o vyklizení nemovitosti, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 9. 2024, č. j. 7 C 71/2022122,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z pozemku parc. č. [číslo] jehož součástí je stavba bydlení č. p. [číslo], a pozemku parc. č. [číslo], vše zapsáno na LV č. [číslo] pro obec [adresa], katastrální území [adresa] (výrok I.; dále jen „nemovitost“)), o náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl tak, že na ni nikdo z nich nemá právo (výrok II.) a rozhodl, že ani Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Rozhodl tak o žalobě žalobkyně v zastoupení veřejného opatrovníka Městské části [adresa] doručené soudu prvního stupně dne 15. 2. 2022 na vyklizení uvedené nemovitosti. Žalobkyně je osobou omezenou ve svéprávnosti, je výlučným vlastníkem nemovitosti, jež je obývána 1. žalovanou (sestrou žalobkyně), 2. žalovaným (nezletilým synem žalované 1/ a synovcem žalobkyně) a 3. žalovaným (manželem žalované 1/, otcem žalovaného 2/ a švagrem žalobkyně) a to bez právního titulu. Žalobkyně je od roku 2019 umístěna v pečovatelském domově, čehož žalovaní využili, v nemovitosti se zdržují bez právního důvodu, když právní tituly, na nichž žalovaní staví své právo nemovitost užívat, jsou dle žalobkyně, resp. jejího veřejného opatrovníka, neplatné.

2. Po skutkové stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je osobou omezenou ve svéprávnosti, jež bydlí v domě s pečovatelkou službou, kde je řádně postaráno o její každodenní potřeby vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a netrpí nedostatkem finančních prostředků pro uspokojování svých každodenních potřeb. Žalobkyni byl k hájení jejích zájmů ustanoven veřejný opatrovník. Žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitosti, a to na základě darovací smlouvy ze dne 10. 8. 2012 uzavřené s matkou žalobkyně a 1. žalované. Spodní patro nemovitosti v současné době užívají toliko žalovaní za účelem rodinného bydlení, a to bez platné nájemní smlouvy či jiného právního titulu. Prvá žalovaná nemá vůči žalobkyni jakýkoliv dluh v souvislosti s užíváním nemovitosti, jak potvrdil veřejný opatrovník, přičemž od roku 2023 jsou na účet žalobkyně hrazeny žalovanými platby ve výši, v jaké je požaduje platit veřejný opatrovník za užívání dotčené části nemovitosti, tj. ve výši 18 000 Kč měsíčně a dále služby spojené s užíváním nemovitosti. Žalovaní mají s žalobkyní dobré vztahy, pravidelně ji navštěvují, žalobkyně k nim chová blízký citový vztah a sama si nepřeje, aby se žalovaní z domu vystěhovali.

3. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 2 odst. 3 a na § 1040 odst. 1 a § 2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Nepřistoupil na námitky žalovaných, že veřejný opatrovník žalobkyně nemá dostatečnou aktivní legitimaci k podání žaloby, ani že jim svědčí nájemní právo na základě uzavřených nájemních smluv nebo na základě fikce uzavření nájemní smlouvy podle § 2238 o. z.

4. Dospěl však k závěru, že uložení povinnosti k vyklizení nemovitosti by v daném případě bylo v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na to, že žalobkyně a 1. žalovaná jsou sestry, mají k sobě blízké osobní a citové vazby, které se mj. promítají i v tom, že 1. žalovaná s ostatními žalovanými pravidelně navštěvují žalobkyni v pečovatelském domě. Žalobkyně přitom v rámci svého účastnického výslechu spontánně výslovně uvedla, že si nepřeje, aby byli žalovaní nuceni se z nemovitosti vystěhovat, neboť i ona sama by se do domu jednoho dne ráda vrátila. Soud prvního stupně k tomuto přání žalobkyně přihlédl, a to v souladu s autonomií její vůle, kdy žalobkyně je svéprávná co do běžných úkonů každodenního života, je tedy schopna vyjádřit svou vůli, svůj názor v oblasti mezilidských vztahů. Přihlédl dále i k tomu, že žalobkyně aktuálně uspokojuje bytovou potřebu jinde, v domě s pečovatelskou službou, kde je o ní řádně postaráno, současně má dostatečné prostředky na to, aby pokryla veškeré náklady s tím spojené, ty jsou (mohou být) hrazeny i z částek, které žalovaní v souvislosti s užíváním nemovitosti hradí. Matka žalobkyně a 1. žalované nemovitost převedla darovací smlouvu z roku 2012 pouze na žalobkyni, zjevně z důvodů, že v předmětné době se 1. žalovaná nacházela ve špatné finanční situaci a potýkala se s dluhy, proto matka účastnic (pro případ své smrti) chtěla nepochybně zabezpečit bydlení pro své dcery, což zajistila převodem na žalobkyni, která nemovitost vzhledem k omezení svéprávnosti nemohla zatížit ani zcizit, čímž by bytová potřeba (dům) pro dcery zůstala zachována. Matka účastnic ovšem posléze vyjádřila vůli, aby žalovaní měli možnost nemovitost i nadále užívat, pokud si upořádají své poměry, což měl soud prvního stupně za splněné, a je to v souladu i s přáním žalobkyně. Prvá žalovaná je navíc v tuto chvíli jedinou blízkou žijící příbuznou žalobkyně a tedy též jediným eventuálním zákonným dědicem nemovitosti, při vědomí omezení svéprávnosti žalobkyně.

5. Soud prvního stupně vzal v úvahu i osobní poměry žalovaných, především skutečnost, že 1. žalovaná a 3. žalovaný jsou manželé a vychovávají spolu třináctiletého 2. žalovaného, který je žákem ze zvláštními potřebami a v blízkosti nemovitosti navštěvuje základní školu, kde má veškeré zázemí, byl mu zde schválen individuální vzdělávací plán, byla mu přidělena asistentka a je zde zavedený; jeho případná adaptace na jiné prostředí by tedy byla složitá.

6. Prvá žalovaná a 3. žalovaný mají současně uspořádány své osobní, majetkové a výdělkové poměry, mají pravidelný měsíční příjem, 1. žalovaná pobírá invalidní důchod 3. stupně ve výši téměř 22 000 Kč měsíčně, nadto dle svých možností ještě pracuje v oblasti sociálních služeb s odměnou cca 12 000 Kč měsíčně, 3. žalovaný je dlouhodobě zaměstnán u stabilního zaměstnavatele ([právnická osoba].) s pravidelným čistým příjmem 30 000 Kč měsíčně, což jim umožňuje, že pravidelně hradí částku, která byla stanovena opatrovníkem žalobkyně jako částka odpovídající hodnotě měsíčního užívání nemovitosti (18 000 Kč měsíčně) a zároveň hradí náklady spojené s užíváním nemovitosti. Toto užívání žalovanými zároveň nezasahuje negativním způsobem do vlastnického práva žalobkyně, která má zajištěno bydlení v domově s pečovatelskou službou, mj. i z financí hrazených žalovanými za užívání nemovitosti, přičemž ji zde členové rodiny pravidelně navštěvují. V posuzované věci jde též o nemovitost, k níž má 1. žalovaná osobní vztah, jde o rodinné obydlí, v němž od mala vyrůstala, a je schopna se o nemovitost řádně starat a zajistit běžnou údržbu. Její špatný psychický stav pak umocňují obavy ze ztráty rodinného bydlení a s tím spojená nejistota budoucnosti.

7. S ohledem na výše uvedené by podle soudu prvního stupně uložení povinnosti žalovaným k vyklizení nemovitosti bylo za stávající situace ve zjevném rozporu s dobrými mravy, pročež žalobu zamítl. Zdůraznil přitom, že jeho rozhodnutí je založeno velkou měrou na tom, že žalovaní za užívání nemovitostí hradí žalobkyni částku požadovanou veřejným opatrovníkem, přičemž zamítnutí žaloby na vyklizení (pro tentokrát) žalované povinnosti hradit za užívání nemovitosti adekvátní úplatu ani v nejmenším nezbavuje.

8. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaní by s ohledem na jejich úspěch byli za normálních okolností oprávnění k náhradě nákladů řízení, tuto ale nepožadovali, navíc 1. a 2. žalovanému ani žádné nevznikly, neboť jim bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl jim zástupce z řad advokátů ustanoven.

9. O náhradě nákladů řízení státu soud prvního stupně rozhodl podle § 148 o. s. ř. s tím, že žalobkyně zahájení řízení nezavinila a ani si to nepřála, podání žaloby bylo výlučně iniciativou jejího opatrovníka, bylo by tedy nespravedlivé žalobkyni ukládat náhradu nákladů řízení placených státem.

10. Proti tomuto rozsudku žalobkyně zastoupená svým opatrovníkem podala včasné a přípustné odvolání. Opatrovník v něm obsáhle citoval z předchozích rozhodnutí o omezení svéprávnosti a o jmenování jednotlivých opatrovníků žalobkyni. V roce 2018 muselo dojít ke změně opatrovníka, neboť bylo zjištěno, že 1. žalovaná, která převzala po své matce funkci opatrovníka žalobkyně, nechala v předmětném domě vypnuté topení, netekla teplá voda, jídlo bylo zamčené ve spíži, klíče žalobkyně neměla, v domě se zdržovaly další osoby bez jakéhokoli právního titulu a bez vědomí opatrovnického soudu, o žalobkyni se starala cizí osoba, která budila dojem podnapilosti. Vzniklo tak důvodné podezření, že 1. žalovaná jako opatrovník žalobkyně zneužívá svého postavení, neboť nechává tyto cizí osoby bydlet v domě, který patří žalobkyni a příjmy z toho si ponechávala pro sebe, a že funkci opatrovníka nevykonává v jejím zájmu, což byl též důvod ustanovení opatrovnické rady. Ke změně opatrovníka na opatrovníka veřejného došlo tedy z důvodu, že zde nebyla žádná jiná osoba, která by byla schopna zajistit řádnou péči o osobu žalobkyně a řádně spravovat její majetek, byl to až nynější opatrovník, který zajistil současné zázemí žalobkyně a snažil se, aby v nemovitosti žalobkyně nepobývaly osoby na její úkor. Návrat žalobkyně do předmětného domu není ze zdravotních důvodů možný, neboť žalobkyně je zcela nesoběstačná bez vyhlídky na zlepšení a není schopna spravovat svůj majetek. Za toto neoprávněné užívání, které nebylo vyvráceno ani žalovanými předloženými listinami, vznikl 1. žalované a 3. žalovanému dluh, který po započtení později zaplacených částek činí 248 000 Kč. Neobstojí též poukaz na přání matky žalobkyně a 1. žalované, neboť ta již nebyla majitelkou nemovitosti a nemohla o jejím užívání rozhodovat, tím méně o tom, že toto užívání bude bezplatné a že je 1. žalovaná oprávněná nemovitost dále pronajímat. K výpovědi samotné žalobkyně pak opatrovník uvedl, že žalobkyně je snadno ovlivnitelná, její výpověď ovlivnily telefonáty s 1. žalovanou před příslušným ústním jednáním. Teprve poté, co bylo zjevné, že opatrovník hodlá záležitost bydlení řešit, 1. žalovaná a 3. žalovaný uzavřeli manželství a začali opatrovníkovi hradit úplatu za užívání, která stále nedosahuje tržního nájemného, navíc nepravidelně, přičemž v minulosti 3. žalovaný 1. žalovanou napadl. Podle opatrovníka žalobkyně je proto naopak v rozporu s dobrými mravy další setrvání žalovaných v uvedené nemovitosti. Irelevantní je též osoba dědice po žalobkyni, na rozdíl od toho, že všichni žalovaní obývají nemovitost žalobkyně několik let bez právního důvodu a za úplatu zdaleka nedosahující tržního nájemného, což nemůže jít na úkor žalobkyně. Předchozí jednání žalovaných nelze zhojit ani nynějším hrazením určitých částek a nelze dále trpět využívání zdravotního handicapu žalobkyně, pokud se po dobu několika let ani nesnažili najít náhradní ubytování a dělají vše pro to, aby zabránili vyklizení z nemovitosti, na jejíž užívání by prostředky nikdy nesehnali. Žalobkyně prostřednictvím svého opatrovníka proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni nemovitost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku.

11. Žalovaní se k odvolání písemně nevyjádřili.

12. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně upřesnila dluh žalovaných za užívání nemovitosti s tím, že jeho výše činí 252 000 Kč.

13. Prvá a druhý žalovaný při jednání odvolacího soudu poukázali na vyjádření žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně stran toho, že prvá žalovaná nemá vůči žalobkyni dluh v souvislosti s užíváním nemovitosti, zdůraznila, že opatrovník je povinen respektovat přání opatrovance, přičemž žalobkyně vyslovila přání, aby žalovaní v domě zůstali bydlet, položili si otázku, zda by žalobkyně po nich vůbec chtěla tržní nájemné a dále zopakovali svou argumentaci užitou již v řízení před soudem prvního stupně. Prvá a druhý žalovaný navrhli, aby byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen. Třetí žalovaný při jednání odvolacího soudu ničeho neuvedl.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

15. Soud prvního stupně si opatřil pro své rozhodnutí dostatek skutkových podkladů, z nichž vyvodil správné skutkové závěry a na jejich základě též správné závěry právní.

16. Odvolací soud uvádí, že se zcela ztotožnil se soudem prvního stupně stran námitky žalovaných o absenci aktivní legitimace opatrovníka žalobkyně (odvolací soud odkazuje na bod 36 odůvodnění), stran jejich námitky, že jim svědčí nájemní právo na základě písemné smlouvy (odvolací soud odkazuje na bod 37 odůvodnění) a stran jejich námitky, že došlo k fikci uzavření smlouvy (odvolací soud odkazuje na bod 38 odůvodnění), když se s těmito námitkami soud prvního stupně přesvědčivě a logicky vypořádal a konečně se pak se soudem prvního stupně shodl i na jeho závěru, že uložení povinnosti žalovaným vyklidit nemovitost je v rozporu s dobrými mravy, přičemž soud prvního stupně vzal v úvahu při posouzení této otázky řadu okolností projednávané věci (odvolací soud odkazuje na body 43 až 46 odůvodnění).

17. Soud prvního stupně k posledně uvedené otázce rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou zejména jeho stanoviskem ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, publikovaným pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého v případě, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení nemovitosti sloužící k bydlení je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu může projevit i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Odvolací soud shledává tento závěr použitelný i v poměrech nynější právní úpravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2175/2024) a se soudem prvního stupně se ztotožňuje, že v projednávané věci jde o výjimečný případ, ve kterém je takový postup namístě.

18. Odvolací soud především odkazuje na vyčerpávající a podrobné zdůvodnění uváděné soudem prvního stupně pro takový výjimečný postup. Poukazuje-li žalobkyně (její opatrovník) na minulé jednání zejména 1. žalované, která v minulosti nedostála standardu řádné péče opatrovnice o žalobkyni, je třeba poukázat na § 154 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, a i s ohledem na to, že opatrovník ani netvrdí, že by 1. žalovaná způsobila žalobkyni nějakou trvalou újmu, nejde o okolnost, kterou by samo o sobě nešlo vyvážit dalšími okolnostmi případu svědčícími pro soudem prvního stupně přijatý závěr. Touto okolností není sama o sobě ani tvrzená existence dluhů na „nájemném“ za dobu minulou, neboť jak již uváděl soud prvního stupně, na jejich existenci nemá výsledek nynějšího řízení žádný vliv a lze je uplatnit samostatným návrhem; existenci tohoto dluhu proto netřeba v nynějším řízení potvrzovat či vyvracet.

19. Podle odvolacího soudu je třeba vedle úzkých rodinných vazeb mezi účastníky též zohlednit, jaké předpokládané důsledky by vyklizení mělo pro žalobkyni i žalované. Po vyklizení by muselo dojít buď k chátrání nemovitosti, jejímu zakonzervování nebo dalšímu pronajímání třetím osobám, se kterými by žalobkyně neměla žádný vztah. Z prvních dvou variant by žalobkyně neměla pražádný užitek a i při zvýšení příjmů v rámci třetí varianty (které by se však též neobešlo bez určitých investic ze strany žalobkyně a úsilí ze strany jejího opatrovníka) by byl reálný užitek pro žalobkyni jen velmi omezený, s ohledem na míru omezení její svéprávnosti co do nakládání s penězi. Na straně žalovaných by též došlo k značné změně dosavadního života, zejména co se 2. žalovaného týče, a k předpokládanému snížení životní úrovně. Podle odvolacího soudu by přitom i v případě plné svéprávnosti žalobkyně šla předpokládat určitá rodinná výpomoc, resp. by se nijak nevymykalo běžným mezilidským poměrům, pokud by žalobkyně za určitou úplatu umožnila 1. žalované s její rodinou nemovitost spolu obývat. Pozitiva „právně čistého“ řešení by tedy nebyla s to vyvážit negativa soudem prvního stupně zvoleného „ekvitního“ řešení, jakkoliv mimořádného.

20. Odvolací soud nicméně důrazně připomíná, že tento úsudek činí zcela závislým na nynějších poměrech daného případu a zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaní v současné době určitým způsobem kompenzují žalobkyni prostřednictvím jejího opatrovníka jejich současné užívání nemovitosti a i jinak zajišťují jejich běžnou údržbu na vlastní náklady. Aniž by odvolací soud dopředu stanovoval, jaká míra obvyklého tržního nájemného by tomu pro futuro měla postačovat, uvádí, že pokud by žalovaní opatrovníkem stanovenou úhradu nehradili, nemovitost by poškozovali či by ji nebo její část fakticky pronajímali třetím osobám, jistě by dospěl k jinému úsudku. Do budoucna proto odvolací soud dává v úvahu otázku uzavření řádné nájemní smlouvy, přihlížející k výše uvedeným specifikům nynějšího případu.

21. Odvolací soud tak shledal, že napadený rozsudek je ve výroku ve věci samé i ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu a účastníků řízení, věcně správný, pročež jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela neúspěšná, úspěšných žalovaným v něm však žádné náklady nevznikly, resp. 3. žalovaný jejich náhradu nepožadoval.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení státu odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 150 o. s. ř. z důvodu již soudem prvního stupně uvedeného v bodě 48 odůvodnění jeho rozhodnutí.