o zaplacení 45 400 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 5. 2025, č. j. 17 C 18/2024171,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 45 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 45 400 Kč od 16. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a na náhradu nákladů řízení částku 8 066 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně původně domáhala po žalovaném zaplacení částky 100 820 Kč s příslušenstvím z důvodu vrácení mimořádné provize vyplacené žalobkyní žalovanému ze smlouvy o obchodním zastoupení ze dne [datum], č. [hodnota] a dodatku č. 1 k této smlouvě. Podle smlouvy byl žalovaný povinen v případě nesplnění stanovených podmínek (vč. ukončení smlouvy do dvou let od její účinnosti) vrátit veškeré částky mimořádné provize.

3. Soud prvního stupně prvním rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 17 C 18/2024-105, rozhodl v projednávané věci tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 53 420 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 45 400 Kč s příslušenstvím (výrok II), zastavil řízení co do zaplacení částky 2 000 Kč (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV). Výroky I. a III. nabyly právní moci dne 16. 10. 2024. V částce 98 820 Kč (žaloba byla co do částky 2 000 Kč vzata zpět) shledal soud prvního stupně nárok žalobkyně po právu, neboť v této výši byly žalovanému vyplaceny mimořádné provize a po výpovědi smlouvy žalobkyní se staly bezdůvodným obohacením žalovaného. Soud prvního stupně však přihlédl k námitce žalovaného, který se v průběhu řízení před soudem prvního stupně domáhal po žalobkyni zaplacení tzv. zvláštní odměny dle § 2514 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Tuto pohledávku žalovaný započetl proti žalované částce podáním ze dne 15. 3. 2024. Soud prvního stupně uznal obranu žalovaného důvodnou, a proto žalobu co do částky 45 400 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II).

4. K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku II. odvolací soud usnesením ze dne 1. 10. 2024, č. j. 35 Co 187/2024-128, rozsudek ve výrocích II. a IV. zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně s tím, že se má zabývat důvodností kompenzační námitky žalovaného v souladu s uvedenou judikaturou. Rovněž měl přihlédnout k omezení předmětu řízení vyplývajícího z právní moci částečně vyhovujícího výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl žalovaným napaden. Soud prvního stupně byl rovněž upozorněn, že v případě neunesení přeneseného důkazního břemene by měla být žalobkyně procesně poučena podle § 118a o. s. ř., což se týkalo i žalovaného při neunesení jeho procesních břemen k prokázání důvodnosti kompenzační námitky.

5. Předmětem řízení tak zůstala pouze částka 45 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 16. 3. 2024 do zaplacení. Sporným mezi účastníky řízení byla skutečnost, zda má žalovaný nárok na zvláštní odměnu podle § 2514 o. z. a zda lze tuto odměnu započíst proti pohledávce žalobkyně.

6. V navazujícím řízení žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení a předložila soudu prvního stupně důkazy, na základě kterých namítala, že nebyly splněny podmínky pro nárok žalovaného na vyplacení zvláštní odměny dle § 2514 o. z. Žalovaný se k předmětu sporu nevyjádřil a z nařízených jednání se omluvil. Soud prvního stupně v navazujícím řízení v souladu s právním názorem odvolacího soudu a po doplněném dokazování o obraty na kontě z uzavřených smluv a o smlouvu o překlenovacím úvěru a o úvěru ze stavebního spoření uzavřené mezi žalobkyní a [jméno FO] s odkazem na § 2514 o. z. uzavřel, že žaloba je co do částky 45 400 Kč s příslušenstvím důvodná.

7. Po skutkové stránce po doplněném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli v září 2021 smlouvu o obchodním zastoupení, na základě které se žalovaný zavázal pro žalobkyni vykonávat činnost obchodního zástupce. Jednalo se o smlouvu formulářového typu. Žalovaný měl právo na řádné provize z uzavřených obchodů a mimořádné provize po dobu prvních šesti měsíců výkonu činnosti pro žalobkyni. Žalovaný však od února 2022 činnost pro žalobkyni s jednou výjimkou nevykonával. V lednu 2023 přistoupila žalobkyně k výpovědi smlouvy o obchodním zastoupení. Pro tento případ bylo v dodatku č. 1 k uzavřené smlouvě o obchodním zastoupení sjednáno zvláštní ustanovení (čl. 2.5.), podle kterého žalovaný za splnění předem známých ujednaných podmínek (nesplnění počtu obchodů nebo ukončení smlouvy do dvou let) musel mimořádnou provizi vrátit žalobkyni. Na mimořádných provizích žalovaný obdržel od žalobkyně částku 98 820 Kč. Žalovaný uplatnil vůči žalované nárok na zvláštní odměnu podle § 2514 o. z., jejíž výši nebyl schopen bez součinnosti žalobkyně přesně specifikovat a tuto započetl na případný nárok žalobkyně na vrácení mimořádné provize. Žalovaný však za dobu účinnosti smlouvy o obchodním zastoupení uzavřel pouze 17 smluv, z nichž 10 smluv o stavebním spoření vykazuje známky podvodného jednání (smlouva uzavřená se sebou, s rodinným příslušníkem, 8 smluv, kdy počáteční a jediný vklad učinila paní [jméno FO]). Jediný obchod, který žalovaný pro žalobkyni získal, byly tři smlouvy s [jméno FO], ze kterých žalobkyně může realizovat zisk.

8. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 2483, § 2501, § 1801, § 2514, § 2515 a § 2516 o. z., a poté zrekapituloval své právní hodnocení uvedené již v rozsudku ze dne 17. 4. 2024, č. j. [spisová značka], přičemž dospěl soud k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná. Ve vztahu k nároku na zvláštní odměnu, které se domáhal žalovaný a kterou jednostranně započetl na žalovanou částku, soud prvního stupně uvedl, že mezi stranami existoval spor o výši této zvláštní odměny, neboť žalovaný byl toho názoru, že výše odměny by měla vycházet i z mimořádné odměny. Soud prvního stupně uzavřel, že výše zvláštní odměny se nesmí odvíjet od mimořádné (adaptační) provize, kterou je žalovaný nadto povinen žalobkyni vrátit, neboť tyto ani nenaplňují kumulativní znaky stanovené v § 2514 o. z., tedy nejedná se o provize za uzavírání obchodů, ale o adaptační provize do začátku. K podmínkám vzniku nároku uvedl, že vznik nároku je podmíněn současným splněním dvou předpokladů, a to že (1) obchodní zástupce zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a dále že (2) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsouli vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky, a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka. Soud prvního stupně se následně věnoval výpočtu odměny, resp. jednotlivým fázím výpočtu odměny, přičemž odvolací soud v této souvislosti pro stručnost odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně. Soud prvního stupně přihlédl ke všem obchodům, které žalovaný jménem žalobkyně uzavřel, a dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě není spravedlivé, aby žalovaný obdržel nad rámec vyplacených jednorázových provizí zvláštní odměnu podle § 2514 o. z. Žalovaný uzavíral většinově obchody, které se soudu prvního stupně jevily minimálně jako podezřelé (téměř vždy zaplacen pouze počáteční vklad stejnou osobou), za které však získal jednorázové provize ze strany žalobkyně. Žádnou jinou aktivitu pro žalobkyni nevyvíjel. K okolnostem uzavření obchodu s [jméno FO] se soud žalovaného pro jeho absenci dotázat nemohl. Z tohoto důvodu soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 45 400 Kč s příslušenstvím, která zůstala předmětem sporu. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná, soud prvního stupně přiznal pouze částku 8 066 Kč (soudní poplatky), neboť jiné náklady řízení žalobkyně výslovně nepožadovala.

9. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání, kterým se domáhal zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně. V prvé řadě namítal, že nebyl soudem prvního stupně poučen ve smyslu § 118a o. s. ř. k prokázání kompenzační námitky a ani nebyl poučen o tom, že soud změnil pohled na hodnocení důkazů a svůj právní názor. Závěry rozsudku jsou proto pro něj naprosto překvapivé, čímž byl zkrácen na svých procesních právech. V pozici obchodního zástupce získal pro žalobkyni nové klienty, ze kterých žalobkyni stále plyne zisk v podobě placení poplatků, pojistného a úroků z úvěru. Tyto nové klienty získal primárně svou aktivitou bez podpory či zapříčinění žalobkyně. Kvantifikaci výhod z obchodů zajištěných žalovaným nelze omezovat pouze na úroky nebo poplatky dosud plynoucí žalobkyni z obchodního vztahu. Smlouvy o stavebním spoření a úvěrová smlouva jsou stále platné a není vyloučeno, že klienti zajištění žalovaným budou na základě těchto smluv spořit nebo si v budoucnu sjednají úvěr. Je nutné zohlednit také rozšiřování zákaznické základny a potenciál, který se žalobci nabízí. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně, které získal nové zákazníky, má výhody z obchodů sjednaných žalovaným. Ukončením smlouvy žalovaný přišel o mimořádné provize a přiznání zvláštní odměny by tak bylo zcela na místě.

10. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalovaný pro podporu svých tvrzení nepředložil ani nenavrhl žádné důkazy a ani se nezúčastnil jednání konaných dne 9. 4. 2025 a 28. 5. 2025. Veškeré projednání důkazů ponechal na soudu prvního stupně. S ohledem na tyto skutečnosti nebyl zkrácen na svých právech, jelikož nevyužil možnost uplatnit svá tvrzení a důkazy. Obchodní produkce žalovaného byla projednána a soudem prvního stupně vyhodnocena jako nedostatečná pro přiznání nároku. Žalovaný ani v odvolání neuvedl, jaké výhody mají žalobkyni z uzavřených obchodů plynout. Žalovaný pro žalobkyni sjednal obchod pouze s jedním klientem, ze kterého potenciálně může mít žalobkyně profit, nelze tak uvažovat o významném rozvinutí obchodu pro žalobkyni.

11. Odvolací soud na nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud jednal podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného, resp. jeho právního zástupce, který se k jednání omluvil.

12. Podle § 2514 odst. 1 o. z. zanikne-li obchodní zastoupení, má obchodní zástupce právo na zvláštní odměnu, pokud a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo významně rozvinul obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud z těchto obchodů podstatné výhody a b) placení zvláštní odměny je s ohledem na všechny okolnosti případu spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují i případné ujednání nebo neujednání konkurenční doložky.

13. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí ve věci samé opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry, které tak mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu a na které lze pro stručnost odkázat. Rovněž právní hodnocení, které soud prvního stupně ze zjištěného skutkového stavu vyvodil je správné.

14. Nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně odvolací soud poukazuje na skutečnost, že podle jeho názoru nebyla splněna ani podmínka a) § 2514 odst. 1 o. z. Pro splnění této podmínky je potřeba, aby obchodní zástupce zastoupenému získal nové zákazníky (…) a zastoupený má dosud z těchto obchodů podstatné výhody. V řízení bylo prokázáno, že ačkoliv žalovaný sjednal pro žalobkyni 17 nových smluv, reálně má žalobkyně zisk ze tří smluv, které jsou uzavřeny všechny s jedním klientem [jméno FO]. Lze rovněž souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že zbývající obchody lze hodnotit jako podezřelé, pakliže v řadě z nich byla zaplacena pouze základní vstupní částka jednou osobou. S ohledem na podnikatelské aktivity žalobkyně nelze dospět k závěru, že faktické získání jednoho klienta, se kterým jsou uzavřeny tři smlouvy, z nichž plyne žalobkyni zisk, by představovalo pro žalobkyni podstatné výhody ve smyslu § 2514 odst. 1 písm. a) o. z.

15. Z výše uvedeného je zřejmé, že nebyla splněna podmínka b) spravedlivého přiznání zvláštní odměny vzhledem na všechny okolnosti případu, jak dovodil soud prvního stupně, ale zároveň nebyla splněna ani podmínka a), a to získání nových zákazníků, z nichž by měla žalobkyně podstatné výhody. Pro získání zvláštní odměny je přitom zapotřebí, aby byly kumulativně (tedy současně) naplněny obě podmínky. V případě, že není splněna ani jedna z podmínek stanovených zákonem, nelze uvažovat o přiznání zvláštní odměny žalovanému. Tím pádem nelze dospět ani k závěru o započtení této zvláštní odměny na žalovanou částku. Nejsou-li dány podmínky pro vznik nároku, nemůže být tento nárok předmětem jednostranného zápočtu ze strany žalovaného na pohledávku žalobkyně, jelikož nárok žalovaného neexistuje. Soud prvního stupně proto správně rozhodl tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl, neboť jak bylo zjištěno žaloba je co do částky 45 400 Kč s příslušenstvím důvodná. Odvolací soud s tímto závěrem soudu prvního stupně souhlasí a pro stručnost na něj odkazuje.

16. Námitka žalovaného, že nebyl poučen podle § 118a o. s. ř. je zcela irelevantní. Ustanovení § 118a vymezuje poučovací povinnost soudu poskytovanou účastníku, jemuž hrozí neúspěch ve sporu. Poučení podle § 118a o. s. ř. soud neudělí tehdy, když se účastník svojí procesní nečinností práva na poučení zbavil, a to například neúčastí při jednání, při němž k poučení mělo dojít.

17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2528/2010, dospěl k závěru, že nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o. s. ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, není soud oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.

18. V poměrech posuzované věci je nezbytné poukázat na skutečnost, že poté, co došlo k částečnému zrušení původního rozsudku, soud prvního stupně nařídil dvě jednání. Žalovaný, resp. jeho právní zástupce, se z obou jednání omluvil a výslovně uvedl, že „účast žalovaného či jeho právního zástupce na jednání by pouze zvyšovala náklady řízení“. Žalovaný tedy byl o obou nařízených jednáních řádně a včas vyrozuměn, přesto svou neúčastí zapříčinil, že mu nemohlo být soudem prvního stupně dáno poučení ve smyslu § 118a o. s. ř.

19. Soud prvního stupně nemůže udělovat poučení účastníku jiným způsobem než při jednání. Obdobně lze aplikovat i závěry Nejvyššího soudu uvedené výše, jelikož soud není povinen odročovat jednání případně jinak upomínat účastníka na skutečnost, že mu při jednání může být dáno poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. Pakliže se žalovaný dobrovolně rozhodl jednání neúčastnit, nevznikla tím ze strany soudu prvního stupně žádná procesní vada v řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně nevykazuje žádné známky překvapivosti pro žalovaného. Stejné závěry platí i pro odvolací řízení, ze kterého se zástupce žalovaného omluvil. Odvolací soud ho proto nemohl seznámit se svým závěrem o nesplnění podmínky uvedené v § 2514 odst. 1 písm. a) o. z.

20. K námitce žalovaného, že není vyloučeno, že žalobkyně může mít v budoucnu zisk z uzavřených smluv, odvolací soud uvádí, že se jedná pouze o spekulaci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že obchody uzavřené žalovaným jsou podezřelé s ohledem na okolnosti jejich uzavření (k tomu viz výše). Zisk žalobkyně z těchto obchodů se jeví jako krajně nepravděpodobný. Konečně ani ostatní námitky žalovaného nemohou ničeho změnit na vysloveném závěru, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro přiznání zvláštní odměny.

21. Odvolací soud přezkoumal rovněž výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, kde byla žalobkyně zcela úspěšná, proto jí náleží náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., nikoliv podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Částka přiznaná soudem prvního stupně byla stanovena správně.

22. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud shledal, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v odvolacím řízení zcela úspěšná žalobkyně náhradu nákladů nepožadovala.