o zaplacení 11 016 928,39 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 9. 2025, č. j. 47 C 17/2025520,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 11 016 928,39 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 900 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody s tím, že je vlastníkem nemovitosti – pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je dům č. p. [hodnota], v katastrálním území [adresa] (dále jen „nemovitost“). Žalobkyně byla účastnicí řízení o určení vlastnictví k nemovitosti vedeného u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka], v rámci něhož došlo k vydání několika nezákonných rozhodnutí, která byla později změněna nebo zrušena nálezem [Anonymizováno]. V důsledku těchto nezákonných rozhodnutí došlo i k nesprávnému úřednímu postupu v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] u Krajského soudu v [adresa], když do soupisu majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba]., IČO [IČO] (dále jen „[právnická osoba]“ nebo „dlužník“), byla zapsána i shora uvedená nemovitost patřící žalobkyni a insolvenční správkyně společnosti [právnická osoba] [tituly před jménem] [adresa], IČO [IČO] (dále jen „insolvenční správkyně") převzala správu této nemovitosti. Následně bylo prokázáno, že nemovitost nepatří dlužníkovi a byla ze soupisu majetkové podstaty dlužníka vyňata a fyzicky vrácena zpět žalobkyni. Žalobkyni byla v důsledku pojmutí nemovitosti do majetkové podstaty společnosti [právnická osoba] způsobena škoda, a to jak v podobě skutečné škody, tak ušlého zisku (zejména na ušlém nájemném).

3. Žalobkyně vysvětlila, že jako kupující uzavřela dne [datum] se společností [právnická osoba] jako prodávající kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva"), jejímž předmětem byl úplatný převod nemovitosti. Na základě kupní smlouvy byla žalobkyně posléze zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti a jako taková je tam zapsána dodnes. [právnická osoba] však dne [datum] podala na žalobkyni žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy. Žaloba byla v průběhu řízení změněna tak, že se jí společnost [právnická osoba] domáhala též určení svého vlastnictví k nemovitosti. Řízení o určovací žalobě bylo pravomocně ukončeno až v roce 2022, a to zamítnutím žaloby. Žalobkyně utrpěla újmu v přímém důsledku nesprávného úředního postupu insolvenční správkyně společnosti [právnická osoba], přičemž k tomuto postupu došlo výlučně v návaznosti a v důsledku nezákonných rozhodnutí obecných soudů. Insolvenční správkyně by nebýt nezákonných rozhodnutí nepřevzala správu nemovitosti, resp. žalobkyni by nebyla odňata správa, tj. dispoziční oprávnění k nemovitosti, a tudíž by žalobkyni nebyla způsobena žádná škoda. Výkon vlastnického práva k nemovitosti byl žalobkyni odňat po dobu 7,5 let (od [datum] do [datum]), přičemž nemovitost byla pojata do soupisu majetkové podstaty společnosti [právnická osoba] dokonce již [datum]. Žalobkyně uvedla, že celkově uplatněná škoda se skládá z několika dílčích nároků. Konkrétně jde o nárok A) přisouzená, ale neuhrazená náhrada nákladů řízení, kdy Krajský soud v [adresa] usnesením č. j. [spisová značka], ze dne [datum], uložil insolvenční správkyni povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 549 187,30 Kč. Krajský soud v [adresa] dále usnesením č. j. [spisová značka], ze dne [datum], uložil insolvenční správkyni povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 22 566,50 Kč. Obě tato usnesení nabyla právní moci. Žalobkyně uplatnila obě tyto pohledávky (na náhradu nákladů řízení) jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň v rámci insolvenčního řízení se společností [právnická osoba]. Vzhledem k nemajetnosti společnosti [právnická osoba] nebyly tyto pohledávky žalobkyně doposud uhrazeny. Je přitom zjevné, že nebýt nezákonných rozhodnutí, specifikované pohledávky na náhradu nákladů řízení by nikdy nevznikly. Nárok B) nepřisouzená náhrada nákladů řízení – v rámci soudních sporů s insolvenční správkyní společnosti [právnická osoba] požadovala žalobkyně vyšší náhradu nákladů řízení, než jí byla nakonec přiznána. Žalobkyně požadovala náhradu ve výši 1 441 249,89 Kč. Rozdíl mezi požadovanou a přiznanou náhradou nákladů řízení tudíž činí 892 062,59 Kč. Tato částka představuje škodu způsobenou žalobkyni v důsledku nezákonných rozhodnutí. Nárok C) neoprávněně použité příjmy (užitky) z nemovitosti, kdy insolvenční správkyně vykonávala správu nemovitosti během let 2015 až 2022. Během této doby inkasovala veškeré příjmy z nemovitosti v řádu milionů korun českých. Společnost [právnická osoba] (dlužník) neměla žádný vlastní majetek, přičemž v průběhu insolvenčního řízení musela být hrazena řada nákladů dlužníka i insolvenční správkyně. Je tedy nepochybné, že insolvenční správkyně používala inkasované prostředky nejen na úhradu nákladů na správu nemovitosti, ale též na úhradu nákladů souvisejících s probíhajícím insolvenčním řízením se společností [právnická osoba] (např. vedení účetnictví společnosti [právnická osoba], právní zastoupení společnosti [právnická osoba] či své vlastní atd). Takový postup by byl, pokud by byla nemovitost ve vlastnictví společnosti [právnická osoba], zcela standardní. Nicméně nemovitost nebyla nikdy po dobu insolvenčního řízení ve vlastnictví dlužníka. Konkrétně insolvenční správkyně neoprávněně zaplatila za právní služby poskytnuté v letech 2016 až 2021 z prostředků po právu náležejících žalobkyni následující částky: 1) [tituly před jménem] [jméno FO] za právní služby poskytla 127 450 Kč, 2) [právnická osoba] za účetní služby poskytnuté v letech 2015 – 2022 částku v celkové výši 636 648 Kč, 3) [tituly před jménem] [jméno FO] bylo uhrazeno za správu nemovitosti 915 000 Kč, když žalobkyně v určité části zpochybňovala i jejich faktické provedení (provádění odečtů měřidel a jiné). Dále bez vědomí žalobkyně insolvenční správkyně v průběhu správy nemovitosti vynaložila značné finanční prostředky na opravu nemovitosti (nárok D skládající se z 18ti popsaných nároků, aniž by žalobkyni informovala či žádala o schválení. V celkovém souhrnu se jednalo o částku 1 017 529 Kč. Dále žalobkyně namítala, že insolvenční správkyně v letech 2015 až 2022 z prostředků žalobkyně hradila též daňové povinnosti (nárok E skládající se ze 3 dílčích nároků) společnosti [právnická osoba] (daňové povinnosti dopadající na dlužníka v insolvenčním řízení). Některé takto uhrazené daně by musela hradit i sama žalobkyně, pokud by jí nebyla odňata držba nemovitosti (daň z nemovitosti, daň z příjmů), jiné by však žalobkyně vynaložit nemusela. Tyto jiné daňové náklady a další související platby ze strany insolvenční správkyně tudíž představují škodu, která byla žalobkyni způsobena nezákonnými rozhodnutími, a to ve výši 21 943 Kč. Konečně se žalobkyně domáhala škody v podobě neoprávněně sníženého nájemného za nebytové prostory v souhrnné výši 4 282 400 Kč (nárok F skládající se ze 2 dílčích nároků), když uvedla, že insolvenční správkyně bez vědomí žalobkyně uzavřela dodatek k jedné z nájemních smluv k nebytovým prostorům v nemovitosti. Předmětným dodatkem byl s účinností ke dni [datum] snížen rozsah pronajatých prostor (ze 421 m2 na 170 m2) a roční nájemné (ze 779 400 Kč bez DPH na 195 000 Kč bez DPH, tj. o 584 400 Kč bez DPH). Příslušná nájemní smlouva přitom byla uzavřena na dobu určitou do dne [datum]. Nájemce, [jméno FO], proto neměl podle nájemní smlouvy právní nárok na snížení rozsahu pronajatých prostor ani nájemného, a neměl ani právo smlouvu (celou či jen část) předčasně ukončit. Nicméně část prostor, které byly uvolněny panem [jméno FO], byla v době od [datum] do [datum] pronajata společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], a proto je třeba od způsobené škody odečíst platby, které byly inkasovány od této společnosti na nájemném, což představuje celkem částku 205 000 Kč bez DPH. Jinými slovy v důsledku předmětného dodatku uzavřeného insolvenční správkyní tak byla žalobkyně připravena o příjem z nájemného za roky 2018 až 2023 ve výši 3 506 400 Kč, který by jinak za běžného chodu událostí obdržela. Dále insolvenční správkyně dne [datum] bez vědomí žalobkyně uzavřela dodatek k nájemní smlouvě ze dne [datum] se společností [právnická osoba]. k nebytovým prostorům v nemovitosti, kterým byl s účinností ke dni [datum] snížen rozsah pronajatých prostor a roční nájemné (z 1 132 200 Kč bez DPH na 592 000 Kč bez DPH, tj. o 540 000 Kč bez DPH ročně, resp. o 45 000 Kč bez DPH měsíčně). Insolvenční správkyně poté dne [datum] bez vědomí žalobkyně uzavřela další dodatek k této nájemní smlouvě, kterým byl s účinností ke dni [datum] zvýšen rozsah pronajatých prostor a bylo zvýšeno roční nájemné (z 592 000 Kč bez DPH na 976 200 Kč bez DPH, tj. o 156 000 Kč bez DPH ročně, resp. o 13 000 Kč bez DPH měsíčně, méně než dle původní nájemní smlouvy). Příslušná nájemní smlouva přitom byla uzavřena na dobu určitou do dne [datum]. Nájemce tak neměl podle nájemní smlouvy právní nárok na snížení rozsahu pronajatých prostor ani nájemného, a neměl ani právo smlouvu (celou či jen část) předčasně ukončit. V důsledku předmětných dodatků uzavřených insolvenční správkyní byla žalobkyně připravena o příjem z nájemného za dobu od [datum] do [datum] ve výši 240 000 Kč a za dobu od [datum] do [datum] ve výši 741 000 Kč, celkem tedy o 981 000 Kč bez DPH. Tento příjem by přitom žalobkyně za běžného chodu událostí, tj. nebýt nezákonných rozhodnutí, obdržela. Za tyto dvě položky požadovala žalobkyně částku 4 282 400 Kč.

4. Nárok G představuje promlčené, neuhrazené nájemné, když z účetních dokumentů předaných insolvenční správkyní žalobkyni bylo zjištěno, že v průběhu správy nemovitosti prováděné insolvenční správkyní několikrát došlo k tomu, že nájemci nebytových prostor v nemovitosti nezaplatili sjednané nájemné, aniž by je posléze insolvenční správkyně vymáhala. Konkrétně šlo o 2 žalobkyní popsané případy v celkové výši 167 992 Kč. Nárok H je představován náklady na alespoň částečné uvedení nemovitosti do původního stavu, resp. do stavu, ve kterém jej insolvenční správkyně převzala od žalobkyně. K uvedenému žalobkyně doplnila, že poté, co byla nemovitost vrácena zpět žalobkyni, zjistila, že došlo ke zřícení části krovů a střechy. Žalobkyně byla nucena vynaložit na odstranění největších škod a provizorní opravu krovů a střechy částku 1 515 000 Kč. Dále byla žalobkyně nucena vynaložit částku 120 000 Kč subdodavateli zhotovitele (pan [jméno FO]) a částku 18 150 Kč společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], za služby technického dozoru při opravě krovů a střechy. Posledním nárokem I je odvedení částky 731 000 Kč jako daně z příjmů, kterou by žalobkyně nebýt nezákonných rozhodnutí nemusela vůbec hradit. Žalovaná nárok k žádosti žalobkyně neuspokojila.

5. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala skutečnost, že u ní žalobkyně předběžně uplatnila dne [datum] předmětný nárok, který žalovaná projednala dne [datum], požadovanou náhradu škody nepřiznala. Podle žalované sice došlo k vydání nezákonných rozhodnutí, a to konkrétně rozsudku Krajského soudu [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], rozsudku Městského soudu [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a usnesení Krajského soudu [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], která byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], avšak žalovaná sporovala příčinnou souvislost mezi výše uvedenými nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou, když měla za to, že tvrzená škoda je v příčinné souvislosti s jednáním insolvenční správkyně, za jejíž činnost žalovaná neodpovídá. Žalovaná dále upozornila, že u Městského soudu v [adresa] je pod sp. zn. [spisová značka] vedeno řízení, v němž se žalobkyně z titulu nesprávného úředního postupu domáhá náhrady škody po insolvenční správkyni v celkové výši 8 822 112 Kč, přičemž zčásti se jedná o zcela totožné položky, a to konkrétně neoprávněně použité příjmy (užitky) z nemovitosti ve výši 2 718 570 Kč, neoprávněné snížení nájemného za nebytové prostory ve výši 4 282 400 Kč, nevymáhání (promlčení) dlužného nájemného za nebytové prostory ve výši 167 992 Kč, poškození nemovitosti ve výši 1 653 150 Kč. Konstatovala, že řízení vedené u Městského soudu v [adresa] je nyní naprosto bezvýznamně přerušeno do pravomocného skončení řízení u soudu prvního stupně. Pro absenci příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími navrhla žalobu zamítnout.

6. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a s odkazem na § 1, § 5, § 13 až 15, § 26 a § 31 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „OdpŠk“) uvedl, že podle skutkových tvrzení žalobkyně utrpěla újmu v přímém důsledku nesprávného úředního postupu insolvenční správkyně společnosti [právnická osoba], přičemž k tomuto postupu došlo výlučně v návaznosti a v důsledku nezákonných rozhodnutí obecných soudů. Insolvenční správkyně by nebýt nezákonných rozhodnutí nepřevzala správu nemovitosti, resp. žalobkyni by nebyla odňata správa, tj. dispoziční oprávnění k nemovitosti, a tudíž by žalobkyni nebyla způsobena žádná škoda. Výkon vlastnického práva k nemovitosti byl žalobkyni odňat po dobu 7,5 let (od [datum] do [datum]), přičemž nemovitost byla pojata do soupisu majetkové podstaty společnosti [právnická osoba] dokonce již [datum]. Žalobkyně uvedla, že celkově uplatněná škoda se skládá z několika dílčích nároků. Jinými slovy řečeno, nebýt nezákonných rozhodnutí, nedošlo by k převzetí správy nemovitosti insolvenční správkyní, a tudíž i ke způsobení škody žalobkyni.

7. Soud prvního stupně k nároku A) přisouzená, ale neuhrazená náhrada nákladů řízení (Krajský soud v [adresa] usnesením č. j. [spisová značka], ze dne [datum], uložil insolvenční správkyni povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 549 187,30 Kč, Krajský soud v [adresa] dále usnesením č. j. [spisová značka] ze dne [datum], uložil insolvenční správkyni povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 22 566,50 Kč) uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že ani jedno z uvedených rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno. Žalobkyně tvrdila, že uplatnila obě tyto pohledávky (na náhradu nákladů řízení) jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň v rámci insolvenčního řízení se společností [právnická osoba]. Vzhledem k nemajetnosti společnosti [právnická osoba] nebyly tyto pohledávky žalobkyně doposud uhrazeny. Soud prvního stupně, aniž by zjišťoval, zda uvedené pohledávky byly uplatněny za majetkovou podstatou, shledal nárok žalobkyně nedůvodným. Citovaná rozhodnutí nebyla jako pravomocná pro nezákonnost zrušena nebo změněna příslušným orgánem ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, proto z nich nelze nárokovat odpovědnost státu za škodu. Pokud jimi byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení insolvenční správkyni, nelze uvedenou povinnost přenášet prostřednictvím nemajetnosti dlužníka na žalovanou. Žaloba byla na žalobkyni podána dlužníkem, byla zcela v jeho dispozici, neboť se jednalo svou povahou o sporné řízení a pokud účastníkům během řízení vznikly náklady, bylo jimi citovanými rozhodnutími o nich rozhodnuto a žalobkyně se jich pro nemajetnost dlužníka nemůže domáhat u žalované, neboť žalovaná není za jednání dlužníka odpovědná. Pro úplnost pak soud prvního stupně uvedl, že nezákonná rozhodnutí vydaná v napadeném řízení v letech 2013-2017 nejsou v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, neboť žalovaná, jak uvedeno výše, není za jednání dlužníka odpovědná, nemohla s žalobou jakkoli disponovat a citovanými rozhodnutími bylo v souladu se zákonem orgány veřejné moci při skončení řízení mimo jiné rozhodnuto o nákladech řízení jejich účastníků. Jinými slovy o nákladech mezi žalobkyní a dlužníkem (nebo později insolvenční správkyní dlužníka) by bylo rozhodnuto vždy při skončení tohoto řízení, bez ohledu na vydání nezákonných rozhodnutí v letech 2013-2017.

8. K nároku B) nepřisouzená náhrada nákladů řízení – Žalobkyně v rámci soudních sporů s insolvenční správkyní společnosti [právnická osoba] požadovala žalobkyně vyšší náhradu nákladů řízení, než jí byla nakonec přiznána. Žalobkyně konkrétně požadovala náhradu ve výši 1 441 249,89 Kč. Rozdíl mezi požadovanou a přiznanou náhradou nákladů řízení tudíž činí 892 062,59 Kč. Tato částka představuje škodu způsobenou žalobkyni v důsledku nezákonných rozhodnutí. Soud prvního stupně, aniž by přezkoumával výši tvrzené škody, a aniž by se podrobněji zabýval tvrzením žalobkyně, za jaké úkony právní služby by měla být přiznána, shledal i tento nárok žalobkyně neopodstatněným. Shodně jako ve vztahu k nároku A) uzavřel, že citovaná rozhodnutí, tj. usnesení Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne [datum] a usnesení č. j. [spisová značka] ze dne [datum], nebyla jako pravomocná pro nezákonnost zrušena nebo změněna příslušným orgánem ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, proto z nich nelze nárokovat odpovědnost státu za škodu. Dále soud prvního stupně uvedl, že konstantní judikatura Nejvyššího soudu zásadně vychází z principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle něhož soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Žalobkyně totiž fakticky žádá právě to, aby soud prvního stupně přezkoumal dané rozhodnutí s ohledem na výši přiznané náhrady nákladů řízení. Toto rozhodnutí je však pravomocné, soud jej nemůže přezkoumávat a je jím vázán. Podle § 8 OdpŠk navíc platí, že nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Pokud tedy Krajský soud v [adresa] ve svém rozhodnutí ze dne [datum] rozhodoval podle žalobkyně ve zřejmém nepoměru ohledně výše žalobkyní vynaložených nákladů, mohla ve věci podat ústavní stížnost, což však žalobkyně netvrdila.

9. K nároku C (sestávajícího se ze 3 dílčích nároků) – neoprávněně použité příjmy (užitky) z nemovitosti. Žalobkyně svá žalobní tvrzení zakládala na skutečnosti, že insolvenční správkyně vykonávala správu nemovitosti během let 2015 až 2022, přičemž během této doby inkasovala veškeré příjmy z nemovitosti v řádu milionů korun českých. Společnost [právnická osoba] (dlužník) neměla žádný vlastní majetek, přitom v průběhu insolvenčního řízení musela být hrazena řada nákladů dlužníka i insolvenční správkyně. Je tedy nepochybné, že insolvenční správkyně používala inkasované prostředky nejen na úhradu nákladů na správu nemovitosti, ale též na úhradu nákladů souvisejících s probíhajícím insolvenčním řízením se společností [právnická osoba] (např. vedení účetnictví společnosti [právnická osoba], právní zastoupení společnosti [právnická osoba] či své vlastní atd.). Takový postup by byl, pokud by byla nemovitost ve vlastnictví společnosti [právnická osoba], zcela standardní. Nicméně nemovitost po dobu insolvenčního řízení nikdy nebyla ve vlastnictví dlužníka. Konkrétně žalobkyně tvrdila, že insolvenční správkyně neoprávněně zaplatila za právní služby poskytnuté v letech 2016 až 2021 z prostředků náležejících žalobkyni následující částky: 1) [tituly před jménem] [jméno FO] za právní služby poskytla 127 450 Kč, 2) [právnická osoba] za účetní služby poskytnuté v letech 2015–2022 částku v celkové výši 636 648 Kč, 3) [tituly před jménem] [jméno FO] bylo uhrazeno za správu nemovitosti 915 000 Kč.

10. K uvedenému soud prvního stupně uzavřel, že insolvenční správce je povinen postupovat s odbornou péčí a žalovaná není za činnost insolvenčního správce odpovědná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] z [datum]). Insolvenční správce je soukromou osobou, která činí úkony v insolvenčním řízení vlastním jménem a na svou odpovědnost (§ 9 písm. d/ ins. zákona). Bez ohledu na uvedené soud prvního stupně neshledal ani tvrzenou příčinnou souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a jednáním insolvenční správkyně, proto žalobu i v této části jako nedůvodnou zamítl. V řízení bylo totiž prokázáno, že insolvenční správkyně již v roce 2010 sepsala nemovitost do majetkové podstaty dlužníka, a soud prvního stupně, aniž by byl oprávněn hodnotit, zda se v daném případě jednalo či nejednalo o nesprávný úřední postup insolvenční správkyně (zda místo nemovitosti nebylo lze zapsat za žalobkyní toliko pohledávku), shledal, že již sepsáním nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka byla insolvenční správkyně oprávněna převzít správu nemovitosti. Z konečné zprávy dlužníka se však jednoznačně podává, že insolvenční správkyně převzala správu nemovitosti až dne [datum], a to s ohledem na rozhodnutí Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne [datum]. V této souvislosti soud prvého stupně dále podotkl, že byť citovaným rozhodnutím bylo rozhodnuto, že nemovitost je ve vlastnictví dlužníka, jednalo se o rozhodnutí dosud nepravomocné, z něhož účastníkům neplynou žádná práva ani povinnosti a jako takové není ani právně závazné. Nadto se ve věci nejednalo o prvé rozhodnutí (jak vyplývá z provedeného dokazování v řízení se jednalo již o čtvrté věcné rozhodnutí prvostupňového soudu). Citované rozhodnutí bylo zrušeno již dne [datum] usnesením odvolacího soudu č. j. [spisová značka]. Se zřetelem na uvedené podle soudu prvního stupně nelze považovat citované rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze dne [datum] ve smyslu odškodňovacího zákona za nezákonné, neboť nikdy nenabylo právní moci. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že insolvenční správkyně převzala správu nemovitosti až po téměř pěti letech od doby od sepsání nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka, a to výlučně v návaznosti na rozhodnutí Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne [datum], nelze než konstatovat, že ve věci není dána příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a jednáním insolvenční správkyně a není tak naplněn již jeden z předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované. Kromě toho, jak uvedeno shora, žalovaná není za činnost insolvenčního správce odpovědná a tento se za způsobenou škodu zodpovídá ve smyslu § 37 ins. zákona (a pro případ způsobené škody je pojištěn).

11. Mezi účastníky navíc nebylo sporu, že žalobkyně se zároveň z titulu nesprávného úředního postupu domáhá náhrady škody na insolvenční správkyni, kdy toto řízení je vedeno u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a žalobkyně se domáhá po škody v celkové výši 8 822 112 Kč, kdy se jedná zčásti o zcela totožné položky, a to konkrétně neoprávněně použité příjmy (užitky) z nemovitosti ve výši 2 718 570 Kč, neoprávněné snížení nájemného za nebytové prostory ve výši 4 282 400 Kč, nevymáhání (promlčení) dlužného nájemného za nebytové prostory ve výši 167 992 Kč, poškození nemovitosti ve výši 1 653 150 Kč. V této souvislosti soud prvního stupně připomněl, že podle ustálené judikatury nárok na náhradu škody může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [Anonymizováno], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). Stát se tak dostává do pozice tzv. posledního dlužníka; škoda proto ve vztahu němu vzniká až ve chvíli, kdy tímto posledním dlužníkem skutečně je. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], uvádí: „…ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen, jinými slovy až po vzniku škody. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Tedy pokud by nebyly naplněny ani shora uvedené závěry (absence příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a jednáním insolvenční správkyně), bylo by nutno žalobu zamítnout „pro tentokrát“.

12. K nároku D (sestávajícího se ze 18ti dílčích nároků) - neoprávněně použité příjmy (užitky) z nemovitosti. Žalobkyně dále brojila, že bez jejího vědomí insolvenční správkyně v průběhu správy nemovitosti vynaložila značné finanční prostředky na opravu nemovitosti, aniž by žalobkyni informovala či žádala o schválení. V celkovém souhrnu se jednalo o částku 1 017 529 Kč představující v rozhodnutí uvedené položky. Soud prvního stupně neshledal žalobu důvodnou ani v této části. Pro stručnost odkázal na předchozí odůvodnění rozsudku (viz odst. 10 a 11), kde žalobu zamítl pro absenci příčinné souvislosti mezi jednáním insolvenční správkyně a nezákonnými rozhodnutími, když v řízení bylo prokázáno, že insolvenční správkyně se ujala správy nemovitosti výlučně v příčinné souvislosti s vydáním rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze dne [datum], které však nikdy nenabylo právní moci. Žalovaná za jednání insolvenčního správce není odpovědná (bude na insolvenční správkyni, aby v souběžném řízení u Městského soudu v [adresa] řádně osvětlila, proč převzala správu nemovitosti právě v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, přestože se nejednalo o rozhodnutí pravomocné (jednalo se v pořadí již o 4. rozhodnutí ve věci, když předtím na správu nemovitosti 5 let rezignovala). Žalobu by bylo možné zamítnout pro předčasnost.

13. K nároku E (skládajícího se ze 3 jednotlivých nároků) – jiné daňové náklady. V této souvislosti žalobkyně namítala, že insolvenční správkyně v letech 2015 až 2022 z prostředků žalobkyně hradila též daňové povinnosti společnosti [právnická osoba] (daňové povinnosti dopadající na dlužníka v insolvenčním řízení). Některé takto uhrazené daně by musela hradit i sama žalobkyně, pokud by jí nebyla odňata držba nemovitosti (daň z nemovitosti, daň z příjmů), jiné by však žalobkyně vynaložit nemusela. Tyto jiné daňové náklady a další související platby ze strany insolvenční správkyně tudíž představují škodu, která byla žalobkyni způsobena nezákonnými rozhodnutími. Jedná se celkem o částku 22 943 Kč. I stran těchto nároků soud prvního stupně zamítl žalobu pro nedůvodnost a opětovně odkázal na důvody uvedené v odst. 10 a 11 shora, když tyto náklady by nebyly z prostředků žalobkyně vynaloženy, kdyby nedošlo ze strany insolvenční správkyně k převzetí nemovitosti. K převzetí však nedošlo, jak rozebráno výše, v příčinné souvislosti s vydanými nezákonnými rozhodnutími.

14. K nároku F (skládajícího se ze 2 jednotlivých nároků) - neoprávněné snížení nájemného za nebytové prostory a k nároku G (skládajícího se ze 2 jednotlivých nároků) - promlčené neuhrazené nájemné (viz podrobný popis skutkových tvrzení na straně 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně ani zde neshledal žalobu důvodnou (aniž by se zabýval výší tvrzené škody), když skutečnost, že se insolvenční správkyně s nájemci dohodla na snížení nájemného či, že neuhrazené nájemné posléze nevymáhala, nemůže být již z podstaty věci v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, která v řízení byla vydána. Soud prvního stupně opětovně připomenul, že insolvenční správce je povinen postupovat s odbornou péčí a žalovaná není za činnost insolvenčního správce odpovědná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] z [datum]). Insolvenční správce je soukromou osobou, která činí úkony v insolvenčním řízení vlastním jménem a na svou odpovědnost (§ 9 písm. d/ ins. zákona). Konečně tvrdí-li žalobkyně, že nebýt nezákonných rozhodnutí, insolvenční správkyně by nepřevzala správu nemovitostí a jí by tak tvrzená škoda nevznikla, uvedené závěry nelze ve věci uplatnit, když v řízení naopak bylo prokázáno, že insolvenční správkyně převzala správu výlučně v reakci na vydání rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze dne [datum], které nebylo jako pravomocné pro nezákonnost ani změněno ani zrušeno a nelze ho tedy ve smyslu OdpŠk považovat za nezákonné. Navíc žalobkyni byla nemovitost vrácena v srpnu 2022 a vyúčtování jí bylo předloženo v roce 2023, z čehož je zřejmé, že minimálně část tvrzených pohledávek mohla být soudně uplatněna včas.

15. K nároku H (skládajícího se ze 3 jednotlivých nároků) – poškození nemovitosti v průběhu správy nemovitosti, když tato nebyla spravována řádně a nebyla udržována v řádném technickém stavu. Nárok je představován náklady na alespoň částečné uvedení nemovitosti do původního stavu, resp. do stavu, ve kterém jej insolvenční správkyně převzala od žalobkyně. K uvedenému žalobkyně doplnila, že poté, co byla nemovitost vrácena zpět žalobkyni, zjistila, že došlo ke zřícení části krovů a střechy. Žalobkyně tak byla nucena vynaložit na odstranění největších škod a provizorní opravu krovů a střechy částku 1 515 000 Kč. Dále žalobkyně tvrdila, že byla nucena vynaložit částku 120 000 Kč subdodavateli zhotovitele (pan [jméno FO]) a částku 18 150 Kč společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], za služby technického dozoru při opravě krovů a střechy.

16. Ani v této části soud prvního stupně žalobě nevyhověl z důvodu, že v řízení bylo prokázáno, že insolvenční správkyně převzala správu výlučně v reakci na vydání rozhodnutí Městského soudu v [právnická osoba] ze dne [datum], které nebylo jako pravomocné pro nezákonnost ani změněno ani zrušeno a nelze ho tedy ve smyslu OdpŠk považovat za nezákonné, proto ani nelze dospět k závěru, že škoda vznikla žalobkyni v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími. Bylo-li ze strany žalobkyně namítáno in eventum, že je namístě v takovém případě shledat odpovědnost státu za nesprávný úřední postup insolvenčního soudu v podobě zanedbání dohlédací činností nad insolvenční správkyní, když žalobkyně tvrdí, že pokud by totiž insolvenční soud řádně dohlížel na činnost insolvenční správkyně, k poškození nemovitosti by nedošlo, pak soud prvního stupně odkázal na § 10 odst. 1 písm. b) a § 11 odst. 1, 2 InsZ a uzavřel, že smyslem dohledové činnosti je, aby insolvenční řízení probíhalo v souladu s ustanoveními insolvenčního zákona, zejména aby směřovalo k naplnění cíle insolvenčního řízení, kterým je uspořádání vztahů mezi dlužníkem a osobami dotčenými jeho úpadkem, a to tak, aby došlo k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 a § 5). Výkon dohlédací činnosti musí být insolvenčním soudem vykonáván řádně a jeho zanedbání může vést ke stanovení odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, které se mohou postižené osoby domáhat (viz KOZÁK, J., BROŽ, J., DADAM, A., STANISLAV, A., STRNAD, Z., ZRŮST, L., ŽIŽLAVSKÝ, M. a kol. Insolvenční zákon: Komentář. § 11. Wolters Kluwer, dostupné z: www.aspi.cz). Z uvedeného pak vyplývá, že není na insolvenčním soudu, aby dával správci konkrétní pokyny stran nutných oprav nemovitosti. Nadto i zde by se případně uplatnily podmínky pro zamítnutí žaloby pro tentokrát, když do skončení souběžného řízení o náhradu škody proti insolvenční správkyni nemůže být postaveno najisto, že žalobkyni vznikla škoda. Pro úplnost soud prvního stupně zpochybnil, že by již z podstaty věci měla jít taková pohledávka i za insolvenčním správcem, když v souběžně vedeném řízení proti insolvenční správkyni by měla žalobkyně prokázat, že ke škodě došlo výlučně v příčinné souvislostí s činností insolvenční správkyně (případně nečinností), a nikoliv např. vis maior.

17. Nárok I - odvedení částky ve výši 731 000 Kč jako daně z příjmů, kterou by žalobkyně nebýt nezákonných rozhodnutí nemusela vůbec hradit. Žalobkyně se uvedeného nároku domáhala s tím, že po vyřazení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty a vrácení nemovitosti zpět do dispozice žalobkyně vydala insolvenční správkyně žalobkyni též zůstatek finančních prostředků inkasovaných v rámci správy nemovitosti. Jednalo se celkem o částku 8 503 105 Kč (ve třech platbách ve výši 7 705 000 Kč, 644 767 Kč, 153 338 Kč). Prostředky, které insolvenční správkyně společnosti [právnická osoba] vyplatila žalobkyni, byly v průběhu její správy nemovitosti již jednou zdaněny. Pro žalobkyni však tyto prostředky posléze představovaly příjem, který musel také sám zdanit. Tyto prostředky tak byly de facto zdaněny dvakrát, jednou společností [právnická osoba] a zůstatek (po zdanění společností [právnická osoba]) poté ještě jednou žalobkyní. Jednalo se o jediný podstatný příjem žalobkyně v roce 2022. Za rok 2022 uhradila žalobkyně daň z příjmů ve výši 731 000 Kč. Pokud by nemovitost nebyla žalobkyni protiprávně odňata v důsledku nezákonných rozhodnutí, poté by částku 731 000 Kč nemusela žalobkyně vůbec hradit.

18. Rovněž tento nárok soud prvního stupně neshledal opodstatněný. Kromě podrobně rozepsaného odůvodnění (odst. 10 a 11) rozsudku, kdy stěžejní je závěr, že k převzetí nemovitosti ze strany insolvenční správkyně dlužníka nedošlo v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími a žalovaná za případný nesprávný úřední postup insolvenční správkyně neodpovídá, platí, že ve smyslu § 8 OdpŠk nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje. V konkrétním případě pak měl soud prvního stupně za to, že ve věci bylo možné podat opravné daňové přiznání a domáhat se vrácení daně, když v řízení bylo posléze pravomocně rozhodnuto, že nemovitost není ve vlastnictví dlužníka.

19. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.) a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a o lhůtách k plnění podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř.

20. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným odvoláním, ve kterém nejprve shrnula uplatněný nárok s tím, že byla vlastníkem nemovitosti, kterou na základě kupní smlouvy ze dne [datum] nabyla od společnosti [právnická osoba]. Společnost dne [datum] podala na žalobkyni žalobu na určení neplatnosti této kupní smlouvy, která byla následně změněna na určení vlastnictví k nemovitosti. Řízení bylo vedeno u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a skončilo v roce 2022 zamítnutím žaloby. V předmětném řízení byla vydána čtyři rozhodnutí, která Ústavní soud prohlásil za protiústavní a zrušil je nálezem sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]. Konkrétně se jednalo o usnesení Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], ze dne [datum], usnesení Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka], ze dne [datum], rozsudek Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], ze dne [datum], rozsudek Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], ze dne [datum]. Od roku 2008 bylo vedeno u Krajského soudu v [adresa] insolvenční řízení na majetek společnosti [právnická osoba]. pod sp. zn. [spisová značka]. Insolvenční správkyně [tituly před jménem] [adresa] dne [datum] zařadila předmětnou nemovitost do soupisu majetkové podstaty dlužníka. Dne [datum] se s odkazem na v pořadí třetí rozsudek Městského soudu v [adresa] v rámci určovacího řízení ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ujala fakticky správy nemovitosti. Určovací řízení bylo pravomocně ukončeno usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci [datum]. Insolvenční správkyně vstoupila do tohoto řízení namísto dlužníka. Žaloba byla zamítnuta. Nemovitost byla z majetkové podstaty vyřazena ke dni [datum] a fyzicky předána žalobkyni [datum], a to v návaznosti na vydání nálezu sp. zn. [spisová značka] a ukončení určovacího řízení. Žalobkyni byl fakticky odňat výkon vlastnického práva k nemovitosti po dobu 7 a 1/2 roku. Citovaný nález potvrdil, že došlo k zásahu do práv žalobkyně v důsledku nezákonných rozhodnutí obecných soudů. V důsledku těchto nezákonných rozhodnutí byla žalobkyni odňata nemovitost a byla jí způsobena škoda. Tento nárok způsobený nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem v celkové výši 11 016 928,39 Kč, který se skládá z více nároků, uplatnila žalobkyně u žalované. Podle žalobkyně nebýt nezákonných rozhodnutí, zrušených nálezem sp. zn. [spisová značka] a na ně navazujících dalších soudních rozhodnutí vydaných v dalším průběhu určovacího řízení a nesprávného úředního postupu insolvenční správkyně a insolvenčního soudu, nedošlo by k dlouhodobému odnětí držby nemovitostí žalobkyni, neoprávněnému zařazení nemovitosti do majetkové podstaty společnosti [právnická osoba] a ani k majetkovým zásahům do sféry žalobkyně.

21. Podle žalobkyně dospěl soud prvého stupně v napadeném rozsudku ke skutkovým závěrům, které nebyly mezi účastníky sporné. Odmítla však, že by nárok nebyl důvodný vůči žalované, nýbrž vůči insolvenční správkyni. Žalobkyně dále odkázala na relevantní právní úpravu s tím, že je přesvědčena o tom, že byly splněny všechny tři podmínky odpovědnosti státu za způsobenou škodu. Dále odkázala na základní právní rámec týkající se odpovědnosti státu a roli insolvenčního soudu. V této souvislosti namítala pochybení insolvenčního soudu při dohlédací činnosti. K zásadě subsidiarity a institutu státu jako posledního dlužníka uvedla, že tyto závěry platí pouze pro případy, kdy nárok poškozeného vůči dlužníku vyplývá ze smluvního závazku nebo z bezdůvodného obohacení. Naopak, pokud jde o více škůdců, kteří způsobili škodu svým protiprávním jednáním (včetně státu), není poškozený před podáním žaloby proti státu povinen vyčerpat jednotlivé nároky vůči ostatním škůdcům; v této situaci je namístě posuzovat uplatněný nárok podle zásad solidární nebo dělené odpovědnosti podle § 438 občanského zákoníku. Postavení posledního dlužníka bude mít stát zpravidla tehdy, jestliže na základě jeho protiprávního jednání nevznikl nový závazek, nýbrž již existující závazek jiné osoby vůči poškozenému nemůže být právě a jen v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu řádně uspokojen. Naopak při škodě způsobené více subjekty, nejde-li o případ nevymahatelnosti pohledávky vůči přímému dlužníku, dává v ostatních případech zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému. Uplatnění nároku vůči státu jako jednomu ze škůdců je tak dispozitivním projevem realizace této možnosti vyplývající z § 2915 odst. 1 o. z. V této souvislosti žalobkyně rovněž odkázala na příslušnou judikaturu v odvolání citovanou.

22. Žalobkyně k nároku A – přisouzená ale neuhrazená náhrada nákladů řízení uvedla, že v určovacím řízením byla insolvenční správkyni uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 549 187,30 Kč a 22 566,50 Kč na nákladech řízení. Žalobkyně pohledávky uplatnila za majetkovou podstatou, ale vzhledem k nemajetnosti společnosti [právnická osoba]. pohledávky nebyly uhrazeny. Podle žalobkyně je zjevné, že nebýt nezákonných rozhodnutí, pohledávky na náhradu nákladů řízení by nevznikly, nebo by byly nižší. Určovací žaloba byla na žalobkyni podána dlužníkem, jednalo se o sporné řízení. Závěr soudu prvého stupně považuje žalobkyně v této souvislosti za mylný, oba nároky na náhradu nákladů řízení byly přiznány vůči insolvenční správkyni. Vůči té se žalobkyně nároků domáhat nemůže. Mohla by se jich sice domáhat proti společnosti [právnická osoba]., ale ani tato společnost neexistuje, předtím byla nemajetná. Nárok žalobkyně je proto nevymahatelný. Žalobkyni z uvedeného důvodu vznikl nárok na náhradu škody vůči žalované. Jedná se o škodu, která vznikla tím, že musela vést řízení (určovací a excindační) vynucená nezákonnými rozhodnutími v určovacím řízení. V těchto řízeních jí byly přiznány náklady, vzhledem k nemajetnosti společnosti [právnická osoba]. a výsledku insolvenčního řízení je nelze vymoci. Došlo tedy ke ztrátě majetkové hodnoty představované uvedenými náklady.

23. K nároku pod písmenem B) nepřisouzená náhrada nákladů řízení žalobkyně uvedla, že v rámci určovacího řízení s insolvenční správkyní požadovala žalobkyně po právu vyšší náhradu nákladů řízení, než jí byla nakonec přiznána. Konkrétně se jednalo o částku 1 441 249,89 Kč, přiznána byla částka 549 187,30 Kč. Žalobkyně proto podle § 31 odst. 1 a 2 zákona požaduje rozdíl mezi požadovanou a přiznanou náhradou nákladů řízení ve výši 892 062,59 Kč. Se závěry soudu prvého stupně uvedenými v této souvislosti nesouhlasí. Odkázala na znění § 31 zákona o odškodnění s tím, že má nárok na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložila na zrušení nezákonných rozhodnutí. Uzavřela, že žalobkyni měla být přiznána další náhrada nákladů řízení nad rámec již přiznaných částek. U těchto nákladů se domáhá náhrady přímo podle § 31 zákona, který nepodmiňuje jejich náhradu zrušením konkrétního rozhodnutí. Tímto tvrzením se soud prvého stupně nezabýval. Nesprávný je rovněž poukaz soudu prvého stupně na nevyužití možnosti podat ústavní stížnost. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka]. Fakt, že žalobkyně v žalobě u tohoto dílčího nároku výslovně neuvedla, že se jedná o nárok z titulu nesprávného úředního postupu je irelevantní, když právní kvalifikace nároku není podle § 79 odst. 1 o. s. ř. náležitostí žaloby. S ohledem na znění § 40a insolvenčního zákona se tohoto nároku žalobkyně nemůže domáhat proti insolvenční správkyni ani společnosti [právnická osoba]. Dlužníkem je přímo žalovaná.

24. K nároku C) neoprávněně použité příjmy (užitky) z nemovitosti (právní služby, účetnictví, zpráva) žalobkyně v odvolání namítala, že těchto nároků se nejspíše nemůže domoci po insolvenční správkyni, neboť ta byla ve chvíli, kdy vykonávala správu nemovitostí, zřejmě povinna tyto náklady vynaložit. Jelikož se ale nakonec potvrdilo, že nemovitost patří žalobkyni a nikdy neměla být ve správě insolvenční správkyně a zároveň, že žalobkyně by sama tyto náklady nevynaložila (měla vlastní účetní, které nadále platila paušální odměnu, správu nemovitosti si zajišťovala sama, využívala služeb jiného právního zástupce), představují tyto náklady škodu, která musí být kompenzována. Škoda spočívá v tom, že výnosy z nemovitosti, které po právu náležely žalobkyni, byly po dlouhou dobu používány jednak na náklady insolvenčního řízení, jednak na správce nemovitosti. Tyto výdaje by nikdy nevznikly, nebýt nezákonných rozhodnutí, která umožnila zpochybnit vlastnictví žalobkyně a udržet nemovitost v majetkové podstatě úpadce a ve zprávě insolvenční správkyně. Za situace, kdy insolvenční soud po celou dobu konal dohlédací činnost, schvaloval průběžné zprávy a konečnou zprávu, a nakonec i zrušil konkurs pro nedostatek majetku, nelze vyloučit odpovědnost státu za zanedbání dohledu. Za situace, kdy se žalobkyně nemůže tohoto nároku domáhat vůči společnosti [právnická osoba] (a zřejmě ani vůči insolvenční správkyni, a i kdyby ano, větší část těchto nároků by již mohla být promlčena), je odpovědnou osobou stát.

25. K nároku pod písmenem D) neoprávněně použité příjmy, užitky, z nemovitosti žalobkyně uvedla, že závěry soudu prvého stupně v této souvislosti uvedené jsou nesprávné. S ohledem na špatný technický stav nemovitosti při jejím vrácení zpět žalobkyni nelze klást zaplacení těchto nákladů k tíží žalobkyně, když o výši nákladů byla snížena částka vyplacená žalobkyni při předání nemovitosti zpět do její dispozice. Nadto byly tyto náklady fakticky aprobovány v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu. I pokud by byly náklady vynaloženy v souladu s pravidly insolvenčního řízení a za dohledu insolvenčního soudu, je zjevné, že přesto nevedly alespoň k zachování technického stavu, ve kterém nemovitost byla předána insolvenční správkyni do správy v roce 2015. Nelze ani vyloučit, že sama žalobkyně by tyto náklady nemusela vynaložit.

26. K nároku pod E) jiné daňové náklady a obdobné platby žalobkyně sdělila, že i tento dílčí nárok je oprávněný, stanovisko soudu prvého stupně není správné, jelikož nemovitost nikdy neměla být pojata do soupisu majetkové podstaty. Jakékoliv použití příjmů z nemovitosti je neoprávněné.

27. K nároku pod bodem F) neoprávněné snížení nájemného za nebytové prostory žalobkyně namítala, že k tomuto kroku nebyla insolvenční správkyně oprávněna. Nájemci neměli podle nájemních smluv právní nárok na snížení rozsahu pronajatých prostor ani nájemného, neměli ani právo smlouvu předčasně ukončit. Soud prvého stupně ve této souvislosti zaujal nesprávné závěry, když pominul, že do nájemních vztahů žalobkyně zasahovala osoba, která nemovitost spravovala pouze v důsledku nezákonných rozhodnutí. Nájemci neměli žádný právní nárok na snížení nájemného. Ke ztrátě nájemného docházelo během období, kdy nemovitost byla nedůvodně v majetkové podstatě, tedy v přímé časové i věcné návaznosti na nezákonná rozhodnutí. Insolvenční soud postup insolvenční správkyně fakticky aproboval. Tento dílčí nárok je tak v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími i s nesprávným úředním postupem insolvenčního soudu při dohlédací činnosti. Odpovědným či spolu odpovědným subjektem je zde přímo žalovaná.

28. K dalšímu dílčímu nároku vedeném pod písmenem G) promlčené neuhrazené nájemné žalobkyně uvedla, že se jedná o nárok ve výši 167 992 Kč představující nájemné, které neuhradili konkrétní nájemci prostor, a insolvenční správkyně tento nárok nevymáhala. I zde je na místě činit odpovědným i stát za jednání insolvenční správkyně, když v rámci dohlédací činnosti nezasáhl insolvenční soud a neudělil insolvenční správkyni pokyny k vymáhání dlužného nájemného.

29. K nároku pod písmenem H) poškození nemovitosti v průběhu stavby – náklady na uvedení do původního stavu, nesouhlasila žalobkyně se závěry soudu prvého stupně o odpovědnosti insolvenční správkyně. Odpovědnost státu zde přichází v úvahu minimálně jako odpovědnost za nesprávný úřední postup spočívající v zanedbání dohlédací činnosti insolvenčního soudu, který měl k dispozici informace o stavu nemovitosti a výši nákladů vynakládaných na její opravy, avšak nepřijal žádná opatření k ochraně práv skutečného vlastníka, tj. žalobkyně.

30. K nároku pod písmenem I), týkající se vyšší daňové povinnosti (dvojí zdanění příjmů z nemovitosti), žalobkyně namítala, že musela uhradit státu daň z příjmů, které obdržela od insolvenční správkyně po vrácení nemovitosti, tj. z částky 731 000 Kč, přičemž již předtím byly tyto příjmy zdaněny samostatnou insolvenční správkyní úpadce. Dvojí zdanění jedněch a týchž prostředků představuje přímý majetkový prospěch státu; daň z příjmů uhrazená žalobkyní tak představuje bezdůvodné obohacení na straně státu. Nejedná se proto o nárok vůči insolvenční správkyni. Ta v době od roku 2015 do roku 2022 byla oprávněna a povinna daň z příjmů inkasovaných do majetkové podstaty hradit. Zcela mylný je závěr soudu prvého stupně, že žalobkyně mohla a měla podat opravné daňové přiznání a domáhat se vrácení daně. Sporné je, zda lze opravné daňové přiznání považovat za relevantní procesní prostředek ochrany práva ve smyslu § 8 odst. 3 zákona o odškodnění. Škodu na straně žalobkyně, resp. bezdůvodné obohacení na straně státu (žalované) představuje právě až částka, kterou žalobkyně musela uhradit z prostředků, které inkasovala od insolvenční správkyně po vrácení nemovitosti. Jedná se o přímý nárok vůči žalované, která se na její úkor bezdůvodně obohatila, když de facto inkasovala dvojí daň z jedněch a týchž příjmů z nemovitosti. Insolvenční správkyně z prostředků žalobkyně použila na tyto účely částku 1 815 830 Kč. Tuto částku zřejmě nelze považovat za škodu na straně žalobkyně, neboť ona sama by ji uhradila žalované na dani z příjmů. Žalobkyně se domnívá, že by mohl přicházet v úvahu i závěr, že by jí měly být nahrazeny též veškeré prostředky, které insolvenční správkyně z tohoto důvodu odvedla na dani z příjmů, tedy 1 815 830 Kč. Důvodem tohoto závěru je, že nemovitost nikdy nepatřila společnosti [právnická osoba]. a neměla být ve zprávě insolvenční správkyně.

31. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně změnil a žalované uložil povinnost zaplatit jí žalovanou částku a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pro případ, že by odvolací soud neshledal důvody pro změnu napadeného rozsudku, navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

32. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

33. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

34. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně obstaral pro své rozhodnutí dostatek podkladů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a na jejich základě též v zásadě přiléhavé závěry právní.

35. Nárok uplatněný žalobkyní na náhradu škody je nutno posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen „zákon“), konkrétně pak dle § 1, § 5, § 13 a § 31 zákona. Podle uvedených ustanovení stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Odpovědnost státu je objektivní, nelze se jí zprostit a je dána za současného splnění tří podmínek:

1. nesprávný úřední postup či existence pravomocného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem,

2. vznik škody,

3. příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Za situace, kdy není splněna, byť i jen jedna z výše uvedených podmínek, nemůže být žaloba na náhradu škody úspěšná.

36. Žalobkyně uplatněný nárok staví na čtyřech rozhodnutích, která Ústavní soud prohlásil za protiústavní a zrušil je nálezem sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]. Tvrdí, že insolvenční správkyně [tituly před jménem] [jméno FO] dne [datum] zařadila předmětnou nemovitost do soupisu majetkové podstaty dlužníka a dne [datum] se s odkazem na v pořadí třetí rozsudek Městského soudu v [adresa] v rámci určovacího řízení ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ujala fakticky správy nemovitosti. Určovací řízení bylo pravomocně ukončeno usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci [datum]. Insolvenční správkyně vstoupila do tohoto řízení namísto dlužníka. Žaloba byla zamítnuta. Nemovitost byla z majetkové podstaty vyřazena ke dni [datum] a fyzicky předána žalobkyni [datum]. Podle žalobkyně nebýt nezákonných rozhodnutí, zrušených nálezem sp. zn. [spisová značka], a na ně navazujících dalších soudních rozhodnutí vydaných v dalším průběhu určovacího řízení a nesprávného úředního postupu insolvenční správkyně a insolvenčního soudu, nedošlo by k dlouhodobému odnětí držby nemovitostí žalobkyni, neoprávněnému zařazení nemovitosti do majetkové podstaty společnosti [právnická osoba] a ani k majetkovým zásahům do sféry žalobkyně. Sepis předmětné nemovitosti do podstaty [datum] byl podle zákona důvodem, proč správkyně užívala nemovitost a brala užitky, nikoli namítaná nezákonná rozhodnutí. Navíc k sepisu nemovitosti došlo před vydáním nezákonných rozhodnutí a k faktické správě v souvislosti s rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který nebyl jako pravomocný pro nezákonnost změněn ani zrušen. Nelze ho tedy ve smyslu OdpŠk považovat za nezákonné, a proto ani nelze dospět k závěru, že škoda vznikla žalobkyni v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími. Podle odvolacího soudu tvrzená škoda je v příčinné souvislosti s jednáním insolvenční správkyně, za jejíž činnost žalovaná neodpovídá. Odpovědnost státu za nesprávný úřední postup insolvenčního soudu v podobě zanedbání dohlédací činnosti nad insolvenční správkyní odvolací soud neshledal, neboť nebylo zjištěno žádné konkrétní pochybení při plnění povinností uvedených v § 10 odst. 1 písm. b) a § 11 InsZ. Soud prvního stupně důvodně v této souvislosti odkázal komentářovou literaturu, podle které smyslem dohledové činnosti je, aby insolvenční řízení probíhalo v souladu s ustanoveními insolvenčního zákona, zejména aby směřovalo k naplnění cíle insolvenčního řízení, kterým je uspořádání vztahů mezi dlužníkem a osobami dotčenými jeho úpadkem, a to tak, aby došlo k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 a § 5). Výkon dohlédací činnosti musí být insolvenčním soudem vykonáván řádně a jeho zanedbání může vést ke stanovení odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, které se mohou postižené osoby domáhat (viz KOZÁK, J., BROŽ, J., DADAM, A., STANISLAV, A., STRNAD, Z., ZRŮST, L., ŽIŽLAVSKÝ, M. a kol. Insolvenční zákon: Komentář. § 11. Wolters Kluwer, dostupné z: www.aspi.cz).

37. Ustálená judikatura je jednotná v tom, že vyzní-li spor o příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstatě ve prospěch třetí osoby (vylučovatele) [jestliže podle pravomocného rozsudku soudu vydaného v řízení o vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2 ZKV nenáleží sepsaná věc do konkursní podstaty], může se tato osoba (jejíž majetek byl po určitou dobu sepsán v konkursní podstatě a tam užíván) domáhat úspěšně žalobou podanou vůči správci konkursní podstaty vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že konkursní podstata po určitou dobu užívala věc, jež do ní nenáležela. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem [hodnota]. Přitom posouzení, zda a v jakém rozsahu budou třetí osobě vydány též plody a užitky nabyté z bezdůvodně užívaného (sepsaného) majetku (mezi něž patří i nájemné, které nájemce sepsaného majetku uhradil do konkursní podstaty úpadce), bude závislé (jen) na tom, zda byly nabyty (ve shodě s § 458 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, pro věc rozhodné) v dobré víře. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 29 Cdo 1143/2013.

38. Žalobkyně u nároků uplatněných pod body C) až H) vytýká insolvenční správkyni konkrétní činnost či nečinnost při správě nemovitosti, kterou zapsala do konkurzní podstaty v roce 2010. Odvolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že v této souvislosti bude dána odpovědnost správkyně, pokud bude prokázáno, že insolvenční správkyně bez právního důvodu prohlásila nemovitost za majetek dlužníka. Žádná konkrétní pochybení insolvenčního soudu v souvislosti s namítaným jednáním insolvenční správkyně zjištěna nebyla. K duplicitní úhradě daně (nárok pod bodem I) došlo nikoliv v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, jak žalobkyně namítá, nýbrž v souvislosti s jednáním správkyně, která již v roce 2010 zapsala nemovitost do konkurzní podstaty a v návaznosti na to musela mimo jiné uhradit i daň z nemovitosti, případně z toho majetku, který z nemovitosti do podstaty získala. Stejnou povinnost má žalobkyně. Uvedený postup vychází ze zákonné úpravy, právnická osoba daní přijaté peněžní prostředky podle § 18 a § 23 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. I zde příčinou škody není nezákonné rozhodnutí, ale případný nesprávný postup insolvenční správkyně. Odpovědnost státu odvolací soud neshledal.

39. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 2 téhož ustanovení, náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

40. Žalobkyně u nároku A) požadovala uhradit přisouzenou, ale neuhrazenou náhradu nákladů určovacího řízení. Podle žalobkyně nebýt nezákonných rozhodnutí, pohledávky na náhradu nákladů řízení by nevznikly, nebo by byly nižší. Podle odvolacího soudu však důvodem, proč se žalobce nemůže náhrady domoci, je nevymahatelnost nároku proti těm subjektům, kterým byla povinnost k náhradě nákladů uložena. Odpovědnost státu by nastala pouze v případě, že by k nevymahatelnosti pohledávky došlo v souvislosti s nesprávným úředním postupem státu, či nezákonným rozhodnutím. Žádná taková skutečnost nenastala a žalobkyně ani netvrdí, že by stát nevymahatelnost nároku způsobil.

41. Žalobkyně pod písmenem B) požaduje uhradit náklady řízení, které jí nebyly pravomocně přiznány, když soudy žalobkyni přiznaly náklady v nižší částce, než nárokovala (požadovala částku 1 441 249,89 Kč, přiznána byla částka 549 187,30 Kč). Zde přiznání náhrady nákladů brání ustanovení § 31 odst. 2 OdpŠk, který tento postup neumožňuje. Podle § 31 OdpŠk nárok na náhradu škody spočívající v nákladech řízení může poškozený vůči státu uplatnit jen tehdy, jestliže mu takové náklady skutečně vznikly a nebyly zároveň vypořádány v dotčeném řízení. Zákon tak vylučuje náhradu tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, anebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních předpisů.

42. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení věcné správný a podle § 219 o. s. ř. jej proto potvrdil.

43. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy procesně úspěšné žalované náklady odvolacího řízení nevznikly.