o zaplacení 163 439 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. září 2024, č. j. 28 C 120/2024-120,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 163 439 Kč s příslušenstvím (se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne 27. 6. 2024 do zaplacení – poznámka odvolacího soudu) (výrok I.) a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. V rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce se po soudem prvního stupně připuštěné změně (rozšíření) žaloby domáhal po žalované poskytnutí částky 163 439 Kč jako přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u [orgán] pod sp. zn. [spisová značka] (dále i jen „posuzované řízení“), přičemž popsal průběh řízení s tím, že dne 22. 10. 2018 podal podnět (trestní oznámení) k prověření skutečnosti nasvědčující tomu, že mohl být spáchán trestný čin [jméno FO] (když na základě jejího trestního oznámení a následné výpovědi došlo k zahájení prověřování žalobce), věc je stále ve stadiu přípravného řízení, byť se nejedná o věc složitou a v případě řádného postupu orgánů činných v trestním řízení by mohlo vyšetřování proběhnout v řádech několika měsíců, [orgán] byl povinen skončit prověřování do dvou měsíců od přijetí trestního oznámení, tato zákonná lhůta však byla mnohonásobně překročena, věc byla opakovaně odložena a k podáním žalobce opakovaně [orgán] vracena k dalšímu šetření.

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila s tím, že: nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud orgán činný v trestním řízení dospěje k závěru, že neexistují skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu; trestní oznámení nemá charakter nástroje k ochraně subjektivního práva; nelze posuzovat nepřiměřenost délky posuzovaného řízení, jelikož počátkem trestního řízení by bylo až usnesení o zahájení trestního stíhání; věcná správnost rozhodování orgánů činných v trestním řízení nemůže být posuzována z hlediska nesprávného úředního postupu; vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu; je zásadní posouzení významu trestního řízení pro poškozeného v rámci adhezního řízení, když ten má svá práva primárně uplatňovat v občanskoprávním soudním řízení; nejistota žalobce ohledně výsledku řízení tak mohla souviset pouze s tím, jak a kdy bude rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody uplatněného v rámci adhezního řízení, nikoliv s tím, zda bude dosaženo odsouzení obžalovaného.

4. Na základě nesporných tvrzení účastníků (blíže bod 5 odůvodnění) provedeného dokazování (blíže bod 6 odůvodnění), po citaci §§ 1 odst. 1, 2, 5 písm. a, b) a 13 odst. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) a vysvětlení právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě (blíže bod 8 odůvodnění), soud prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobního žádání.

5. Soud prvního stupně nejdříve zdůraznil, že žalobce postavil najisto, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu – nepřiměřené délky řízení vedeného [orgán] v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] přičemž uvedl, že již ze samotných žalobních tvrzení se podává, že nárok žalobce nemůže být opodstatněn, pročež neprováděl další dokazování.

6. Soud prvního stupně právo na odškodnění nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení spojil s právem na účinné vyšetřování. U práva na účinné vyšetřování s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vycházející z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“; blíže body 11 až 13 odůvodnění) uvedl, že nenáleží každému poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale toliko o těch nejzávažnějších, jež zasahují do práva na život, práva nebýt mučen a podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání, či o trestných činech, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život, jako např. obchodování s lidmi, u přečinů je právo na účinné vyšetřování dáno poškozenému pouze jen výjimečně, a to v extrémních případech flagrantního pochybení s mimořádně intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. Významným faktorem svědčícím proti nutnosti trestního postihu, a tedy i práva na účinné vyšetřování je pak nedbalostní způsobení zásahu do fyzické integrity, přičemž soud prvního stupně i odkazoval na vyvíjející se judikaturu ESLP (blíže bod 12 odůvodnění).

7. K projednávané věci, tedy trestnímu oznámení žalobce na [jméno FO] pro podezření ze spáchání přečinu křivého obvinění, soud prvního stupně uvedl, že se jedná o vyšetřování pouze přečinu, nikoliv o vyšetřování nejzávažnějšího trestného činu, který by svým dopadem zasahoval do práva na život (zjevně měl soud prvního stupně na mysli, že nešlo o vyšetřování nejzávažnějšího trestného činu s dopadem srovnatelným s trestným činem proti životu – poznámka odvolacího soudu) nebo vyšetřování přečinu, kde by došlo zásadním až extrémním způsobem k flagrantnímu pochybení s mimořádně intenzivním a přetrvávajícím následkem pro poškozeného. Ze samé podstaty tohoto přečinu podle § 345 odst. 1, 2 trestního zákoníku se ani o takovýto následek jednat nemůže. Soud prvního stupně proto dovodil, že žalobce v posuzované věci nemá právo na účinné vyšetřování, které svědčí poškozenému jen u nejzávažnějších trestných činů, pročež mu nemohla ani vzniknout nemajetková újma v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Vzhledem k tomu, že předmětné řízení nemohlo mít pro žalobce žádný význam, resp. že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, soud prvního stupně žalobu zamítl.

8. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a přiznal zcela úspěšné žalované plnou náhradu nákladů řízení (3 úkony po 300 Kč – vyjádření ve věci samé a 2x účast na jednání).

9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž připomenul žalobní žádání (požadavek na kompenzaci jemu nepřiměřenou délkou řízení způsobené újmy) a závěry soudu prvního stupně (s ohledem na charakter vyšetřovaného trestného činu, tj. přečinu, žalobci nesvědčí právo na účinné vyšetřování, které by svědčilo jen poškozenému u nejzávažnějších trestných činů, jestliže žalobci nesvědčí právo na účinné vyšetřování, nemohla mu ani vzniknout nemajetková újma v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, posuzované řízení nemohlo mít pro žalobce žádný význam, nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu), s nimiž vyslovil nesouhlas a jež parafrázoval (žalobci nesvědčilo právo na účinné vyšetřování, pročež mu nemohlo svědčit ani právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud by mu snad právo na projednání věci v přiměřené lhůtě svědčilo, pak posuzované řízení údajně nemělo pro žalobce žádný význam a tedy mu ani nemohla vzniknout nemajetková újma, respektive nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu) a jež považoval za nepřezkoumatelné. Žalobce primárně vyslovil nesouhlas s úvahou soudu prvního stupně, že právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je existenčně závislým na právu na účinné vyšetřování, nicméně pro případ, že by tato dvě práva byla skutečně neoddělitelně spjata, připomenul, že judikatura ESLP spojuje právo na účinné vyšetřování i s právem na ochranu soukromého a rodinného života, přičemž odkázal na několik jeho rozhodnutí. V této souvislosti v poměrech projednávané věci uvedl, že v posuzovaném řízení mělo být vyšetřováno podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění, jinými slovy skutečnost, že žalobce byl dříve úmyslně a nepravdivě nařčen, že sám spáchal trestný čin, a tedy musel čelit všem důsledkům s tím spojeným, včetně toho, že byl vyšetřován [orgán], byl dehonestován v očích svých blízkých apod., což je zásahem do soukromého a rodinného života. I pokud by tak úvaha soudu prvního stupně o vzájemné provázanosti práva na účinné vyšetřování s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě byla správná, tak mu vzhledem k charakteru vyšetřované věci v posuzovaném řízení právo na účinné vyšetřování náleželo. Opačný závěr by totiž znamenal, že jakékoli osobě, která byla úmyslně a nepravdivě obviněna ze spáchání trestného činu, a vystavena tak všem negativním důsledkům s tím spojeným, právo na to, aby stát řádně vyšetřil jednání pachatele, nesvědčí. K průběhu posuzovaného řízení žalobce zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly efektivně, nečinily kroky směřující k rychlému vyřízení věci (ať již jakýmkoli způsobem), v řízení došlo k průtahům, trestní oznámení bylo žalobci vráceno zpět pro údajnou předčasnost, následně došlo 5 x k odložení věci, docházelo k vydávání zrušujících usnesení z důvodu nedostatečného zajištění důkazního materiálu, nesprávného hodnocení důkazů, nesprávné aplikace právních předpisů, opomenutí rozhodnout o jednom z prověřovaných skutků, [orgán] opakovaně nerespektoval pokyny [funkce] [orgán], z úřední povinnosti nezajišťoval potřebné důkazy, v důsledku jeho pasivity hrozí promlčení trestní odpovědnosti, na základě čehož by nebylo možné věc náležitě prošetřit. Žalobce poukázal na své aktivní jednání v posuzovaném řízení, když poskytoval potřebnou součinnost, navrhoval důkazy, k průtahům nepřispěl, naopak se snažil je odstranit, přičemž i z míry jeho aktivity je zřejmý zvýšený význam posuzovaného řízení pro jeho osobu. Žalobce připomněl, že již v řízení před soudem prvního stupně poukazoval na to, že trestním řízením je i řízení přípravné a v jeho rámci tak rovněž fáze prověřování, přičemž procesní stranou v trestním řízení se rozumí ten, proti němuž se vede, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též [funkce] a společenský zástupce, stejné postavení jako strana má pak i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek. Žalobce z důvodu, že soud prvního stupně provedl jen marginální zlomek z nutného dokazování, navrhl, aby byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

10. Žalovaná se k odvolání písemně nevyjádřila.

11. Žalobce při jednání odvolacího soudu nad rámec svého písemného odvolání ničeho dalšího neuvedl, v reakci na vyjádření žalované učiněné při odvolacím jednání (viz zdola) jen namítl, že již v žalobě specifikoval, že se domáhá zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení, a vyslovil přesvědčení o tom, že počátkem odškodnitelné doby řízení pro oznamovatele trestné činnosti je podání trestního oznámení.

12. Žalovaná při jednání odvolacího soudu uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně je správný za situace, kdy absentuje základ nároku žalobce. Žalovaná poukázala na to, že žalobce v průběhu řízení nejdříve namítal porušení svého práva na přiměřenost délky řízení, posléze pak svého práva na účinné vyšetřování. Žalovaná vyslovila přesvědčení o tom, že požadavek na zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení by mohl přicházet v úvahu až po zahájení trestního stíhání a za dobu od tohoto zahájení, žalobce se však jako oznamovatel trestné činnosti domáhá zadostiučinění za dobu trestního řízení předcházející zahájení trestního stíhání, tento požadavek vztahuje k fázi prověřování případné trestné činnosti. K právu na účinné vyšetřování pak uvedla, že z judikatury ESLP i Ústavního soudu vyplývá, že toto právo je přiznáváno poškozeným v případě trestných činů vůči životu, zdraví nebo nejzávažnější majetkové trestné činnosti, při níž je výrazně zasaženo do majetkových práv poškozených. V posuzovaném případě se však jednalo o nařčení žalobce z podvodu, kdy jediným důsledkem pro žalobce bylo, že se musel dostavit k [orgán] a podat vysvětlení, čímž celá věc pro žalobce skončila. Nejednalo se o tak závažnou trestnou činnost, pro niž by měl mít žalobce právo na účinné vyšetřování. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo /ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř./, a neshledal odvolání důvodným.

14. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou.

16. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. [spisová značka], ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy. Vždy je ale třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

17. Odvolací soud vycházeje na podkladu soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu stran předběžného projednání nároku jako podmínky pro projednání věci soudem a stran trestného činu, kterého se měla dle podaného trestního oznámení žalobce dopustit [jméno FO], kdy na věc aplikoval přiléhavá ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravující nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a poté, co soud prvního stupně rozebral materii práva na účinné vyšetřování, se s ním shodl na jeho stěžejním závěru, že právo poškozeného na vydání rozhodnutí (ať již jakéhokoliv, když ani žalobce nezpochybňuje, že není nadán právem, aby bylo trestní stíhání zahájeno) v přiměřené době ve fázi prověřování trestné činnosti je nerozlučně spjato s právem na účinné vyšetřování (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. [spisová značka]), tedy tam, kde poškozenému nesvědčí právo na účinné vyšetřování, nesvědčí mu i právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, dikcí zákona č. 82/1998 Sb. právo na vydání rozhodnutí v přiměřené době. Pak je zjevné, že námitka žalované, že žalobce nejdříve namítal porušení svého práva na přiměřenost délky řízení a posléze pak svého práva na účinné vyšetřování, tedy zjevně dle ní, že měnil odpovědnostní titul, z něhož požaduje poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, není důvodná. Nadto žalobce tento titul neměnil, od počátku požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení, což i v řízení před soudem prvního stupně postavil najisto, v průběhu řízení došlo jen k rozvíjení argumentace stran tohoto titulu s tím, neboť otázka, zda došlo k porušení jeho práva na účinné vyšetření, byla stěžejní pro posouzení právní otázky, zda vůbec mohlo dojít k porušení jeho práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době.

18. K právu na účinné vyšetřování pak odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně správně zhodnotil, že toto právo nemá každý poškozený (oznamovatel trestné činnosti) v trestním řízení, musí se jednat o nejzávažnější trestnou činnost intenzivního charakteru s výrazným zásahem do soukromého práva, resp. základního lidského práva (právo na život, zdraví, zákaz mučení a nelidského zacházení, zákaz otroctví a nucených prací), eventuálně v případě méně závažných trestných činů se musí jednat o pochybení extrémní povahy s intenzivním následkem pro poškozeného (právo na ochranu majetku), přičemž je nutno přihlédnou i k tomu, zda poškozený měl k dispozici i jiný účinný prostředek ochrany s reálnou šancí na úspěch (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. [spisová značka]. Jakkoliv žalobce v odvolání namítal, že předmětnou trestnou činností došlo k zásahu do jeho práva na ochranu soukromého a rodinného života, je dle (možné) trestné činnosti, pro niž žalobce podal trestní oznámení, zjevné, že se o případ vyšetřování nejzávažnějšího trestného činu s dopadem srovnatelným s trestným činem proti životu (právo na život, zdraví, zákaz mučení a nelidského zacházení, zákaz otroctví a nucených prací) nejednalo a ani se nejednalo o případ pochybení extrémní povahy s intenzivním (dlouhodobým) následkem pro poškozeného (žalobce již v žalobě uvedl, že trestně stíhán na základě trestního oznámení [jméno FO] a její následné výpovědi nebyl, neboť „orgány činné v trestním řízení včas a správně zhodnotily zajištěné důkazní prostředky a z těch dovodily, že žalobce žádný trestný čin nespáchal“), nadto žalobce disponoval i jiným (občanskoprávním) prostředkem ochrany svého práva proti uvedené osobě, pročež se jedná o okolnost zvyšující práh tolerance vůči orgánům činným v trestním řízení a zároveň tak snižující intenzitu jejich pochybení (jak již bylo uvedeno, musí se jednat o pochybení extrémní povahy).

19. Za závěru, že žalobci právo na účinné vyšetřování nesvědčí, pročež tak mu nesvědčí ani právo na projednání věci (jeho trestního oznámení) v přiměřené době, kdy tak není ve věci aktivně legitimován /odvolací soud tak nehodnotí další (nepřiléhavé) vývody soudu prvního stupně uvedené v bodě 14 odůvodnění (že žalobci nemohla vzniknout nemajetková újma; že řízení pro něj nemohlo mít žádný význam; že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu) návazné na jeho správný závěr, že mu právo na účinné vyšetřování nesvědčí/, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to i v jeho akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení, když soud prvního stupně správně rozhodl o povinnosti v řízení neúspěšného žalobce nahradit úspěšné žalované náklady řízení a správně rozhodl i o jejich výši.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Nákladům odvolacího řízení v dané věci odpovídá částka 300 Kč představující jeden režijní paušál dle § 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to za účast na odvolacím jednání ve výši 300 Kč dle § 2 odst. 3 cit. vyhlášky. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 211 o. s. ř. a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.