správně i o výši náhrady, když soudem prvního stupně vyjmenované úkony právní služby byly i odvolacím soudem posouzeny jako účelně vynaložené náklady řízení, jen obecná odvolací námitka stran nepřiměřenosti výše této náhrady tak nebyla shledána důvodnou.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl v odvolacím řízení plně úspěšný, neúspěšný žalovaný je proto povinen mu nahradit náklady ve formě odměny jeho právního zástupce za vyjádření k odvolání a za účast na jednání odvolacího soudu ve výši 25 160 Kč podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k), g) a. t. s připočtením dvou paušálních náhrad hotových výdajů za tyto úkony ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. Odměna a náhrady byly navýšeny o částku 5 472,60 Kč odpovídající 21 % DPH. Celkem tedy odvolací soud přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 31 532,60 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o platebním místě podle § 149 odst. 1 o. s. ř.