o zaplacení 315 600Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 10. 2024, č. j. 20 C 75/2017361,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci 315 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 2017 do zaplacení (výrok I) a na náhradě nákladů řízení 270 633,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II). Dále žalované uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude stanovena v samostatném (dosud nevydaném, pozn. odvolacího soudu) usnesení, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet soudu prvního stupně (výrok III).

2. Rozhodl tak opětovně o žalobě, kterou se původně žalobce domáhal nařízení prodeje zadrženého osobního automobilu [název], reg. zn. [SPZ] (dále jen „Vozidlo“), následným podáním ze dne 23. 10. 2018 a usnesením podle § 95 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ze dne 31. 10. 2018, č. j. 20 C 75/2017105, změněné na zaplacení výše uvedené částky. Předchozí zamítavý rozsudek ze dne 13. 9. 2022, č. j. 20 C 75/2017257, odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 35 Co 22/2023283.

3. Po skutkové stránce soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl zaměstnancem žalované, která zakoupila automobil, aby jej mohl žalobce používat. Syn žalobce [FO2], narozený dne [datum], se dohodl s [jméno FO3], jednatelem žalované, že žalované přenechá 315 600 Kč na zaplacení poloviny ceny automobilu s tím, že mu žalovaná tuto částku do 31. 12. 2016 vrátí. Na zaplacení druhé poloviny ceny automobilu si žalovaná vzala úvěr. Dne 29. 3. 2016 syn žalobce za žalovanou zaplatil v hotovosti zálohu na kupní cenu automobilu ve výši 20 000 Kč, a to přímo prodejci Vozidla. Syn žalobce podepisoval za žalovanou zálohovou fakturu na 20 000 Kč a objednávku na automobil. Dne 6. 4. 2016 jel syn žalobce s [jméno FO3] a [jméno FO4], tehdejší přítelkyní syna žalobce, k prodejci automobilu, odkud společně s pracovníkem prodejce automobilu odjeli složit část kupní ceny automobilu do banky. V bance, zatímco se pan [jméno FO3] držel v pozadí, syn žalobce pracovnici banky předal 295 600 Kč, které měl v hotovosti. Pracovnice banky následně vystavila žalované potvrzení, které přišel podepsat pan [jméno FO3]. Následně se všichni vrátili k prodejci automobilu. Na parkovišti prodejce sepsal syn žalobce nedatované uznávací prohlášení podepsaného [jméno FO3], že „uznává jako svůj dluh částku: 315 600,- Kč jako půjčku na nákup auta [název] co do důvodu i výše vůči panu [FO2] narozenému [datum] a zavazuje se zaplatit tento dluh do 31. 12. 2016, na důkaz pravosti připojuje svůj podpis,“ čímž pan [jméno FO3] uznal, že syn žalobce zapůjčil žalované 315 600 Kč na nákup automobilu a že tuto částku vrátí do 31. 12. 2016. [jméno FO3] toto uznávací prohlášení na místě podepsal, což soud prvního stupně k námitce popření pravosti tohoto podpisu žalovanou mj. zjišťoval i znaleckým posudkem ze dne 14. 8. 2024, č. [číslo], vypracovaného soudní znalkyní z oboru písmoznalectví se specializací na zkoumání ručního písma [tituly před jménem] [jméno FO], doplněným výslechem této znalkyně. Žalovaná obdrženou částku ve výši 315 600 Kč synu žalobce nevrátila. Dne 30. 11. 2016 se syn žalobce dohodl s žalobcem, že mu svou pohledávku za žalovanou postoupí.

4. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 436 odst. 1, § 555 odst. 1, § 556, § 1879, § 1970, § 2053 a § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Shrnul judikaturu k funkci a následkům uznání dluhu a zkoumal, zda pan [jméno FO3] podepsal výše uvedené prohlášení za sebe či za žalovanou. Následně uzavřel, že je zřejmé, že uvedený jednal za žalovanou, a tudíž se neuplatní nevyvratitelná domněnka podle § 436 o. z. Ačkoliv to žalovaná a pan [jméno FO3] popírají, soud prvního stupně měl podle § 556 odst. 1 o. z. za to, že úmyslem pana [jméno FO3] muselo být uznání dluhu za žalovanou z pozice jejího jednatele (jakožto zástupce sui generis). Synu žalobce přitom bylo známo, že pan [jméno FO3] má v úmyslu jednat za žalovanou, jak vyplývá z jeho svědecké výpovědi a z výpovědi paní [jméno FO4]. Soud prvního stupně též přihlédl k tomu, co uznání dluhu předcházelo, tj. že objednávku a zálohovou fakturu za žalovanou podepsal syn žalobce, že v bance syn žalobce vložil na účet prodejce automobilu část kupní ceny, na což byl vydán pokladní doklad, přičemž na všech těchto listinách je uvedená žalovaná. S přihlédnutím k nespornosti vlastnictví Vozidla žalovanou pak nedává žádný smysl, proč by chtěl pan [jméno FO3] uznávat svůj dluh za zápůjčku peněz na koupi automobilu, které není jeho, a za situace, kdy syn žalobce kupní cenu za automobil platil přímo za žalovanou, nikoliv za pana [jméno FO3]. Uznání dluhu žalované splňuje veškeré náležitosti, přičemž závěr, že dluh žalované v rozsahu uznání a v době uznání trval, nebyl vyvrácen. Podle soudu prvního stupně tuto vyvratitelnou domněnku nevyvrátila ani svědecká výpověď paní [jméno FO5] ani důkaz listinou označenou jako „pohyby na účtech“, když z nich maximálně vyplývá, že pan [jméno FO3] z pokladny vybral 315 600 Kč, přičemž podkladem pro výběr těchto částek byly zřejmě faktury, které od prodejce dostala žalovaná po částečném zaplacení kupní ceny ze strany syna žalobce. Co pan [jméno FO3] udělal s penězi vybranými z pokladny, když je nepoužil na zaplacení kupní ceny auta, nebylo v této věci podstatné a soud prvního stupně se tím proto nezabýval.

5. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že syn žalobce uzavřel se žalovanou smlouvu o zápůjčce, přičemž žalovaná zápůjčku ve výši 315 600 Kč synu žalobce nevrátila. Jelikož syn platně postoupil svou pohledávku na žalobce, soud prvního stupně žalobě vyhověl. Podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., žalobci přiznal právo na zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 315 600 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení.

6. Soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení spočívající v náhradě zaplacených soudních poplatků, zálohy na znalecký posudek ve výši 25 000 Kč a odměny jeho právního zástupce. O náhradě nákladů řízení státu rozhodl podle § 148 o. s. ř. s tím, že v době vyhlášení rozsudku nebylo známo, jakou výši budou tyto náklady činit.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala, že soud prvního stupně v novém obsazení (samosoudce [tituly před jménem] [jméno FO]) zcela odlišně hodnotil důkazy oproti předchozí pověřené soudkyni [tituly před jménem] [jméno FO], která na rozdíl od nového soudce byla přítomna předchozímu dokazování, případem se zabývala téměř sedm let a učinila si jasný závěr na hodnověrnost účetní syna žalobce ([FO6], pozn. odvolacího soudu), na kterou si strana žalující vzpomněla až po šesti letech sporu původně vedeného na vydání Vozidla. K tomuto obratu novému soudci postačoval pouze znalecký posudek, který pravost podpisu pana [jméno FO3] konstatoval s nízkou mírou pravděpodobnosti. Soud prvního stupně rovněž hodnotil pouze důkazy prospívající žalobci. Důkaz „Pohyby na účtech“ byl výpisem z účetnictví žalované, přičemž není podstatné, že záloha na automobil byla hrazena dne 29. 3. 2016 a že zaúčtovaná byla až 1. 4. 2016. Nebyl důvod pro tento rozpor znevěrohodnit výpověď účetní žalované [tituly před jménem] [jméno FO5], která není v žádném příbuzenském, ale pouze pracovním vztahu k žalované. Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně se nevypořádal s výpověďmi svědků [jméno FO] a [jméno FO]. Podpis pana [jméno FO3] na uznávacím prohlášení nebyl dostatečně prokázán ani znaleckým posudkem, pokud znalkyně pravost podpisu potvrdila s nízkou mírou pravděpodobnosti. Toto prohlášení se též může týkat uznání dluhu samotného pana [jméno FO3]. Soud prvního stupně se nezabýval otázkou, proč by si žalovaná na pořízení automobilu musela půjčovat, pokud měla na účtech, v pokladně i v advokátní úschově dostatek prostředků, a naopak sama žalovaná půjčovala žalobci peníze pro stavbu rodinného domu syna žalobce; žalobu na vrácení této půjčky žalovaná vzala zpět pro nemajetnost žalobce. Žalovaná dále namítala, že žaloba byla podána původně na vydání Vozidla, a to z důvodu, aby se žalobce vyhnul trestnímu stíhání pro odcizení Vozidla, což žalobce orgánům činným v trestním řízení zdůvodnil jako občanskoprávní spor ze zadržovacího práva pro tuto smyšlenou a účelovou pohledávku. Soud prvního stupně se rovněž nezabýval tím, že pohledávka na žalobce nikdy nebyla řádně postoupena. Neobstojí ani poukaz na podpis syna žalobce na faktuře za 20 000 Kč, u které není důvod, aby obsahovala podpis toho, kdo platbu prováděl; ani tato faktura není důkaz o tom, kdo platil. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že pokud žalovaná poukazuje na délku trvání sedmi let, pak to svědčí o nepřiměřené délce řízení, nikoliv lepšímu seznámení dřívější rozhodující soudkyně soudu prvního stupně, jejíž rozsudek byl pro vady zrušen odvolacím soudem. V těchto případech se v civilním řízení nevyžaduje opakování dokazování a žalovaná to ani nenavrhla. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že nový soudce se s výsledky dokazování seznámil. Žalobce odmítl tvrzení žalované jako nemístnou pomluvu a nařčení. Pravost podpisu [jméno FO3] byl potvrzen znaleckým zkoumáním bez známek padělání a pokud znalkyně nemohla tento závěr potvrdit se 100 % jistotou, byly to proto, že podpisy pana [jméno FO3] jevily znaky nahodilosti, neboť uvedený se podepisuje ve spěchu a „na koleni,“ což byl i případ podpisu uznání dluhu, který měl některé shodné znaky s ostatními jeho podpisy. Též závěr o nižší míře pravdivosti je třeba vykládat ve prospěch pravosti, resp. váha pravděpodobnosti je nakloněna ve prospěch žalobce (pravosti). Svědčí tomu též fakt, že listina byla podepsaná v den nákupu automobilu, u něhož byl syn žalobce přítomen, jak potvrzují svědecké výpovědi i jeho podpisy na dokumentech souvisejících s nákupem vozidla. Žalobce je též legitimován k podání žaloby, postoupení pohledávky i oznámení postoupení bylo prokázáno. Neobstojí ani poukaz na výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO], kteří neuvedli nic prospěšného pro žalovanou, svědek [jméno FO] potvrdil přítomnost syna žalobce při koupi Vozidla, shodně s výpovědí [jméno FO]. Pokud žalovaná rozporuje výpověď účetní syna žalobce paní [FO6] pouze z důvodu jejího zaměstnaneckého vztahu, pak stejně by mohla rozporovat věrohodnost účetní žalované paní [jméno FO5]. Závěrem žalobce dodal, že pan [jméno FO3], žalobce i jeho syn měli v minulosti různé obchodní vztahy, syn žalobce půjčil jednateli peníze v hotovosti na nákup vozidla, přičemž v řízení byly ztotožněny výběrové lístky z bankomatu s jeho bankovním účtem, syn žalobce složil nejprve zálohu 20 000 Kč, na což byla vystavena zálohová faktura podepsaná synem žalobce, následně syn žalobce doplatil 295 600 Kč, čemuž byla přítomna svědkyně [jméno FO4]. Syn žalobce pouze u sebe neměl smlouvu o zápůjčce připravenou svědkyní [FO6], proto požádal pana [jméno FO3] o uznání dluhu na kusu papíru, což s ohledem na fakt, že toto uznání koresponduje s částkou 315 600 Kč, svědčí tomu, že tak pan [jméno FO3] učinil jménem žalované, nikoliv vlastním jménem. Naopak žalovaná neprokázala nákup vozidla ze svých prostředků. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně obstaral pro své rozhodnutí dostatek skutkových podkladů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a na jejich základě též přiléhavé závěry právní, přičemž žalované se nepodařilo zpochybnit žádné z nich.

11. Odvolací soud předně poukazuje na přesvědčivé vyhodnocení rozporů mezi provedenými důkazy, resp. i tvrzeními účastníků, zejména co se týče okolností poskytnutí peněžních prostředků syna žalobce žalované a podpisu uznávacího prohlášení panem [jméno FO3], a to způsobem zcela odpovídajícím zásadě volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., kterému odvolací soud nemá co vytknout a není proto ani oprávněn zpochybňovat skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). Odvolací soud proto plně odkazuje na přezkoumatelné a logické odůvodnění smysluplných závěrů soudu prvního stupně o skutkovém ději.

12. Pokud žalovaná nadále zpochybňuje pravost podpisu [jméno FO3] na předmětném uznávacím prohlášení, pak z obsahu znaleckého posudku založeného na č. l. 331 a násl. spisu je patrné, že znalkyně našla v předložených 24 srovnávacích vzorcích podpisu shodu v první a poslední části podpisu (Š – vé – da). Znalkyně uzavřela, že nebyly nalezeny znaky prokazující padělání podpisu jiným pisatelem napodobením vzoru, některé rozdíly lze přisoudit spíše variabilitě, nahodilosti nebo podmínkám při vzniku sporného podpisu než písařskému projevu případného padělatele, u kterého by se dala očekávat ztráta jistoty při napodobování vzoru. Při doplňující výpovědi před soudem prvního stupně dne 10. 10. 2024 znalkyně vypověděla, že svůj závěr uvedla v rámci pomyslné číselné osy, kdy úplně nalevo je krajnice, kde by dospěla k závěru, že podpis není pravý, uprostřed, že nelze rozhodnout, a vpravo, že podpis je pravý. Znalkyně zařadila podpis do pravé části, který se dále rozkládá na nízkou, střední a vysokou pravděpodobnost, a se k tomu, že podpis je pravý, ale na základě nejnižší pravděpodobnosti, tedy na úrovní nízké (viz protokol z tohoto ústního jednání na č. l. 353 a násl. spisu). Z uvedeného výslechu znalkyně, vč. při tomto jednání písemně vyjádřené a soudu prvního stupně předané číselné osy, vyplývá, že znalkyně učinila závěr o pravosti podpisu pana [jméno FO3] v rovině převažující pravděpodobnosti (přesahující 50 %). To však podle soudní judikatury nebrání tomu, aby soud tento závěr považoval za prokázaný, resp. aby uzavřel, že účastník, v jehož prospěch svědčí popřená soukromá listina, unesl své důkazní břemeno stran pravosti zpochybněného podpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1110/2019). Obstojí-li tento skutkový závěr, obstojí též závěr o tom, že uznávací prohlášení podepsal pan [jméno FO3] jménem žalované, neboť žádný z účastníků nikdy netvrdil, že se předmětné prohlášení mohlo týkat jakékoliv jiné transakce mezi synem žalobce a panem [jméno FO3] osobně.

13. Odvolací soud neshledal důvodné ani zbylé námitky žalované. Odvolací soud poukazuje na znění § 119 odst. 3 o. s. ř. („Došlo-li ke změně v obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů,“), které brání tomu, aby pro změnu v obsazení senátu bylo třeba opakovat provedené důkazy, případně celé dokazování. Zásada přímosti a ústnosti se v občanském soudním řízení proto neuplatňuje bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s požadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1916/2004). Není též pravdou, že by soud prvního stupně nehodnotil či se nevypořádal s výpověďmi svědků [jméno FO] a [jméno FO], pokud v bodech 25 a 26 odůvodnění uvedl, jaká skutková zjištění z těchto důkazů dovodil. Tito svědci navíc sami uvedli, že nebyli přítomni koupě vozidla, a proto jejich výpověď nemohla ve věci přinést žádný zásadní obrat. Pokud jde o výtky proti hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně [jméno FO5] a listiny „pohyby na účtech,“ shoduje se odvolací soud se závěry, které k těmto důkazům uvedl již soud prvního stupně. Věrohodnost výpovědi svědkyně [FO6] nezpochybňuje samo o sobě ani datum navržení výslechu této svědkyně. V řízení byla k důkazu řádně provedena smlouva o postoupení pohledávky mezi synem žalobce a žalobcem, což soud prvního stupně reflektoval v bodě 17 odůvodnění napadeného rozsudku, vč. zjištění v bodě 18, že syn žalobce o postoupení pohledávky žalovanou informoval, které žalovaná ničím nezpochybnila. Bez vlivu na správnost rozsudku je námitka o jiném původním předmětu řízení. Soud prvního stupně připustil změnu žaloby podle § 95 o. s. ř. a v souladu s § 154 odst. 1 o. s. ř. v napadeném rozsudku rozhodl o předmětu řízení aktuálním v době jeho rozhodnutí.

14. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud shledal napadený rozsudek soudu prvního stupně věcné správný a podle § 219 o. s. ř. jej proto potvrdil.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení zcela neúspěšná, je proto povinna nahradit úspěšnému žalobci náklady odvolacího řízení spočívající v odměně jeho právního zástupce za vyjádření k odvolání a za účast na ústním jednání před odvolacím soudem dne [datum], ve výši 9 580 Kč za každý z uvedených úkonů podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g/, k/ vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, s připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za vyjádření k odvolání ze dne 19. 12. 2024 podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč za účast na jednání dne [datum] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění od 1. 1. 2025 (viz čl. II. vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 258/2024 Sb.), a s připočtením náhrady DPH podle § 14a advokátního tarifu, celkem částku 24 091,10 Kč uvedenou ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o platebním místě podle § 149 odst. 1 o. s. ř.