o vydání automobilu, k odvolání žalobce a k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. září 2025, č. j. 32 C 194/2024-216,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost vydat žalobci specifikovaný osobní automobil do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 59 742,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě odůvodněné tím, že dne [datum] se stal vlastníkem předmětného automobilu (dále jen „Vůz“) na základě kupní smlouvy uzavřené dne [datum] s [právnická osoba], kupní cena byla řešena úvěrem ze dne [datum] u [právnická osoba]. (dále jen „[právnická osoba]“), která k zajištění dluhu sjednala s žalobcem zajišťovací převod práva a byl jí odevzdán velký technický průkaz (dále jen „VTP“), k předčasnému splacení úvěru došlo [datum], v lednu 2022 žalobce koupil jiný automobil a Vůz zanechal ve společnosti [právnická osoba] (dále jen „VV“), která provozovala autobazar [právnická osoba] s luxusními vozy, tato však od žalobce Vůz neodkoupila a až do srpna 2023, než se měl Vůz podrobit STK, žalobce netušil, že jej má v držení [jméno FO] (dále jen „[jméno FO]“), jenž Vůz koupil dne [datum] od [právnická osoba] (dále jen „AIP“), přičemž jeho koupě byla financovaná úvěrem od žalované a byla s ní uzavřena smlouva o zajištění závazku převodem práva ze dne [datum]. Jelikož VTP měla v té době v držení [právnická osoba], je zarážející, že žalovaná poskytla úvěr, aniž by viděla VTP, a stejně tak je zarážející, že žalovaná nebyla v souladu se smlouvou o zajištění závazku zapsána do registru silničních vozidel, když k tomuto zápisu došlo až dne [datum], a to na základě podvodného jednání, neboť žalobce k převodu Vozu nikomu neudělil plnou moc, ani na nikoho vlastnické právo nepřevedl, začátkem října žalovaná Vůz [jméno FO] zabavila a má jej tak v držení (blíže bod 1 odůvodnění).

3. Žalovaná s žalobním požadavkem vyslovila nesouhlas, neboť AIP koupila Vůz od VV, [jméno FO] pak nabyl vlastnictví k Vozu od AIP, žalovaná dne [datum] uzavřela s [jméno FO] smlouvu o financování Vozu a smlouvu o zajištění závazku převodem vlastnického práva k Vozu na žalovanou, a to až do úplného splacení svých pohledávek [jméno FO], který následně Vůz užíval na základě smlouvy o výpůjčce, podpisem smlouvy [jméno FO][Anonymizováno]stvrdil, že je vlastníkem Vozu a že Vůz není zatížen právy třetích osob, v důsledku prodlení s platbami ze smlouvy o financování žalovaná dne [datum] od smlouvy odstoupila, čímž došlo k zesplatnění pohledávky ze smlouvy o financování a převod vlastnického práva k Vozu na žalovanou se stal nepodmíněným, žalované tak svědčí vlastnické právo k Vozu od [datum], nicméně i pokud by VV nebyla oprávněným vlastníkem, AIP nabyla vlastnické právo, neboť jej koupila v dobré víře v rámci běžné podnikatelské činnosti, žalobce tak není k podání žaloby aktivně legitimován (blíže bod 2 odůvodnění).

4. Žalobce k vyjádření žalované uvedl, že dobrá víra nabyvatele se nepresumuje a je tedy třeba, aby žalovaná vyvinula tzv. investigativní povinnost, VV nemohla být nikdy v dobré víře, že může Vůz prodat a pokud tak učinila, dopustila se vůči žalobci protiprávního jednání, VV ani AIP nemohly prověřit VTP, neboť ten v té době měla v držení [právnická osoba], během jednoho dne mělo dojít k trojímu převodu Vozu, dovozovat tak dobrou víru [jméno FO], jenž rovněž nemohl mít VTP k dispozici, nelze, nový VTP měl být vydán dne [datum] údajně k osobní žádosti žalobce, ten byl ale v ten den v [adresa], nadto kupní cena za Vůz byla AIP uhrazena postupně ve splátkách, a AIP tak nebyla ke dni [datum] vlastníkem Vozu a nemohla jej na [jméno FO] převést (blíže bod 3 odůvodnění).

5. Žalovaná reagovala tak, že to byl naopak žalobce, kdo rezignoval na minimální péči vlastníka, když nechal Vůz v autobazaru VV po dlouhou dobu, aniž by se zajímal o jeho osud, AIP se tak mohla domnívat, že VV je oprávněna vozidlo prodat, nadto je otázkou, zda žalobci VV neuhradila alespoň část kupní ceny, když se pokusil o dohodu s [jméno FO], po kterém požadoval toliko částku 1 400 000 Kč, AIP byla v dobré víře, že VV je oprávněna vozidlo prodat, když žalobce do VV přistavil auto s úmyslem, aby jej autobazar nabízel k prodeji, VV přitom měla Vůz v držbě, disponovala klíčky a doklady a zároveň jej neprodávala za nepřiměřeně nízkou cenu, další převody Vozu byly již ve standardním režimu, žalovaná si pak počínala s náležitou péčí, prověřila právní a faktický stav vozidla (blíže bod 4 odůvodnění).

6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování (stran skutkových zjištění blíže body 8 až 24 odůvodnění), poté, co uvedl, z jakého důvodu nemohl vycházet z provedeného identifikovaného důkazu, co uvedl, že z dalších provedených důkazů ničeho podstatného nezjistil a z jakého důvodu zamítl návrhy na doplnění dokazování (blíže bod 25 odůvodnění), skutkově uzavřel, že žalobce koupil Vůz dne [datum] od [právnická osoba] a dne [datum] jej převzal, dne [datum] byl zapsán ve VTP jako vlastník, což platilo minimálně ke dni [datum], kdy byla prováděna STK vozidla, koupi Vozu financoval úvěrem od [právnická osoba], která měla od počátku VTP v držení s tím, že pokud by žalobce nesplácel řádně a včas, dojde k zajišťovacímu převodu práva k Vozu, žalobce se zavázal, že bez souhlasu [právnická osoba] nepřevede vlastnické právo k Vozu na třetí osobu, dne [datum] vystavil žalobce společnosti VV fakturu na částku 2 900 000 Kč se splatností [datum] s tím, že se jedná o částku za prodej Vozu autobazaru VV a Vůz nechal v autobazaru s klíčky a malým technickým průkazem s tím, že jej má VV v mezidobí, než Vůz koupí, nabízet k prodeji a předvádět, dne [datum] žalobce zakoupil u VV jiný vůz za částku 3 500 000 Kč s tím, že 700 000 uhradil dne [datum] žalobce (v mezidobí dne [datum] žalobce s VV domlouval, že doveze od Vozu letní pneumatiky, listiny od Vozu a druhý klíč s tím, že podepíší smlouvy a dořeší, jak se srovnají finančně) a částka 2 800 000 Kč byla uhrazena dne [datum] společností [právnická osoba]., jelikož žalobci částka za prodej Vozu nebyla uhrazena, podepsali žalobce a VV dne [datum] kupní smlouvu k Vozu (ve které je uvedeno, že úvěrující společnost souhlasí s předčasným ukončením úvěrového vztahu, což bylo doloženo dopisem ČSOB ze dne [datum], byla sjednána odložená účinnost kupní smlouvy do doby, než bude uhrazena kupní cena a ukončena úvěrová smlouva, kupní cena měla být uhrazena ve dvou splátkách do [datum] a [datum]), dne [datum] žalobce vyzval VV ke sdělení ohledně úhrady kupní ceny, když ta dosud nebyla uhrazena, žalobci částka 2 900 000 Kč ani jiná částka VV nebyla uhrazena, dne [datum] koupila Vůz od VV za částku 3 150 000 Kč AIP (dle kupní smlouvy byla sjednána výhrada vlastnického práva k Vozu, kdy to přechází na AIP až úplným zaplacením ceny, dne [datum] byla uhrazena na účet VV od AIP částka 1 750 000 Kč, dne [datum] částka 45 000 Kč, dne [datum] částka 800 000 Kč a dne [datum] částka 555 000 Kč, kdy až tímto dnem došlo k úplnému zaplacení kupní ceny), před koupí Vozu jej prověřoval za AIP pan [jméno FO] (jenž nevěděl, kdo je vlastníkem Vozu, stačilo mu, že Vůz se nachází v prostorách autobazaru VV a že nedohledal financování třetí osobou v registrech, nepotřeboval VTP, předpokládal, že když vůz stojí v autobazaru, je autobazar oprávněný jej prodat, přes AIP byl Vůz prodáván proto, že žalovaná nechtěla s VV v té době spolupracovat), dne [datum] pak koupil Vůz od AIP [jméno FO] za částku 3 250 000 Kč, kdy sám uhradil částku 650 000 Kč a částka 2 600 000 Kč byla poskytnuta žalovanou coby úvěrující společností, téhož dne byla mezi žalovanou a [jméno FO] uzavřena smlouva o zajištění závazku převodem práva ([jméno FO] přitom měl za to, že jedná jen s VV a s žalovanou, nebyl upozorněn na skutečnost, že Vůz kupuje od AIP), [právnická osoba] dne [datum] vyzvala žalobce, aby zajistil provedení STK Vozu a za tímto účelem mu zaslala originál VTP (ten pak žalobce dne [datum] vrátil [právnická osoba]), dne [datum] proběhla STK Vozu, přičemž žalobce zjistil, že Vůz má v držení [jméno FO] a nenachází se v autobazaru, ke dni [datum] byl úvěr u [právnická osoba] vypořádán a zajišťovací převod práva k Vozu byl ukončen, dne [datum] žalovaná odstoupila od smlouvy o úvěru uzavřené s [jméno FO] a vyzvala ho k vydání Vozu, s [jméno FO] žalobce uzavřel dne [datum] gentlemanskou dohodu (kterou se oba snažili řešit nastalou situaci) o splacení kupní ceny ve výši 1 400 000 Kč s tím, že Vůz bude prodán [jméno FO], k čemuž však nedošlo, dne [datum] byla podána žádost o vydání nového VTP, žalobce však v době podání žádosti byl mimo ČR, dne [datum] pak byla podána žádost o zápis změny vlastníka, žalobce byl zapsán v registru vozidel jako provozovatel a vlastník Vozu od [datum] do [datum], kdy byla jako vlastník zapsána AIP, dne [datum] byla jako vlastník Vozu v registru silničních vozidel zapsána žalovaná, k žádosti žalobce mu žalovaná odmítla bližší informace stran Vozu poskytnout (blíže body 27 až 39 odůvodnění).

7. Soud prvního stupně věc poté, co uvedl, že účastníky poučil, podle jakého (jakých) ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) bude věc posuzovat s tím, že se žalované dostalo poučení, že má doplnit tvrzení a označit důkazy k tomu, že byla v dobré víře, že [jméno FO] i AIP byli v době převodu vlastníky Vozu a že tak [jméno FO] byl v dobré víře, že mohl Vozidlo převést (blíže bod 41 odůvodnění), poté, co uvedl, že žalovaná setrvala na svém přesvědčení, že došlo v souladu s § 1109 písm. b) o. z. k nabytí Vozu AIP od VV a že další převody Vozu tak byly již standardní od vlastníka (bod 42 odůvodnění), po citaci § 1099 o. z. (bod 43 odůvodnění), poté, co uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce měl úmysl prodat Vůz VV za 2 900 000 Kč, ve smlouvě si však žalobce a VV sjednali odkládací podmínku, tj. že kupní smlouva mezi nimi nabývá účinnosti až dnem uhrazení kupní ceny a současně až bude ukončena úvěrová smlouva, přičemž smlouva byla původně sjednána ústně a následně si její obsah potvrdili písemně, kdy tak VV mohla nabýt vlastnické právo k Vozu až uhrazením kupní ceny, když smlouva o komisním prodeji vozu nikdy uzavřena nebyla, ke dni [datum] kupní cena za Vůz nebyla uhrazena, pročež VV nebyla oprávněna převést vlastnické právo k Vozu na další osobu (blíže bod 44 odůvodnění), poté, co mimo jiné uvedl, že zvýšená investigativní povinnost je dána i u prodeje ojetých vozů (blíže bod 45 odůvodnění), poté, co mimo jiné uvedl, že VV nebyla ke dni [datum] vlastníkem Vozu a ani z jiného právního titulu nebyla oprávněna Vůz prodat (bod 46 odůvodnění), poté, co předeslal, že nedostatek převodcova oprávnění s věcí nakládat řeší § 1109 a násl o. z., které se věnují možnostem nabytí vlastnického práva od neoprávněného (bod 47 odůvodnění) a po citaci §§ 1109 písm. b) o. z., 1110 o. z. a 1111 o. z. (bod 48 až 50 odůvodnění), po právní stránce věc posoudil podle §§ 1110 o. z. a 1111 o. z.

8. V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že na daný případ, kdy je předmětem použitá movitá věc, se § 1109 o. z. neaplikuje, přičemž na vztah mezi VV a AIP lze nahlížet dle § 1110 o. z., stejně tak na vztah mezi AIP a [jméno FO], neboť se jedná o ustanovení speciální ve vztahu k § 1109 o. z. a jeho užití tak má přednost, na vztah mezi [jméno FO] a žalovanou pak dopadá § 1111 o. z., neboť [jméno FO] nevystupoval v postavení podnikatele (blíže bod 51 odůvodnění), přičemž tak bylo na žalobci, aby prokázal, že mu byl Vůz odňat svémocně. Za svémocné odejmutí pak lze považovat i takovou situaci, kdy k odnětí došlo proti zřetelné vůli žalobce. Žalobce tvrdil a prokázal, že VV předal Vůz za účelem jeho předvádění s tím, že před jeho případným prodejem musí být vyřešena otázka zatížení Vozu nárokem [právnická osoba], nicméně VV, aniž by byla oprávněna Vůz prodat, tak učinila dne [datum], kdy byl Vůz převeden na AIP. Žalobci se tak podařilo prokázat, že k odnětí Vozu došlo svémocně. Bylo na žalované, aby prokázala, že AIP byla v dobré víře, že VV je oprávněna vlastnictví k Vozu převést a [jméno FO] byl v dobré víře, že AIP je oprávněna Vůz převést a on tak byl v dobré víře, že mohl Vůz převést a že jej vlastnil v době jeho převodu (bod 52 odůvodnění).

9. Soud prvního stupně konstatoval, že v projednávaném případě je nutná dobrá víra na straně nabyvatele, na jehož osobu je kladen vyšší nárok, neboť podnikatelské provozy s použitými movitými věcmi v sobě nesou obecně vyšší míru rizika (blíže bod 53 odůvodnění), přičemž tuto dobrou víru je povinen prokázat právě nabyvatel, tato se nepresumuje, nabyvatel tak musí vyvinout přezkumnou aktivitu ke zjištění toho, zda je převodce vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu věci, aby byl poctivým nabyvatelem, tato investigativní povinnost se má uplatnit právě v případech, kde je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem věci, tj. typicky při prodeji ojetých vozů a při prodeji věcí, u kterých se obvykle sjednává výhrada vlastnického práva (blíže bod 54 odůvodnění). Soud prvního stupně dále konstatoval, že v případě vozidla nabyvatel musí zkontrolovat mimo jiné VTP (blíže bod 55 odůvodnění). V případě obchodů v autobazarech, které lze pro vyšší výskyt kradeného zboží označit za rizikové, je vyžadována větší míra opatrnosti, tedy aktivní činnost směřující k vyvrácení podezření. Dobrá víra pak vyjadřuje vnitřní přesvědčení nabyvatele, že převodce je oprávněn vlastnické právo převést. Jelikož se jedná o subjektivní kategorii jednající osoby, je třeba tuto posuzovat objektivně s přihlédnutím ke všem okolnostem. Jde o stanovení míry opatrnosti, kterou lze po nabyvateli spravedlivě požadovat s ohledem na povahu daného typu obchodu, přičemž se nelze spokojit s pouhým prohlášením prodávajícího o tom, že je vlastníkem. Jestliže nabyvatel učiní běžné kroky k ověření oprávnění převést vlastnické právo (zejména že převodce má věc v držbě, že není prodáváno za neobvykle nízkou cenu, že převodce má k vozidlu doklady, v nichž nejsou údaje, které by vzbuzovaly pochybnost o jeho vlastnickém právu), pak je dobrá víra dána. Jestliže je tak nějaká z okolností způsobilá uvedené přesvědčení reálně narušit, je k naplnění požadavku dobré víry vyžadována další aktivita k vyvrácení pochybností, tedy v případě pochybností lze vyžadovat po nabyvateli výraznější přezkumnou a pátrací aktivitu. V případě, kdy však nejsou po běžných prověřovacích úkonech pochybnosti o oprávnění převodce, nelze vyšší míru investigativní činnosti nabyvatele požadovat (blíže bod 56 odůvodnění). Zvýšená investigativní povinnost je tak v rámci koupě vozidla v autobazaru na místě (bod 57 odůvodnění).

10. V poměrech projednávané věci soud prvního stupně zdůraznil, že AIP neměla k dispozici VTP. Jakkoliv registr silničních vozidel není veřejným seznamem, tak skutečnost, že AIP nebyl předložen originál VTP, mohla a měla vzbudit v AIP pochybnosti o oprávnění VV Vůz prodat. AIP nijak neprověřovala, kdo je vlastníkem Vozu dle VTP a nezjišťovala, zda je VV vlastníkem Vozu nebo na základě jakého právního titulu je oprávněna Vůz prodat, pouze se spokojila s tím, že Vůz nebyl v databázi kradených vozidel, byl umístěn v autobazaru a zaměstnanec VV, který byl přítelem jednatele AIP, ho ujistil, že Vůz prodat může (blíže bod 58 odůvodnění). Je tak zřejmé, že AIP nedostála své investigativní povinnosti, když provedla pouze minimum prověřovacích úkonů. Jednatel AIP spoléhal bez přiměřených důvodů na ujištění zaměstnance VV, že je oprávněn Vůz prodat. Soud prvního stupně tak uzavřel, že AIP nenabyla vlastnické právo k Vozu, neboť jej nezískala v dobré víře za situace, kdy Vůz byl žalobci odňat svémocně a byla by povinna v souladu s § 1110 o. z. jej žalobci rovněž vydat (bod 59 odůvodnění).

11. Soud prvního stupně však rovněž zdůraznil, že AIP převedla Vůz v mezidobí třetí osobě, [jméno FO], a ten se mohl stát vlastníkem rovněž za podmínek § 1110 o. z., a to za situace, kdy by byl v dobré víře v oprávnění AIP Vůz prodat. [jméno FO] však na svou investigativní povinnost rezignoval zcela. Spoléhal se pouze na ujištění VV, které mu Vůz dokonce ani neprodávalo. Nadto AIP ani nemohla být ke dni [datum] vlastníkem Vozu, neboť kupní cena byla AIP pro VV uhrazena až dne [datum] a až k tomuto datu by byla oprávněna (pokud by mohla nabýt vlastnictví Vozu od VV) převést vlastnické právo k Vozu, neboť až k tomuto datu byla splněna odkládací podmínka v kupní smlouvě. Soud prvního stupně tak uzavřel, že ani [jméno FO] nemohl nabýt vlastnické právo k Vozu (bod 60 odůvodnění).

12. K (ne)nabytí Vozu žalovanou od [jméno FO] soud prvního stupně uvedl, že tentýž den byl Vůz převeden z [jméno FO] na žalovanou. Ta by se mohla stát vlastníkem Vozu za podmínek dle § 1111 o. z., tj. pokud by prokázala dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci (bod 61 odůvodnění). V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že žalovaná je profesionálem v oblasti koupě a prodeje automobilů, a to i použitých, přičemž u ní byla požadována zvýšená investigativní povinnost, když při opakované podnikatelské činnosti lze důvodně požadovat dobře nastavený kontrolní proces na rozdíl od případu, kdy jde o nabytí jednorázové či ojedinělé (blíže bod 62 odůvodnění). Sice bylo prokázáno, že žalovaná měla dobře nastavený kontrolní proces, avšak v daném případě se žalované ani přes poučení soudu nepodařilo prokázat, že tento proces byl dodržen. Žalovaná mohla a měla zjistit, že na Voze vázne závazek třetí osoby, [právnická osoba], mohla a měla prověřit vlastnictví Vozu sérií nabývacích titulů od žalobce až po [jméno FO] včetně doložení uhrazení kupní ceny, což se nestalo. Ani následné kontrolní mechanismy nefungovaly, když žalovaná více jak 2 roky nevyžalovala doložení VTP. Žalovaná tak rovněž náležitě nesplnila svou investigativní povinnost a zároveň neprokázala, že [jméno FO] mohl být v dobré víře v oprávnění Vůz na žalovanou převést (blíže bod 63 odůvodnění).

13. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl, neboť v celém řetězci převodů mezi VV, AIP, [jméno FO] a žalovanou nedošlo ani v jednom z převodů k nabytí Vozu (nabytí vlastnického práva – poznámka odvolacího soudu) od neoprávněného. Vlastníkem Vozu je tak i nadále žalobce, který coby vlastník může v souladu s § 1040 odst. 1 o. z. od žalované, která má Vůz v držení, požadovat, aby mu Vůz vydala (bod 64 odůvodnění).

14. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a přiznal v řízení zcela úspěšnému žalobci plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 59 742,80 Kč sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku a nákladů zastoupení advokátem spočívajících v odměně za zastupování dle §§ 6 odst. 1, 7, 9 odst. 1, 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), paušálních náhradách jeho hotových výdajů, náhradě cestovních výdajů, náhradě za promeškaný čas a 21 % dani z přidané hodnoty, přičemž zároveň uvedl, jaký úkon neposoudil jako účelně nevynaložený, pročež za něj náhradu nepřiznal (blíže bod 65 odůvodnění).

15. Lhůtu k plnění stanovil podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. a platební místo u náhrady nákladů řízení pak podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

16. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně, a to jen v jeho nákladovém výroku, včasným a přípustným odvoláním, v němž nesouhlasil s určením tarifní hodnoty odměny svého právního zastoupení dle § 9 odst. 1 a. t., neboť předmětem řízení byla penězi ocenitelná věc (Vůz), přičemž ve spisu se nachází cenové údaje k hodnotě Vozu (2 900 000 Kč či 3 200 000 Kč), pročež jeho hodnotu k datu zahájení řízení bylo lze dovodit úvahou o poklesu ceny vozidla v čase, kdy tak cena Vozu (tarifní hodnota) ke dni podání žaloby by se pohybovala v rozmezí 2 270 000 Kč až 2 600 000 Kč. Zároveň žalobce namítl rozpor mezi výší přiznané náhrady a jejím odůvodněním, kdy dle odůvodnění rozsudku by výše přiznané náhrady měla činit částku 62 283,50 Kč. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho nákladovém výroku stran výše náhrady změnil tak, že žalobci přizná částku 247 655,41 Kč, případně aby jej v nákladovém výroku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, eventuálně, aby jej v nákladovém výroku stran výše náhrady změnil tak, že žalobci přizná částku 62 283,50 Kč.

17. Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu včasným a přípustným odvoláním. V jeho doplnění (odůvodnění) vytkla soudu prvního stupně, že učinil nesprávný závěr o tom, že žalobci nebylo VV za Vůz ničeho uhrazeno, přičemž odkázala na fakturu žalobce splatnou dne [datum], na jeho následný e-mail ze dne [datum] adresovaný VV a dohodu mezi ním a [jméno FO], v níž po něm požadoval doplacení jen částky 1 400 000 Kč. Dále nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že AIP řádně nedostála své investigativní povinnosti a že tak nebyla v dobré víře, když pan [jméno FO], jenž byl k uvedenému pověřen, kontrolu právního a faktického stavu Vozu provedl, a to včetně VTP (v této souvislosti namítla, že žalobce netvrdil, že VTP nepředal VV, a že skutečnost, že ve VTP byl zapsán žalobce není rozhodná, když VTP nevypovídá ničeho o vlastnictví Vozu). Také nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že [jméno FO] řádně nedostál své investigativní povinnosti a že tak nebyl v dobré víře, když ten si vybral Vůz v autobazaru, fyzicky si jej prohlédl, obdržel od AIP informaci, že není evidován jako odcizený, uhradil z vlastních zdrojů část kupní ceny ve výši 650 000 Kč a na zbylou část si sjednal u žalované úvěr, který následně řadu let hradil a Vůz nerušeně užíval, ve vztahu k žalované pak učinil prohlášení, že Vůz nemá právní vady, že je jeho vlastníkem a že jej převádí na žalovanou v rámci zajišťovacího převodu vlastnického práva. Rovněž nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že ona řádně nedostála své investigativní povinnosti a že tak nebyla v dobré víře v oprávnění [jméno FO] vlastnické právo k Vozu nabýt a na ni převést, když při prověřování financovaných vozidel postupovala dle svých interních předpisů (prověření ceny, dokladů o vlastnictví a případné odcizení vozidla), přičemž prověření dalších právních a případně faktických vad náleží AIP, se kterou má žalovaná pro tyto účely uzavřenu rámcovou smlouvu, v rámci níž AIP žalované odpovídá za právní a faktické vady vozidel financovaných žalovanou. Žalovaná namítla i nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, když v této souvislosti předeslala, že je nutné rozlišovat mezi jednotlivými právními jednáními (převodními smlouvami), tj. mezi kupní smlouvu uzavřenou společností AIP (coby kupující) a společností VV (coby prodávající), mezi společností AIP (coby prodávající) a [jméno FO] (coby kupujícím) s následnou smlouvou o zajišťovacím převodu (vlastnického) práva uzavřenou mezi žalovanou a [jméno FO] s cílem (podmíněného) převodu vlastnického práva k Vozu za účelem zajištění dluhu [jméno FO]. Ve vztahu mezi VV a AIP, AIP a [jméno FO] přichází v úvahu nabytí vlastnického práva podle § 1099 o. z. nebo (v případě, že by VV nebyla vlastníkem Vozu) podle § 1109 písm. b) o. z. (když šlo o převod při podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku) a to i za situace, pokud by VV nezaplatila žalobci sjednanou kupní cenu, neboť AIP i [jméno FO] se postupně stali vlastníky Vozu, když byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění jednotlivých stran vlastnické právo převést. Žalovaná pak nabyla vlastnické právo (jakkoli s rozvazovací podmínkou) již od vlastníka, přičemž pochybnosti o dobré víře žalované mohly (měly) být posuzovány optikou § 1112 o. z., kdyby bylo třeba prokázat, že by žalovaná věděla o nabytí vlastnického práva od neoprávněného. Žalovaná nesouhlasila ani se soudem prvního stupně dovozeným splněním předpokladu pro vydání věci jejímu původnímu vlastníku spočívajícímu ve svémocném odnětí Vozu žalobci, když pojem svémocné odnětí označuje situaci, kdy se věc dostane z moci vlastníka bez jeho souhlasu, tedy proti jeho vůli, a to zpravidla prostřednictvím síly, lsti či jiného jednání právem zakázaného, nikoliv situaci spočívající v pouhém nevrácení věci či ve svěření věci na základě lsti, jelikož v těchto případech věc opouští sféru vlastníka dobrovolně. V poměrech projednávané věci přitom žalobce předal Vůz VV za účelem jeho prodeje dobrovolně, tj. v souladu se svou vůlí. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne.

18. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované zdůraznil, že soud prvního stupně správně zhodnotil absenci dobré víry v nabývacím řetězci VV → AIP → [jméno FO] → žalovaná, přičemž odvolací argumentace žalované stojí na dezinterpretaci provedených důkazů. K namítaným nesprávným skutkovým závěrům soudu prvního stupně připomněl, že prokázal, že nedošlo ani k částečné úhradě kupní ceny ze strany VV a že současně prokázal, jak byla financována koupě druhého vozidla, tvrzení žalované, že se o Vůz po jí tvrzenou dobu nezajímal, označil za nepravdivé, když poukázal na svou aktivitu stran Vozu v roce 2023. Dále uvedl, že gentlemanská dohoda mezi ním a [jméno FO] nemá žádný dopad na posouzení dobré víry v roce 2022 a že tvrzení žalované o údajné řádné prověrce vozu panem [jméno FO] jednajícím za AIP neobstojí, když z provedeného dokazování, a to jen jeho svědecké výpovědi, když jiný důkaz žalovaná nenavrhla, vyplynulo, že tento nanejvýš provedl fyzickou obhlídku Vozu a kontrolu v neplaceném registru „kontrola VIN“ a spokojil se s tím, že Vůz se nachází v prostorách VV, aniž by jakkoliv zkoumal, na jakém základě je VV s vozem oprávněna nakládat. Tvrzení žalované, že žalobce netvrdil nepředání VTP posledně zmíněné společnosti, označila za rozporné s obsahem spisu, když žalobce opakovaně uváděl, že VTP byl po celé rozhodné období u [právnická osoba] a žalovaná a ani nikdo jiný v převodním řetězci si jej tedy ani ověřit nemohl, přičemž i z tohoto důvodu žalobce zdůrazňoval, že AIP, [jméno FO] i žalovaná rezignovali na svou investigativní povinnost. Přitom je standardem, že originál VTP je v dispozici financujícího subjektu do úplného splacení. Profesionál, který neviděl originál VTP od osoby, jež vůz prodává, má důvod pochybovat a má povinnost ověřit nabývací titul převodce a jeho podmínky. Nelze pak ani pominout to, že převodní smlouva z [datum] mezi VV a AIP obsahovala odkládací podmínku, která byla splněna až 14 dnů po uzavření smlouvy mezi AIP a [jméno FO] a že [jméno FO] nepodnikl kromě prohlídky mechanikem žádné kroky k prověření Vozu, navíc ani nejednal s nikým z AIP a nebyl si vědom toho, že vůz kupuje od AIP. Žalovaná pak sice tvrdila interně nastavené kontrolní mechanismy při akvizici ojetých vozů, avšak v této věci, a to i přes výslovné poučení soudem, neprokázala, že je skutečně aplikovala. Pokud by skutečně zkoumala nabývací titul včetně dokladů prokazujících uhrazení kupní ceny, jak uvádí ve svém odvolání, pak by musela mít povědomost o kupní smlouvě mezi VV a AIP (s odkládací podmínkou) a odhalila by zajištění [právnická osoba]. Navíc jak může žalovaná tvrdit fungující kontrolní mechanismy, když rok a půl od převodu Vozu neměla v držení VTP a ani [jméno FO] k jeho vydání nevyzývala. Žalovaná tak neunesla důkazní břemeno ke své tvrzené dobré víře (stejně jako k dobré víře AIP a [jméno FO]), pročež nenaplnila investigativní standard profesionála na trhu s ojetými vozy. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci soudem prvního stupně se žalobce ztotožnil s jeho užitou právní kvalifikací, když na převody VV → AIP a AIP → [jméno FO] dopadá § 1110 o. z., když šlo o použitou movitou věc, a na převod [jméno FO] → žalovaná pak § 1111 o. z., neboť [jméno FO] nebyl podnikatelem obchodujícím v rámci své podnikatelské činnosti s použitými movitými věcmi, a s jeho závěry ohledně svémocného odejmutí, když prodejem Vozu dne [datum] došlo k odnětí věci proti zřetelné vůli vlastníka. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil.

19. Odvolací soud při nařízeném jednání (214 odst. 1 o. s. ř.), při němž žalovaná nad rámec svého písemného podání namítla, že žalobce neprokázal, že by byl vlastníkem Vozu a žalobce nad rámec svého písemného podání ničeho dalšího neuvedl, jen v reakci na toto vyjádření žalované vyslovil přesvědčení o tom, že v řízení listinnými důkazy své vlastnictví k Vozu prokázal, neshledal odvolání účastníků důvodnými.

20. Odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil velké množství důkazů, tyto hodnotil zcela v souladu s § 132 o. s. ř., čerpal z nich správná skutková zjištění, a věc správně právně posoudil.

21. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně se tak s ním shoduje v jeho závěru, že ani jeden z řetězce nabyvatelů jakožto kupujících nebyl s přihlédnutím k okolnostem případu v dobré víře v oprávnění toho kterého prodávajícího vlastnické právo k Vozu převést (odvolací námitky v této oblasti nejsou ničím jiným, než jen pouhou polemikou žalované s vyargumentovanými závěry soudu prvního stupně), přičemž soud prvního stupně se pečlivě tím, kterým subjektem v daném řetězci, resp. absencí této jeho dobré víry zabýval, a to i ve světle rozdílnosti nároků kladených na ten který subjekt vzhledem k tomu, zda se jednalo při daném obchodu o podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku s použitými vozidly obchoduje, či nikoliv, kdy jinými slovy na osobu [jméno FO] tyto nároky byly nižší. Nicméně jako stěžejní okolnost, a to i při nabytí Vozu [jméno FO] odvolací soud shledává skutečnost, že ani jednomu ze subjektů při nabytí Vozu nebyl předložen VTP k Vozu (jakkoliv z VTP bez dalšího vlastnictví věci nevyplývá; odvolací námitky, že svědek [jméno FO] provedl kontrolu i VTP a že žalobce netvrdil, že VV nepředal VTP, neodpovídají obsahu spisu a provedenému dokazování, svědek [jméno FO] takto nevypovídal a žalobce uváděl, že VTP byl po celou rozhodnou dobu u [právnická osoba]), z čehož lze objektivně usuzovat na to, že bylo třeba vyvinout důraznější přezkumnou aktivitu stran Vozu, a to zejména ve vztahu k přezkoumání nabývacích titulů. U [jméno FO] pak soud prvního stupně správně postřehl, že tento na svou investigativní povinnost rezignoval, když ani nevěděl, že Vůz kupuje od AIP, a nikoliv od VV, vlastnictví Vozu si nijak neprověřoval, jak sám při své výpovědi uvedl (viz bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

22. Co se týče právního posouzení věci, odvolací soud se zcela shodl s aplikací ustanovení občanského zákoníku upravujících nabytí vlastnického práva od neoprávněného, když v řízení bylo prokázáno že žalobce byl vlastníkem Vozu /jak se podává z v řízení provedených listinných důkazů (viz bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), pročež hodnotí námitku žalované uplatněnou při odvolacím jednání jako zjevně nedůvodnou/ a že VV od něj Vůz nekoupila (viz bod 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; z žalovanou v odvolání odkazovaných listin ani ve svém souhrnu nelze dospět k závěru opačnému než učiněnému soudem prvního stupně, tedy, že by došlo k úhradě kupní ceny, a to celé kupní ceny jako jedné z podmínek prodeje Vozu). Na vztah, jehož předmětem bylo ojeté (použité) vozidlo se tak uplatní soudem prvního stupně správně aplikovaný § 110 o. z. /na vztah mezi VV a AIP a mezi AIP a [jméno FO], když jak VV, tak AIP jednali jako podnikatelé, kteří při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku s takovými věcmi (použitými vozidly) obchodují/ a § 111 o. z. (na vztah mezi [jméno FO] a žalovanou, když [jméno FO] takovým podnikatelem nebyl). Žalovanou zdůrazňovaný § 1112 o. z. s tímto závěrem není nijak v rozporu, když uvedené zákonné ustanovení jen zakotvuje podmínku, za níž by se žalovaná vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce ke svému prospěchu nemohla dovolat, tedy, že by získala Vůz přímo s vědomím, že právo bylo nabyto od neoprávněného. V případě jak § 1110 o. z., tak i § 1111 o. z., ale i žalovanou v řízení před soudem prvního stupně odkazovaného § 109 písm. b) o. z. je však nutnou podmínkou pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného to, že nabyvatel věci byl v dobré víře v oprávnění druhé smluvní strany vlastnické právo převést. Za situace, kdy tato dobrá víra v řetězci převodů absentovala, resp. prokázána nebyla, je zcela správný závěr soudu prvního stupně, že v celém řetězci převodů mezi VV, AIP, [jméno FO] a žalovanou nedošlo ani v jednom z převodů k nabytí vlastnického práva k Vozu, jakkoliv by se jednalo o nabytí Vozu od neoprávněného.

23. Vlastníkem Vozu je tak i nadále žalobce, jenž své vlastnictví prokázal a který tak může dle již soudem prvního stupně odkazovaného § 1040 odst. 1 o. z. od žalované, která má Vůz v držení, ale jeho vlastníkem není, požadovat, aby mu Vůz vydala.

24. Jinými slovy jsou zcela správné závěry soudu prvního stupně shrnuté v odůvodnění jeho rozhodnutí, jež byly odvolacím soudem již popsány, přičemž za situace nesplnění již podmínky dobré víry je zcela nadbytečné hodnotit soudem prvního stupně rozebíranou druhou podmínku zakotvenou v § 110 o. z. (svémocné odnětí věci).

25. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil a potvrdil jej jako správný i ve výroku o náhradě nákladů řízení, když soud prvního stupně rozhodl důvodně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a rozhodl správně i o výši náhrady.

26. Odvolací soud v této souvislosti uvádí, že se neshoduje s primární argumentací žalobce stran toho, že mělo být namístě stanovení tarifní hodnoty dle ceny Vozu, když již ze samotného spisu se podává, že cena Vozu se při jednotlivých transakcích měnila, ze spisu se tak její jednoznačná identifikace, a tak i výchozí hodnota pro žalobcem požadovanou úvahu (výpočet) nad hodnotou Vozu ke dni zahájení řízení, nepodává, pročež žalobcem uvažovaný kalkul nad touto hodnotou a tak tarifní hodnotou sporu není namístě. Z tohoto důvodu odvolací soud aproboval soudem prvního stupně stanovenou tarifní hodnotu pro výpočet odměny advokáta žalobce dle § 9 odst. 1 a. t. Co se týče žalobcem zmiňované rozpornosti odůvodnění výše náhrady nákladů a částky uvedené ve výrokové části rozhodnutí, odvolací soud po přepočtu soudem prvního stupně kalkulovaných jednotlivých částek nákladů řízení (odměny a náhrad) dospěl k závěru o chybně uvedené částce DPH (v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), jež neodpovídá 21 % DPH ze soudem prvního stupně vypočtené odměny a náhrad, při jejím správném výpočtu je zřejmé, že částka soudem prvního stupně stanovená ve výroku II. rozsudku je správná.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl v odvolacím řízení plně úspěšný, neúspěšná žalovaná je proto povinna mu nahradit náklady ve formě odměny jeho právního zástupce za vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem ve výši 4 600 Kč (2 x 2 300 Kč; s neúspěšným odvoláním žalobce do procesního výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud nijak neuvažoval) podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k), g) a. t. s připočtením dvou paušálních náhrad hotových výdajů za tyto úkony ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. Dále žalobci byla přiznána náhrada ztráty času dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. ve výši 150 Kč za devět půlhodin, tj. celkem 1 350 Kč, a žalobcem (jeho zástupcem) požadované a doložené cestovné ve výši 3 756,95 Kč. Odměna a náhrady byly navýšeny o částku 2 227,45 Kč odpovídající 21 % DPH. Celkem tedy odvolací soud přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 834,40 Kč.