o zaplacení 42 250 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 4. 2025, č. j. 26 C 184/202455,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 42 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 4. 6. 2024 do zaplacení (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Rozhodl takto o žalobě na náhradu nemajetkové újmy, které se domáhala žalobkyně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“. Žalovaná s nárokem nesouhlasila, když ze strany správního orgánu nedošlo k jakémukoliv liknavému přístupu, který by měl za následek tvrzenou nepřiměřenou délku řízení. V postupu [Orgán veřejné moci] nebyly nepřiměřené průtahy v řízení.

2. Soud prvního stupně dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně podala u žalované dne [datum] žádost o podporu v programu „[podezřelý výraz]“ s názvem vývoj metodiky a stanovení biologické účinnosti lyzátů, a téhož dne podala zjednodušenou žádost o platbu. Dne [datum] žalovaná oznámila žalobkyni, že rozhodla o úpravě požadované částky dotace k proplacení v žádosti o platbu, jelikož požadovaná dotace ve výši 1 187 041,22 Kč byla krácena na částku 1 032 188,84 Kč. Proti tomuto opatření podala žalobkyně námitky, o nichž rozhodl [podezřelý výraz] rozhodnutím ze dne [datum], kterým námitkám nevyhověl a opatření potvrdil. Proti rozhodnutí ministra podala žalobkyně dne [datum] žalobu, která byla vedena [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka]. Usnesením ze dne 22. 2. 2021 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku, dne 17. 3. 2021 byla žalované zaslána výzva k vyjádření ve lhůtě 1 měsíce, dne 19. 4. 2021 se žalovaná k žalobě vyjádřila a vyjádření bylo žalobkyni zasláno dne 23. 4. 2021. Přípisem ze dne 20. 5. 2021 byla žalovaná vyzvána k předložení správního spisu, na který reagovala dne 4. 6. 2021 a spis soudu předložila. Podáním ze dne 9. 11. 2022 žalobkyně podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., neboť měla za to, že v nadepsané věci dochází k průtahům. Dne 18. 11. 2022 byl spis předložen Nejvyššímu správnímu soudu. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2022, č. j. [spisová značka], byl návrh žalobkyně zamítnut. Nejvyšší správní soud s přihlédnutím ke své konstantní judikatuře dospěl k závěru, že dobu, po kterou se žalobkyni dosud nedostalo rozhodnutí, lze z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny považovat ještě za přiměřenou a nevyžadující ingerenci ve smyslu § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích. Dne 16. 12. 2022 byl spis vrácen [Orgán veřejné moci]. Podáním ze dne 4. 5. 2023, jež bylo soudu doručeno dne 9. 5. 2023, žalobkyně požádala o přednostní projednání věci. Dne 12. 5. 2023 bylo ve věci nařízeno jednání na 11. 8. 2023. Dne 9. 8. 2023 bylo nařízené jednání zrušeno a téhož dne byl vydán rozsudek č. j. [spisová značka], kterým bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla žalované vrácena k dalšímu řízení, dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 8. 2023. Místopředseda [Orgán veřejné moci] v dopisu ze dne 1. 1. 2024 sdělil [Orgán veřejné moci], že se nedomnívá, že v řízení došlo k průtahům stricto sensu, neboť věc čekala po učinění nezbytných procesních úkonů na vyřízení spolu s věcmi, které napadly dříve a jež bylo třeba vyřídit v souladu s § 56 odst. 1 s. ř. s. před touto věcí. V daném případě byla o cca 6 měsíců překročena přiměřená délka řízení, a to především z důvodů objektivních příčin spočívajících v zatížení správního úseku [Orgán veřejné moci] v rozhodném období vysokým nápadem žalob, včetně žalob vyřizovaných v režimu přednostních. Žalobkyně svůj nárok na zaplacení částky 42 250 Kč uplatnila u žalované dne 23. 11. 2023, která jí dopisem ze dne 8. 5. 2024 sdělila, že její žádost o náhradu nemajetkové újmy není důvodná. Žalobkyni byl dne 13. 1. 2023 udělen patent na vynález a dne 14. 4. 2020 byl zapsán užitný vzor žalobkyně. Úřad průmyslového vlastnictví prodloužil platnost zápisu užitného vzoru do 6. 2. 2027.

3. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, 2, § 14 odst. 3, § 31a odst. 1, 2, 3, zákona o odpovědnosti za škodu. Předně konstatoval, že byla naplněna podmínka předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 3 zákona a je tedy věc možné projednat soudně. Soud prvního stupně uvedl, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení jako celek neodpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné jeho ukončení zpravidla očekávat. Po rekapitulaci skutkových zjištění uzavřel, že žalobkyně byla účastníkem správního a na něj navazujícího soudního řízení, které trvalo od 22. 6. 2020 do 9. 8. 2023 (doba, za kterou žalobkyně požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení), tedy 3 roky, 1 měsíc a 18 dnů. Konstatoval, že nárok žalobkyně je nedůvodný, jelikož délka řízení není nepřiměřená s přihlédnutím ke skutečnosti, že každé řízení nějakou dobu trvá, navíc pokud probíhá před správním orgánem a následně před soudem. Řízení před správním orgánem probíhalo ve dvou stupních a následné rozhodnutí správního orgánu bylo podrobeno soudnímu přezkumu. I když v průběhu soudního řízení došlo k ojedinělému průtahu, řízení jako celek nebylo nijak extrémně dlouhé, aby žalobkyni vznikla nemajetková újma, jež by vyžadovala finanční satisfakci. I když mělo řízení pro žalobkyni jako majitelku patentu a užitného vzoru význam, nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně nemohla být v nejistotě ohledně jeho výsledku, neboť řízení se týkalo poskytnutí dotace, na kterou není žádný právní nárok. Žalobkyně nemohla předpokládat, že jí dotace bude poskytnuta, a pokud ano, v jaké výši. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, přičemž zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů za 5 úkonů.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala, že řízení je stiženou jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném posouzení věci [§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.]. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o přiměřenosti délky řízení, přičemž ona považovala délku předmětných řízení za nepřiměřeně dlouhou. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, ve kterém byl za nepřiměřený shledán i průtah v řízení odvolacího správního orgánu v délce téměř tří let. Soud prvního stupně nezdůvodnil, z jakého důvodu považoval délku řízení 3 let a 2 měsíců za přiměřenou, přičemž z toho po dobu delší 20 měsíců nebyl ze strany [Orgán veřejné moci] učiněn v řízení jakýkoliv úkon. Soud prvního stupně se ani nezabýval skutkovými okolnostmi případu, s nárokem žalobkyně se vypořádal pouze obecnými tvrzeními. Podle žalobkyně je rozsudek nepřezkoumatelný, neboť nebylo vysvětleno, z jakého důvodu soud prvního stupně nepovažoval prokázané průtahy za nezávažné. Nejednalo se o složitý případ, žalobkyně byla aktivní v řízení před [Orgán veřejné moci] a podala i návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Zdůraznila taktéž vyjádření místopředsedy [Orgán veřejné moci], že v daném případě byla o cca 6 měsíců překročena přiměřené délka řízení. Nebylo přitom rozhodující, zda byly průtahy v řízení způsobeny subjektivními či objektivními důvody a soud prvního stupně se s touto námitkou nevypořádal. Správní řízení mělo pro žalobkyni zásadní význam z hlediska technologického a ekonomického. Žalobkyně dále polemizovala se závěry soudu prvního stupně v tom, že i když na poskytnutí dotace nebyl právní nárok, neznamená to samo o sobě, že žalobkyně nemohla peněžní prostředky z dotace získat a tyto očekávat. Smyslem a účelem zákona o odpovědnosti není rozlišování osob dle nároku na poskytnutou dotaci, ale dostatečné odčinění nesprávného úředního postupu mající původ v průtazích v řízení, bez ohledů na to, zda má žadatel na přiznání příslušného plnění právní nárok či nikoliv. S ohledem na výše uvedené se žalobkyně domáhala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zcela vyhoví jejímu žalobnímu nároku, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se ztotožnila s napadeným rozsudkem a navrhla, aby jej odvolací soud jako věcně správný potvrdil.

6. Odvolací soud na ústním jednání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní s citací pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. vztahujících se k institutu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

8. Podle § 1 zákona o odpovědnosti za škodu stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 5 písm. a), b) zákona o odpovědnosti za škodu stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

10. Podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

12. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci. ESLP zastává celkový pohled na řízení. Proto průtah jen v určité fázi řízení toleruje, pokud celková doba řízení nebude nepřiměřená, avšak i v řízení, v němž k průtahům nedošlo, lze dospět k závěru o nepřiměřenosti celkové délky řízení s přihlédnutím k okolnostem věci.

13. Soud prvního stupně správně vymezil počátek rozhodné doby řízení, a to podáním žádosti o dotaci dne [datum]. Rozhodná doba řízení skončila dnem [datum], tj. právní mocí rozhodnutí [Orgán veřejné moci], tj. činila cca 3 roky a 2 měsíce. Jednotlivé fáze řízení nelze posuzovat izolovaně, neboť se jednalo o tutéž žádost žalobkyně o dotaci, pročež jak řízení před správními orgány, tak před soudem je nutno posuzovat z pohledu požadavku na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení jako řízení jediné. Z tohoto důvodu je pak nerozhodné, zda „jednotlivá“ řízení byla, či nebyla přiměřeně dlouhá.

14. Na dané řízení lze vztáhnout stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž se čl. 6 odst. 1 Úmluvy v rozsahu garance práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vztahuje nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků, dle níž jde o vyvratitelnou domněnku vzniku nemajetkové újmy a dle níž se stanovují částky přiznávané pro odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nepřiměřené celkové délky řízení, kdy při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení, přičemž bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé, bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici stanoviskem Nejvyššího soudu vymezeného intervalu (15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení) – odvolací soud však v projednávaném případě neseznal, že je namístě poskytnout zadostiučinění v penězích.

15. Odvolací soud poukazuje rovněž na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, který uvedl, že při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti za škodu hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce. Spory o peněžité plnění nepředstavují typově řízení, která by měla pro jeho účastníky zvýšený význam.

16. Správní řízení o poskytnutí dotace nespadá pod tzv. privilegovaná řízení, tedy řízení se zvýšeným významem pro účastníka, neboť mezi ta lze řadit například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). V obecné rovině lze uvést, že mezi privilegovaná řízení spadají zejména ta řízení, jež se dotýkají práv nebo povinností především fyzických osob.

17. V poměrech projednávané věci nelze odhlédnout od povahy posuzovaného řízení, které vycházelo ze žádosti žalobkyně, jakožto podnikající právnické osoby, o dotaci, na níž neměla žádný právní nárok (což nebylo v řízení sporováno a žalobkyně na tuto skutečnost sama poukazuje v odvolání). Dále odvolací soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyni byla dotace poskytnuta ve výši 87 % požadované částky, spor byl tedy veden o rozdíl mezi maximální výší poskytované dotace a mezi částkou, která byla z dotačního programu vyplacena.

18. Odvolací soud neshledal žádný důvod pro to, aby přiznal řízení o poskytnutí dotace zvýšený význam. Žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je zejména výroba léčivých přípravků. Podávání žádostí o dotace spadá pod podnikatelskou činnost žalobkyně, přičemž řízení o žádost o dotaci nelze stavět na roveň výše uvedeným řízením se zvýšeným významem. Spory z podnikatelské činnosti nemohou svým významem dosáhnout takové intenzity, jako např. spory trestní či spory vyplývající z pracovního práva, kdy je ohroženo postavení zaměstnance či se jedná o spor o mzdový nárok. V daném případě se jedná o spor o peněžité plnění ve prospěch podnikající právnické osoby, tedy o spor vyplývající z podnikatelské činnosti žalobkyně. Spory o poskytnutí dotace jsou běžným typem sporu, který se svým nijak nevymyká ostatním obdobným sporům. Nad rámec tohoto odvolací soud též poukazuje na skutečnost, že žalobkyni byla dotace z větší části poskytnuta, tedy neposkytnutí dotace v rozsahu 13 % nemohlo být (a ani nebylo) pro žalobkyni jakkoliv likvidační.

19. Odvolací soud rovněž shodně se soudem prvního stupně nepovažuje řízení za nepřiměřeně dlouhé a sdílí úvahu soudu prvního stupně, že ojedinělý průtah v řízení před správním soudem nezakládá důvod pro přiznání náhrady za nemajetkovou újmu. Lze přitom odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu uvedenou výše, podle které jednotlivé fáze řízení nelze posuzovat izolovaně, ale je potřeba posuzovat řízení před správními orgány a před soudem jako jeden celek.

20. Z celkové délky řízení (cca 3 roky a 2 měsíce) trvalo řízení před správním orgánem prvního stupně od 22. 6. 2020 do 9. 10. 2020 (tj. téměř 4 měsíce), o námitkách proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo rozhodnuto dne 11. 12. 2020, tj. řízení před správním orgánem trvalo celkem necelého půl roku. Následné řízení před správním soudem trvalo od 16. 2. 2021 do 9. 8. 2023, tedy téměř 2 roky a 6 měsíců, přičemž z této doby lze za průtah považovat pouze dobu cca 6 měsíců, o které byla překročena přiměřené délka řízení, jak konstatoval místopředseda [Orgán veřejné moci]. Řízení o dotaci včetně soudního přezkumu správního řízení pro žalobkyni nebylo jako celek nepřiměřeně dlouhé. Na tomto závěru nemůže ničeho zvrátit ani izolovaný průtah, který nastal v řízení před [Orgán veřejné moci]. Ojedinělý průtah nemá v poměrech posuzované věci vliv na celkovou délku řízení. Při zohlednění celkové délky řízení v trvání 3 roky a 2 měsíce odvolací soud uzavírá, že na základě takto trvajícího řízení nevznikla žalobkyni nemajetková újma podle zákona o odpovědnosti za škodu. Ostatní zákonná hlediska dle závěru odvolacího soudu nejsou v posuzované věci takového rázu, aby na základě nich došlo ke změně závěru o vzniku nemajetkové újmy.

21. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 283/2023, na který odkazuje žalobkyně, není přiléhavý. V tomto řízení Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z celkové délky posuzovaného řízení, která byla stanovena na 3 roky a 3,5 měsíce, připadla doba bezmála tří let na období průtahu způsobeného nečinností odvolacího správního orgánu. Je tedy zjevné, že průtah byl zapříčiněn v řízení před odvolacím správním orgánem, které tak tvořilo prakticky celé správní řízení. Tento závěr nelze aplikovat v poměrech posuzované věci, kdy je třeba zohlednit délky jednotlivých částí řízení před správním orgánem prvního a druhého stupně a následného soudního přezkumu a jejich vlivu na celkovou délku řízení.

22. Odvolací soud připouští, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je stručné, avšak na správnosti jeho závěrů to ničeho nemění. Soud prvního stupně dospěl ke správném právnímu závěru, a to že žalobkyni nevznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy, přičemž odvolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Odvolací soud rovněž neshledal, že by napadený rozsudek trpěl jinou vadou a byl nepřezkoumatelný. Další odvolací námitky žalobkyně nejsou s to ničeho změnit na závěru soudu prvního stupně a závěru soudu odvolacího, neboť nebyl naplněn základní předpoklad pro přiznání nemajetkové újmy, kterým je právě nepřiměřená délka řízení. Nebyly shledány ani žádné další okolnosti, které by měly vliv na posouzení věci ve prospěch žalobkyní uplatněného nároku.

23. Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, má proto vůči neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů, které jí v tomto stádiu řízení vznikly, a to za přípravu a za účast na jednání odvolacího soudu dne 4. 11. 2025, přiznané v souladu s vyhláškou č. 254/2015 Sb. ve výši 600 Kč. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř.