o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 10. 2024, č. j. 10 C 142/2024127,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 31. 7. 2024 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení zadostiučinění 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce kompenzačního řízení. Žalobu odůvodnila tím, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] vystupovala v pozici žalobkyně. Soudní řízení bylo zahájeno uplatněním nároku u žalované dne 27. 3. 2019 a bylo skončeno dne 8. 7. 2024, kdy bylo žalobkyni doručeno usnesení Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka]. Podle žalobkyně bylo řízení jednoduché. Žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované dne 8. 7. 2024. Žalovaná žalobkyni finanční kompenzaci neposkytla, poskytla jí toliko kompenzaci v podobě omluvy.

3. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Učinila nesporným, že žalobkyně u ní dne 8. 7. 2024 uplatnila nárok ve výši 100 000 Kč. Žádosti částečně vyhověla a žalobkyni poskytla písemnou omluvu a konstatovala porušení jejího práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Celková délka řízení činila 4 roky a 9 měsíců, ve věci bylo rozhodováno na 3 stupních soudní soustavy a Ústavním soudem, z toho 1krát soudem I. stupně, 2krát soudem odvolacím, 2krát Nejvyšším soudem a 1krát Ústavním soudem. Žalovaná dále uvedla, že nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy z uvedeného řízení sp. zn. [spisová značka] byl již žalobkyní jednou uplatněn. Projednán byl Obvodním soudem pro [adresa] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], v němž se žalobkyně domáhala po žalované částky 200 000 Kč. Rozsudkem ze dne 15. 9. 2022 bylo konstatováno, že v posuzovaném řízení sp. zn. [spisová značka] došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a žaloba o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta. Rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 6. 12. 2022 bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023 bylo dovolání žalobkyně odmítnuto a usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2023, č. j. [číslo], byla ústavní stížnost žalobkyně odmítnuta. Žalovaná má za to, že žalobkyni nemohla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení nemajetková újma takové intenzity, že by zde byla namístě finanční satisfakce. Podle žalované nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že dovolání žalobkyně podané dne 21. 12. 2023 bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dne 12. 6. 2024, stejně tak ústavní stížnost byla dne 4. 7. 2024 odmítnuta jako zcela neopodstatněná. Žalovaná tak má za to, že se jednalo o účelově prodlužované řízení, resp. bezúspěšné uplatňování práva, a to v období od prosince 2023 do července 2024. Žalovaná rovněž poukázala na to, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat.

4. Ze shodných tvrzení stran měl soud prvního stupně za zjištěné, že žalobkyně žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnila dne 8. 7. 2024 a dále, že žalovaná žalobkyni poskytla omluvu a konstatovala porušení práva.

5. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a s odkazem na příslušná stanovení zákona č. 82/1998 Sb., v odůvodnění rozsudku citovaná, judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu uzavřel, že předmětem tohoto řízení je „dožalování“ újmy žalobkyně způsobené dalším trváním řízení vedeného Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], a to konkrétně v období od 7. 12. 2022 do 4. 7. 2024. Soud prvního stupně posoudil znovu celkovou délku naříkaného řízení, které jako celek trvalo vůči žalobkyni ode dne 27. 3. 2019 (kdy byl nárok předběžně uplatněn u žalované) do dne 4. 7. 2024 (rozhodnutí Ústavního soudu), tedy 5 let a 3 měsíce. Tuto dobu s ohledem na dále uvedené okolnosti případu posoudil jako nepřiměřenu, přičemž k uvedenému závěru jej vedlo vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk.

6. O odškodnění za újmu za předchozí období naříkaného řízení od jeho počátku do dne rozhodnutí odvolacím soudem bylo již rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 15. 9. 2022, č. j. [spisová značka], a rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 6. 12. 2022, č. j. [spisová značka]. Právní moc nastala dne 11. 1. 2023, kdy následné dovolání bylo odmítnuto jako nedůvodné, rovněž jako nedůvodná byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně.

7. Soud prvního stupně posoudil navazující část naříkaného řízení, když pro účely rozhodnutí o další části zadostiučinění platí, že kritéria, která byla posouzena, k již posouzenému úseku, nelze (pro rei iudicatae) posoudit jinak, s výjimkou toho, co se následně změnilo, typicky dalšího trvání průtažného řízení (clausula rebus sic stantibus). Soud prvního stupně posuzoval období od 7. 12. 2022 do 4. 7. 2024. V této části naříkaného řízení nastaly pro posouzení trvající újmy žalobkyně následují skutečnosti. Dne 21. 12. 2023 byl rozeslán v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu, proti kterému podala žalobkyně dovolání, spis s dovoláním byl Nejvyššímu soudu předložen dne 3. 2. 2024. Usnesením ze dne 12. 6. 2024 Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Následně usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2024, č. j. [číslo], byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně jako nedůvodná. Tedy v dosud neodškodněné části řízení nastala skutečnost běžně řazená pod kritérium § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk – složitost řízení a počet soudních instancí. Soud prvního stupně shledal odpovědnostní titul ve formě nepřiměřené délky naříkaného řízení, vyšel z důvodů uvedených v rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 15. 9. 2022, č. j. [spisová značka], (konkrétně body 5 a 6 tohoto rozsudku) ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 6. 12. 2022, č. j. [spisová značka]. Soud prvního stupně dále uzavřel, že na celkovou délku mělo vliv žalobkyní podané dovolání a ústavní stížnost. Jedná se o legitimním právo žalobkyně, nicméně nemůže být kladeno k tíži státu, že o dobu nutnou pro vyřízení dovolání a ústavní stížnosti se délka naříkaného řízení prodlouží. Z obsahu naříkaného řízení se přitom nepodává, že by Nejvyšší soud a Ústavní soud rozhodl o podáních žalobkyně v době nepřiměřeně dlouhé. Soud prvního stupně se ztotožnil se závěry ohledně přiznané formy zadostiučinění, uvedené v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], kde hlavním důvodem, proč soud neposkytl kompenzaci v penězích byla skutečnost, že v obdobné věci probíhalo řízení u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kde soud rozhodl dne 23. 6. 2021 a žalobkyně tak mohla očekávat, že i v její věci bude rozhodnuto stejně. V té době již žalobkyně nebyla v nejistotě, jak bude její věc rozhodnuta. Tam přiznaná částka 39 639,60 Kč, bude obdobnou částkou, kterou obdrží žalobkyně i v této zcela identické věci. Zadostiučinění bylo žalobkyni přiznáno v penězích spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně, což je také nezanedbatelná částka. Podle soudu prvního stupně délka řízení tak mohla být z tohoto pohledu pro žalobkyni „výhodná“. Soud prvního stupně při posouzení délky řízení a stanovení přiměřeného zadostiučinění zohlednil i to, že řízení probíhalo v období pandemie Covid 19, kdy i soudy pracovaly v omezeném provozu. Žalobní tvrzení žalobkyně shledal soud značně strohá, u žalobkyně nelze dovodit újmu vyšší než zanedbatelnou. Žalobkyně soudu předkládá rozsáhlou judikaturu, nicméně k ní nedoplňuje žádné konkrétní relevantní skutečnosti. K tomu soud prvního stupně dále uvedl, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že dovolání žalobkyně podané dne 21. 12. 2023 bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dne 12. 6. 2024, stejně tak ústavní stížnost byla odmítnuta, a to dne 4. 7. 2024, kdy v obou případech soudy shledaly, že podání žalobkyně jsou nedůvodná. Soud prvního stupně tak měl za to, že jediným záměrem bylo účelové prodlužování řízení, a to v období od prosince 2023 do července 2024, tj. období, za které doposud žalobkyně nebyla „odškodněna“. Žalobkyně si musela být vědoma, že s dovoláním nebude úspěšná, když bylo podáno z důvodu, že by základní částka za rok trvání řízení měla být valorizována s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci, kdy Nejvyšší soud setrval na své konstantní judikatuře týkající se valorizace základní částky, z čehož je patrné, že žalobkyně chtěla toliko prodloužit řízení, a to při vědomí, že za druhé dovolání již ani nebude vybírán soudní poplatek.

8. Ze všech výše uvedených důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že dostačující forma kompenzace je konstatování porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, které žalobkyni poskytla již žalovaná, která se jí rovněž i omluvila. Žalobu proto zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

9. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným odvoláním a namítala, že soud zjevně nesprávně právně posoudil věc a napadené rozhodnutí je možno s ohledem na princip právní jistoty označit za denegatio iustitae a zjevně protiústavní.

10. Závěr o tom, že řízení mělo pro žalobkyni jen nepatrný význam a je na místě jen poskytnutí konstatování porušení práva je závěr, který nemá žádný právně relevantní základ a je jen projevem bagatelizace nároku. V této souvislosti žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1536/11, rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella vs. Itálie, č. stížnosti 64890/01, rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, č. j. 30 Cdo 1519/2024-142, usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. [spisová značka]) s tím, že k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, či ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4024/2019, ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020, a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1536/2020. Dále odkázala na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3706/2020-151.

11. K principu právní jistoty žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí je zjevným excesem, a to s ohledem na řešení totožné právní otázky v téměř totožných případech. Naprosto totožná věc ve smyslu argumentace žalované byla řešena u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], přičemž v tomto řízení, které není stále ukončeno, již byly vydány 2 rozsudky dovolacího soudu, a to rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1644/2023-146 a rozsudek č. j. 30 Cdo 550/2024-238, přičemž z těchto rozsudků vyplývá, že nelze obecně bagatelizovat kompenzační řízení. To, jak excesivní jsou závěry žalované vyplývá i z rozsudků dovolacího soudu č. j. 30 Cdo 2531/2016-229, č. j. 30 Cdo 2612/2021-223, č. j. 30 Cdo 2601/2021-324, č. j. 30 Cdo 2259/2022-282, č. j. [spisová značka].

12. Za naprosto paradoxní označila žalobkyně závěry soudu prvního stupně v kontextu stanoviska ze dne 23. 9. 2024 pod č. j. [číslo] s tím, že kompenzační řízení u poškozeného [jméno FO] probíhalo velmi obdobným způsobem, kdy i poškozený [jméno FO] uspěl se svým dovoláním u Nejvyššího soudu a následně neuspěl v pořadí s druhým dovoláním a na to navazující ústavní stížností. Poškozený [jméno FO] stejně jako žalobkyně byl účastníkem 2 kompenzačních řízení, tedy původního a na to navazujícího odškodnění původního kompenzačního řízení. Přístup žalované vůči žalobkyni a poškozenému [jméno FO] je přístupem, který je založen na diskriminaci, tedy na porušení čl. 3 Listiny ve spojení s aplikací základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny. To samé pak platí i o poškozené [jméno FO] ve věci projednané žalovanou stanoviskem č. j. [číslo], kdy kauza této poškozené nese totožné znaky skutkové ve smyslu průběhu řízení, kdy poškozená [jméno FO] uspěla se svým dovoláním u Nejvyššího soudu a následně neuspěla v pořadí s druhým dovoláním a na to navazující ústavní stížností. Dále pak je totožné i to, že poškozená [jméno FO] stejně jako žalobkyně byla účastníkem 2 kompenzačních řízení, tedy původního a na to navazujícího odškodnění původního kompenzačního řízení.

13. Podle žalobkyně jsou závěry soudu prvního stupně v extrémním rozporu se závěry vyslovenými v konstantní judikatuře ESLP ohledně kompenzačních řízení za jiná kompenzační řízení.

14. K délce kompenzačního řízení žalobkyně odkázala na jí vybrané závěry uvedené ESLP ve věci Žirovnický proti Česká republika, rozsudek ESLP ze dne 8.2.2018, č. 10092/13, ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, rozsudek ESLP ze dne 21.8.2015, č. 69319/12, ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, rozsudek ESLP ze dne 21.12.2010, č. 7932/04.

15. Ke kritériu jednoduchosti řízení žalobkyně odkázala na jí vybrané závěry uvedené ESLP ve věci Žirovnický proti Česká republika, rozsudek ESLP ze dne 8.2.2018, č. 10092/13, ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, rozsudek ESLP ze dne 21.8.2015, č. 69319/12.

16. Ke zvýšené péči/pozornosti státu při vyřizování kompenzace za nepřiměřenou délku jiného kompenzačního řízení žalobkyně odkázala na jí vybrané závěry uvedené ESLP ve věci Žirovnický proti Česká republika, rozsudek ESLP ze dne 8.2.2018, č. 10092/13, ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, rozsudek ESLP ze dne 21.8.2015, č. 69319/12, ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, rozsudek ESLP ze dne 21.12.2010, č. 7932/04.

17. Žalobkyně s ohledem na shora uvedené navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobkyni přiznal finanční odškodnění a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

18. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

19. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

20. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně obstaral pro své rozhodnutí dostatek skutkových podkladů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a na jejich základě též přiléhavé závěry právní.

21. Nárok uplatněný žalobkyní je nutno posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve znění zák. č. 120/2001 Sb., zák. č. 24/2002 Sb., zák. č. 539/2004 Sb. a zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „zákon“), konkrétně pak dle § 13 a § 31a zákona.

22. Dle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odst. 2 téhož ustanovení, právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

23. Dle odst. 1 § 31a zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odst. 2 téhož ustanovení, se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závaznosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle odst. 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k

a) celkové délce řízení,

b) složitosti řízení,

c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,

d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a

e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků nebo jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Kritérii pro posuzování přiměřenosti lhůty jsou na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Je třeba dále uvést, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou.

24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015 uzavřel, že soud v případě dalšího uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které již bylo dříve za jeho trvání posuzováno, bude při posuzování přiměřenosti délky řízení vycházet z celkové délky řízení, přičemž dospěje-li k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, přizná zadostiučinění za tu fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. V souvislosti se zjišťováním výše nároku pak uvedl, že soudy budou v dalším průběhu řízení při posuzování přiměřenosti délky předmětného řízení vycházet z celkové délky řízení, přičemž, dospějí-li k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, budou (samozřejmě) při stanovení základní částky zadostiučinění počítat s tou fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. Z logiky věci (a též výše uvedených premis) plyne, že při případném stanovení výše zadostiučinění nebude možné provést modifikaci za prvé dva roky řízení. Soudy budou postupovat v souladu se Stanoviskem a budou dbát, aby svým rozhodnutím nenarušily nezměnitelnost rozhodnutí v dřívějším odškodňovacím řízení. Zohlední tedy právě ty konkrétní okolnosti případu, jež se projevily v nyní odškodňované fázi průtažného řízení jako nové skutečnosti ve smyslu další délky posuzovaného řízení, a odůvodní, jaké bylo jejich působení v této fázi. Pokud soud přistoupí k úvaze a výpočtu částky, jakou by poskytl poškozenému v případě, rozhodoval-li by v jediném odškodňovacím řízení po skončení průtažného řízení, použije takový výpočet orientačně – jeho základem by měla být úvaha, na jakou výši zadostiučinění by měl poškozený nárok za řízení jako celek, od čehož je na místě odečíst to, co mu již bylo přiznáno, popř. plněno. Je totiž skutečností, že teprve po skončení posuzovaného řízení lze v úplnosti posoudit míru naplnění jednotlivých rozhodných kritérií. Na druhé straně mohou hrát významnou roli ty skutečnosti, které nastaly až v další fázi posuzovaného řízení, neboť jak dovodila judikatura – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, – nemusí jít u jednotlivých kritérií o neměnné veličiny.

25. V posuzované věci je předmětem řízení nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kde vystupovala v pozici žalobkyně. Řízení však již bylo dříve za jeho trvání posuzováno. Při novém posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy je proto namístě vycházet z kritérií stanovených Nejvyšším soudem ve výše citovaném rozsudku sp. zn. [spisová značka]. Soudní řízení bylo zahájeno uplatněním nároku u žalované dne 27. 3. 2019 a bylo skončeno dne 8. 7. 2024, kdy bylo žalobkyni doručeno usnesení Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná učinila nesporným, že žalobkyně u ní dne 8. 7. 2024 uplatnila nárok ve výši 100 000 Kč. Žádosti částečně vyhověla a žalobkyni poskytla písemnou omluvu a konstatovala porušení jejího práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalovaná žalobkyni finanční kompenzaci neposkytla, s odkazem na rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], zahájeném k návrhu žalobkyně, trvalo od 27. 3. 2019 do 8. 7. 2024, celkem tedy po dobu 5 let a 3 měsíců.

26. První odškodňovací žaloba byla projednána v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na odškodnění za dobu 3 let a 8 měsíců, a to od 27. 3. 2019 do 6. 12. 2022, kdy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] byl spis dne 25. 10. 2022 předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání proti rozsudku ze dne 15. 9. 2022. Odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2022, č. j. [spisová značka], potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 9. 2022, č. j. [spisová značka], ve kterém soud prvního stupně výrokem I. konstatoval, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícího v nevydání rozhodnutí v přiměřené době, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zohlednil, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu byl opakovaně artikulován závěr, že náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srovnej část V. Stanoviska nebo rozsudek ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Tato nejistota žalobkyně týkající se výsledku řízení však byla limitována rozhodováním o obdobné žalobě jejího manžela v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 30 Co 123/2019, jak správně podotkl obvodní soud v napadeném rozsudku (rozsudek vydán dne 23. 6. 2021). Stejně tak si povšiml, že valná část posuzovaného řízení probíhala v období pandemie koronaviru, kdy soudy pracovaly v omezeném provozu. Odvolací soud dále odkázal na závěr Nejvyššího soudu k zadostiučinění ve formě samotného konstatování porušení práva ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, podle kterého obvykle postačuje v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální a zanedbatelná, a celkově lze uzavřít, že nesprávný úřední postup nemohl nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009). S ohledem na samotná strohá žalobní tvrzení podle odvolacího soudu nešlo u žalobkyně dovodit újmu vyšší než zanedbatelnou, proto napadený rozsudek nekoliduje s uvedenou judikaturou. Z odůvodnění napadeného rozsudku pak nevyplývá žádný soudní aktivismus ve vztahu k významu řízení pro poškozenou, jak nepřiléhavě argumentuje žalobkyně v podaném odvolání. Její další odvolací úvahy ohledně počátku běhu prodlení s ohledem na § 15 OdpŠk jsou pak v posuzované věci s ohledem na její výsledek bez významu. Konkrétní okolnosti projednávané věci proto podle odvolacího soudu ospravedlňovaly poskytnutí konstatování porušení práva jakožto plnohodnotné formy morální kompenzace utrpěné újmy (a to i ve vztahu k délce posuzovaného řízení v době rozhodování odvolacího soudu), jak správně uzavřel soud prvního stupně. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2023, č. j. 30 Cdo 425/2023-73, dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku odmítl jako nedůvodné. Ústavní soud usnesením ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. [spisová značka], odmítl ústavní stížnost podanou žalobkyní s tím, že Nejvyšší soud v usnesení dne 28. 6. 2023, č. j. 30 Cdo 425/2023-73, řádně a srozumitelně zdůvodnil, z jakých důvodů otázka formy odškodnění nastolená žalobkyní nezakládá přípustnost dovolání. S odkazem na svou judikaturu a judikaturu ESLP uvedl, že pokud odvolací soud řádně odůvodnil, proč i s ohledem na strohá žalobní tvrzení nelze u žalobkyně dovodit újmu větší než nepatrnou a proč se mu jeví konstatování porušení práva jako dostatečné zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, neodchýlil se od judikaturních požadavků a Nejvyšší soud tak není povolán k přezkumu jeho úvah. V tomto smyslu se neztotožnil s námitkou žalobkyně o formalismu dovolacího soudu s tím, že jeho usnesení je pečlivě a podrobně odůvodněno a jsou v něm rozebrány závěry judikatury ve vztahu ke stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění, resp. k podmínkám konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jako adekvátní satisfakce zadostiučinění.

27. Odvolací soud se dále zabýval posouzením nároku za tu fázi řízení, která nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. Jedná se o období od 6. 12. 2022 do 8. 7. 2024, tedy období 1 roku a 7 měsíců. Soud prvního stupně měl za prokázané, že v tomto období v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] se spis od 25. 10. 2022 nacházel s dovoláním na Nejvyšším soudu. Dne 15. 11. 2022 jej Nejvyšší soud zapůjčil Městskému soudu v [adresa]. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 7. 2023, č. j. [spisová značka], rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 11. 5. 2022, č. j. [spisová značka], v části výroku I., kterou byl výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 15. 6. 2021, č. j. [spisová značka], potvrzen ve vztahu k částce 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 9. 2019 do zaplacení, a dále ve výroku II. o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Městskému soudu v [adresa] k dalšímu řízení s odůvodněním, že odvolací soud se nezabýval tím, o jak závažné procesní pochybení došlo ve vztahu ke zjištěným průtahům a jakou měrou se průtah ve vztahu k ostatním posuzovaným kritériím podílel na celkové délce řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu byl rozeslán soudem prvního stupně dne 15. 8. 2023 a dne 22. 8. 2023 byl spis předložen Městskému soudu v [adresa], aby znovu rozhodl ve věci. Dne 18. 9. 2023 odvolací soud nařídil jednání na 22. 11. 2023, na kterém rozsudkem č. j. [spisová značka] rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 100 000 Kč částečně změnil a žalobkyni přiznal 12 250 Kč, ve zbytku rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V den vyhlášení, tj. 22. 11. 2023, podala proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně dovolání, které soudu znovu zaslala dne 21. 12. 2023. Rozsudek byl rozeslán dne 21. 12. 2023. Dne 3. 1. 2024 soud zaslal žalované k vyjádření dovolání žalobkyně. Dne 13. 2. 2024 došel spis s dovoláním Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 12. 6. 2024, č. j. [spisová značka], dovolání žalobkyně odmítl. Dne 14. 6. 2024 byl spis vrácen soudu prvního stupně. Dne 17. 6. 2024 soud rozeslal rozhodnutí Nejvyššího soudu účastníkům řízení. Následně Ústavní soud usnesením ze dne 4. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka], odmítl ústavní stížnost žalobkyně jako nedůvodnou.

28. Na základě výše uvedeného odvolací soud zohlednil konkrétní okolnosti případu, jež se projevily v této odškodňovací fázi průtažného řízení, a v souladu se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že zde nedošlo k žádným průtahům, postup soudů byl plynulý. Soudy se zabývaly řádným a mimořádnými opravnými prostředky podanými žalobkyní, řízení probíhalo před soudem odvolacím, Nejvyšším a Ústavním a bylo právně složité. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1730/2021, dle kterých rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z předpokladu, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou (srov. stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Ze strany orgánů státu nedošlo k žádným pochybením, v důsledku kterých by došlo ke zjevnému prodloužení řízení. Zde odvolací soud odkazuje závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2863/2020: Ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí být zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru orgánu vyššího stupně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, a ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021). Zrušení a vrácení věci pro nesprávný právní názor je ale zcela zásadní až v případě, že k němu dochází opakovaně a má charakter „justičního ping pongu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2863/2020).

29. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23 uvedl, že Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že samotné odškodňovací řízení vedené proti státu nemá zvýšený význam (viz např. usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Absence typově zvýšeného předmětu řízení však neznamená, že je význam předmětu řízení pro poškozeného nižší, ale je třeba jej považovat za standardní (viz rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Zároveň platí, že byť z judikatury ESLP vyplývá, že při projednávání případů, v nichž se účastníci řízení domáhají náhrady škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se od státu vyžaduje zvláštní péče, nelze tento požadavek zaměňovat s "typovými" hledisky, která se uplatní v případě řízení se zvýšeným významem pro účastníka řízení [např. trestní řízení - obzvláště je-li omezena osobní svoboda účastníka, řízení týkající se ochrany osobnosti, rodinně právních vztahů, osobního stavu, pracovněprávních sporů či poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění atd.); viz mj. stěžovatelkou odkazované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010]. Ve věci Žirovnický proti České republice (rozsudek ze dne 8. 2. 2018, stížnost č. 10092/13 a dalších šest, § 157) ESLP pouze vybídl soudy vedoucí kompenzační řízení, aby uznaly i vlastní průtahy v řízení a v důsledku toho navýšily přiznávané odškodnění na obzvláště vysoké, čímž by zabránily nežádoucímu řetězení kompenzačních řízení (viz níže). Nešlo proto o vyjádření zvýšeného typového významu, jak se domnívá stěžovatelka. Význam řízení byl typově standardní.

30. Odvolací soud při posouzení významu řízení pro žalobkyni zohlednil, že nemajetková újma poškozeného, jenž se cítí dotčen nepřiměřenou délkou řízení, spočívá v udržování v pocitu nejistoty a obavy ohledně výsledku řízení, a to po nepřiměřeně dlouhou dobu. Náhrada nemateriální újmy má tedy sloužit ke kompenzaci tohoto stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. část V. Stanoviska, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011 či ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1944/2016). Nejistota žalobkyně ohledně výsledku řízení byla do značné části limitována rozhodováním o obdobné žalobě jejího manžela, jak bylo uvedeno v prvním odškodňovacím řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kde bylo konstatováno, že nejistota žalobkyně ohledně výsledku řízení skončila v červnu 2021, kdy bylo rozhodnuto v řízení u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a žalobkyně tak mohla očekávat, že i v její věci bude rozhodnuto stejně. Podle závěru odvolacího soudu ani v projednávaném odškodňovacím řízení proto nelze u žalobkyně dovodit újmu větší než nepatrnou, což způsobuje zanedbatelný význam řízení pro žalobkyni. Žalovaná od počátku tvrdila a s odkazem na rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] prokazovala, že u žalobkyně nelze dovodit újmu vyšší než zanedbatelnou. Podle odvolacího soudu je proto namístě uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobkyni je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním je samotné konstatování porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, které jí žalovaná poskytla spolu s omluvou. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná již poskytla žalobkyni odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v celkové délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] v dostatečné výši a že žalobkyni nárok na další plnění z téhož titulu nepřísluší.

31. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku o porušení principu právní jistoty žalobkyně. Předně je namístě uvést, že žádný ze žalobkyní uváděných případů není „téměř totožný“, jak tvrdí. Žádné z předkládaných rozhodnutí nebylo vydáno ve věci druhého odškodňovacího řízení, uplatněného z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce kompenzačního řízení, kdy první řízení bylo odškodněno žalovanou poskytnutím konstatování porušení práva pro zanedbatelný význam řízení pro žalobkyni, přičemž důvod, proč újma žalobkyně byla nepatrná, trvá i v druhém kompenzačním řízení. Navíc podle odvolacího soudu k posouzení řízení v případě nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení je nutno přistoupit vždy individuálně, je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu, a to jak při závěru o existenci nesprávného úředního postupu, tak i intenzity újmy, která vznikla a formy její adekvátní reparace.

32. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správný, a podle § 219 o. s. ř. jej proto potvrdil, včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela neúspěšná, je proto povinna nahradit úspěšné žalované náklady odvolacího řízení spočívající v paušální náhradě v celkové výši 600 Kč za 2 úkony, 300 Kč za 1 úkon (příprava na jednání a účast na jednání dne 4. 3. 2025) podle § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. ze dne 23. září 2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o platebním místě podle § 149 odst. 1 o. s. ř.