o zaplacení 94 041,20 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. března 2024, č. j. 19 C 57/2023-91,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 51 799 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 42 242,20 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 460,90 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 42 577,69 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,99 % ročně z částky 38 886,99 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem 12,99 % ročně z částky 1 290,70 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 780,66 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 51 463,51 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,99 % ročně z částky 47 390,31 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,99 % ročně z částky 1573,20 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků na ni nemá právo (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení celkově částky 94 041,20 Kč s příslušenstvím, odůvodněné tím, že nabyla předmětnou pohledávku od [právnická osoba]., IČO [IČO], se sídlem [adresa], která uzavřela dne 5. 7. 2020 s žalovaným dvě smlouvy o úvěru a která poté, co řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného, úvěry mu poskytla. Žalovaný na závazky z úvěrových smluv uhradil pouze částku 38 201 Kč (16 616 Kč + 21 585 Kč) a žalobkyně se tak domáhá zbytku plnění dle předmětných smluv o úvěru. Konkrétně dlužná částka sestává z dlužných jistin ve výši 94 041,20 Kč (42 577,69 Kč + 51 463,51 Kč), kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 3 241,56 Kč (1 460,90 Kč + 1 780,66 Kč), úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 42 577,69 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 51 463,51 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 12,99 % ročně z částky 38 886,99 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 12,99 % ročně z částky 47 390,31 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 12,99 % ročně z částky 1 290,70 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 12,99 % ročně z částky 1 573,20 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení.

3. Žalovaný se k žalobnímu požadavku nevyjádřil.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování (stran konkrétních skutkových zjištění – blíže body 4 až 24 odůvodnění), poté, co uvedl (blíže bod 25, 26 odůvodnění), že přes jeho výzvu učiněnou postupem dle § 118a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nemá za prokázaná tvrzení, jakým konkrétním způsobem právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, tedy nemá za zjištěné, že by jeho úvěruschopnost byla ověřena (zjevně tak soud prvního stupně měl za to, že žalobkyně nejen nedostála své povinnosti důkazní, ale zejména tvrzení, jak se podává i z bodu 33 a 34 odůvodnění – poznámka odvolacího soudu), poté, co citoval ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), upravující základní náležitosti smlouvy o úvěru a institut bezdůvodného obohacení při neplatném závazku a ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“), upravující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a následky při nedodržení této povinnosti poskytovatelem úvěru (neplatnost smlouvy, povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem), skutkově uzavřel, že na žalobkyni byla postoupena pohledávka [právnická osoba]. vůči žalovanému, a to z titulu dvou smluv o spotřebitelském úvěru, na jejichž základě byla žalovanému poskytnuta částka ve celkové výši 90 000 Kč, přičemž žalovaný splatil celkem částku 38 201 Kč.

5. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně však přes poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. již v řízení dostatečně konkrétně netvrdila, že by byla řádně ověřena úvěruschopnost žalovaného a prověřeny jeho majetkové poměry, jak byly zjištěny výdaje žalovaného a ověřena jejich správnost, přičemž v této souvislosti poukázal i na nízkou výši těchto výdajů, jež se jeví nepravděpodobnou (blíže bod 33 odůvodnění). Bez těchto tvrzení přitom nelze posoudit, zda žalobkyně (její právní předchůdkyně – poznámka odvolacího soudu) posoudila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, databází nebo z jiných zdrojů (blíže bod 34 odůvodnění). Následkem je tak neplatnost smlouvy o úvěru a povinnost žalovaného jako spotřebitele vrátit jistinu spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení v době přiměřené jeho možnostem, přičemž je namístě přiznat žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou částkou žalovanému a souhrnem všech plateb, které žalovaný vrátil (blíže bod 35 odůvodnění).

6. K možnostem žalovaného jakožto spotřebitele vrátit jistinu úvěru poníženou o již vrácené plnění soud prvního stupně uvedl, že žalovaný se jednání neúčastnil, netvrdil a neprokazoval, jaké jsou jeho možnosti, pročež dovodil, že doba tří dnů od právní moci rozsudku jako lhůta k plnění předvídaná zákonodárcem (zjevně měl soud prvního stupně na mysli lhůtu pariční podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. – poznámka odvolacího soudu) je dobou dostatečnou, pročež uložil žalovanému zaplatit žalobkyni jistinu úvěru poníženou o již vrácené plnění ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

7. Soud prvního stupně s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru a skutečnost, že se žalovaný dostane do prodlení až po právní moci rozsudku, přičemž stran této otázky odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, zbývající žalobní žádání zamítl.

8. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalobkyně a žalovaného byl obdobný.

9. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku o věci samé, pokud jí byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 15 % úroku z prodlení ročně z částky 51 799 Kč od 27. 12. 2022 do zaplacení, včasným a přípustným odvoláním. V něm vytkla soudu prvního stupně, že jí nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, když opomenul skutečnost, že žalovaný se dostal do prodlení v důsledku neplnění svých peněžitých závazků (§ 1 968 o. z.), přičemž nárok žalobkyně na úroky z prodlení přitom vyplývá přímo z § 1970 o. z. a jejich výše pak z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. /kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen „nařízení vlády č. 351/2013 Sb.“) – poznámka odvolacího soudu/. Protože s odkazem na § 1 958 odst. 2 o. z. může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu, tak prvním dnem prodlení žalovaného byl 27. 12. 2022. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu žalobkyni jakožto novému věřiteli v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 12. 12. 2022, které mu bylo odesláno dne 13. 12. 2022, nejpozději třetí den po odeslání se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného, po marném uplynutí desetidenní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 27. 12. 2022 dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení z částky bezdůvodného obohacení. Žalobkyně dále uvedla, že žalovný tak měl dostatečný prostor vrátit poskytnutou jistinu, což však neučinil, přičemž povinnost vrátit poskytnutou jistinu nevznikla teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale již na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaný nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel. Na podporu své argumentace o právu na úrok z prodlení v tzv. zákonné výši žalobkyně poukázala na několik soudních rozhodnutí odvolacích soudů. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadené části tak, že uloží žalovanému zaplatit jí úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 51 799,00 Kč od 27. 12. 2022 do zaplacení.

10. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

11. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně nad rámec svého písemného odvolání ničeho dalšího neuvedla.

12. Odvolací soud při nařízeném jednání (214 odst. 1 o. s. ř.), při němž v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti žalovaného, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), a shledal odvolání žalobkyně částečně důvodným.

13. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná skutková zjištění, a věc správně právně posoudil po citaci ustanovení občanského zákoníku upravujících základní náležitosti smlouvy o úvěru a institut bezdůvodného obohacení při neplatném závazku a ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru upravujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a následky při nedodržení této povinnosti poskytovatele úvěru, jimiž jsou neplatnost smlouvy a povinnost spotřebitele vrátit (jen) poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně se tak s ním shoduje v jeho závěrech podrobně rozebraných v bodech 32 až 37 odůvodnění napadeného rozsudku, jež odvolací soud již shrnul v odůvodnění tohoto rozsudku, přičemž stěžejně odvolací soud vycházel při posouzení důvodnosti odvolání žalobkyně z toho, že vyhovující výrok o věci samé, včetně soudem prvního stupně stanovené lhůty k vrácení jistiny úvěru ponížené o již vrácené plnění, nebyl napaden odvoláním a nabyl tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

15. Za takové situace odvolací soud vycházeje z důvodové zprávy k § 87 ZSU upravujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dle níž pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním smyslem ochrany, a vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (body 16 a 17 odůvodnění), jehož kategorické a obecně použitelné závěry stran toho, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, přičemž poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu, a to v nové době splatnosti (účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka jakožto spotřebitele, když úprava zakotvená v § 87 ZSU je speciální úpravou k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1 970 o. z., tento nárok mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSU (tedy pokud dlužník nevrátí zbývající část jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, která byla buď mezi účastníky dohodnuta nebo soudem, jako v projednávaném případě, určena – poznámka odvolacího soudu), se uplatní i v projednávaném případě bez ohledu na to, že žalovaný stran svých možností ničeho netvrdil, natož prokazoval (nová doba splatnosti byla soudem prvního stupně pravomocně určena).

16. Odvolací soud tak vycházel z toho, že vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 22. 5. 2024, vykonatelnosti pak dne 28. 5. 2024, kdy se tak žalovaný ocitl v prodlení s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, výše úroku z prodlení k 28. 5. 2024 činila dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 14,75 % ročně, pročež odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku o věci samé, pokud jí byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 15 % úroku z prodlení ročně z částky 51 799 Kč od 27. 12. 2022 do zaplacení, podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14,75 % úrok z prodlení ročně z částky 51 799 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení, jinak jej v této části zamítavého výroku o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

17. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 o. s. ř. a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách odvolací soud neshledal důvod.

18. O náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na částečný úspěch žalobkyně a částečný úspěch žalovaného, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím.