o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Shora citovaným rozsudkem soud I. stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8, 5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] (výrok II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši [částka] k rukám právního zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku III).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení [částka] za nemajetkovou újmu vzniklou jí v souvislosti s nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ posuzované řízení“). Žalobkyně se v uvedené věci domáhala zaplacení částky [částka], jakožto náhrady škody vzniklé jí v důsledku vedení exekuce na její majetek. Řízení ve vztahu k žalobkyni skončilo po 9 letech a cca 9 měsících, které provázely značné náklady řízení. Pro žalobkyni mělo řízení poměrně zásadní význam, vzhledem k tomu, že usilovala o jasnou deklaraci, jestli nárok na náhradu škody má nebo nemá. Žalobkyně vytýkala soudu, že opakovaně prováděl dokazování a prodlužoval tím řízení. [jméno] žalobkyně se nepodílela na délce řízení, a proto považuje za adekvátní odškodnění částku [částka] ([částka] za rok). Dne [datum] žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované, která fakticky uznala částku [částka] a přislíbila její vyplacení, z tohoto důvodu je předmětem žaloby pouze částka [částka] Vedle tohoto se žalobkyně domáhala uhrazení úroků z prodlení ve výši 8,5 % p. a. plynoucích od [datum] do zaplacení.

3. Žalovaná učinila nesporným, že žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila dne [datum]. Žádost byla žalovanou projednána dne [datum] a žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši [částka]. Ke snížení výše žádaného zadostiučinění došlo z důvodu složitosti řízení, četnosti rozhodování soudů a podílu žalobkyně na délce řízení. Žalovaná na tomto stanovisku setrvala, a proto navrhla žalobu zamítnout.

4. Ze shodných tvrzení účastníků má soud za prokázané, že žalobkyně žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnila dne [datum] a žalovaná dne [datum] vydala stanovisko, na základě kterého žalobkyni vyplatila částku [částka].

5. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování a s odkazem na příslušná ustanovení [ustanovení pr. předpisu] (dále jen„ zákon“) a judikaturu Nejvyššího soudu ČR v rozsudku citovanou uzavřel, že předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od [datum] (doručení žaloby soudu) do [datum] (usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti), tj. 9 let a 9 měsíců, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu nepřiměřená. V posuzovaném případě nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když zároveň je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobkyně a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení. Konstantní judikatura přitom pro poměry [země] považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi [částka] až [částka] za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. [částka] až [částka] za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí [částka] až [částka], ve kterém představuje částka [částka] částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakým je zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. [ulice] než spodní hranice této základní částky se dle zavedené praxe užije u soudních řízení, která překročí délku trvání 10 let. Nejvyšší soud při závěru, že každé řízení vždy nějakou dobu trvá, vychází z doby dvou let. Při úvaze, že výše uvedené rozmezí má být rovnoměrně rozloženo a horní hranice tohoto rozmezí se použije až u mimořádně dlouhých řízení, považuje soud za odpovídající, aby byla základní částka ročního odškodnění navýšena vždy o [částka] za každé dva roky řízení přesahující dobu 10 let. Soud I. stupně proto určil základní částku ročního odškodnění u řízení trvajícího 9 let a 9 měsíců ve výši [částka] a celkovou nemodifikovanou částku finančního zadostiučinění ve výši [částka].

6. Soud I. stupně hodnotil řízení jako složitější po stránce skutkové, právní i procesní, a proto pro složitost základní částku odškodnění ponížil celkem o 30 % (z toho o 10 % pro právní složitost, o 10 % pro procesní a o 10 % pro skutkovou). Složitost věci byla dána charakterem sporu, jednalo o spor o náhradu škody z nedůvodně vedené exekuce, kdy spory o náhradu škody jsou svou povahou složitější a vyžádají si širší dokazování, o čemž svědčil i průběh posuzovaného řízení. V řízení byl vypracován znalecký posudek, který byl rovněž doplňován, a to za účelem posouzení, zda na straně žalobkyně došlo v důsledku žalovanou podaného návrhu na nařízení exekuce ke zmenšení majetku. Soud opakovaně poskytoval účastníkům prostor k mimosoudnímu řešení věci, z tohoto důvodu bylo řízení třikrát odročeno. Soud řešil také otázku věcné příslušnosti soudu. Před soudem I. stupně proběhlo 16 jednání, bylo provedeno dokazování zejména prostřednictvím znaleckých posudků, výslechu znalce a listinnými důkazy. V průběhu řízení bylo ve věci podáno dvakrát odvolání, jednou dovolání a ústavní stížnost. Pro počet soudních instancí soud I. stupně základní částku ponížil o dalších 15 %.

7. Ohledně kritéria jednání poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se svým chováním na délce řízení podílela tím, že její žaloba byla podána k věcně nepříslušnému soudu, o jehož nepříslušnosti rozhodl až následně vrchní soud. Dále žalobkyně dvakrát nezaplatila soudní poplatek, v důsledku čehož bylo řízení vždy zastaveno a po následném doplacení bylo rozhodnutí o zastavení opět rušeno. Žalobkyně opakovaně podávala návrhy na doplnění dokazování a jednou musela být k podání svého vyjádření urgována. Dále žalobkyně podala nepřípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně o zamítnutí žaloby. Uvedené rozhodování o odmítnutí dovolání nese rovněž časovou náročnost takovéhoto rozhodování, když sice nelze klást k tíži žalobkyně, že ta využívá jí zákonem daných možností, nicméně nelze toto přičítat ani k tíži státu, a jelikož se uvedené fakticky na délce řízení promítlo, soud I. stupně snížil základní částku odškodnění o 10 %.

8. Při posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) soud I. stupně shledal v postupu soudů průtahy v období od [datum], kdy byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze, do [datum], kdy bylo rozhodnuto, a v období od [datum] do [datum], kdy byla věc předložena Nejvyššímu soudu a kdy o ní bylo rozhodnuto. Celkově tak průtahy činily 2 roky a 9 měsíců. Dalším z důvodů zjevného prodloužení řízení bylo zrušení rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Podle soudu I. stupně tyto skutečnosti významně přispěly k celkově nepřiměřené délce řízení, proto základní částku navýšil o 30 %.

9. K významu předmětu řízení pro poškozeného (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) soud I. stupně uvedl, že Evropský soud pro lidská práva neřadí řízení ve věci náhrady majetkové škody mezi řízení s typově zvýšeným významem řízení. Žalobkyně zásadní význam řízení spatřovala v tom, že potřebovala vědět, zda je její nárok po právu či nikoliv, a v tom, že jí byla uložena povinnost nahradit protistraně vysoké náklady řízení. Žalobkyně tak po nepřiměřeně dlouhou dobu trpěla nejistotou ohledně výsledku. Soud I. stupně v uvedeném nespatřoval zvýšený význam řízení, nejistota ohledně výsledku řízení je odškodněna již tím, že žalobkyni bylo přiznáno finanční odškodnění. Soud I. stupně pro toto kritérium základní částku odškodnění nemodifikoval.

10. K námitkám žalobkyně ohledně postupu soudů a jeho rozhodovací činnosti v posuzovaném řízení soud I. stupně uvedl, že v rámci posouzení žalobou uplatněného nároku mu nepřísluší posuzovat samostatnou rozhodovací činnosti soudu.

11. Základní odškodnění je po zohlednění shora provedených procentních modifikací namístě snížit o 25 % na výsledných [částka]. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni přiznala dne [datum] finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení ve výši [částka], které následně žalobkyni vyplatila, soud I. stupně žalobkyni přiznal nárok v rozdílu těchto částek, a to ve výši [částka]. Ve zbývající části, tj. [částka], soud žalobu zamítl (výrok I., II.).

12. O přiznání úroku z prodlení soud I. stupně rozhodoval podle § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010.

13. Soud I. stupně o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.

14. Rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I. napadla včasným odvoláním žalovaná a s odkazem na důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. namítala, že napadené rozhodnutí soudu I. stupně je nesprávné a neodráží charakter a relevantní okolnosti řízení. Ze strany soudu došlo k pochybení při procentuální úpravě výsledného zadostiučinění. Žalovaná shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 40 %, a to o 20 % z důvodu složitosti řízení, 15 % z důvodu četnosti rozhodování soudů a 5 % z důvodu podílu žalobkyně na délce řízení.

15. Žalovaná spatřuje pochybení zejména v tom, že soud I. stupně navýšil kalkulované odškodnění o 30 % z důvodu postupu soudu ve věci. Uvedený postup je nesprávný, neboť odškodnění se přiznává za nepřiměřenou délku řízení jako takovou a toto (navíc extrémně vysoké) 30 % navýšení ve svém důsledku znamená rozhodovat o odškodnění za tutéž skutečnost ještě jednou. Průtahy či postup soudu nebyly takového rázu, aby jejich hodnocení vyžadovalo extrémní navýšení odškodnění. Žalovaná v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] s tím, že skutečnost, že v posuzovaném řízení došlo k průtahům, je obsažena již v samotném závěru o nepřiměřenosti délky řízení a nemůže být podruhé zohledňována při posuzování jednotlivých kritérií.

16. Žalovaná soudu I. stupně vytkla, že nepřihlédl k tomu, že žalobkyni mimosoudně poskytla finanční zadostiučinění v extrémně krátkém čase, tj. necelé 3 měsíce od podání žádosti. I tato skutečnost by měla být zhodnocena v následném posuzování rozsahu a výše finančního odškodnění soudem.

17. Podle závěrů žalované, a to s ohledem na výše uvedené, je poskytnutá výše zadostiučinění plně korespondující s požadavky Nejvyššího soudu ČR (zejména se stanoviskem sp. zn. Cpjn 206/2010) a není důvod pro navýšení. Z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změnil a žalobu zamítl.

18. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

19. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu žalovanou podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

20. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry, které tak mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu a na které lze pro stručnost odkázat. Rovněž právní hodnocení, které soud I. stupně ze zjištěného skutkového stavu vyvodil, je správné.

21. Nárok uplatněný žalobkyní je nutno posoudit dle [ustanovení pr. předpisu], o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve znění zák. č. 120/2001 Sb., zák. č. 24/2002 Sb., zák. č. 539/2004 Sb. a zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen„ zákon“), konkrétně pak dle § 13 a § 31a zákona.

22. Dle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odst. 2 téhož ustanovení, právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

23. Dle odst. 1 § 31a zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odst. 2 téhož ustanovení, se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závaznosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle odst. 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k

a) celkové délce řízení,

b) složitosti řízení,

c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,

d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a

e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků nebo jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Kritérii pro posuzování přiměřenosti lhůty jsou na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Je třeba dále uvést, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou.

24. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] mimo jiné uzavřel, že nikoli každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, nicméně musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

25. V předmětném řízení se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. [spisová značka], kdy celková délka nalézacího řízení činila 9 let a 9 měsíců, kterou soud hodnotil jako nepřiměřenou. Soud I. stupně důvodně uzavřel, že je dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Rovněž správně uzavřel, že je namístě poskytnout odškodnění ve formě finanční. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud I. stupně z částky [částka] ročně ([částka] měsíčně). Základní částka odškodnění za řízení trvající 9 let a 9 měsíců činí [částka]. Soud I. stupně od této částky odečetl 30 % z důvodu složitosti věci, 15 % z důvodu opakovaného rozhodování soudů, 10 % z důvodu podílu žalobkyně na délce řízení a dále zvýšil základní částku o 30 % z důvodu postupu orgánů státu, které řízení zatížily průtahy. Na základě provedené kalkulace přiznal na náhradě nemajetkové újmy částku [částka]. Oproti tomu žalovaná shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 40 %, a to o 20 % z důvodu složitosti řízení, 15 % z důvodu četnosti rozhodování soudů a 5 % z důvodu podílu žalobkyně na délce řízení. Žalovaná nesouhlasí s navýšením kalkulovaného odškodnění o 30 % z důvodu postupu soudu ve věci, ke kterému přistoupil soud I. stupně.

26. Odvolací soud považuje závěr soudu I. stupně ohledně zvýšení základní částky o 30 % z důvodu postupu orgánů státu, které řízení zatížily průtahy, za správný. Soud I. stupně při posouzení tohoto kritéria shledal v postupu soudů průtahy v období od [datum], kdy byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze, do [datum], kdy bylo rozhodnuto, a v období od [datum] do [datum], kdy byla věc předložena Nejvyššímu soudu a kdy o ní bylo rozhodnuto. Celkově tak průtahy činily 2 roky a 9 měsíců. Dalším důvodem zjevného prodloužení řízení bylo zrušení rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem pro jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. V návaznosti na závěry uvedené ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] lze uzavřít, že průtahy, které podle skutkových zjištění soudu I. stupně posuzované řízení zatížily a jenž měly zároveň podstatný vliv na celkovou délku posuzovaného řízení, představují závažné pochybení a jsou proto důvodem pro navýšení základní částky o 30 % z důvodu postupu orgánů státu.

27. Skutečnost, že žalovaná poskytla žalobkyni mimosoudně finanční zadostiučinění ve lhůtě tří měsíců od podání žádosti, nepovažuje odvolací soud za důvod pro krácení přisouzeného nároku.

28. Z výše uvedeného je zřejmé, že s výši zadostiučinění určeného soudem I. stupně hodnotí odvolací soud jako zcela přiměřenou všem uváděným kritériím v zákoně, a proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení.

29. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady ve sporu úspěšné žalobkyně sestávají z odměny za vyjádření k odvolání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši [částka], k odměně přísluší paušální náhrada hotových výdajů [částka] dle § 13 odst. 1, 4 téže vyhlášky a 21% DPH v částce [částka] podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem [částka].